Ráno přišlo rychleji, než všichni čekali. Uvnitř SHIELDu byl bordel, před základnou ležely polámané stromy a rozrytá tmavá zem kontrastovala s pečlivě udržovaným trávníkem. Furyho kancelář zůstala prázdná, i přes přímý rozkaz dopravit tam Tonyho hned po rychlé sprše.
Na nástěnných hodinách v hlavní místnosti, kde to hučelo jako v úlu, se ručičky pohybovaly, pomalu, ale jistě, ke dvanáctce. Bylo skoro pravé poledne a Fury nás nutil dřepět v rušné místnosti, místo, abychom se mohli vyspat z kocoviny.
Sám nabroušeně přecházel před naší schlíplou skupinkou pařmenů, jistě v hlavě plánoval nějakou ošklivou záležitost, které se budeme muset účastnit. Sedělo nás tu celkem pět, Buckyho naštěstí vynechal, protože jsem se dušovala, že on o ničem nevěděl, takže kromě mé unavené maličkosti zde trpěl Tony, kterému bylo blbě jako nikdy. Bylo mi ho i trochu líto, nikdy neví, kdy přestat. Dále i Steve, co ochranářsky stál za mou židlí s pažemi obranně založenými na hrudi, snad jediný z nás schopný normálního fungování. Po mé pravé straně seděl ten agent, co tak hysterčil, když nás Tony naháněl tou lodí, teď vypadal, že svého nočního rozhodnutí jít ven opravdu lituje. A hned vedle něho stála svěží Natasha, která zaujímala stejný postoj jako Steve. Někdy těm lidem závidím jejich schopnosti, ale když si uvědomím, že alkohol ani drogy na ně nemají účinek, moje závist zase rychle mizí. Musí to být nuda.
„Řekl jsem," začal po dlouhé době Fury a zastavil. „Že máte povolení využít místnost 96P pro nenápadnou a tichou oslavu. Myslím, že jsem zmínil, že o vás nechci ani vědět a nemáte dělat žádné problémy."
Sklopila jsem zrak k zemi a bojovala s úsměvem. Tohle opravdu řekl, přiznávám, že jsem to nikdy neplánovala dodržet, ale je pravda, že jsme to trochu přehnali. Fury ale neskončil.
„Pochopila jste nejspíš, zdemolujte 96P, zdrogujte polovinu mých agentů a zničte všechno v okolí dvou kilometrů vesmírnou lodí."
Někdo od počítačů se hlasitě uchechtl, byl to nějaký agent, kterého jsem nikdy neviděla, nejspíš nás poslouchal. I když Fury dost křičel, možná to prostě jenom zaslechl. Všichni, včetně vytočeného Furyho, jsme po něm vrhli zkoumavý pohled, vyjeveně na nás kouknul a rychle dělal, že má plné ruce práce.
„Omlouvám se, pane, už se to nestane," řekla jsem pokorně, i když slovo pane mi šlo přes rty dost těžko. Vím, jak by se Adrian ušklíbl, kdyby tady byl.
„To je snad samozřejmost," vyhrkl Fury rozzuřeně, i když to na něm skoro nebylo znát. Však ho znáte, chladná hlava a tak, i když dnes jeho rozpoložení docela výrazně prosakovalo na povrch.
Nastalo tíživé ticho.
„A teď bych rád věděl, proč jste lhala o projektu..." podíval se do složek, aby se ujistil, že řekne správně název. „Vílí prach."
Neudržela jsem se a pousmála se, jedná se o projekt s neviditelnými síťkami, zajímá ho nejspíš jejich nedávné využití na party. Když jsem je vyráběla, napadlo mě, že názvů jako Jestřáb, Drtič nebo Černá smrt je tu už moc, navíc slyšet Furyho, jak smrtelně vážně mluví o Vílím prachu, bylo k popukání.
„Vílí prach je projekt s fotoreceptorovými buňkami, jejho využití nemá konce," postavila jsem se za svoji práci a podívala se mu do oka. Zlého oka. Špatný nápad. Špatný nápad!
„A na 96P bylo vybavení z jakého důvodu? Zatím to vypadá, že byly zhotoveny pouze za účelem oné oslavy," nevěřil mi Fury a mrskl přede mě růžovou složku s ozdobným nápisem Vílí prach. Trošku jsem si s tím pohrála, dokonce jsem na to stříkla voňavku a potřísnila povrch složky třpytkami - každý, kdo na ně teď sáhne bude mít na rukou takový pseuďácký vílí prach.
„Testovala jsem je," řekla jsem okamžitě předem promyšlenou odpověď. No co, je to pravda, kde jinde otestovat jejich odolnost, než na oslavě s hromadou opilých lidí? Vypadal, že tohle ho zrovna nepálí nejvíc a pro pláště neviditelnosti má už dávno vymyšlené uspokojivé využití.
„Dobrá, teď trochu z jiného soudku," řekl a hodil na růžovou složku jednu tlustou obyčejnou s nápisem K.A.T.E. Obočí mi vystřelilo nahoru. Tak tohle mě překvapilo, někdo dělá projekt s mým jménem? Navíc stejně se jmenuje i má osobní složka, jak ostatní mají Hawkeye nebo Iron man, já mám K.A.T.E.
„S tímhle nemám nic společného," řekla jsem, aby už na mě tak nevalil to pálivé oko, a složku otevřela. Vydechla jsem ohromením. Prvních pár stran bylo plných výpočtu, kterým jsem sotva rozuměla, rozhodně bych je nedokázala vymyslet.
„Kdy jste na tom stihli pracovat?" podívala jsem se na Tonyho, který v předklonu jedl hranolky s majonézou a zapíjel to pivem v plechovce. Trošku jsem nad tím ohrnula nos. Říká, že to má prostudované, že tučné věci a pivo pomůžou při kocovině.
Narovnal se a podíval se mi přímo do očí, kupodivu už vypadal docela dobře, vlasy si spravil do obvyklého účesu a rozhozený knírek zase nabral správný směr.
„Dělali jsme na tom s Brucem, když jste byli na Asgardu, nic jsme nevěděli, nevěděl jsem, jestli žiješ. Dokud jsme dělali na tvém školním projektu, znamenalo to, že se musíš vrátit," řekl tak tiše, že to mohl slyšet jenom naše nejbližší okolí. Ostatní pro mě na moment přestali existovat, zaseknuta někde mezi vzpomínkou na Asgard a Tonym přede mnou, jak žvýká hranolku s tatarkou.
Fury mlčel, tímhle mu Tony vzal vítr z plachet, porušení nějakého nočního klidu a rozvrtaný trávník vedle výletu na Asgard vypadal jako prkotina. A všichni to věděli.
Nahnula jsem se k Tonymu a pevně ho objala, na moment byl ztuhlý a překvapený, ale když si otřel mastné ruce do kalhot, aby mě neušpinil, vrátil mi upřímné objetí. Usmála jsem se, nikdy se mi o projektu nezmínil, nikdy mi neřekl, jak těžké to pro něj bylo, i když jsem samozřejmě tušila, že z toho byl špatný, tohle gesto mě prostě dojalo.
Náš společný moment, kdy jsem se skleněným pohledem koukala do blba a přemýšlela o minulosti, přerušil až Fury, který se očividně uklidnil.
„Tohle jsem našel v laboratoři, chci vědět, jestli to funguje a jaká jsou rizika," řekl hlasem plným přirozeného respektu a postavil na stůl něco, co by mohlo vzdáleně připomínat dva větší frisbee talíře, přičemž ten spodní byl připevněný na desce plné čudlíků a neoznačených tlačítek.
„Nešahejte na to!" vykřikl Tony a hnal se k Furymu, který se, jako jediný, nezdál být vůbec překvapený, že je můj otec schopný dělat takové prudké pohyby.
„Tak vysvětlujte," pobídl ho a založil si ruce. Něco jsem vám zapomněla říct, Fury dneska neměl svůj ďábelský plášť, bylo dost horko, takže se očividně spokojil pouze s černým tričkem s výstřihem do v. Vypadal zvláštně. Mladší.
„Funguje i nefunguje, dokáže zaměřit objekt, dokáže ho naskenovat, poté ho odhmotní na padesát dva procent a Thor nám donesl něco velmi podobného Teseraktu s tím, že tenhle, u nich běžný, kamínek jenom přemisťuje, ale je k tomu třeba velkého množství technického upřesnění, aby nezmizel kus planety," začal mu vykládat Tony a posadil se na stůl.
„Funguje nebo nefunguje?" přerušil ho Fury s neskrývanou narážkou, že mu nikdo pořádně nerozumí.
„Dobře, předmět zmizí, ale nevíme, kde se objeví. Zatím to ještě není hotové, víme ale, že předmět projde v pořádku, jednou jsme poslali mobil a stále se na něj dalo volat, jindy jsme poslali myš s čipem a našli ji živou na Empire State Building, takže bych řekl, že je to docela bezpečné, problém je, že nevíme, kde přesně se objekt objeví," upřesnil to Tony a já žasla. Za tenhle vynález by mohli dostat i Nobelovu cenu, teda určitě by ji dostali, tohle by změnilo lidstvo ve velkém měřítku, jen kdyby upřesnili místo objevení. A vesmírné materiály by asi taky byly trochu problém.
Doteď nechápu, proč taková zadání dávají lidem v prváku na vysoké, asi to byl kdysi nějaký omyl a oni jsou teď příliš líní jít s tím do koše, jinak si to neumím vysvětlit.
„To je zajímavé," pronesl po chvilce Fury a přejel zadumaně palcem po řídící desce. A než stihl někdo něco udělat, vrchní talíř vzlétl, zastavil nad Furyho hlavou, vyšlehl záblesk a Fury zmizel.
***
O půl hodiny později volal Fury z newyorské skládky, kam ho přístroj vyplivnul. Zněl zdravě naštvaně a agenti se snažili, jakoby jim šlo o život, aby se k němu dostali, co nejdřív.
Mezitím Tony vzal přístroj a odjel s ním, tedy řídila střízlivá Pepper, do svého zabezpečeného sídla v podobě Stark Tower, aby mu ho Fury nemohl sebrat. A udělal dobře, když se totiž Nick vrátil na základnu, špinavý od čehosi neidentifikovatelného, co smrdělo jako mokrá krysa, vypadalo to, že na Stark Tower pošle armádu agentů.
Ovšem řekla bych, že to celé nakonec skončilo dobře. Chlapci mezi sebou sice měli problémy, ale nikdo přece neumřel. Bucky se celý den procházel se svým čtyřnohým dárečkem po lese, dal mu jméno Robin, což ani nemusel vysvětlovat, všichni přeci známe Batmana.
Dva dny po oslavě se Peter s vesmírnou partou rozhodli, že je čas letět dál, že prý musí vyzvednout kamaráda Draxe Ničitele. Na to jméno jsem se jenom ušklíbla, u nich se prostě člověk nikdy nepřestane divit. Na rozloučenou jsem Peterovi dala malý dárek, zabalený do stejného papíru, jako Buckyho štěně, trochu mi prostě zbylo no. Velikostně balíček připomínal mobil, co je uvnitř se ale směl dozvědět až daleko od Země, kdyby se mu to nelíbilo. Smál se mi a objal mě opatrně vzhledem ke svým zraněním. Sice jsme se znali pár dní, ale vím jistě, že mi bude chybět, na takové úrovni drzosti není dokonce ani Adrian. Bylo to osvěžující.
Fury nám napařil něco jako veřejně prospěšné práce, kdy jsme museli uklízet binec, který Tony lodí zplodil. Normálně by to asi byla pruda, ale když na tom pracujete s kamarády superhrdiny, získává taková práce úplně nový rozměr.
Steve nosil jednotlivé kmeny jehličnanů úplně sám zpátky do lesa, kde čekal Tony s laserovým mečem a rychlostí blesku kmeny sekal na plátky, jakoby to snad byl salám. Wanda nám předvedla nějaké své magické kousky, kdy veškerý srolovaný trávník rozklepal a dosedl zpátky na místo. Docela nářez. Bucky seděl opodál s Robinem a sledovali nás, tak jsem na něj naštvaně hodila kus klacku, a musím se pochlubit, že nebýt jeho připravené paže, která ránu vykryla, trefila bych ho přímo do hlavy.
Když Robin vyčerpáním usnul, uznal mateřsky poblázněný Bucky, že je čas přiložit ruku k dílu.
„Tahle práce je děs běs," postěžovala jsem si Stevovi, když jsem svým laserovým pilníkem odřezávala větve jednoho z posledních pohozených stromů, Steve čekal, až to dodělám. Nakonec mě, i přes zábavnou formu, práce omrzela.
„Mohlo by to být horší," řekl pokorně, ostatně jako vždy a pomohl mi urvat větev, která se z nějakého důvodu nechtěla pustit.
„Díky," vydechla jsem a pramínek, co se mi uvolnil z culíku, si zase vyhodila nad čelo.
„Víš, mohla by to být větší sranda, kdybychom třeba ty stromy mohli do toho lesa házet, nebo třeba..."
„Házení stromů se zamítá," ozvalo se náhle z reproduktorů v lampách, takže se Furyho hlas roznesl širokým okolím. Všichni se rozhlédli.
„Ale tohle je tak nezáživné!" protestovala jsem do vzduchu, připadala jsem si trochu jako idiot, když nevím, kam se mám koukat.
„To je účel, slečno Starková." Slyšela jsem v jeho hlase škodolibý podtón.
„Neříkejte mi tak, Nicku," opáčila jsem a dala se do odstraňování další větve. Fury už se neozval, ale tento boj byl jasným vítězem on. Ostatní na place se mi posmívali, ale nechala jsem je. Však na ně taky jednou dojde.
Nasupeně jsem pilovala větev a snažila se nevnímat všechno okolo, ale jde to těžko, když na vás z boku mluví váš přítel.
„Cože?" zeptala jsem se, protože jsem přeslechla jeho poslední větu.
„Říkám, že se za chvilku propiluješ do země," chvilku mi to nedávalo smysl, ale pak jsem si všiml, že místo boční větévky jsem se vrhla na hlavní kmen, který už byl také skoro vejpůl. Postavila jsem se a zmateně na strom koukala, kdy jsem sakra tak vypla?
„V pořádku?" zeptal se mě a stiskl mi dlaň, vypadal, že mu moje chování dělá obavy, to jsem nechtěla.
„Jasně," usmála jsem se na něj, objala ho kolem pasu a unaveně si opřela čelo o jeho klidně se zvedající hruď. Jak on to jenom dělá, není vůbec unavený?! Přitom taky vůbec nespal. Objal mě a zhluboka vydechl, udělala jsem to samé a úplně se uklidnila, už mě neštval Fury ani jeho veřejně prospěšné práce.
„Víš, napadá mě, že když je ten projekt do školy skoro hotový a tohle je vlastně naše poslední práce," začala jsem a položila si bradu na jeho hrudní kost, abych se mu moha kouknout do tváře.
„Co?" chtěl vědět a spravil mi ten zlobivý pramínek, který se neustále spouštěl na můj obličej.
„Měli bychom někam zajet," usmála jsem se a čekala na jeho reakci. Chvilku přemýšlel, nevadilo mi, že takovou věc promýšlí, už ne, zvykla jsem si na jeho váhavé odpovědi.
„A kam bys chtěla jet?" usmál se nakonec a přitáhl si mě blíž.
„To je jedno, ne?" zašeptala jsem, bylo tím řečeno všechno potřebné, hlavní totiž byl fakt, že tam budeme jenom spolu.
„Dobře," usmál se a políbil mě. Zaradovala jsem se, už teď se nemůžu dočkat, kam nakonec odcestujeme, můžeme jet kamkoli. Kde nás nikdo nebude znát, kde nikoho nebudeme muset zachraňovat, kde si odpustíme záležitosti jako vina nebo strach.
Kolem nás se začaly ozývat hlasy, ale ten nejhlasitější byl samozřejmě Tony.
„Proč mi tohle dělají? Huh? Ví vůbec, že v ruce držím laserový meč?" čertil se, naši přátele se jeho výlevu smáli. Jeho slova nebyla namířena k nám, ale musela jsem se do polibku usmát. Vždycky to byl hrozný pruďas. Co mám ale dělat, je to můj otec.
Zbývá mi jen pevně doufat, že ho to časem přejde. A že nás nerozseká laserovým mečem...
______________________________________________
THEEEEE END
Jeeeeej harty páárd, druhá kniha dokončena :O Nebýt vás, Kate se nedostane přes 12. kapitolu prvního dílu, takže moc děkuju za vaše povzbuzování :) Když si někdy čtu starší kapitoly, dost koukám, co jsem to tam psala za odpad o_O Takže tím tuplem vám patří poděkování, že jste to vydrželi :) Setkala jsem se za tu dobu (ano je to už přes půl roku, co jsme spolu :O :3) s hromadou úžasných lidí, i když pár negativních zážitků si pamatuju, ale v té obrovské hromadě to prostě okamžitě zaniká :3 Tenhle díl se mi psal... špatně :D Byla jsem líná si něco předepsat a pak to tak i vypadá, ale u třetí knihy to prostě bude jinak (a příští rok budu mít samé jedničky! :D)
DĚSIVÁ ČÍSLA
GOD KATE
53 kapitol 35 kapitol
84 796 slov 40 203 slov
136 stránek ve Wordu 70 stránek ve Wordu
495 231 znaků 235 828 znaků
2787 odstavců 1532 odstavců
5285 řádků 2639 řádků
6100 hlasů 5687 hlasů
50 K přečtení 47.4 K přečtení
1 900 komentářů 908 komentářů
Hlasy, přečtení a komentáře jsou ze dne 22.1.2016.
V žebříčku Fan fiction jsme se nejlépe umístili 2. a 3. u obou knih :3
Abyste měli nějakou představu, První díl Hunger games má 99 500 slov... :D
Tímhle vám chci moc moc poděkovat za všechen ten čas, který jste strávili dá se říct se mnou :)
SarahKalinova, LinnChan, pinkamenapie06, Monys123, Adell_Naimanu, AlenaBerkov, kikusaak, KarinBelieber, UnknownPerson_001, Warone, Skyellee, Nikola-Niki, ironmanka1970, eurooveckasasa, jukubvrabec, Melody_of_Black, _wewer_, IronMandy, Paja00751, BAFW12, Angelusmors02, vercasimca1, VikiKul, SrkNguyenov, SecretMagic98, Repolia, Ni-ki-sek, omgbringmesomefood, klaraschustrova, IviKiwiP, terka-ela, tessiele02, TigerBitQh, KlrkaHorkov, Dragon_Destiny, Louka125, michellekrausova, onlyelves, CaramelMarmelade, kristynaordeltova, Anamiel, DominicaSmith, lajdak6666, JohanaHayne, minamisulemisa, HemmyGirl, 69albatros69, 29xWereWolfx06, avengers_adictted, Sandramatt, KristenLafeyson, evastefanova_fangirl, BlondPrincess33, Vuvicom5SOS, Anylon, reader5899, sedlakova_, Mishellik, MajdaStark ,Adlaechov, AwerianaWeranikov, Stella602, Kels_Shepherd, Svestka, lucka74656, KitsuneWerwolf, Kokino001, nocarolinehere, bambulacicek, TessPazkov, DanteYotunn, Kremlina, Mgr-Elis, Riadra, Nayru_Reeves, heyoubabyykj, Mickiekleckova, TaissaM, Alickaaa, steffixo, OllieSs, KristinaForgov, EniJack,
BibiGreenday, Sorel18, Lywia666, golyalpha, makky-kakky, EvenetNed, KikaPekov, sovka18, KatarinaCzech, cokooko26, SaraJanePond, Tryui-nobody, KatherineBright, ImaVenger, JessMesarosova, Adelf2005, lucka022, BeckyStark, EdithLartell , Nuttzina, jancik28, Leushqua, Prokies, sheep0face, MelanieAntalova, Catherine1344, Adell_Lover_Book, pavlinkatc, alca12, Romanernek, TerezkaKlikov, betkaludvikova, hawkeyelover33, gebiagnes, karo_li, verushe, MiNameIsJoker_, GirlOfMidgard, Bellona55, araniell, IceAlexWinter, CharlotteSchwabova, ninapeckova, brooklyn_sarah , VendyMatouov, ParisGreek, SweetKittykaty, ImaginaRose, Deny016, Babu1406, AlenaKunderkova, veranimga, TerezaDakov, LyliAnnie, KaMXuXu, carasmayhem, Michellee666,
lucijo3101 3w3w3w
NanyWail, která mi nějak záhadně vypadla ze systému, takže promiň :)
Celkem vás je 145 :3 Někteří jste komentovali pokaždé, někteří pouze jednou. Spousta z vás přicházela ve vlnách, pár se objevilo pouze na začátku, jiní ve středu a další až na konci. Teď jsem asi dvě hodiny přepisovala, kopírovala a vkládala vaše jména, takže tahle masa není vůbec anonymní, zavzpomínala jsem, četla si ty komentáře, vzpomněla si na ty, kteří se odmlčeli už ze začátku. Uvědomila jsem si, že uběhlo hrozně moc času od prvních dílů a zjistila, jak moc jste mi vlastně pomohli. Takže GOD je pro vás, vaše jména tady zůstanou do smrti wattpadu :3 :D nikdo jiný, jenom vy :)) S tímhle uzavírám díl GOD, mou druhou, kompletně dopsanou, povídku :3
btw. kdyby někdo nenašel své jméno, nebo je napsané chybně, ozvěte se :D