„Zavolám tetě jestli nebude mít nějaké námitky. Vydrž chvilku,ano.“ Šla jsem zpátky nahoru. Musím se naučit nechávat mobil v mé blízkosti, pořád chodit ty schody, to se nedá. No jo člověk sportovně založený, jako já se pozná!
Vytočila jsem tetino číslo a čekala na odpověď. „Macy? Děje se něco?“ „Jenom se tě chci zeptat, jestli bych mohla dneska přespat u Joshe. Přece jenom tam venku řádí ta strašná bouřka a já nechci nutit Joshe, aby mě musel vozit zpátky. Je to jenom na jednu noc.“ „Už jsem chtěla protestovat, když toho kluka znáš jenom jeden, ale udělám výjimku. Nechci, aby se vám po cestě něco stalo. Zůstaň radši u něj. Ale ráno pojedeš hezky domů, rozumíme si?“ „Ano teto, neboj. Nic se nestane, jsem přece zodpovědná mladá slečna!“ „No ty určitě prosím tě. Dobře, tak se měj a ráno tě budu čekat. Uděláme si holčičí den.“ „Super, budu se těšit. Tak ahoj.“
S tím jsem zavěsila. Položila jsem mobil a šla zpátky k Joshovi. Předtím než jsem šla, zase jsem si všimla té fotky na jeho nočním stolku. Vypadají tak šťastně. Zajímá mě jestli jsou pořád spolu..
„Macy?“ zeptal se Josh, který stál u dveří. Lekla jsem se a málem jsem tu fotku opustila. Josh přesměroval svůj pohled na to co jsem držela v ruce. „To ti má člověk říkat pokaždý, že nemáš sahat na cizí věci bez dovolení!?“ přešel ke mně a vytrhl mi fotku z ruky. „Promiň já jsem nevěděla, že k ty fotce máš takové citové pouto.“ „No tak teď to víš. A příště už na nic nešahej, buď tak laskavá.“ Řekl to naštvaný tónem a odešel do koupelny.
„Promiň,“ špitla jsem. To už byly, ale zavřené dveře takže to stejně neslyšel. Povzdychla jsem si a šla radši dolů uklidit.
Dole nebyl takový nepořádek, jako když jsem byla s Cameronem jednou sama doma. Co si to říkám, vždyť to bylo před pár dny.. Skleróza asi no. Myšlenka na Camerona ve mně vyvolala zase pocity viny a taky události, které se staly na pláži. Vím, že jsem mu neměla lhát, ale on mě mohl aspoň vyslechnout a ne se semnou hádat. Asi si moc idealizuju lidi, které znám jenom krátkou dobu. Snad se to samý nestane s Joshem..
Vypnula jsem tu obří televizi, složila zpátky gauč i když to byla trochu fuška, odnesla jsem špinavé talíře do kuchyně a dala je do myčky. Na to, že jsem tady poprvé se tady docela zorientuju, ale taky jsem jenom v přízemí. Tady se nedá ani ztratit. Zhasla jsem všude světla a mířila si to nahoru za Joshem.
V pokoji, ve kterém jsme byli před chvilkou byl klid a světlo tam bylo zhasnuté. Že by už usnul? Vešla jsem dovnitř a našla jsem Joshe přikrytého dekou od hlavy až k patě. Dveře od koupelny i od šatny byly zavřené. Co teď!? Kde mám spát asi já? Je tady, ale dost pokojů. Mohla bych se podívat do jednoho z nich a tam třeba přespat. Jako poslední možnost by bylo spaní s Joshem v jedné posteli. Což se doufám nestane.
Potichu po špičkách jsem odcupitala ke dveřím a téměř bez nějakých zbytečných zvuků jsem zavřela dveře. První dveře napravo od Joshova pokoje. Tak schválně. Zatáhla jsem za kliku a čekala, že se dveře otevřou. Nope, ani se nepohly. Byly očividně zamčené. Proč by je zamykal? Nevadí, zkusim další dveře.
Po pár minutách:
Zkusila jsem všechny dveře a nic. Buď byly zamčené nebo tam nebyla postel. Gauč!! No ten nebyl sice dvakrát pohodlný, ale jednu noc na tom zvládnu. Šla jsem do obýváku, abych si tam roztáhla ten gauč. Kdybych to věděla dřív, tak bych ho ani neskládala. Tak a zase všechno pracně teď vytahovat. Už jsem byla u toho, že ten gauč nějak vytáhnu, když mě přerušil Joshův hlas, který se ozval z ničeho nic.
„Nechci ti kazit iluze, ale na tom gauči se moc nevyspíš. Bude tě ráno akorát bolet krk a celý tělo. Pojď nahoru.“ „Já myslela, že už spíš.“ „Taky, že jsem spal. Někdo, ale dělal moc hluku takže jsem se zase vzbudil. Došlo mi, že ty nemáš, kde spát tak jsem se přemohl a vstal jsem.“ „To si nemusel. Já to tu jednu noc zvládnu.“ Pořád jsem se cítila trochu provinile za tu fotku. Nechci překročit nějakou neurčenou hranici mezi námi. „Nebudu tě přemlouvat. Když nechceš, tak nechceš. Ale ráno si potom nestěžuj.“ Dořekl to a vyšel zpátky nahoru do svého pokoje.
Já jsem pokračovala dál s gaučem. Po chvilce to bylo všechno hotové. Hezky jsem se natáhla a přikryla dekou. Nedokázala jsem ležet v jedné poloze, furt jsem se sebou vrtěla. Ten gauč byl tvrdej a nepohodlnej. Zkoušela jsem počítat ovečky, dát si pod sebe polštáře, napila jsem se i vody, nic nezabíralo.
Kašlu na to, jdu nahoru. Zvedla jsem se a odkráčela nahoru do pokoje mého nového kamaráda. Co nejtišeji, jak jsem mohla jsem otevřela dveře. Po špičkách jsem došla k posteli a odkryla jednu část postele. Čekala jsem, že člověk, který má "manželskou" postel tak bude ležet jenom na jedné půlce ale nee, on se rozvalí po celý tý posteli. Spokojeně oddychoval, takže jsem ho musela vzbudit.
„Joshi!“ zašeptala jsem. Nic, spal dál. „Joshii!!“ Furt nic. Do třetice všeho dobrého. „JOSHIII!!!“ Zkusila jsem to normálním hlasem a zároveň jsem ho poplácala po tváři. On jenom zamručel, zamlaskal a zase spal dál. Došla mi trpělivost a z plných plic jsem na něho zakřičela. „Ty idiote, vzbuď se a posuň se o kousek!“ „Co furt prudíš!?“ „Já jsem jenom chtěla, aby ses posunul. Ten gauč je strašně nepohodlnej..“ „A kdo ti to říkal od začátku?“ zeptal se a přitom se posunul. „Ty, Joshi. Měl si pravdu od začátku. Spokojenej? Konečně mě máš v posteli,“ řekla jsem svůdným tónem. „No to je výhra..“ Praštila jsem ho do ruky a odfrkla si. „Mnoho kluků by zabíjelo být na tvým místě,“ řekla jsem sebevědomě. „Kdo? Donald Trump?“ hluboce se zasmál. Bylo super ho vidět, že se směje a že já jsem ten důvod. „Třeba. No i když můj ideální chlap to zase není. Já jsem spíš na ty co jsou ve stejném věku nebo aspoň o rok starší a ne o 30. Nic proti ženám, kteří si ale myslí opak.“ Zvedla jsem ruce, jako že se vzdávám. „Pojď už radši spát. Nehodlám se tady s tebou bavit o tom jestli se ti líbí důchodci nebo nějací mladí zajíčci.“ „Nezáviď,“ vyplázla jsem na něj jazyk a konečně si lehla. Snad se tady bude spát líp než dole.
Zhasli jsme lampičku a každej se otočil na opačnou stranu. V pokoji panovala černočerná tma. Přitáhla jsem si deku víc k sobě. „Ta deka je taky moje.“ Přitáhnul si ji zpátky. Tak jsme se pár minut přetahovali o deku, jako malý děti. „Uděláme mír ok? Oba si lehneme naproti sobě, abychom byli blízko a deka bude dostatečná pro nás oba, dohodnuto?“ Přikývla jsem a otočila se k němu. I když byla tma pořád jsem mu viděla na obličej.
„Promiň, že jsem na tebe byl nepříjemnej kvůli té fotce. Je to pro mě osobní záležitost.“ „Nemusíš o tom mluvit,pokud nechceš.“ „Myslím, že každý člověk se potřebuje vždy jednou někomu svěřit. A musím se naučit o tom mluvit. Není to nic strašného, no jak se to vezme. Promiň, měl bych se dostat k věci.“ Dalo se na něm poznat, že je nervózní a moc se mu o tom tématu dobře nehovoří. Chtěla jsem ho vyslechnout a zároveň uklidnit. Proto jsem propletla naše prsty, jako bychom se držely za ruce.
„To vůbec nevadí. Jak jsem řekla, nemusíš to vůbec říkat. Nejsi u výslechu,“ povzbudivě jsem se na něho usmála. „Moje sestra leží přes 5 měsíců v kómatu,“ vysoukal ze sebe. Myslela jsem, že tím končí, ale pokračoval dál. „Uhm, kvůli autonehodě. Dostala se do srážky s protijedoucím autem. Byla úplně duchem nepřítomná, když jela. Řidič toho auta odjel a nechal jí tam ležet.. Bůh ví, jak dlouho tam byla než přijela sanitka. Doktoři říkají, že utrpěla mnohočetná zranění v oblasti hlavy a hrudníku. Ani nevím, jak dlouho to ještě vydrží. Jestli se vůbec někdy probudí, jestli bude pořád bojovat..“
„To mě mrzí. Musíš věřit! Určitě se probudí.. Nemůže tady přece nechat, tak skvělého bratra. Pokud je jako ty, tak bude bojovat až do konce.“ „Když ono je někdy těžký věřit v to co se možná nikdy nestane.. Říkám si každý den, že musím zůstat silný kvůli ní. C o když mi ten den zavolají z nemocnice a řeknou mi, že se Mia probudila. Když na to myslím, tak to je super, ale je tady i druhá možnost, která mě děsí každý den a každou noc. Co když mi zavolají a řeknou, že už je to zbytečný nebo že už přestala bojovat a vzdala to.. Nevím co bych dělal. Vzdal bych to taky?“ „To nikdy neříkej. Musíš vždy hledat pozitiva v každé situaci. I když si myslíš, že ta situace nemá žádné východisko, vždy se něco najde.“
„To asi jo, ale tohle je situace úplně na nic..“ „Nejsi jediný, kdo něčím prochází. To si pamatuj, vždycky se objeví člověk co je na tom hůř.“ „Jako kdo třeba? Kdo na tom může být hůř!?“ zvýšil hlas. „Třeba já! Ty si myslíš, že si jedinej kdo trpí? Ty si myslíš, že si jedinej koho postihlo nějaký neštěstí, že si jedinej kdo si zaslouží truchlit? Řeknu ti jednu novinku, lidí trpí venku každý den, každou minutu, každou sekundu. Možná člověk, který vedle tebe sedí trpí celý život a ty to ani nevíš.. “ „Jako třeba ty co? Dneska jsem si zlomila nehet, strašně to bolí. Teď trpím..“ Nic jsem neřekla.. Jak může něco takovýho říct, když mě vůbec nezná? Já se mu tady snažím pomoct a utěšit ho, když to potřebuju víc než on.. Beze slov jsem se zvedla a šla do koupelny pro své věci. Už byly suché, rychle jsem se převlékla a složila mu jeho oblečení na jedno místo. Vyšla jsem a v tu chvíli se hned zeptal: „Kam jdeš?“ „Někam, kde ty rozhodně nebudeš!“ odsekla jsem naštvaně.
A/N:
Tak a Josh je v pytli. Další "hádka", určitě jste rádi :D a taky kdo shippuje Jacy a kdo Cacy? (Do komentářů napište)
po týhle části jde další část, která potřebuje ještě pár věcí a bude zítra :) snad se vám líbila a děkuju moc za voty a komentáře. Otázka: Líbí se vám radši delší části nebo kratší části?
Chci vědět co se vám čte lépe :) A u každé kapitoly se budu snažit vám udělat vizuální přehled toho co se tam nějak odehrává, u téhle kapitoly to je hlavně o Joshovi a Macy, Josh je tam asi pětkrát :D takže u každý kapitoly nějakej obrázek co shrne tu část
×TheGirlWhoLovesToWrite×
P.S. Jaké bylo u vás vysvědčení? :D