* KATE *
Když štír padl a jeho nohy mrtvolně polehaly do písku arény, čekala jsem, že to Lokiho vytočí. Možná dokonce natolik, že na nás vletí přímo do arény, aby nás sám odrovnal. Ze svého místa se ale ani nehnul, jenom rukou pokynul vojákům a ti nás odtáhli zpátky do nejvyšší komnaty.
Cestou jsem přemýšlela, čeho jsem právě byla svědkem. Tu bestii jsem poznala, kdysi jsem o G-něco štírovi četla v severské mytologii. Temným okem vám nahlédne do duše a odhalí vaše nejskrytější obavy. To, že vám je pak přátelé vpálí do ksichtu, se nikde nepsalo. A na tu jednorožčí čivavu zapomněli taky.
Steve se Zoey se tvářili zaraženě, vypadali, že si oddechli, ale nikdo se nehnal mě objímat. Ale to jsem jim nemohla zazlívat, pořád jsem byla v tom trojobalu - krev, vnitřnosti, písek. Nechávala jsem za sebou nechutnou cestičku. Navzdory svému pokoření a únavě jsem se snažila sledovat, kudy by se dalo utéct, ale nezjistila jsem absolutně nic nového - všude vojáci, labyrinty chodeb, žádný výhled.
Do koupelny jsem šla jako první. Nikoho jsem se neptala a nikdo mi v tom nebránil. Nejspíš byli sami rádi, že to ze sebe spláchnu, protože ta směs smrděla na sto honů. Loki nechal během mé sprchy dveře zavřené, ale po dnešku už mi to bylo vesměs jedno. Hnětla jsem si vlasy pod proudem horké vody a sledovala narezlou špínu odtékat z vany.
Když jsem si omývala ránu od štíra, celá jsem se opotila. Vypadala dost špatně, jako by se dávila. Potrhaná kůže, krvavé maso a pomalu černající žíly. Věděla jsem, že to je známka otravy, kolik času mi zbývalo jsem ovšem netušila. Možná mě to neodrovná už dnes, ale zítřejší noc bude bezpochyby kritická.
Zatímco se sprchovala Zoey, sedla jsem si do jedné arkády velkého balkónu. Dost daleko od silového pole, přesto však s pěkným výhledem. Zrovna zapadalo slunce, byli jsme tady už jeden celý den. Copak se asi dělo na Zemi? Trochu jsem litovala, že jsem si neukradla jeden z mobilů, mohla jsem tohle skvostné místo aspoň nafotit. Bylo to tady jako v nějakém sci-fi filmu, jenom o dost krásnější.
V dálce se neměnně leskla zlatá kupole se zobákem, naše cesta domů. Snažila jsem se najít ulice, kterými jsme sem došli, ale bylo jich tolik... Doběhnout tam by nemusel být problém, ale z věže se těžko dostaneme a z arény už vůbec ne. Pokud by se nám podařilo osvobodit se při přechodu, možná by to klaplo, ale co pak? Strážce Bifrostu je mimo hru. Zachmuřila jsem se.
„Myslíš, že bys tam mohla doletět?" ozval se kousek za mnou Steve. Nepodívala jsem se na něj a dál koukala na město pod námi. Vzala jsem červopavouka lezoucího ke mně a mrskla ho z okna, kde se náhle rozprskl.
„Co to bylo?" podivil se Steve.
„Naše cesta ne," povzdechla jsem a hodila tam dalšího. Připadala jsem si, jako bych házela žabky po jezeře. Loki pravděpodobně kolem naší věže vyrobil energickou bublinu, silové pole, nebo tak něco.
„Co tvůj bok?" zeptal se po chvilce ticha a vyhoupl se ke mně na hrubou kamennou zídku.
„Dobrý," zalhala jsem tak lehce, jako bych tomu sama věřila. Po dnešních hrách jsem se cítila jinak než dřív - poničená a slabá. Loki mi vzal mou nezranitelnost i sebevědomí. Mé šupiny mě nepodržely a všichni zjistili, co jsou mé nejtemnější obavy.
„Nevěřím," opáčil a zamračil se, ale dál nevyzvídal. „Bojíš se smrti?" zeptal se náhle a já k němu překvapeně vzhlédla, ale nekoukal na mě. Zíral přímo do zlatého slunce.
Zapřemýšlela jsem se nad tím. Bojím se smrti? Té nevědomosti, co s námi bude potom?
„Ne, jak řekl jeden chytrý pán, smrt se nás netýká. Když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme už my," usmála jsem se nad tou myšlenkou, zní to hezky.
Dlouho jsme spolu koukali na západ, než jsem prolomila ticho. „Myslím, že zemřít je ta jednodušší část. Horší je přežít své blízké." Smutně jsem po něm koukla, rychle a tak nějak nechtěně, ale všiml si toho.
V jeho tváři se mihla předtucha. „Co tím chceš říct?" zhrozil se.
„Prosím tě," pípla jsem, abych ho odbyla. Chtěla jsem slézt, ale nenechal mě. Pevně chytil lem mého trika a hrubě ho nadzvedl.
Odvrátila jsem pohled a nechala ho, aby si ránu prohlédl. Nemělo cenu něco zapírat.
Hlasitě se nadechl. Překvapilo ho to. Když mi sáhl na okraj rány, sykla jsem. Bolelo to víc, než jsem si připouštěla.
„Bolí to moc?" zeptal se s nešťastně nakrčeným obočím a znovu si přeměřil tu nechutnou ránu.
Nadechla jsem se k další bílé lži, ale jeho přímý vědoucí pohled mi plán okamžitě zhatil.
„Jo," postěžovala jsem si a stáhla tričko dolů.
„Nejsi na to sama," ujistil mě a jednou rukou mě opatrně objal.
„Já vím," usmála jsem se, ale asi jsem ho nepřesvědčila.
„To v té aréně... víš, že to byl jenom Lokiho trik, že? Takové věci mě nikdy ani nenapadly."
Pousmála jsem se. „O tom tvorovi jsem četla. Čerpal ze mě, z mých obav, říkali jste vlastně to, čeho jsem se nejvíc bála." Opřela jsem se o něj a sledovala první zářivé hvězdy.
„Promiň," zašeptal do ticha.
„Nemůžeš za to," pokusila jsem se mu to vymluvit. Povzbudivě jsem ho poplácala po paži, kterou mě objímal, a ucítila cosi, co mi ulpělo na prstech. Když jsem se na ruku podívala, zalapala jsem po dechu naopak já. Jsme jako v nějaké trapné telenovele. Už chybí jenom neplánované těhotenství, nevěra, podivný bohatý strýček a exotická jména.
„Ten had tě kousl!" vyčetla jsem mu a opatrně seskočila ze zábradlí, abych na ránu mohla pořádně podívat.
„Nic to není," povzdechl si a myslel to vážně, ne tak jako já předtím.
„Jo, jasně, měls štěstí, že ti to neprokousl až k tepně!" vyváděla jsem a táhla ho do koupelny, kde jsem mu to improvizovaně očistila a obvázala kusem prostěradla. Když byl zafačovaný víc, než bylo třeba, povzdychla jsem si. Asi se tak přebytečně starám o něj, protože nedokážu pomoct sobě. Sice jsem si taky bok obvázala čistou látkou, abych si do rány omyl nedloubala, ale stejně mě bolel každý pohyb.
„Půjdu si lehnout a budu doufat, že nás dneska nechá v klidu," broukla jsem a vstala. Původně jsem chtěla říct, že si půjdu lehnout, aby se jed nešířil tak rychle, ale asi by ho to vydivočilo. Jedinou možností bylo Lokiho odrovnat - plánovala jsem mu vstřelit uspávací jehlici přímo do středu čela. Promyslela jsem desítky dalších možností, ale když bude při vědomí, jednoduše nemáme šanci.
„Dobře," usmál se unaveně a následoval mě k posteli, kde Zoey tvrdě spala.
Tu noc se mi zdál sen. Normálně jich tolik nemám, navíc tak živých. Otevřela jsem oči do neskutečného vedra a dusivého sucha. Cítila jsem, jak se mi vypařují tekutiny z očí. Posadila jsem se, abych s překvapením zjistila, že jsem na té stejné poušti a v totožné oáze jako v nedávném snu. Tentokrát jsem ovšem nešplhala po duně ze zlata, nýbrž jsem se válela hned vedle jezírka. Nikdo tu nebyl a já tak slyšela jenom jak šustí palmy.
„Haló?" zvolala jsem, ale odpovědí mi bylo ticho. Nějak jsem ale tušila, že zde nejsem sama.
„Kolik lidí jste k dnešnímu dni zabila?" ozval se hluboký hlas zpoza jedné palmy.
„Fury?" ujišťovala jsem se zmateně. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mi zrovna o něm mohlo zdát.
„Zabila jsi nevinné," ozval se Steve. Prudce jsem se k němu otočila. Seděl tam v písku a přebíral zlatá zrna pod sebou.
„Zabila jsi dokonce i svoji matku," zasyčela žena. Moc dobře jsem ten hlas znala. Byla to...
„Matko?!" vyjekla jsem, když mě hrubě popadla za loket. Snažila jsem se ji odstrčit, ale moje ruka jako by nebyla hmotná, projížděla skrze tu matčinu. Zkusila jsem se jí vytrhnout, ale držela mě pevně.
„Jsi vrah!" vykřikl Clinton z lesíka a ukázal na mě prstem.
Zpoza stromů se začali trousit další a další známí. Všichni křičeli jedno slovo. „Vrah! Vrah! Vrah!" mávali pěstmi ve vzduchu a pomalu se ke mně přibližovali. A najednou byly jejich oči zářivě modré.
„Já nejsem vrah," hlesla jsem nepřesvědčivě a jako krab od nich urychleně couvala. Byli tak blízko a já věděla, že jakmile je nechám přijít až ke mně, zabijí mě. Chtěli mi vydrápat oči a vyškubat vlasy, zlámat kosti, utopit mě. Jakmile jsem si to uvědomila, můj pohyb se zastavil. Nikdo mi v něm nebránil, ale nohy i ruce se odmítaly pohnout. Skočili po mně a já se nezmohla na víc než na jekot.
„Kate! Kate!" Mé tělo se zatřepalo. Někdo s ním třásl a já věděla, že je to Steve, ale sen mě nechtěl opustit. Cítila jsem reálnou bolest každého kopance a úderu. Bylo jich na mě tolik, že mi zakryli výhled na nebe.
„Kate, vzbuď se!" křikl na mě někdo z reálného světa. Zajímavé bylo, že jsem mezi nimi poznala rozdíl, to si přece snící člověk neuvědomuje, ne? Byla jsem polapena do stavu mezi sněním a bděním.
„Nemůžu!" pokusila jsem se říct svým spoluvězňům, ale stále jsem mluvila na agresivní dav.
„Otevři oči!" uslyšela jsem Steva těsně vedle mého obličeje. Ovšem, otevřít oči jsem nemohla. Prostě to nešlo, když už jsem je otevřené měla.
„Kopou do mě," fňukla jsem a dál sebou zmítala. Opravdu jsem si přála, aby už noční můra skončila, aby mě už vědomí pustilo do naleštěného pokoje asgardského paláce. Zavřela jsem oči, nemohla jsem se dívat na tváře mých milovaných, jak se kroutí vztekem a úsilím, které do násilí vkládali. A pak jsem ucítila hebké prostěradlo.
Otevřela jsem oči do neprostupné tmy a tísnivého ticha. Sen skončil. Natáhla jsem ruku nad sebe a nahmatala Steva, slyšela jsem ho dýchat tak divoce, jako by zrovna běžel.
„Je to pryč," hlesla jsem.