ADRIAN
Zrovna jsem si dolil novou sklenku, když se ozvaly kroky v chodbě. Ne jeden pár. Dva. Těžké. Zpomalené. Jeden lehký, přesný. Druhý...jako kdyby se vláčel sám za sebou.
Zvednu pohled ke dveřím. A pak se otevřou.
Vivienne vstoupí první. Tašky, krabice – jako kdyby vyrabovala celej butik. Vlasy trochu rozcuchaný, výraz spokojený. Září jako slunce po masakru.
A za ní...Nate.
Vypadá jako člověk, co právě prošel válkou. Zoufalej pohled ve stylu "prosím, už mě s ní nikdy neposílej."
Nemusím říkat nic.
Vivienne hodí tašky na pohovku jako trofeje.
„Byl skvělej," řekne sladce.
„Nikdy jsem nezažila chlapa, co zvládne stát u kabinky a neomdlít pětkrát. Tleskám výběru, Sorelli."
Nate jen zahučí: „Příště mě klidně postav před kulomet. Bylo by to milosrdnější."
Zatnu zuby, ale koutky rtů mi cuknou. Ten výraz muže, kterej přežil Vivienne v nákupním módu,
je něco mezi válečným veteránem a člověkem, co viděl Boha... a byl to démon ve značkovým saku.
Vivienne se usadí. Jakmile složí nohu přes nohu,
a Nate se zhroutí do křesla s výrazem mrtvého psa...zvednu se. Dojdu až k ní. Zastavím se přesně tak blízko, abych cítil její parfém.
Ten čerstvě přinesenej. Zatraceně provokující.
„Za hodinu odcházíme."
Zvedne obočí. „Kam jako, na popravu?"
„Maškarní večírek." Mluvím pomalu. Zřetelně.
A sleduju, jak jí cukne koutek úst.
„Nic ležérního," dodám. „Žádný kalhoty, žádný mikiny. Bude tam elita. Mafie, šéfové, lidi, co se schovávaj za masky i bez nich. A výstřednost je součást pravidel. Chci věřit, že... to zvládneš."
Pauza. Oční kontakt. Napětí.
„Buď nápadná. Ale chytře. Přesně tak, jak to umíš."
Nečekám souhlas. Otočím se, pomalu odcházím.
Zaslechnu, jak Nate zachrchlá. A Vivienne? Tipuju, že buď zrudla — nebo mě mentálně střílí do hlavy. A obojí mi přijde v pořádku.
Dveře se za mnou zavřou.
První výstup. První test. Maškarní večírek. Ideální krytí. Masky, kostýmy, víno, šepoty.
A přitom se tam stahuje špína z celého města.
Peníze. Zbraně. Kontakty. Lži s příchutí šampaňského. A někde mezi nimi...muži, co pracují pro Mornaye. Muži, kteří ví.
Muži, kteří mluví – když se správně zatlačí.
Vivienne si myslí, že bude stát vedle mě jen jako ozdoba. Ale ne. Bude zbraň. Nabitá, napnutá...jen zatím netuší, kam míří. A i když to neříkám nahlas, vím, že její přítomnost upoutá pozornost. Správnou. Možná až moc.
Zvednu telefon. Rychlý pokyn jednomu z mužů.
„Zkontrolujte prostor. Kompletní bezpečnostní zázemí. Skenujte příjezdy. Chci vědět o každém, kdo tam dneska otevře dveře."
Zavěsím. A na vteřinu se zarazím.
Když tohle skončí, když se dostaneme k mému otci — musím být ten, kdo to ukončí.
Nezáleží na tom, jak hluboko mě do toho stáhne.
A já začínám mít strach, že mě do toho nestahuje ona. Ale já sám.
__________________________________
Stojím před zrcadlem v šatně připojené k ložnici.
Oblek už mám na sobě. Sedí jako druhá kůže.
Černý. Samozřejmě. Ne matný, ne obyčejný.
Italská vlna, lehce lesklá v jemném vzoru, co se chytá světla jako stín v pohybu. Sako s ostrými rameny, štíhlé v pase. Košile černá, knoflíčky z černého skla. Bez kravaty. Krk nechávám odhalený – jen tak. Pro ten podprahový dojem.
Kalhoty se zužují ke kotníkům, perfektně zakončené. Lakované boty, jednoduché, ale se skrytým leskem.
Každý detail říká: tady končíš ty a začínám já.
A pak...maska. Klasická, černá. Tenká. Precizně tvarovaná. Zakrývá jen oči – a přesto mění celý obličej. Dodává mi ostrost, jakou nemá ani čepel.
Zvýrazní lícní kosti. Zmenší vzdálenost mezi výrazem a hrozbou. Drží se na tenkých černých tkanicích, ale nezaváhá.
Až vejdu do toho večera, neponesu jméno.
Ponesu přítomnost. A vedle mě půjde Vivienne.
Ať už to chce, nebo ne.
V tu ránu se znovu rozrazí dveře.
Sakra, to nikdy nemůže otevřít normálně?
Když vešla do místnosti, čas se na chvíli zastavil.
Ne kvůli dramatickému efektu. Ale protože moje tělo to prostě nedokázalo ignorovat.
Ty šaty...
Černý samet, co se na ní vlnil jako stín připravený udeřit. Korzet pevně obepínal její pas, zvýrazňoval prsa — dost na to, abys ztratil koncentraci, ale ne lacině. Rozparek... ten rozparek. Vysoký až k jejímu boku. Každý krok odkryl stehno, které by zlomilo přísahu i mnichovi. Pohybovala se, jako by si byla každého pohledu vědoma.
A ona má rukavice?
Černá krajka až nad lokty. Elegantní. Výstřední.
A z nějakýho důvodu... nebezpečný. Jako by i ty rukavice dokázaly někoho uškrtit, kdyby chtěla.
Vlasy měla rozpuštěné, volně zvlněné přes ramena. Rty jemně rudé, ale ne příliš.
A oči? Zatím bez masky – ale i tak už hráli svoji vlastní hru.
Stála tam. Dívala se na mě.
A já?
Poprvé po dlouhé době jsem neměl co říct.
Jen jsem si musel v duchu připomenout, že dýchání je stále potřeba. Protože moje první myšlenka nebyla „je připravená."
Byla: „jestli tohle někdo uvidí... zabiju ho."
Vivienne. V těch šatech. Nebyla připravená na maškarní. Ona byla maškarní.
Ztělesnění svádění, hrozby a elegance.
„Co je?"
Zvedne obočí.
„Vypadáš, jako bys měl infarkt... nebo erekci.
V obou případech dík, ale nestíhám ti volat sanitku."
Zakroutím hlavou. Ta ženská mě jednou fakt zabije. A co je horší —možná budu ještě rád.
Natáhne se ke stolu. Zvedne masku, kterou jsem pro ni nechal připravit. Černá krajka, jemná jako jed, co se plazí po kůži. Přesně taková, jakou si zaslouží. Přejede po ní prsty. A pak si ji nasadí.
Pomalu. Přes oči.
Sleduju to.
„No?" Zamrká na mě. „Stačí to?"
Zamračím se.
„Stačí. Každej, kdo tě dneska uvidí,
si buď nebude jistý, jestli tě chce svlíknout —
nebo se pokřižovat."
Usměje se. Krátce. Jako že možná i trochu vyhrála. Ale pak...Přejdu blíž. Zvednu ruku.
A upravím její masku — o milimetr. Jen se jí dotknu. Jemně. Ale dost na to, aby jí zatrnulo v zádech.
„Hraj to jako šachovou partii, Vi," zamumlám tiše.
„Každý úsměv, každý pohled, každý krok. Jsi figurka, co vypadá krásně. Ale bodá zezadu."
Procházíme chodbou sídla. Kroky zní dutě.
Za mnou dva muži. Připravení, mlčenliví.
Před vchodem už čeká kolona černých aut. Vivienne se na to všechno dívá s tím svým klasickým, poloznuděným, polopodezíravým výrazem. Ale vidím to — oči jí projíždějí detaily.
Chce se tvářit, že jí to nic nedělá. Ale dělá.
Dojdeme k hlavnímu autu. Zastavím se a dívám se na ni. „Ty první," řeknu tiše.
Vivienne se nadechne, založí si ruce a vstoupí.
Bez váhání.
Respekt.
Následuju ji, zavírají za námi dveře. A za chvíli už míříme tmou.
Vivienne sedí vedle mě. Šaty se lesknou pod stropním světlem. Maska na očích. A v ruce, samozřejmě, nožík schovaný v krajce.
Usměju se.
„Nezapomeň — úsměv, elegance, vražedný pohled."
Kola se zastavila. Motor ještě běží, ale dveře už se otevírají.
Hluk ulice odříznutý. Ticho vozu nahrazené bzukotem večírku. Sál. Lustry. Šampaňské. Smích. A přetvářka hustá jako kouř z doutníku.
Vivienne sedí vedle mě. Když se dívá ven, její oči se mírně zúží. Nenápadně, ale já to vidím.
Vystoupím první. Okamžitě se kolem mě zavřou oči ostatních. Zvyklí na můj příchod.
Ale dnes — nejsem sám.
Otočím se.
Vivienne vystoupí. Šaty se zatřpytí v reflektoru.
Krajka na rukavicích zachytí světlo. Rozparek odhalí nohu, co by zabila i bez nože. A ta maska...
Černá, jen přes oči — a přesto vytváří dojem, že svět se dívá, ale ona nevidí nikoho, koho by brala vážně.
Ticho. Na zlomek vteřiny. A pak se svět rozjede znovu. Ale jinak. Pomaleji. S ní v zorném poli.
Přistoupím k ní. Nabídnu rámě. A ona ho přijme.
Bez slova. Bez vzdoru. Jako žena, co ví, že je tohle součást hry. A sakra dobře ji umí hrát.
Vstoupíme dovnitř. Krok za krokem. Do světa, kde všechno voní draze, ale smrdí krví.
Jakmile projdeme dveřmi, zavane nás svět, který je navenek zlatý a uvnitř shnilý. Sál je obrovský.
Stropy vysoké, lustry zavěšené na řetězech, co by unesly i tělo. Podlaha z mramoru, černobílá šachovnice. Náhoda? Ne. Symbol. Tady se všechno hraje. Hudba tiše zní — živý kvartet v rohu. Elegance říznutá chladem. Na okrajích místnosti stojí sloupy, mezi nimi těžké závěsy,
a v nich? Zbraně pod kabáty. Dohody šeptané v koutcích. Muži v maskách. Ženy v šatech, co skrývají víc než jen křivky. Skrývají úmysly.
Tady se nemluví nahlas. Tady se směje mezi lžícemi lží. Všude kolem šampaňské. Drahé parfémy. A oči, co sledují víc než dekolt. Sledují hru. Sledují nás.
Vivienne drží krok vedle mě.
Dokonalá.
Na první pohled působí jako doprovod. Na druhý jako noční můra s rtěnkou. Její šaty se hýbou přesně tak, aby odváděly pozornost — a přitom ji nikdy nedovolily odvrátit úplně.
Stáli jsme na okraji sálu. Nesnažili jsme se zapadnout — a přesto jsme nepřehlédnutelní.
Pár pohledů. Pár šeptaných jmen. Nikdo se ale nepřibližuje.
„Takhle vypadá elita?" zamumlá suše.
„Voní jako kaviár a smrdí jako špína."
Koutky mi cuknou. Nevím, jestli smíchem nebo výhrůžkou.
„A ty," řeknu tiše, „jsi v tom jak doma. Jen to přiznej."
Zvedne bradu. V očích něco probleskne.
„Já se na rozdíl od nich aspoň nesnažím schovávat, co jsem."
A sakra. To byla pravda.
Chvíli mlčíme. Hudba hraje. Sklenky cinkají. A pak ho vidím.
Mateo.
Stojí u jednoho z postranních sloupů. Nápoj v ruce. A vedle něj stojí nějaká bloncka.
Úsměv má ten jeho falešně bezstarostný. Ale oči?
Ty sledují sál. Nervózně. Příliš pozorně, než aby šlo jen o večírek.
Ztuhnu. Ne navenek. Uvnitř. Tělo mi řekne „nebezpečí" dřív než hlava. Musím se tam dostat. Musím zjistit, co tu kurva dělá. Ale Vivienne je přímo vedle mě. A na sobě má oči půlky sálu. Nemůžu ji tam jen tak zatáhnout do scény. Ne dnes.
Nakloním se k ní. „Na chvíli se rozdělíme," řeknu tiše, lehce. „Musím si odskočit."
Vivienne se ke mně otočí. V očích jí problikne podezření. Ale neptá se.
Chytrá holka.
Ví, že někdy je ticho největší odpověď.
„Jasně," kývne, a s tím svým obvyklým suchým tónem dodá: „Budu u baru. Jestli se ztratíš, hledej mě tam. Nebo ve zprávách. V závislosti na průběhu večera."
Kývnu.
A mířím přímo za ním.