Dalšího dne přesně v jednu hodinu čekáš před domem na stejném místě jako včera, jak ti Akashi nakázal. Na sobě máš jeho basketbalovou bundu, od které ses celou noc nedokázal odtrhnout. Přeci jen voněla a stále voní po Akashim, po kapitánovi Zázračné generace, vlastníkovi císařského oka a muži, jenž ti na sebe dal své telefonní číslo.
Celý záříš štěstím. Máš tendenci si poskakovat, svět se ti obrací naruby. Uvidíš Akashiho znovu! Znovu si s ním budeš moct popovídat. Zahrát si. To je to nejlepší, co se ti může za život stát.
Projede kolem tebe auto a pár metrů před tebou se zastaví. Zamrkáš a napadne tě: Že by to byl Akashi? Nadechneš se, potřebuješ si pročistit mysl. Ano, možnost to byla. A chtěl vlastně svou bundu, svůj dres, že? Musel přijet nebo přijít. Jako na trní sleduješ otevírající se dveře. Vystoupí z nich vysoká postava a ty se zarazíš. Lehce posmutníš. To Akashi stoprocentně není. Akashi totiž nemá modré vlasy, tmavší pleť a... černou bundu Touou Gakuen.
Proboha... to je Aomine! Aomine Daiki! A právě se na tebe otáčí a jde přímo k tobě!
Sklopíš pohled. Tohle se nemělo stát. Neměl náhodou přijít Akashi? Tak co tedy dělá Aomine? Přijel pro Akashiho bundu snad on, nebo...
„Yo," pozdraví tě a ty leknutím uskočíš. Cítíš na sobě jeho pohled a pro jistotu o krok ustoupíš.
„Y-yo," vykoktáš na pozdrav. „Co tady asi tak můžeš chtít, Aomine Da-Daiki?" Máš pocit, že se každou chvílí propadneš do země. Proboha! To neumíš normálně mluvit?
Tvé vyděšené reakci se upřímně zasměje. Prohrábne si vlasy, ustálí rty v úsměvu a prohlásí: „Tebe. Popis sedí, bunda je důkaz. Akashi mě pro tebe poslal, mám tě vzít k nám do sídla."
Zarazíš se. Co že to? Do sídla? Slyšíš správně? To se ti musí jen zdát. Nechápavě vykvíkneš: „Sídla? Akashi má vlastní sídlo? A ty mu děláš šoféra?"
Aomine se náhle zamračí a ty si přiložíš dlaň přes pusu. Zníš jako nějaký puberťák, který prvně jede metrem. „Nejsem jeho šofér," odsekne a odvrátí hlavu stranou. „A v sídle žijeme všichni. Já, Akashi, Midorima, Kise, Murasakibara, Tetsu a dokonce i ten jeho Kagami. Pořád nechápu, proč ten se tam přiživuje."
„Nestěžuj si a jedem," řekneš dřív, než ti vlastně dojde, co to říkáš. Nejradši by sis dal pohlavek, což splní perfektně modrovlásek naproti tobě. Plácne tě totiž hranou dlaně přímo do temena hlavy. Zaskučíš, ale následuješ ho pomalým a obezřetným krokem k autu. Až teď si všímáš, že je to jeden z nejdražších modelů aut vůbec. Sakra, Aomine, to je tvoje nebo Akashiho?
Na otázku samotnou nedojde, Aomine ti jako gentleman otevře dveře spolujezdce od černého auta, co řídí. Sám po tobě a poté, co ti zavře, nasedá a startuje. Připoutáš se a cítíš se... zvláštně. Sedíš přeci v autě s Aominem Daiki! Dalším ze Zázračná generace! Nevěříš, že se to opravdu děje. To je poznáš všechny? Whoaaa!
Z této skutečnosti se ti rozvibruje kůže a tvůj dech přidá na rychlosti. Akashi není jediný tvůj oblíbený, máš je rád všechny. Proto se také moc těšíš na to, až je poznáš. Přesto se ti to zdá jako sen. Nic tak skvělého se prostě nestává ze dne na den!
„Zajímalo by mě, co na tobě Akashi vidí. Do sídla nikdy nikoho nezve," zafrká Aomine za jízdy a koutkem oka se na tebe zadívá. „Je to zvláštní. Hodně zvláštní."
Sám si v hlavě doplníš: Taky si říkám. Odkašleš si a zahledíš se z okýnka, přičemž mu položíš otázku: „Akashi si do vašeho sídla nikdy nikoho nezve?" Docela tě to zajímá. Co když jsi první, kdo k němu jde vůbec? Najednou se na sebe cítíš pyšný, že se ti povedlo nedokazatelné.
„Občas ano... ale jsou to jen takové... obchodní schůzky. Nikdy ještě nepozval nikoho takhle obyčejného, jako seš ty."
„Hraju basket," zareaguješ instinktivně. Upřímně, v jeho přítomnosti se cítíš docela klidně, na rozdíl od té Akashiho. Daiki ti připadá jako takový pohodář, rozhodně méně děsivý. „Možná proto. Taky jsem ho včera vedl tady po městě... povídali jsme si, trochu... taky trochu hráli..."
„Hráli basket?" To je to jediné, co Aomineho zaujalo. No, že se tomu divíš. Vždyť je to Aomine, dalo se to čekat. S hlubokým nádechem posloucháš dál. „To by mohlo něco znamenat. Třeba v tobě vidí potenciál, proto tě zve k nám. Jinej důvod nevidím."
„Já jo...," špitneš a lehce zčervenáš ve tvářích. „Chce svoji bundu, kterou mi včera půjčil." Tak, aby si toho nevšiml, promneš mezi prsty lem oné Rakuzanské bundy, na níž sis za tu noc asi vybudoval závislost. Rozhodně se jí nechceš vzdávat, jenže nemáš moc na výběr. Nepatří ti.
„Hmmm...," zamručí. Evidentně ho nějaká bunda moc nezajímá. Náhle se rozpovídá z úplné jiného soudku. „Hele, nemáš hlad? Já ještě neobědval a to už je po jedný."
Překvapeně se na něj ohlédneš. Aomine Daiki tě zve na jídlo? Nejradši bys radostí zakřičel, že ano, ale jsi tak přeplněný, že by tě nejspíš zabil i obyčejný salát. S povzdechem zavrtíš hlavou. „Jedl jsem. Ale jestli máš hlad, můžeme někam zajet."
Pokrčí nad tím rameny. „Tvoje chyba." Zatočí k nejbližší restauraci, respektive k jednomu z mnoha fast foodů. Dojdete spolu dovnitř, on samozřejmě s brýlemi na očích a kapucí přes hlavu, byl by to jinak poprask. Přeci jen je to Aomine Daiki a jde s někým někam, to se často nevídá.
Zalezete do jednoho z nejzazších koutů, je to výhodnější pro oba. Řekne ti, co chce, a že pokud chceš, máš si něco vybrat, že to zaplatí. Do ruky ti vloží pár bankovek s tím, že zbytek chce zpátky. Protočíš oči, to je snad jasné.
Za pár minut mu doneseš jeho vytouženou dobrotu a sám si neseš kelímek s limčou. Dal by sis colu, ale ke tvé smůle zde mají jen mirindu nebo fantu či co to oranžové podezřelé je. Moc ti na tom nezáleží, hlavně že máš pití. Aomine se do svého jídla pustí s neskutečnou vervou, musíš se tomu ušklíbnout. Kdyby tu byl Kagami, byl by sis jistý, že by si dávali závody, kdo toho sní za méně času více.
„Dobrou chuť," popřeješ mu s úsměvem a posadíš se naproti němu přesně tak, aby byl co nejméně vidět. Shodí brýle i kapuci a vrhne po tobě jediný vděčný pohled, než se znovu pustí do bagrování. Sevřeš kelímek do obou rukou a poprvé usrkneš. No, popravdě, nechutná to tak špatně, říkáš si.
Několik minut je všechno v klidu, Daiki spokojeně žere (ano, správně, jinak to prostě nedokážeš nazvat) a ty mlčky popíjíš brčkem svoje pití. Uznáváš, že je Aomine docela fajn. Rozhodně sis ho představoval jinak. Náhle mu zazvoní mobil, on polkne a přiloží si ho k uchu. Zbystříš a snažíš se zaslechnout alespoň střípky rozhovoru.
„Satsuki?" podivil se Aomine po oslovení Dai-chan. Tak mu říká jen Satsuki Momoi, nikdo jiný. Nechápe, proč ho teďka ruší.
„Ne, nemám čas... rozhodně nepřijdu na jejich pitomej trénink... je mi jedno, že Midorima tvrdí, že mám zrovna dobrej den... ne, prostě ne, mám práci... sakra, nevyzvídej... jo, je to něco od Akashiho." Nastane dlouhé ticho ze Satsučiny strany, které nakonec prolomí Dai-chan. „Přijedu brzy."
Počkáš, než telefon položí, pak až si dovolíš usrknout svého pití. Zkoumáš ho pohledem a dlouho zvažuješ, než mu položíš jednu jistou otázku. „Vždycky mě zajímalo, jestli mezi váma bylo něco víc. Mezi tebou a Satsuki, Aomine. Jak to doopravdy je?"
Probodne tě pohledem a ty se zalekneš. Nejspíš takové otázky nemá rád. „Nic mezi náma není. Jen jsme chodili na stejnou střední a ona mi stála za zadkem. To je všechno. Navíc je pořád zabouchlá do Tetsua."
Povytáhneš obočí a zacuká ti koutek, jak se snažíš nesmát. Trochu ho popíchneš: „A co cítíš ty, Dai-chan?"
Na to nic neřekne, vrátí se rovnou k jídlu a ani se na tebe nepodívá. Brzy si natáhne kapuci a nandá brýle, načež ti pokyne, abys ho následoval. Bez protestů jdeš za ním až k autu, kde ti opět jako gentleman otevře dveře a počká, než nastoupíš.
Jedete beze slov, nevíš, čím začít konverzaci. Kdyby došlo na basket, pravděpodobně by vytáhl svou slavnou větu, že jediný, kdo ho dokáže porazit, je on sám, a pak by začal pomlouvat Kagamiho, kterému se podařilo ho porazit i přes tohle tvrzení. Nebo by se rozpovídal tak moc, že bys ho už nezastavil. Obojí je dost nebezpečné.
Zatočíte na příjezdovou cestu a ty nadšeně vykoukneš z okénka ven. Brada ti šokem spadne až někam ke kolenům, takovou monumentální stavbu s obrovskou zahradou jsi rozhodně nečekal. Příjezdová cesta písčité barvy měří od brány k domu snad sto metrů a všude rostou barevné květiny včetně stromů. Sídlo, které ti víc než nějaké opravdové sídlo připomíná hrad, se tyčí asi padesát metrů do oblak, má dokonce vlastní věž. Co to proboha je?
„Překvapenej?" rozchechtá se Aomine a zpomalí, až nakonec zastaví na place kousek od domu. „Vyhráváme každej zápas. Mohls čekat, že to bude pecka bydlení." Vypne motor, vyskočí ven a doběhne ti otevřít. „Bydlím tam asi rok a stejně se často v těch chodbách ztrácim."
Zalapáš po dechu, chopíš se jeho ruky a necháš se vytáhnout ven. Lehce zčervenáš a váhavě ho pustíš, vypadalo by to divně. Pohledem přelétneš ten skvost v podobě rozlehlé zahrady. Uvnitř tebe roztaje absolutně všechno. Taková krása! Auto zapípá na znamení, že je zamčené, a ty k němu kloužeš očima. Všímáš si, že není jediné. Přesné modely jeho auta se tam vyskytovaly v mnohých barvách. Celkem jich bylo i včetně toho Aomineho sedm. Tady si z tebe někdo dělá legraci...
„Vítej," ozve se melodickým hlasem od dveří. Škubneš sebou do strany a mimoděk tak narazíš do Daikiho, který stojí jen kousek od tebe. „Daiki, vítej zpět i ty."
„Akashi," vydechneš zbožně. Oproti Aominemu v teenagerským věcech Akashi působí jako bůh, jeho bílý oblek s kravatou barvy jeho vlasů a dvojbarevné oči tě vyloženě nutí padnout na kolena. To nutkání překonáš a sejmeš z ramen jeho bundu. Opatrně přeložíš napůl a s hlavou sklopenou vystoupáš schody. „Vracím, co jsi mi včera půjčil." Nemáš odvahu se na něj podívat. Natáhneš roztřesené ruce dopředu a čekáš, než si od tebe svou věc převezme.
„Hej, Akashi," houkne Aomine, až sebou cukneš. Jak ho může takhle oslovit? Přijde ti, že si na něj moc dovoluje. „Neděs. Je z tebe akorát v šoku." Ztuhne ti krev v žilách. To se tě jako zastává?
Rudovlásek se uchechtne, moc dobře to slyšíš. Vzduch kolem něj se zachvěje, jak k tobě udělá krok. „Pozvedni hlavu," přikáže ti tiše, skoro sykne. Bundu od tebe převezme hned poté, co splníš jeho rozkaz. Třeseš se z toho, jak se svými štíhlými prsty dotkne těch tvých. Projede tebou něco stejně impulzivního jako elektrický proud.
„Hodláš ho tady nechat nebo mám někomu říct, ať ho odveze?" Podíváš se na něj s nadějí v očích. Že by byla šance, aby ses tady porozhlédl a s trochou štěstí potkal někoho dalšího ze Zázračné generace?
Akashi přes tvá ramena znovu přehodí svou bundu a na Daikiho se přívětivě usměje. „Pokud se ti chce někoho hledat," pokrčí lhostejně rameny, „nebudu ti bránit." Střetne se s mým nechápavým pohledem. „Ale já už od začátku počítám s první možností."
To jako...opravdu? Vážně se ti to jen nezdá? Radostí bys křičel. A když přes tebe ještěAomine hodí svou černou basketbalovou bundu Touou Gakuen a zamumlá si něco ověšáku, roztečeš se štěstím. Tak takové musí být vyhrát loterii!