„Už to zas leze, ta sviňa,“ byla věta, která černovlasého vzbudila z krátkého spánku. Neměl jít včera spát tak pozdě! Seděl zrovna v autobuse který ho vezl na vysokou školu.
Pohlédl na pana řidiče a pak na to, co popisoval. Vyšlo slunce. Když se tak na něho díval a nasával jeho pozitivní energii začínajícího dne, vzpomněl si na něco.
Vytáhl z kapsy mobil a podíval se na čas. 26.2. Musel se usmát, protože pořád netušil co je za den. Nemyslel datum, ale jak dlouho už trvá život s časem. Nepamatuje si totiž skoro žádná čísla. Ani nevěděl v jaký den v týdnu se seznámil kdysi s Emou a Ondřejem. Jak se sem vůbec dostal? Počkat. Den, kdy se zastavil čas byla neděle. To si odvodil. A dneska... Čtvrtek.
V průběhu dne mu konečně došlo, že tenhle den je v „minulosti“. Prožil ho znova. Učitelé se ptali na stejné věci a o přestávce se konala stejná bitva o kružítko jako asi před měsícem podle jeho vnitřních hodin.
A pak mu za nějakou dobu (zase nemám časový údaj, protože Tonin je úplně mimo čas) někdo zavolal.
„Ahoj, Tondo.“
„Hoj, Emo. Jak se máš?“