„Ale, ale! Koukejme, kdo se nám to tu vrátil ze záhrobí," provolával Tony od okamžiku, co nás prvně spatřil míříc si to k baru. „Jak se vede, chlape?" Napřáhl ke mně přes bar ruku a přátelsky se se mnou pozdravil. Vidět další milou tvář mi ještě o kousek zlepšilo už tak výborný den.
Pozdravil se i s Louisem a pak pokračoval ke mně. „Louis mi vykládal, jak otřesně to s tebou vypadá, jako bys měl být na smrtelné posteli, ale mě se tedy zdáš pořád stejný," líčil mi, jak mu celou situaci popsal Louis a s dovětkem už se zase obrátil k němu. „Vždyť vypadá jak růžička."
„Dneska. Dostal, co chtěl, tak je jasné, že se bude tvářit jako sluníčko. To on umí, když je spokojený." Kouknul na mě, jako by to bylo špatně, že se směju, dobře se bavím a užívám si život. S ním. „Ale tehdy jsi ho neviděl," pokračoval už zase k Tonymu. „Byla to nejhorší noc mého života," dodal sklesle, když se mu vrátili vzpomínky na onu noc.
Nikdy jsem si pořádně nedokázal uvědomit, jak mu muselo být. Já neprožil všechno to, co on. Já většinu noci jen prospal na operačním sále a nevěděl o sobě. Ani jsem neviděl to, co on. Všechno co jsem viděl já, byla jeho andělská tvář, jenž mě držela při životě. Netušil jsem, jaký obrázek se skrýval za jeho očima. Ale podle jeho reakcí a emocí ať už tehdy nebo teď, jsem věděl, že nebyl tak příjemný jako ten můj.
A pořád ho to trápilo. Trápily ho vzpomínky na noc, kdy nevěděl, jestli přežiju. A to mě dělalo silným. Jeho láska, která byla nevyčíslitelná i po tak krátké době, co mě znal. A já pro něj musel být silným. On si to zasloužil. Nezasloužil si dítě, o které by se musel starat. Zasloužil si partnera, jenž by mu za každé situace kryl záda. A já se tím partnerem musel stát. Musel jsem vyrůst. Dospět.
„Mně jsi tvrdil, že jsem pořád stejně krásný," nadhodil jsem po chvíli soucitného ticha, kdy nikdo nevěděl co říct. „Chceš tím říct, že jsi mi lhal?" pronesl jsem káravým hlasem, ale pouze s účelem ho rozesmát.
Podařilo se. Jeho zvonivý smích opět zasáhl můj sluchovod. „Ovšem, že ne. Řekl jsem ti to až poté, co jsi měl po operaci, a celého mi tě umyli. To už jsi krásný byl," uchechtnul se a jednou rukou si mě k sobě za bok přitáhl.
„Dobrá. Budu ti věřit." Nechal jsem se k němu přivinout a málem jsem zapomněl na náš dnešní doprovod. „Oops, pardon. Amy tohle je Tony, Tony Amy – naše sousedka a kamarádka."
„Těší mě, krásko." Tony jako správný elegán vzal její ruku a jemně ji políbil. Trošičku jsem dostal strach a pomyslel si, že to byl asi blbý nápad vzít ji s sebou, když už jsem ji delší dobu neslyšel nadechnout se. Nejspíš o sobě nelhala, když říkala, jak je zapálená pro to, být kamarádkou homosexuálů. Teď jsme to s Louim pozorovali nejen mezi stěnami našeho bytu a našeho vztahu, ale venku na veřejnosti v přítomnosti tolika gayů, že si Am mohla vybírat, koho z nich vyzpovídá nejdřív.
„Smím vědět, co tak strašného jsi provedla, že ti osud do cesty přifoukl ty dva ňoumy?" pokračoval dál Tony a nám dvěma se vůbec nelíbilo, jakým směrem se začal ubírat. Měli jsme za to, že jsme kámoši, ale teď nás tu před naší další kamarádkou pěkně shazoval.
„Zapomněla jsem koupit koření," odpověděla Am úplně omráčeně a mohla si na Tonym oči vykoukat. Nejspíš jsme jí dostatečně nevysvětlili, že tady by se rozhodně do nikoho zamilovávat neměla.
„No tak to ale muselo být strašné," prohodil Tony s přehnaně starostlivým tónem a Amy jen němě přikyvovala. Pohlédl jsem na svého kluka, jestli nejsem náhodou jenom já ten, co tomu nerozumí, ale nepobíral to ani on.
„Ani si nedovedeš představit jak!" přitakala naše ošklivá kamarádka, která nás v sekundě vyměnila za jiného. Vážně nebyl dobrý nápad ji tu brát.
„No hrůza... to musíme zapít. Co ti mohu nabídnout?"
„To nejlepší, co tu máš prosím."
„Samozřejmě." Mrkl na ní a odpochodoval si do lednice pro nějaké flašky.
Am mezitím začala poskakovat radostí a ovívat se rukama. „Myslím, že se mu líbím. Budou z nás dobří kámoši," radovala se.
Znovu jsem udiveně koukl na Louise. „Na mě nekoukej. Byl to tvůj nápad vzít ji s sebou."
„Ach kluci. On je to takovej fešák. Sakra! Proč všichni nádherní a hlavně milí chlapi, musejí být na chlapy? My ženy taky stojíme o muže, jenž o sebe pečují a nechodí pořád v jedné a té samé vytahané flanelové košili. Život je tak nefér," vydechla a otočila se zpět k baru, kam už mířil Tony s jejím pohárem lásky, jak to tak vypadalo. Tak růžové, přesrdíčkované a překytičkované pití jsem neviděl ještě ani v reklamě.
Už potřetí jsem se koukl na svého kluka a na malou chvíli jsem byl spokojený s tím, kým jsem. Po tom jejím proslovu to ani nešlo jinak. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem to v životě prostě vyhrál. Možná se to tak posledních devatenáct let nezdálo, za to ale teď přišla má životní odměna, která už nemohla být lepší. Uculil jsem se pro sebe a Loui si toho všiml. „Co?"
„Nic," odpověděl jsem stroze a znovu se začervenal. „Jen jsem vážně rád, že jsem chlap." Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit, jenže mě krátce na to svlažil Louis se svou připomínkou.
„Nejsi."
„Jsem," ujišťoval jsem ho, i když nevím proč vlastně. On to sám moc dobře věděl.
„Né nejsi," stál si za svým.
„Né? A co teda jsem? Co jsem se naposled díval, ženská jsem nebyl a jestli narážíš na to odpoledne, tak si trhni." Vážně mě naštval. To, že jsem si s kamarádkou udělal jedno klidnější odpoledne, ze mě nedělalo míň chlapa, než kteréhokoliv jiného.
„No, na to bych sice klidně mohl narážet, ale ne, tohle jsem nemyslel," zasmál se.
„Ne? A co teda?"
„Jsi kluk. Jsi můj malý, hodný, někdy i zlobivý chlapeček. Chlapem budeš, až já ti to dovolím." Cože? Asi jsem se přeslechl. Vážně řekl, že se nemůžu nazývat chlapem jenom proto, že on si to ještě nepřeje?
„To není fér. Já chci být chlapem teď. A nemusím se tě žádat o svolení."
„Broučku, vždyť tady nejsi ještě ani plnoletý. Tak jak se asi tak můžeš nazývat chlapem?" Pěkně se bavil – na můj účet. To se musí nechat.
„Ty víš moc dobře, že jsem dospělejší než kdejaký plnoletý, tak mě tu teď tak neshazuj," řekl jsem mu ublíženě.
„Já tě přece neshazuju, lásko. Já vím, že máš zkušeností více, než kdekdo, ale kvůli tomu se ještě nemusíš dělat starším, než jsi. Chlap je někdo s pivním pupkem po čtyřicítce, s postupně se vytrácejícími vlasy, rodinou, dětmi, které si z něj střílí jak je starý a s jediným zájmem – sedět kdekoliv je mu to povoleno před televizí, když se hraje fotbal. To přece nejsi ty. Ty buď rád, že máš ještě pořád devatenáct a celý život před sebou." Jako vždy mě uměl krásně polopatě přesvědčit, až jsem úplně roztál a pověsil mu ruce kolem krku.
„Tak fajn," sklonil jsem se, dal mu pusu a odtáhl se na délku našich nosů, abych mohl po své další větě pokračovat v mazlení se s jeho rty. „Ale v tom případě ty jsi taky jen kluk – chlapeček," rýpnul jsem si.
„No..." Chtěl něco namítnout, ale mé odtažení se a přísný pohled jeho názor změnily. „No dobře. Když budu tvůj..." Mé rty ho za jeho souhlas odměnily.
„Samozřejmě, že jsi můj," přitakal jsem mezi polibky. „Vždycky budeš můj." Ujistil jsem ho a dál už se jen nechal unášet jeho lahodnými měkkými polštářky, které jemně masírovaly můj spodní ret.
„Co ti můžu objednat?" zeptal se mě po chvíli, když jsme měli oddechovou pauzu a pouze se o sebe opírali čely a nespouštěli ruce z těla toho druhého.
„Cokoliv si dáš ty."
„Tak fajn. Ehm..." Tony byl evidentně zcela okouzlen posilou, kterou jsme si dneska přivedli, že si nás ani nevšímal. Louisovo hrdelní zavrčení zaregistroval až na potřetí.
„Vy tu pořád ještě jste?" podivil se.
„Jo. Právě jsme přišli," odpověděl Louis nakvašeně. „A hodláme tu zůstat," dodal ještě, když se Tony k ničemu neměl.
„Aha. Tak... dáte si něco?"
„Tvou hlavu na krvavém podnose." Můj milý se s tím nepáral. Když ho někdo vytočil, nikdy neměl slitování. Vždycky měl na všechno připravenou odpověď a to jsem na něm obdivoval. Dokázal se poprat nejen o svá práva, ale i o práva ostatních. Těch slabších, kteří to neuměli. Od úplného začátku se bil za moje práva. Vzal si mě pod svá ochranná křídla, i když ještě ani netušil, co nám pár společných týdnů přinese.
„To tu nemícháme. Ale mrknu se, jestli ti můžu připravit něco podobnýho tomu." Tony na Louise pobaveně mrknul a otočil se k nám zády.
„To budeš hodnej," zaslechl jsem ještě Louisův tichý výdech. „Doufám, že to bude něco silného, jinak ho asi dneska zabiju," dodal už hlasitěji směrem ke mně. Musel jsem se tomu zasmát, avšak Amy už to s takovým nadhledem jako já nedokázala brát.
„Zkřivíš mu jediný vlásek a je po tobě!" osočila se na něj.
„Tss. Ty se kolem mě dneska taky radši nemotej, osobo!" pohrozil nebezpečně Louis. „A už vůbec se nemotej v blízkosti mého kluka. Je vidět, že máš na určité typy mužů jistý vliv, ale jeho mi tím svým bůh ví čím nenakazíš. O to se osobně postarám!"
„Hmm... jestli ty to zas moc nedramatizuješ - hérečko."
„To tak! Jen se na nějakého chlapa podíváš a už se z tebe může pominout!"
„Zajímavé, že tobě se ale pod kůži dostat nedokážu."
„Protože nechceš."
„To je fakt. Teď jsi na to káp..."
„Tak a to by stačilo, vy dva!" Vstoupil jsem do rozepře mezi nimi, která byla tak rychlá, že jsem ji sotva stačil sledovat. „Nebudu vás dva už poslouchat, jak na sebe v jednom kuse útočíte." Bral jsem to s humorem, ale jedna část mě si s sebou nesla také pochybnosti a nechala můj úsměv zcela odumřít. „Am... myslel jsem, že jsme přátelé," vydechl jsem.
„Ale vždyť jo, ty trdlo. My se nehádáme. My se jen tak postrkujeme pro zábavu. Viď že jo, Louisi?" S milým úsměvem se obrátila na mou druhou polovičku a bylo na ní znát, že si nepřeje, abych se tím trápil. To Louis už to tak zřetelně neviděl.
„Jo. Je to jako sport," odsekl tvrdě s pohledem upřeným k ní a pak jen ústy naznačil něco, co jsem slyšet neměl, ale přesto jsem to viděl. „Dám si na tebe pozor." Tak zněla jeho další výhružka, na kterou Amy jen protočila panenkami a začala se věnovat svému pití a klukovi, co seděl vedle ní.
„Miláčku," povzdychl jsem si ve snaze Louise pokárat, ale bez úmyslu pokračovat.
„Co? Moje kámoška to není." Koutky úst se mi zvedly do úsměvu a hlava začala nesouhlasně kroutit ze strany na stranu. „Moje kámoška by mě v jednom kuse tak nevytáčela."
„A co jsi čekal, lásko? Že ti tady budou všichni zobat z ruky? Tady nejsi v Anglii," pousmál jsem se. „Tohle je Amerika. Každý tady bojuje o přežití." Doposud se Louis tvářil naštvaně, ale jeho mimika se náhle změnila. Posmutněla.
„A někteří víc než jiní, co?" Položil řečnickou otázku a obrátil se na mě se zdrceným úsměvem. Věděl jsem přesně, na co naráží, ale nechtěl jsem se tím trápit.
„Co ten úšklebek, broučku?" Přiložil jsem mu dlaň k tváři a palcem se snažil ji trochu vyrovnat. „Nekazme si tím dnes náladu. Já se chci bavit!" zvolal jsem odhodlaně a poměrně se u toho i dost vykroutil. Ještě jsem se ničeho ani nenapil, ale magické tóny linoucí se z reproduktorů už začínaly dělat své. „Chci žít!" vykřikl jsem ve své euforii, kopl do sebe ten sladký sajrajt od Amy a vytáhl svého přítele na parket.
Amy's POV
„Hele! To je moje pi..." Už bylo pozdě. Celý obsah mé skleničky skončil v žaludku toho pablba a já byla bezmocná. Nemohla jsem udělat nic proto, abych ho zachránila. Ještě štěstí, že se rozhodl mi tak rychle zmizet z očí a vzít sebou i pablba číslo dvě. Kdyby tak neučinil, asi bych mu musela dát co proto. Jim oběma.
Aby bylo jasno, měla jsem je ráda. Marci se mi celou dobu - když jsem ho předtím ještě ani pořádně neznala -, svým zvláštním způsobem líbil. Ne tak, že bych měla potřebu s ním chodit, ale připadal mi milý. Přitahoval mě svou sympatičností – byť teda vypadal, jako by vylezl z nějakého filmu pro pamětníky. Ale nikdy jsem ho za to neodsuzovala. Každý je nějaký a každý má svůj příběh. A já ten jeho neznala, takže jsem nemohla soudit.
Byl to prostě osamělý kluk, za kterým nikdo nechodil a ani on sám nevypadal na to, že by někoho navštěvoval. Všechno co jsem o něm věděla, bylo to, kde pracuje a že se vždy po práci vrací domů a je tam zavřený sám. Celé dny. Celé noci. Dokud zase nejde do práce. A moc mluvný taky nebyl, když jsme se potkali na chodbě. Vždycky slušně pozdravil a pak se zakoktal, když jsem se ho na něco zeptala. Nikdy nevypadal na to, že by se mnou chtěl vést delší konverzaci. Mívala jsem pocit, že se mě dokonce bojí. Že se bojí lidí, což se ukázalo býti pravdou.
Naštěstí se našel člověk, co mu vnesl do života trochu světla a nakonec ho prozářil úplně celý. A byť mi ten člověk lezl někdy pořádně na nervy, měla jsem ho ráda. A úplně nejvíc jsem ho obdivovala za to, jak to s Marcelem uměl. Od samého počátku věděl, jak na něj. Možná mu do karet přihrával i osud, který je chtěl spojit dohromady, ale Louis odvedl hromadu práce, kterou ani mystické síly nedokázaly provést za něj.
A aby toho pořád nebylo málo, tak nejen že to uměl s ním. On to uměl i s jeho rodinou, která ho potřebovala stejně jako Marci. Potřebovali vnést do života trochu štěstí a radosti. Obzvlášť ta maličká, na kterou jsem se těšila, až ji poznám.
„Tak tady to- kde zase jsou?" Z mého zamyšlení mě vytrhl příjemný hlas ještě příjemnějšího barmana, až jsem nadobro zapomněla na veškeré podniky, kam jsme chodily s holkama. Takovou fešnou obsluhu neměl totiž ani jeden z nich. A že byl na kluky? Čemu to vadí? Koukat a snít ještě zakázaný není!, říkala jsem si.
„Kde asi?" prohodila jsem a letmo kývla někam za sebe na taneční parket, než jsem se rozhodla otočit se a vyhledat je. Když je však moje oči zaostřily, nestačila jsem se divit. Ten pohled se rozhodně nedal srovnávat se vzpomínkou, kterou jsem na Marciho měla. Byly to dvě naprosto odlišné osoby. Ta samotářská a bojácná se pomalu vytrácela v zapomnění a teď před mým zrakem tančila téměř sebevědomá osoba, jenž byla až po uši zamilovaná a plná života.
Můj respekt k Louisovi teď vzrostl ještě o dalších sto procent. Vím, že touhle dobou už se ani moc snažit nemusel – všechno to oddřel v prvních týdnech -, ale prostě byl dělaný tak, aby Marciho neustále motivoval a vylepšoval, byť nemusel dělat nic jiného, než existovat.
„Jako uvědomují si doufám, že tohle to je noční klub a ne nějaký porno ateliér? Nerad bych je odtud vyhazoval, ale jestli si rozepnou kalhoty, budu muset."
„Jsou ve svém světě, takže si myslím, že si teď neuvědomují nic. Možná tak jen tělo toho druhého a svůj vlastní chtíč," zachichotala jsem se při vzpomínce na jejich bláznivou noc, po které jsem jim musela udělat hodně silné vyprošťováky.
„No tak na to ať hezky rychle zapomenou!" Při těch slovech Tony hbitě přelezl přes bar a už by se za nima nejradši vyřítil, když Louisovy doteky nezůstaly jen pod Marciho trikem, ale sjely prozkoumat i jižnější prostory jeho kalhot.
„Nech je," zasmála jsem se a na poslední chvíli zachytila jeho zápěstí. „Oni nebudou zlobit."
„Vypadá to, že budou." Tony se nedal jen tak lehce ukecat.
„Hele ti dva támhle na sedačce. Ti jsou v sobě ještě víc než oni," poukázala jsem na jeden pár, co si to tam rozdával snad i přes kalhoty. „To ti nevadí?"
„Ne. Ti dva totiž nejsou mí kámoši. Nemusí se tedy chovat reprezentativně k tomuto podniku."
„A ty si to nějak moc bereš, ne? Chápu, že tu pracuješ, tak ti to úplně jedno není, ale dělat z toho takovou vědu, jako by ti to tu patřilo," smála jsem se jeho přehnaným reakcím, ale jakmile jsem svou myšlenku dokončila, smích mě ihned přešel a tvář mi zkameněla hrůzou. „Nepatří ti to tu, že ne?" Mé hrůzou bijící srdce muselo jít slyšet přinejmenším alespoň do Oklahomy. Ani bych se nedivila, kdyby máti za chvíli volala, jestli se mi něco nestalo.
Tony stál pořád na stejném místě jako solný sloup a jeho výraz působil všelijak. Zaraženě, přemýšlivě, až se nakonec vrátil ke svému normálnímu výrazu a vyřkl svou odpověď. „Ne."
Ráda bych řekla, že mi spadl kámen ze srdce, ale jeho přemilý úsměv ve mně vyvolával ještě větší paniku. Avšak rozhodl se nechat ty dva být – alespoň pro teď – a už normální cestou se vrátil zpátky za bar. Toho času jsem využila, abych si vše potřebné rychle vygooglila.
Klub s názvem Jedenáct jsem našla hned. V Los Angeles to byl jediný klub s tímhle názvem. A pátrání po věci, po které jsem šla, taky nebylo nejtěžší. V rejstříku stálo: Majitel Anthony Walker.
„Ty seš Walker, že?" Vpálila jsem na něj ostrou otázku při první příležitosti, kdy se prohnal kolem mě.
„Už to tak asi bude, lásko," zasmál se a postavil přede mě nový drink. „A nekaboň se tak. Nesluší ti to."
„Proč jsi mi zalhal?"
„Vypadala jsi, že dostaneš infarkt. Nechtěl jsem přitěžovat tvému zdravotnímu stavu," pousmál se, zatímco si přede mnou krájel limetky.
„Můj zdravotní stav není tvoje věc. Vůbec se o to nemusíš starat." Chtěla jsem to zahrát do outu, ale na to jsem byla až moc v prdeli. „Víš, jak se teď vůbec cítím? Je mi hrozně! Možná jsem měla namále s infarktem, ale teď je mi na umření."
„Jo jasně," zasmál se. „Není to moje věc, a proto mi to tu teď všechno líčíš, co?"
„Víš co? Vyliž si!" Naštvala jsem se a odebrala se na toaletu. Byl tak pohledný a vtipný, jenže pak se z něj vyklubal zákeřňák a z těch dvou idiotů vlastně taky. Mohli mi říct, že jejich kámoš, co tu obsluhuje, to tu i vlastní, ale to oni ne. Raději odlezli hned pryč, abych se já chudinka mohla hned tak znemožnit.
Když jsem se po chvíli vrátila, u baru po nich stále nebyla ani stopa, za to moje místo zůstalo kupodivu neobsazené. Obezřetně jsem tedy usedla na svou stoličku a ohlédla se po mém doprovodu, který se na parketě bavil i beze mě.
„Už ses uklidnila?"Ach už zase ten protivný hlas. Copak nemá co na práci, že mě musí v jednom kuse otravovat? No jo, asi nemá, když mu to tu patří. To si pak může dělat klidně, co chce.
„Promiň, ale uklidním se, až mě nebudeš pořád vyhledávat."
„A proč bych jako neměl?"
„Musíš pracovat a já bych tě nerada rozptylovala."
„Ale já se při práci rád bavím se svými přáteli."
„Nechci ti do toho kecat, ale jako majitel svému zaměstnanci, by sis měl vynadat."
„Tak to mám štěstí, že jako majitel si můžu stanovovat pravidla sám. A jak asi vidíš, nijak mě to ve výkonu práce neomezuje, takže si klidně můžeme povídat." Mrkl na mě a už mi tak okouzlující jako na začátku nepřišel. Vlastně to byla o trochu větší kopie mistra Tomlinsona. Stvořená pro to, aby mě vytáčela, deptala a mučila.
„Jsi stejně nesnesitelný jako Louis!" křikla jsem na něj od zlosti a to se vzápětí ukázalo býti jako špatný nápad.
„Ale copak? Už se to zase vzteká?" Do mého sluchovodu se přiřítil další ohnivý hlas a to už jsem ale opravdu začínala růst.
Marcel's POV
„No super! Ještě ty jsi mi tu fakt chyběl." Hned co jsme se vrátili z tanečního parketu, poznal jsem, že Amy něco vytočilo. A to něco se začínalo tvářit jako Tony.
„Tak kde máme to pití?" zeptal se Louis a po příčině Amyiného rozčilení už dále nepátral. Tony nám přisunul naše drinky a já jednu skleničku podal Louimu, jenž mě přišpendlil k baru a sám se tisknul k mým zádům. Ostatně jako většinu času, co jsme spolu tančili. Dneska se mu ta pozice nějak extra zalíbila. A hlavně nejspíš to jeho nenápadné otírání se o můj zadek. To bylo asi rozhodující. Věděl jsem, že to chce. Že to potřebuje. Bez toho naše dnešní milování nebylo kompletní. Jenže to muselo ještě nějakou dobu počkat. Sotva jsme přišli a domů se mi ještě nechtělo, ani kdyby to mělo znamenat, že na to hned vlítneme.
Louis si s Tonym vyměnil pár slov, kterým jsem ale nevěnoval moc pozornosti. Měl jsem co dělat, abych vstřebal pocity, které mi vytvářel ten nárazník mezi mými půlkami.
„Mark dneska není?" Znovu se zeptal a to už jsem byl trochu schopný vnímat.
„Ale jo, bude. Za chvíli by měl dorazit. Mám tu celý týden studentíka na praxi, tak chodí až po jedenácté, kdy začíná být hodně rušno a tamten," kývnul hlavou k jednomu mladíkovi, který zrovna neobratně donesl tác s prázdným sklem „přestává stíhat."
„Tý jo. Praxe v nočním klubu. Tak o tom bych si v Anglii mohl leda tak nechat zdát," zasmál se Louis.
„Kolik mu je?" zeptal jsem se, protože mi přišel hodně mladý.
„Neboj. Je o dost starší, než vypadá. Dělá si k vysoké kurz barmanství, tak jsem ho tu na týden vzal."
„Ehm... nerada vám do toho skáču, ale vy dva jste mi proč neřekli, že ten váš super kámoš tady tomu i šéfuje?" ozvala se Amy a bylo tak už jasné, co se tady stalo, jak jsme tu nebyli. Tedy více či méně.
„Protože jsme se o tom zas až tak nebavili?" odpověděl Louis otázkou, ale to Amy neuspokojilo. „Tedy, mně to tak nějak došlo, poté co to možná nějak vyplynulo z řeči, ale konkrétní pokec na toto téma jsme nevedli, tak jsem nějak netušil, že bych ti to měl předhazovat." Střídavě koukal na ni i na Tonyho, od kterého si to všechno nechal ověřovat a jenž se vším souhlasil. Pamatoval jsem si, že mi něco takového Loui říkal, když jsme odtud prvně odcházeli, ale měl jsem tehdy v hlavě jiné starosti, takže jsem to přešel asi stejně lehce jako on. Ať už barman nebo rovnou majitel, hlavní bylo, že se k nám choval hezky. To bylo to jediné, co jsem řešil.
„No tak to je teda vážně super!" urazila se a odešla i s pitím na parket.
„Ta holka se mi líbí," zasmál se Tony. „Je taková správně šílená."
„Jo," uchechtnul se Louis. „Šílená to ona rozhodně je."
„Čau," ozval se už z dálky známý hlas. Oba jsme se s Louisem otočili a teprve v tu chvíli si jeho vlastník všimnul i nás. „Ahóóój," křiknul radostně a vydal se k nám. „No potěš koště! Ty žiješ!"
Jo. Žil jsem. Avšak po tom jeho medvědím vystiskání už jsem si nebyl tak jistý.
„Jo já vím. Louis povídal, jak jsem na smrtelné posteli a od té doby už se neozval, co?" prohodil jsem ve snaze zachránit si alespoň poslední vzduch v plicích. Naštěstí se Mark rozhodl přivítat se i s Louisem, takže mé žebra zůstaly jen pochroumané, nikoliv zlomené.
„Přesně tak! První Tonymu oznámil, jak má málo sexu, pak nám volal a celý ubrečený vykládal, jak myslel, že umřeš, ale že se z toho dostaneš, a pak už nikdo z vás nedal vědět, jak to teda je. To se dělá? Kamarádům, kteří se starají?" Mark si stačil postěžovat, ale já se zasekl úplně někde jinde.
„Tak ty máš málo sexu, jo?"
„T-to..." začal koktat a polykat vzduch. „O-on to vytrhl z kontextu! Bylo to úplně jinak!" Svedl to na chudáka Marka a ještě na něj začal ukazovat takovým stylem, jako by byl to největší zlo. A Louis byl samozřejmě ten andílek, který to určitě napsal jinak, než to ti dva pochopili.
„No..." vydechl jsem. „Dobrá tedy." Uzavřel jsem to a obrátil se zpátky k baru. Za mnou v mžiku začalo smrtonosné posunkování, ale už jsem tomu nevěnoval pozornost. Měl jsem další položku na seznam věcí, které jsem proti němu mohl použít, až bych chtěl něčeho docílit.
„Broučku, tak to vážně nebylo. Já nic takového nepsal."
„Ale to je v pohodě. Já tě neodsuzuju," usmál jsem se na něj. „Jen si to budu pamatovat," dodal jsem zlomyslně. Louisův počáteční klidný úsměv pohasl.
„Hele slíbil jsi mi to! Padej dozadu!" zaslechl jsem Markův zoufalý hlas.
„No jo, vždyť už jdu." Jedna rychlá pusa do vlasů a Tony byl v tahu.
„Jste si dneska prohodili místa?" Na co mluvit, když jste měli přítele, který smýšlel stejně jako vy. Vždy byl rychlejší.
„Jo. Stačily mi ty tři dny s tím jeho studentíkem. Byl to jeho nápad sem vzít totálně nezaučeného kluka, tak mi slíbil, že víkend si s ním oddře sám. Máte co pít?"
„Jo jasně, jsme v poho," usmál jsem se na něj.
„Tak mě na chvíli omluvte," řekl a byl taky fuč.
„Někdo by měl jít zklidnit tu vichřici, než tu někoho zneužije." Louisova poznámka byla jasně mířená na Amy. Ani jsem se nemusel otáčet, abych si to ověřil.
„Má kluka, pamatuješ?" připomněl jsem mu.
„No a? Lidi se podvádějí dnes a denně," vypadlo z něj automaticky a až potom si uvědomil, s kým mluví. „Fajn. Já už radši mlčím. Dneska fakt nejsem ve své kůži. Promiň mi to, miláčku."
„Půjdu ji trochu umírnit," oznámil jsem mu a nijak nereagoval na jeho předchozí zmínku. Potřeboval jsem to jen jít rozdýchat. A Amy byla tou nejlepší osobou, za kterou jsem teď mohl jít.
Amy's POV
„Cože ti řekl? No počkej, to si vypije holomek!" Tak teď jsem se už opravdu řádně nasrala. Ne kvůli toho, že si to myslel o mě nebo o komkoliv jiném, ale kvůli toho, že to pronesl před mým mazlivým medvídkem. Že si vůbec dovolil v něm zakořenit pochybnosti o sobě.
Na to jak jsem si ještě před hodinou říkala, jaký v něm má Marci poklad a jak to s ním Louis umí, tak tohle fakt nezvládl. Tady hodně ujel. Tak moc, že stát teď u něj, tak by měl o monokla postaráno. No a to měl vlastně tak jak tak, protože jsem se rozhodla mu jít jednu ubalit.
„Ne, Am. Počkej." Marci mě však zastavil. „Nech to plavat. Já mu to nemám za zlé. Vím, že to tak je, tak ho nemusíš trestat jenom proto, že se se mnou nesnažil bavit v rukavičkách. Řekl jenom pravdu a za to ho nemůžeš soudit."
„Ale neměl to říkat tobě. Vždyť si tím teď sám podkopal větev."
„No a to je jeho trest. Nemusíš mu uštědřovat další," řekl sklesle. „Vždyť já vím, že by to stejně jednou přišlo. To jen já jsem takový idiot, který by to nemohl udělat. Věděl jsem to od začátku, že nejsem jeho „pravý a jediný". Pořád čekám na den, kdy-"
„No tak to počkej! Teď se ho musím zastat, protože mluvíš, jakoby to už udělal, ale on jen řekl, že se to stává. Ne že teď půjde a podvede tě s prvním klukem, co kolem něj projde. Ani že by toho on byl schopen. A v tomhle věřím tomu, že nebyl, protože vidím, jak je s tebou šťastný a jak moc tě miluje. Ty si to možná pořád zapíráš, ale je to tak. Zkus to vzít z mého pohledu. Nejsem ani jeden z vás, ale oba vás mám na očích a můžu porovnat reakce, které na sebe máte. A věř mi, že to co ty cítíš tady," položila jsem mu ruku na hruď v místě, kde mu bilo srdce. „A možná i jinde, ale tam ti sahat nebudu," konečně se zase trochu pousmál. „Tak to vidím já svýma očima. A nevidím to jenom u tebe, jak si možná pořád nalháváš, ale vidím to i u něj. Tu stejnou lásku, tu stejnou starost, i ten váš stejný posraný chtíč." Vyslovila jsem se a Marci se začal náramně chechtat. A dlouho se chechtal. Netuším, co na tom bylo až tak vtipného, ale budiž. Byla jsem ráda, že jsem ho rozesmála.
„Já tě miluju, víš to?" Řekl pak náhle, pořád stejně veselý, a rozhodil mi ruce kolem ramen, aby si mě k sobě přitáhnul, a pozvolna jsme z našich strnulých pozic přešli k tanci, který trval dlouho.
Pařili jsme spolu na rychlé songy, stejně tak i na ploužáky, což se ale zákonitě po nějaké době přestalo líbit jeho příteli. „To by stačilo, ženská. Nemyslíš?" ozval se právě ve chvíli, kdy nám skončila dokonale svižná písnička, při které jsme se parádně vyblbli, a atmosféra klubu se změnila na něžně romantickou. Nechtěla jsem se s ním hádat a rušit jim to. Sami si měli co říct, tak jsem se rychle vytratila a pak jen sledovala, jak si jejich povahy k sobě hledají cestičku a diskutují, zatímco jejich těla žádnou známku nějaké nepříjemnosti ani nezaznamenaly a ploužily se spolu po parketě jako jedno.
Ovšemže jsem také věděla, že jednou může přijít den, kdy už to tak nebude a kdy jeden z nich ublíží tomu druhému, ale strašně moc jsem to nechtěla zažít. Toužila jsem být jejich kamarádkou na celý život, ale když by se mělo stát, že by si ublížili, strašně moc jsem nechtěla být tou, která by jednoho z nich musela utěšovat. Roztrhlo by mi to srdce vejpůl za ně za oba.
Oni dva k sobě prostě patřili. Možná bylo takové silné pouto dvou lidí nevídané, možná to ani sám vesmír nechápal, ale ti dva prostě byli stvořeni pro to, aby byli jeden s druhým. Žádný konec pro ně neexistoval.
A jestli přece jenom, měl by se začít obávat jména Amy Kathelyn Whitová, protože ta ho najde a zlikviduje!
***
Když se kluci vrátili – bez jediné známky toho, že by na sebe byli nějak naštvaní – regulérně mě seznámili s jejich dalším kamarádem, který už mě stačil obsloužit.
„Hele Marci, už víme, jak bylo Louisovi, ale co ty? Užil sis to alespoň trochu?" Mark svou otázku sice mířil Marcimu, ale bručivé a nesouhlasné tóny se z Louisových úst začaly nést ještě předtím, než ji vůbec celou dokončil.
„Děláš si srandu? Jak si to asi tak mohl užít?"
„Já nevím. Já si to užívám úplně běžně, jak se o mě někdo stará, když jsem zlitej až zvracím." Zasmál se Mark a já se malému uchechtnutí taky neubránila.
„Jenže on ze sebe dávil krev, ty ožralo blbej!"
„Hele, co se tak rozčiluješ? Navíc jsem ani nemluvil s tebou. Ptal jsem se Marciho."
„A já ti odpověděl, že seš nechutnej!"
„Dělá ti tiskovou mluvčí pořád, nebo taky můžeš někdy svobodně vyjádřit svůj názor?" Další otázka mířená k Marcimu, další odpověď Louise.
„Ty vole, ty seš takovej kretén!" Chudák Marci se nezmohl ani na zalapání po dechu, tak jen pokrčil rameny ve stylu, že to sám vidí aneb Tisková mluvčí celý den, celou noc. Markovi to však nestačilo. Pořád čekal s očima upřenýma k Marcimu.
„No to víš, že jo. Byla to jízda jako o život. Dal bych si to znovu, kdyby- au," zalapal po dechu, když si to Louisův loket ostře nasměroval k jeho tělu. „Buď opatrný. Víš, že se musím léčit."
„Najednou," odfrkl si Louis. Já neznala celou jejich historii, ale něco mi říkalo, že Marcel léčení moc nedával, byť by si to Louis přál. „Však se neboj. Žebra postižené nemáš."
„Nemám, ale mohl bych mít," ušklíbla se jeho drahá polovička, načež Mark uznal, že nechce být důvodem jejich další rozepře.
„No tak fajn, nehádejte se kvůli mě. Asi to fakt nebylo nic moc, ale už jsi v poho, ne?"
„Jo, vnitřně je to fajn, i když si to někdo nemyslí." Ani další úšklebek Louise neminul. Bylo vážně komické je sledovat. Chvíli to bylo tak, pak zase tak a jedna věta to zase dokázala otočit. Jejich život byl jak na horské dráze, což zase ale možná podporovalo to, že si spolu byli souzeni zůstat až do smrti. Kdyby se pořád jenom cukrovali, brzy by se toho přejedli a tím spíš by si ublížili, než těmito maličkými nevinnými roztržkami.
„A navenek to fajn není, nebo jak to myslíš?" smál se Mark a já se bavila jeho smíchem.
„Taky fajn," odsekl Marci po krátkém zaváhání.
„No tak to teda není," vyprskl smíchy Louis. „To ti musím-„
„Louisine NE! Opovaž se." Marci se mu urputně snažil zacpat pusu, ale Louis se nenechal zastavit.
„Ne tohle musím říct. Promiň lásko, ale je to fakt vtipná historka."
„No jak myslíš! Taky už s tebou nemusím nadosmrti promluvit!" řekl uraženě a odebral se na toaletu.
„Hele tak to neříkej, když si to nepřeje," snažila jsem se být za tu hodnou kamarádku, ale to jsem ještě nevěděla, že bych si nechala ujít tolik slz smíchu, jakých se mi jich za celý život ještě nedostalo.
„Tak to ukaž," posmíval se pořád Markus, když se Marci vrátil. „Poděl se s námi o tvé znetvoření."
„Tak jsi to nazval?" zděsil se a šlehnul po Louisovi vražedným pohledem.
„Hele, nazval jsem to jenom tak, jak sis to sám ve své hlavě zajisté představoval," pousmál se Louis, ale nějaké odvážnějšího smíchu už se bál.
„A jak můžeš vědět, co si představuju ve své hlavě?"
„Protože jsi můj," natáhl se pro něj a za boky si ho přitáhl. Musím říct, že byl teda odvážný. „Právě teď si představuješ, jak mi omotáš ruce kolem krku a uškrtíš mě." Hodně odvážný.
Ale v jednom měl teda pravdu. Marci byl jeho a jen on ho znal způsobem, jakým nikdo z nás.
„No tak fajn. To že to neudělám, ale neznamená, že po tom opravdu netoužím."
„Ale to já přece vím," zasmál se Louis, naklonil se a políbil jeho paži, která byla tím nejbližším kouskem Marciho těla, který měl u sebe. Louis totiž seděl na židli bokem k baru, zatímco Marci k němu stál čelem, i když teda v objetí Louise. „A právě teď myslíš na to, jak moc mě miluješ." Natáhl se ještě víc a políbil mu krk. Marciho výraz byl zaskočený, takže se zdálo, že se Louis ubírá správným směrem. „A nesnášíš skutečnost, že všechno vím." Ani Marciho čelist nezůstala bez poskvrnky Louisových rtů. V tenhle moment jsem je oba nesnášela já, za to, jaký nádherný vztah mají, když ten můj nebyl ani lehkým vývarem toho jejich. „A právě teď mě toužíš políbit." Téměř zhypnotizovaně čekal na svůj polibek a já ho očekávala také. Jenže místo polibku přišla lehká facka.
„Tak a tady ses spletl," oznámil chladnokrevně Marci a usrkl si svého pití. Už jsem si začínala říkat, jak je Louis opravdu dobrý, ale nakonec ani on svého kluka nemohl znát do posledního puntíku přesně.
Nebo mohl? Trochu jsem znejistila, když jsem na Marciho tváři uviděla tančit výčitky.
„Promiň, lásko. To jsem neměl." Safra práce! Ten holomek měl pravdu. Marciho rty se natiskly na jeho ve snaze se mu omluvit a mistr Tomlinson tak dostal, co sám chtěl.
„Já se nikdy nepletu," slyšela jsem ho zašeptat, když se docucali, ale jejich hlavy zůstali příliš blízko na to, aby museli mluvit hlasitě. „Tu facku jsem očekával, jen jsem chtěl, aby byla z tvé hlavy."
„Proč bys to chtěl, hlupáčku?"
„Protože jsem zlobivý kluk. Tvůj zlobivý chlapeček." Došlo mi, kam tahle konverzace směřuje a tak jsem vyjádřila svůj hlasitý znechucený nesouhlas.
„Ale no tak, fůůůj. Nechte si to na doma." Louis se napřímil a ani jsem mu nemusela vidět do tváře, abych poznala, že je zle.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, Whitová, proč posloucháš cizí osobní rozhovory?" Otočil svou hlavu dozadu, aby na mě viděl a jeho obličej nebyl moc přívětivý.
„Já myslela, že vedeme skupinovou konverzaci. Mark se ptal a-„
„A kde je Mark teď? Chceš mi říct, že on pochopil, že jsme skupinovou konverzaci pro teď rozpustili a ty ne?"
„Myslela jsem, že pokračujeme ve třech."
Louis začal soptit a já už měla na mále. Zachránil mě až Marci. „Zlato, klid. Podívej se na mě." Přitáhl si jeho obličej zpátky k sobě, a když usoudil, že je to bezpečné, znovu ho začal líbat.
„Tohle je soukromá konverzace, kdybys to nepochopila, Whitová!" zamumlal mezi polibky ještě Louis a já už jim teda dala pokoj. I když jen po dobu, než se vrátil Mark a začal je prudit zase on.
„Tak co bude? Přestanete s tím někdy? Tohle není hotelový pokoj, vy cukrouši."
„Promiň," zachechtal se Marci a trochu se vzdálil od svého opilého přítele. Tedy ne opilého chlastem, ale ním.
„No neomlouvej se a radši nám ukaž ten tvůj kousek."
„Nikdy!"
„Svému klukovi jsi to taky ukázal!"
„Můj kluk je můj kluk a co může vidět on, neznamená, že to musíš vidět i ty!"
„Ježiši! Nechci po tobě, abys mi ukázal péro, probůh. Jen chci vědět, co mě čeká, když bych náhodou dostal moc tvrdou nakládačku."
„Tak mu to ukaž," povzbudil ho Louis, přes kterého jsem tak letmo nahlížela, kdyby to měla být jen rychlo-akcička nadzvednutí trika a zpátky dolů. V Marcim to hlodalo. Ještě pár slůvek povzbuzení a nakonec i přes veškerou nechuť, své triko vyroloval. Kdybych nevěděla, kam se mám dívat, asi bych to v tomhle osvětlení dlouho hledala, ale i tak to nebylo nic, z čeho by musel dělat takovou vědu.
„No... máš hezký pupík," zasmál se Mark. Marcel se k němu vyplašeně podíval a nevěděl, co si má myslet. „Ty vado, dyť to ani není jizva, ty troubo. Taková čárečka se ti za pár let úplně vstřebá." S tím jsem musela souhlasit.
„Je to jizva. A je hnusná." Ale Marci měl svou hlavu.
„Tys asi ještě neviděl pořádnou jizvu, co?" zeptal se řečnicky Mark a začal se rozhlížet po klubu. „Tak já ti jednu pořádnou ukážu," oznámil mu a zahvízdal. Po krátké chvilce se vedle něj zjevil Tony.
„Co je?"
„Ále, tady náš kamarád má pořádný komplex ze svých pěti stehů. Otoč se," poručil mu a Tony tak udělal. Pak mu Mark vyhrnul tričko a nás čekal velice překvapivý pohled. Po celých jeho zádech se táhl jeden obří hluboký šrám. Byl už sice nějaký ten rok zahojený, ale muselo to být opravdu nepěkné zranění, když se jeho kůže nedokázala rovnoměrně zahojit. Celá jeho jizva se skládala ze dvou částí. Ze středu, který byl mírně pod úrovní jeho normální stavby svalů, a jenž měl růžovější barvu než jeho okolní kůže, a dvou vystouplých krajů, což způsobilo sešití.
„Co se ti stalo?" Bylo jasné, že Marciho to zasáhne nejvíc. My s Louisem jsme zatím vypadali, že jen obdivujeme tu souhru barev a vystouplých čar. Chtěla jsem se toho dotknout.
„Taková blbost. Hloupá klukovina," odpověděl Tony a otočil se k nám, čímž mi tu nádheru schoval z mého dohledu. Bylo to sice strašidelné, ale zároveň taky hrozně sexy.
„Tak to mě zajímá," vyslovil svůj zájem i Louis.
„No jako každá poklidná příměstská čtvrt, jsme i my měli jednu takovou podivnou starou bábu, kterou všichni nazývali čarodějkou, upírkou a jinými nesmyslnými bytostmi. A jak jsme byli mladí, tak jsme byli i blbí a rozhodli se tomu s klukama přijít na kloub. Měla dům až na samém konci ulice, celý oplocený vysokým kovovým plotem, takže jediná cesta dovnitř byla spodem. Vydali jsme se tam jednou pozdě odpoledne, když jsme věděli, že zrovna nebude doma. Tam to ještě šlo v pohodě. Vykopali jsme si pod plotem jámu, abychom prolezli dovnitř, vloupali se přes okno kuchyně taky do baráku, jenže nikdo z nás netušil, že v hale na nás bude čekat velký, nasraný a hlavně hladový hlídací čokl. Všichni jsme se rozutekli zpátky ke kuchyni, protože jsme si všimli, že je přivázaný ke sloupku schodiště, asi aby nemohl lítat po baráku a ničit věci, jak by hledal jídlo. Jenže Bobby, ten z nás byl nejmladší, ten se strašně lekl a nakonec vyběhl hlavním vchodem, když už jsme všichni byli venku a okno kuchyně bylo bezpečně zavřené. Kluci už byli v bezpečí za plotem, ale já jako nejstarší jsem čekal, než doběhne Bobby, zatímco pes tak strašně štěkal, že ho muselo jít slyšet až na opačný konec čtvrti. Všichni na něj křičeli, ať si pohne, jenže byl malej, vystrašenej a počůranej, takže byl prostě pomalejší, jak byl pořád v šoku a ubrečený. Mně tenkrát zajímalo jediné. Jestli za sebou zavřel ty pitomé dveře. Jenže to bych po něm chtěl moc. Pes se utrhl z vodítka a vyletěl za námi ven. Bobby byl stále pod plotem, tak jsem strhl jeho pozornost k sobě a rozběhl se do zadní části zahrady, kde naštěstí byl strom, na který jsem vyšplhal a na chvíli si tak zachránil krk. Jeden kluk začal do plotu třískat větvemi ve snaze odlákat psa ode mě. Další dva kluci čekali u té naší jámy, připravení ji zablokovat velkým šutrem, který odněkud dotáhli, kdyby se pes rozhodl jít po nich, a malý Bobby strašně ječel, což znesnadňovalo odlákání psa. Až když ho nějak umlčeli, pes začal reagovat na hluk způsobovaný třískotem do plotu, čímž ho ode mě dostali až na druhou stranu domu. U jámy se mezitím vše připravilo na to, abych mohl prolézt, takže mi zbývalo už jen seskočit, překonat nějakých sto metrů a v klidu podlézt plot. Jenže se se mnou urvala ta větev, což způsobilo hrozný kravál a začal boj s časem. Schovat už jsem se nikam nemohl, zbývalo mi to prostě jen risknout. U plotu jsem byl rychleji, než pes zavětřil změnu a rozhodl se jít opět po mě, ale díra pod plotem byla tak malá, že bych ji nestačil překonat dřív, než by se do mě zahryzl, tak mi kluci trochu pomohli a vytáhli mě ven. To že ten plot měl i spodní hroty už byl jen malý detail. Ale nikdy jsem jim to nezazlíval. Mohl jsem skončit i hůř."
„A jak prosím tě?" Vyděšený Marci si už radši ani nechtěl představovat, jak hůř by ještě mohl skončit, ale stejně tu otázku s hrůzou vyslovil.
„S ukousnutou nohou," odpověděl Tony úplně v klidu. „Věř mi, ten čokl měl zuby ostré jako sekery a měl vážně obrovský hlad. Kdyby mě kluci nevytáhli násilím, o tu nohu bych přišel."
„Bože, ale to muselo hrozně bolet," pronesla jsem soucitně.
„No tak do zpěvu mi z toho nebylo. Měl jsem dva centimetry hlubokou a tři centimetry širokou ránu po celých zádech. Tady na ruce," poukázal na svou pravou paži blízko ramene, kde měl jen světlounký náznak jizvy „tady se to sešilo a uzdravilo normálně, ale záda mi spravit nedokázali. Chybělo mi tam dost kůže i masa na to, aby to dokázali sešít k sobě. Tak jen zašili tu ránu a okolní kůži, aby se ještě více netrhala. Proto to má uprostřed jinou barvu. Rána se mi zacelila, ale kůže se už neobnovila. Mohl bych teď jít sice na plastiku, ale na co? Stojí to pěkný balík a navíc - je to super přitahovač."
„To je," zasnila jsem se. „Je to sexy."
„No vidíš," zasmál se Tony. „Lidi na jizvy letí, tak se za tu svou nestyď proboha!"
***
„Páni. Máte tu i živou hudbu, jo?" vyzvídala jsem u Marka, když Tony vyběhl na pódium a začal přestavovat dnešní kapelu.
„Jenom v pátky a soboty... když se někdo najde," odpověděl.
„Tak to je super. Bych o tom mohla říct holkám."
„Máš kapelu, jo?"
„Ne, já ne," zasmála jsem se. „Ale kamarádky mají takové amatérské seskupení. Ale jako hrají dobře."
„Aha, tak to by bylo super. Většinou tu máme chlapecké skupiny, takže změna by určitě bodla. To že jsem gay, neznamená, že se kolem mého života musí točit jen samí chlapi. Už mě to přestává bavit, jak málo holek tady člověk potká," postěžoval si.
„Tak asi je hold v L. A. málo lesbiček."
„Ježiši, jen to ne!" vyděsil se. „Kdyby tu začaly chodit lesby, musel bych odtud odejít. Nemám je rád."
„Proč ne?" zajímalo mě.
„Jsou horší jak chlapy. A to myslím chlapy jako heterosexuály. Stokrát raději bych jel na čundr s partou hetero-homofobních rugbyistů, než být deset minut zavřený v jedné místnosti s jedinou lesbou."
„Tak tomu říkám averze," smála jsem se, dokud se za mnou neozval milý hlásek.
„Zatančíš si?"
„Nezabije mě ten tvůj?" uchechtla jsem se a letmo přejela očima po parketě, kde ještě před chvílí tančili oba společně.
„Neboj. Je na záchodě. A navíc mi sám řekl, že si pro tebe můžu dojít."
„Nekecej!" Nemohla jsem věřit vlastním uším.
„Jo, byl nějaký divný i na své poměry. Asi mu už není nejlíp. Myslím, že si zatančíme a půjdu s ním domů, až vyleze." Divný? Pan Tomlinson a divný?, smála jsem se v duchu. Seskočila jsem ze svého místa a nechala se odvést na parket.
„A jak se projevuje divnost tvého muže?" zeptala jsem se po chvíli, protože mi to prostě nedalo.
„Ztráta koncentrace, chvění, žádné vtípky, pořád ve své hlavě..." Začal mi jmenovat projevy jeho divnosti a mně to připomnělo jediné. Období zkoušek na škole. To jsem vždycky mívala tyhle symptomy nervozity.
„A není on tak náhodou nervózní?" nadhodila jsem, i když mě samotné to nedávalo moc smysl. Na Louise to prostě moc nesedělo, ještě když prakticky neměl z čeho být nervózní.
„Nervózní? On?" Marci se tomu divil stejně jako já.
„No jen mě to tak napadlo. Já to mívám před zkouškami."
„A z čeho by tady asi měl být nervózní, hmm?"
„No to já neví-" Už jsem to ani nestačila doříct. Hudba totiž utichla a do zpěvákova mikrofonu se opřel velmi známý tenký hlas, jenž si žádal trochu pozornosti. A ať už měl na srdci cokoliv, tentokrát se rozhodl, že na úrovni soukromého rozhovoru to nezůstane.