Podzim a zima 2019
První týdny v Londýně byly krušné. Věděla jsem, že vztahy na dálku jsou těžké, ale nikdy mi nikdo neřekl jak moc. A nejhorší bylo, že jsem věděla, že Damiano se trápí mnohem víc než já. Dával do našeho vztahu mnohem víc a nedostával téměř nic. Cítila jsem se hrozně, ale nevěděla jsem, jak mám tenhle problém vyřešit. Ostatní spolužáci chodili na večírky a získávali nové přátele a známosti. A já místo toho seděla na své posteli na vysokoškolských kolejích a utápěla se v slzách a jen odkládala nevyhnutelné.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta holka, která se rozchází přes telefon, ale co mi zbývalo? Můj kluk byl víc než 1000 kilometrů daleko a já vůbec netušila, kdy zase poletím domů. "Dami?" vzlykla jsem do telefonu, když po pár zazvoněních přijal hovor. "Adri?" zeptal se s trochu vyděšených tónem. "Co se děje?"
Znovu jsem vzlykla a v duchu napočítala do deseti, abych se trochu uklidnila. "Chtěla bych ti říct, že jsi fakt skvělej kluk..." začala jsem, a i mně samotné se zkřivil obličej tím, jak trapně to znělo. "Ach jo," ozvalo se z druhé strany.
"Mě to vážně moc mrzí..."
"To mě taky. Ale tak nějak jsem tušil, že to dřív nebo později přijde. Cítil jsem, jak jsi poslední dobou odtažitá," řekl a mým tělem otřásl další vzlyk. "Nebreč, Adri. To se prostě stává. Neměla jsi to lehký a teď, když jsi pryč, asi bude pro oba lepší to ukončit." Zas a znovu jsem žasla nad tím, jak vyrovnaně tyhle vyhrocené situace zvládá. Kdyby to bylo opačně, nejspíš bych se rozčilovala a křičela na něj. On mě místo toho ještě uklidňoval. "Omlouvám se, Dami. Za všechno," zašeptala jsem. "To nic. Doufám, že budeš brzo šťastná. A kdyby sis někdy chtěla popovídat, klidně zavolej," nabídl mi, ale já věděla, že tohle bude nejspíš poslední rozhovor, který spolu kdy vedeme.
Ještě několik dalších týdnů mi trvalo se alespoň částečně vzpamatovat nejen z rozchodu, ale i z razantní změny prostředí a ztráty domova. Sedávala jsem sama v kantýně i knihovně, až dokud si mě nevšimla dvojice holek. Byly jako voda a oheň. Jedna s dlouhými světlými vlasy do půli zad a jasnýma modrýma očima, tvářila se jako by ji nic na světě nezajímalo a ostatní lidi byli jen nutné zlo. Později jsem zjistila, že je jmenuje Sarah. Ta druhá měla černé vlnité vlasy střižené na krátko, obrovské hnědé oči a zářivý úsměv od ucha k uchu. To byla Kala. Jednoho dne si ke mně přisedly a usoudily, že 3 holky, jsou lepší než 2. A už si mě nechaly.
"Já stejně nechápu, jak můžeš mít takhle dobrý známky. Vždyť se učíš stejně jako my," rozčilovala se Sarah v knihovně. Od vedlejšího stolu se ozvalo ostré: "Pšt!" Sarah jen pokrčila rameny a důrazně se na mě podívala. "Vždycky mi učení šlo dost jednoduše," zašeptala jsem a podtrhla si další řádek žlutým zvýrazňovačem. "To ti teda dost závidím," zabručela Kala, která místo toho, aby si četla látku, malovala pestrobarevné kytičky po okrajích sešitu. Podívala jsem se na obě svoje nové kamarádky a zalitovala, že jsem nikdy dřív přítelkyně neměla. Trvalo to 20 let, ale konečně jsem byla členkou holčičí party.
Zbytek semestru utekl jako voda a byl čas se připravovat na zkoušky. Chodily jsme s Kalou a Sarah každý den do knihovny a cpaly si do hlavy všechno, co bylo potřeba. Když jsem pak od zkoušejících odcházela se samými A, byly to právě ony dvě, kdo mě radostně plácal po zádech a gratuloval mi za každou další výbornou známku. Ani jednou mi neřekly, že jsem šprt, že si to nezasloužím a že ony jsou stejně lepší než já. Znala jsem je sotva pár měsíců, ale byly na mě hrdé, jako by se mnou vyrostly. A byl to skvělý nový pocit.
Na Vánoce jsem nakonec přece jen odletěla domů, i když jsem se dlouho rozmýšlela. Strávila jsem celé svátky s tátou a Lucou, a i když jsme na mamku hodně vzpomínali, nikdo nebrečel. Byly to sice první Vánoce bez ní, ale když jsme si všichni vybavily, jak vloni touhle dobou trpěla, vlastně jsme cítili jistou úlevu a spokojenost. Teď už ji nic nebolelo. Dívala se tam shora na nás, smála se s námi hloupým taťkovým vtipům a dávala na nás pozor.