Při psaní téhle kapitoly jsem si připadala jako investigativní novinář. Chtěla jsem, aby bylo všechno co nejpřesnější a úplně jsem se u všech záznamů ze závodu dojímala 😁
Děkuji za 700 přečtení, jste nejlepší 😊
-B.❤
Září 2019
Damiano přijal můj odjezd do Anglie s ohromným klidem. Byl tak strašně podporující a chápavý, až mě to vlastně trochu štvalo. Nejspíš proto, že jsem věděla, že já bych takhle klidně reagovat neodkázala. Neustále mi dokazoval, že v mnoha věcech si ho vlastně ani nezasloužím, a to mě štvalo opravdu hodně.
"Mám pro tebe překvapení. Takový dárek na rozloučenou," zavolal mi na přelomu srpna a září Damiano a jeho oči přes obrazovku telefonu úplně zářily. "Nemusel jsi nic vymýšlet..." začala jsem opatrně. Nechtěla jsem žádná velká gesta, ani rozlučkovou party, prostě nic. "Já vím, říkala jsi, že nic organizovat nemám, ale tohle mi tak trochu spadlo do klína. Pamatuješ si Leonarda a Adeline? Měli koupené lístky na..." na chvíli se zarazil. "Na jednu akci. Ale bohužel se rozešli a Leonardo nemá náladu někam chodit." Leonardo a Adeline byli Damianovi kamarádi z Parmy, se kterými jsme párkrát vyrazili do hospody. Měli velké plány; svatbu, děti, dům na venkově. Nic z toho už se teď nejspíš nestane. "Co je to za akci?" zeptala jsem se Damiana.
"To bude překvapení. Jen potřebuju, aby sis sbalila věci na 3 dny a dojela za mnou v pátek ráno do Parmy. Já se o všechno postarám."
V pátek 6. září brzy ráno jsem nasedla do svého golfu a vyrazila na trasu, kterou bych zvládla odřídit i poslepu. Zaparkovala jsem před domem, ve kterém jsem dřív bydlela s Damianem a vyšla do 4. patra. Odemkla jsem si a vešla do bytu. Damiano stál hned za dveřmi s potutelným úsměvem na tváři a před sebou držel v natažených rukách balíček zabalený v béžovém balícím papíru. "Co je to?" zeptala jsem se, ale on mi beze slov balíček podal a řekl: "Rozbal to." Pořád se u toho podezřele culil, já se trochu zamračila, ale opatrně jsem strhla papír. Vykouklo na mě úhledně poskládané červené tričko s logem vzpínajícího se koně. Na sucho jsem polkla a trochu vyděšeně se podívala na Damiana, který si mezitím rozepnul mikinu a ukázal mi stejné tričko, které měl oblečené pod ní. "Andremo al Gran Premio d'Italia!" vykřikl nadšeně a nejspíš čekal stejnou radost i ode mě. Jedeme na Velkou cenu Itálie. Jedeme do Monzy na závod Formule 1. Skvělý.
Dorazili jsme do Monzy před prvním tréninkem. Pršelo a tribuny nebyly plné, ale fanoušků přišlo i přes nepříznivé počasí poměrně dost. Usadili jsme se na svoje místa, a zatímco se Damiano stále šťastně usmíval, já se většinu času tvářila jako hráč pokeru a usmála se, jen když se na mě podíval Damiano. Sledovali jsme trénink, který místo závodu formule 1 připomínal spíš krasobruslení. Piloti ve svých formulích klouzali po asfaltu a točili se jeden za druhým. V prvním tréninku byl nejrychlejší Charles.
Před druhým volným tréninkem jsme si skočili na rychlý oběd a trochu se prošli po městečku, ve kterém toho k vidění moc není a vrátili se na svoje místa. Mezitím se udělalo hezky, takže tribuny se i víc zaplnily. Byl mnohem míň zábavný než první trénink, protože se nestalo nic nepředvídatelného. V druhém tréninku byl opět nejrychlejší Charles. "Mám teď hodně velký očekávání," řekl Damiano po cestě na naše ubytování. Kromě lístků na velkou cenu totiž z rozpadlého vztahu vytěžil i rezervaci v hotelu pro dvě osoby. "Abys pak nebyl moc zklamaný," ušklíbla jsem se. Ale i já jsem měla tušení, že by to mohlo pro Ferrari dobře dopadnout. I když výsledky tréninku samozřejmě často neznamenají vůbec nic.
V sobotu dopoledne jsme sledovali poslední trénink před kvalifikací a tribuny už se zaplnily o poznání víc než předchozí den. Vyhrál Sebastian Vettel a Tifosi si mohli vykřičet hlasivky. "Vždyť je to teprve trénink," divila jsem se, ale Damiano řval jako na lesy s ostatními a skoro mě nevnímal.
Když přišel čas kvalifikace, napětí by se dalo krájet. Pokaždé, když jedno z Ferrari projelo před tribunou, ozval se ohlušující křik fanoušků a musím přiznat, že atmosféra začala pohlcovat dokonce i mě. Už při konci první části jsme s Damianem oba stáli na nohou a křičeli s ostatními, protože Charles postoupil do Q2 z prvního místa.
Drhou část vyhrál Hamilton a Tifosi odmítavě pískali a bučeli. Nikdo přece nemůže být na Monze lepší než Ferrari. Přiznávám, že moc kvalifikací jsem do té doby neviděla, ale Q3 byla rozhodně jednou z nejdivnějších věcí, kterou jsem kdy spatřila. Všechno šlo celkem dobře. Charles byl prozatím první a Vettel čtrvtý, mezi ně se napasoval Hamilton a Bottas. Jenže pak se vyboural Kimi Raikkonen a zavlály červené vlajky. Ve zbývající minutě a půl se všechny vozy seřadily za sebe, aby mohly zajet jedno poslední rychlé kolo. Piloti jeli pomaleji než já na parkovišti u supermarketu a byla to opravdu prazvláštní podívaná. "Tohle nemůžou stihnout," zabručel vedle mě Damiano a podobné hlasy se ozývaly i od fanoušku sedících vedle nás. A taky že nestihli. Kvalifikace byla ukončena a znamenalo to jediné. Charles Leclerc bude startovat zítra z pole position a Tifosi opět propukli v ohromující řev plný nadšení.
"Už se nemůžu dočkat zítřka," přiznala jsem popravdě a Damiano se na mě spokojeně usmál. "No, to doufám. Upřímně jsem si po včerejšku myslel, že jsi hodně zklamaná, že tu jsi," řekl. Nechtěla jsem mu vysvětlovat, proč jsem tu původně nechtěla být, a tak jsem jen zakroutila hlavou: "Jenom nemám ráda velké davy." Takhle z dálky byl pro mě Charles úplně neškodný a žádné utrpení mi nezpůsoboval. Navíc se mi líbilo, jak jsou všichni šťastní, že má Ferrari šanci vyhrát na domácí půdě.
Světla zhasla a bylo odstartováno. Měla jsem úplně stažený žaludek z očekávání a už od oběda jsem si okusovala nehet na palci, za což mě Damiano neustále napomínal. Charles zvládl udržet vedení v závodě, ale Vettel se propadl na páté místo a pro německého pilota pak šlo všechno z kopce. Tifosi už se tak mohli soustředit jen na Charlese a jeho souboj s oběma Mercedesy. Bylo to absolutně dechberoucí. Srdce mi bušilo až v krku, a i když bylo teplo, měla jsem z nervozity úplně ledové ruce. Všichni 3 piloti udělali chyby, ale nakonec jich Charles udělal nejméně. Jeho průjezd poslední zatáčkou a následně cílem si nejspíš budu pamatovat až do smrti.
To, co se dělo potom, se dá slovy jen těžko popsat. Lidi se sbíhali pod pódium a cílovou rovinku zaplavilo rudé moře. Bylo to, jako by Ferrari vyhrálo celý šampionát. Tolik radosti, nadšení a emocí kolem sebe jsem nikdy předtím nezažila. V duchu a později i nahlas jsem děkovala Damianovi, že tenhle zážitek zařídil. Utrousil jenom: "Leonardo bude litovat do konce života."
Když potom první tři vystoupali na pódium a začala hrát nejdřív monacká a potom italská hymna, zpívali jsme všichni z plných plic. Zalila mě vlna neskutečné hrdosti a radosti. Ať už se mezi námi stalo cokoliv, Charliemu se právě splnil jeden z jeho největších snů.