Potom, co jsem Taehyunga zmlátil teleskopickým obuškem tak, že omdlel bolestí, odešel jsem z místnosti a nezapoměl za sebou dveře od onoho sklepa zakrýt skříní.
Probral jsem se. Tlumeně jsem zasténal neuvěřitelnou bolestí. Měl jsem zase zavázanou pusu. Bolelo mě celé tělo. A když říkám celé, tak celé. Už jsem nebyl vkůli bolesti schopný ani zvednout hlavu.
Chvíli na to najednou schytal kopanec do břicha s následným Namjoonovým ironickým přeslazeným hlasem.
Jak jsem spozoroval, že se Taehyungu probral, vzal jsem nudle, hůlky a vyrazil do sklepa. Potichu jsem otevřel a zavřel a pak už zbývalo se jen pořádně napřáhnout nohou a vychutnat si moment překvapení.
„Přinesl jsem ti jídlo." pronesl jsem ironicky sladce a rozvázal mu pusu. Zatímco se snažil vstřebat bolest, nabral jsem jedno sousto na hůlky a ty mu dal ke rtům.
„Chceš žrát nebo ne?" zavrčel jsem na něj. Taehyung zakýval nejistě hlavou. Bylo na něm vidět, že má hlad.
„Tak otevři tu hubu." zavrčel jsem na něj a po tom, co Taehyung poslechl a otevřel pusu, jsem mu schválně strčil ono sousto i s hůlkami až úplně dozadu, až se začal dávit.
,,Proč nejíš?" zeptal jsem se nevině a tlačil hůlky do Taehyungovy pusy ještě hlouběji až pomalu do krku.
Pak jsem ale hůlky vyndal a Taehyung, ač nechtě, všechno vydávil na zem. Popadl jsem ho za vlasy a za ně mu přitlačil hlavu tváří na nudle, které před chvilkou vydávil na zem.
,,Chtěl jsi jíst, ne? Tak žer." ušklíbl jsem se, když se snažil hlavu dát pryč z jídla.
Bylo mi to nepříjemný a nechutný. Kdybych neměl prázdný žaludek, pozvracel bych se.
,,Ne-nechci." zamumlal Taehyung, načež jsem přestal.
,,Tvoje volba." řekl jsem, než si neodpustil jednu ránu pěstí do břicha.
Uklidil jsem to, co vydávil. Ne kvůli tomu, že by ten smrad cítil, ale proto, že bych to cítil i já. A za to mi to nestojí. Udělám mu nepříjemnosti jinde. A jindy.
Zavázal jsem mu pusu a odešel.
Jednou se mi podvolí. Pomyslel jsem si s úšklebkem. A já proto udělám cokoliv.
Poznámka autora:
Taeho unesl v pátek a teď je sobota.
Odteď vydáváme každý den dvě kapči, ne jednu. ; )
A pomalu, ale jistě se blížíme ke druhému K, za což vám samozřejmě neskutečně děkujem. <3