Dlouho jsem strávil jen ležením na zádech na posteli a zíráním do stropu. Vytáhl jsem si všechny svoje obrázky, které jsem kreslil a teď ležely poházené kolem mě na posteli. Řekl mi, že mě miluje. On. Taková dokonalost. Můžu ale říct, že ho znám a tohle nebyla sranda. Proč by jinak ryskoval, že ho nahlásím stejně jako Namjoona? Já bych ho ale nenahlásil. Nedokázal bych to. Už jenom proto, jak se ke mě doteď choval.
Odešel jsem tak rozhozený, že jsem mu zapoměl vrátit mikinu. Rozhodl jsem se mu ji ráno přinést.
Udělat si procházku po polovině Soulu zní jako skvělej nápad...
Ne, fakt bys Jungkooku mohl dělat i něco jinýho než jen sedět hodiny nad kreslením Taehyunga. Navíc, když se ti vyznal.
Do prdele.
Tehdy jsem mu řekl, že potřebuju víc času. Čas jsem ale potřeboval maximálně na dodáváním si odvahy na kývnutí. Věděl jsem, že jeho bych nedokázal odmítnout aikdybych chtěl. Prostě ne.
Usnul jsem.
Ráno mě probudily až sluneční paprsky prosvítající skrz okno a závěsy. Celou noc jsem spal tvrdě, že jsem se ani nepřevaloval - záchrana životů mých kreseb.
Vstal jsem, uklidil je na dno šuplíku a zalezl do sprchy. Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem nad Taem. Jedna moje stránka bezmyšlenkovitě už od doby, co se mi vyznal, volala ,,ano", ta druhá si ale pořád nebyla jistá.
Nejistej jsi, Jungkooku, doslova ve všech rozhodnutích a věcech, co děláš.
Oblékl jsem se do čistého oblečení a vzal Taehyungovu složenou mikinu. Venku dost foukalo. Vyrazil jsem. Vím, na jaké ulici bydlí, takže když jsem tam dorazil, už jsem jen hledal ten krásný dům. Brzy se o něj zastavil můj pohled.
Došel jsem před dveře a zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo a když jsem chtěl zaklepat, otevřely se dveře a v nich Taehyung.
Zrovna jsem volal s Jinem, který mě znovu uklidňoval, že všechno dobře dopadne, když jsem uslyšel zvonek.
,,To je on? Co když to je on? Jine, pomoc." začal jsem panikařit.
,,Nevíš, jestli to je on."
,,Co když je?"
,,Klid, Tae. Běž otevřít a buď v klidu."
,,Ale-" típl to. Asi věděl, že by to takhle bylo nekonečný.
Rychle jsem tedy běžel otevřít. Stál tam on.
No to mě poser..
,,Ju-Jungkooku, co ty tady?" vysipal jsem ze sebe.
,,P-přinesl jsem ti tvou mikinou, kterou jsem ti zapoměl včera dát a.." prohnal se další poryv větru.
,,Pojď dovnitř, venku je zima." pozval jsem ho okamžitě, načež poděkoval a vešel. Podal mi mikinu a pak stydlivě sklopil pohled.
,,Já jsem přemýšlel o tom... Tom včera.. A.. Já-já tě mám taky strašně moc rád a.. Je-jestli jsi to myslel vážně.." dál už nemluvil, protože jsem ho pevně objal. Okamžitě mi obětí opětoval a zavrtal mi hlavu do ramene.
,,To víš, že jo." řekl jsem tiše šťastně a dal jsem mu polibek do vlasů, ,,Miluju tě, Kookie."
Na to se odtáhl a dal mi nevinný polibek na rty.
„Já tebe taky."
Poznámka autora:
Takže to máme tady, zlatíčka. <3
Užívejte cukrovku, užívejte sladce.
Protože už brzy na dlouho zase nebude. ; )
Další kapču věnujeme tkkg11, protože jsme tuhle kapču původně měly věnovat jí, ale slíbily jsme to už někomu jinému. <3