„Rozi, otevři už!"
Klepání na dveře neustává už aspoň minutu. Ležím na zádech a pozoruju strop mého pokoje v domě mých rodičů. Z Kolína jsem se vrátila včera večer a od té doby jsem nevylezla z postele. Teď ale vylézt musím, abych odemknula Pavlovi.
„No konečně, už jsem myslel, že se ti něco stalo," oddechne si Pavel, když ho pustím.
„To sis myslel dobře," zamumlám a znovu padnu obličejem do polštáře.
„Jak to myslíš?" zeptá se a uslyším v jeho hlase starost.
Pokrčím rameny. Měl to být asi nejhezčí večer mého života, ale místo toho cítím v sobě jen smutek a žal. Pořád vidím tu blondýnku, jak se vrhá Jesperovi kolem krku a on ji hladí po zádech a po hlavě. Jsem hloupá. Nikdy jsem se neměla znova zamilovat.
„Tak co se děje?" chce vědět Pavel. „Jestli ti tam někdo něco udělal, tak-"
„To ne," zahuhňám do polštáře, „to je všechno moje chyba."
„Rozi," zašeptá Pavel a ucítím, jak si vedle mě sedá na postel, „jestli o tom nechceš mluvit, pochopím to, ale jsem tvůj starší brácha a chci ti pomoct, když tě vidím smutnou."
Vzpomenu si na náš rozhovor v Paříži, když jsem se mu svěřila ohledně toho, co se stalo mezi mnou a Rutičem. I tehdy se mi neskutečně ulevilo, když jsem se mu svěřila, a teď to není o nic víc odlišná situace.
A tak začnu. Mluvím o tom, jak jsem se s Jesperem potkali v Budějovicích, jak jsem ho potají sledovala celé mistrovství, ale hlavně jak jsem se celou dobu snažila sama sebe přesvědčit, že k němu nic necítím. Pavel mě soucitně hladí po zádech, zatímco já mám slzy na krajíčku.
„Prostě jsem blbá," řeknu a promnu si oči, „neměla jsem si dovolit se zamilovat. Hlavně ne do hokejisty."
Pavel chvíli mlčí. „Pamatuješ, co jsem ti říkal o Rutičovi?" zeptá se a já se snažím pátrat v paměti. „Že láska prostě přijde, ať chceš nebo ne?"
Přikývnu. „To je hrozný," řeknu a povzdechnu si, „takhle se určitě musel cítit i Rutič, když jsem ho odmítla."
Pavel se poškrábe na zátylku. „To je víc než pravděpodobný," připustí.
Zakroutím hlavou a posadím se. Vlasy mám všude a v puse mám hroznou pachuť. Už bych mohla konečně jít do koupelny.
„Ale to tě snad neodradí, ne?" řekne najednou Pavel.
„Jak to myslíš?" nechápu.
„Trenéři s tebou byli fakt spokojený," vysvětlí, „prý tě chtějí podepsat i na další rok, a tentokrát na všechny repre akce. Bez výjimky."
Vytřeštím na něj oči. „To vážně?" vydechnu.
„No jasný," usměje se Pája, „snad o sobě nepochybuješ, ne? Neznám nikoho, kdo by byl lepší než ty."
Pokrčím rameny. „Určitě by se někdo našel."
„To vůbec," namítne okamžitě, „dělala jsi svou práci dobře a očividně ses osvědčila."
„Tak jo, já o tom budu přemýšlet," zamumlám.
„Trenéři to chtějí vědět už dneska," řekne rozhodně Pavel, „takže mi musíš odpovědět hned. Pojedeš příští rok na mistrovství, nebo ne?"