„Simone!"
Bušila jsem mu na dveře tak, že jsem do nich málem udělala díru. I tak mě ale znovu přivítal svým příjemným úsměvem.
„Zapomněla sis tu něco?" zeptal se.
„Ne," vyhrknu, „potřebuju letět s váma do Kolína."
Nechápavě zvedne obočí. „Tomu nerozumím," zamumlá, „vždyť vy přece jedete domů, ne?"
„To jo, ale teď se stalo něco neuvěřitelnýho."
Ve zkratce mu popíšu můj hovor s členem švédského týmu a on na mě jen zírá s lehce nakloněnou hlavou. Když domluvím, musím se pořádně nadechnout, jelikož jsem to na něj vybalila všechno v rychlosti.
„Rozi, to je skvělý," pogratuluje mi, „ale co vaši trenéři, ví o tom?"
Do háje.
„No," ošiju se, „řekněme, že jsi první, kdo o tom ví."
„Tak si to s nimi běž vyřídit, ať nemáš problém. My vedoucí jsme často potřební i po příletu ze šampionátu."
Přikývnu a než se vydám za trenéry, poděkuju mu za radu. Vyběhnu do prvního patra, kde jsou všichni členové realizačního týmu už sbalení a organizují návrat domů. Nejdříve na mě koukají, jestli jsem se náhodou nezbláznila, když jim vtrhnu do pokoje a vychrlím na ně svou žádost o uvolnění. K mému překvapení s mým párdenním přestupem k jinému týmu nemají žádné výtky. Prý je to pro mě skvělá příležitost a možnost nasbírat další zkušenosti.
„Pavle!" mlátím tentokrát na dveře svého bratra.
„Rozi, co je? Řekl jsem, že si promluvíme, až si dobalím," řekne nevrle, když otevře dveře.
„To sice jo, ale já odjíždím už za chvíli."
„Odjíždíš? Kam?" nadzvedne obočí.
Řeknu mu to samé, co jsem už řekla Simonovi, ale narozdíl od něj se na tuhle nabídku můj bratr zrovna dvakrát netváří.
„Co je?" zeptám se, když v jeho výrazu spatřím nespokojenost.
„Nevím, jestli je to dobrej nápad," přemítá nahlas, „vždyť se bude hrát už semifinále. Naskočíš do rozjetýho vlaku, to nebude nic jednoduchýho."
Přikývnu. „To vím, ale je to pro mě skvělá příležitost," snažím se ho přesvědčit, „můžu tam poznat nový lidi, seznámit se s ostatními vedoucími, poznám vedení a hráče a..."
Najednou se zarazím a uvědomím si, co jsem právě řekla. Hráče. Poznám hráče. Poznám hráče z NHL, včetně dvojčat Lundqvistových. A včetně Jespera.
„Rozi, slyšíš mě?" zatřese se mnou Pavel. „Ségra, tys mi nějak zbledla."
„Jsem v pohodě," zalžu. V pohodě je to poslední, co právě teď jsem.
„Říkal jsem, že mi to furt nepřijde jako dobrej nápad," zopakuje Pavel, „jsi vyčerpaná od práce tady a teď by ses měla ještě adaptovat na nový prostředí, nový požadavky a nový hráče? Vždyť tam zkolabuješ!"
Cítím se ukřivděně. „Ty mě podceňuješ?" zeptám se ublíženě.
„Ale to vůbec," oponuje mi Pavel, „jen o tebe mám strach a chci ti poradit."
„Toho si cením," řeknu tiše, „ale já už jsem se rozhodla."
Spatřím v Pavlově výrazu smutek, který vzápětí vystřídá odevzdanost. „Fajn," povzdechne si, „ale dávej na sebe pozor. Hlavně žádnej zbytečnej stres."
„Neboj," slíbím.
„A opovaž se tam balit nějakýho Švéda."
Nespokojeně mlasknu, ale to už se Pavel směje. Ráda ho vidím takhle rozesmátého, snad si tím aspoň trochu zvednul náladu.
XXX
„Myslím, že mi dlužíš ještě jedno vysvětlení," obrátím se na Simona, jakmile se letadlo dostane do vodorovné polohy.
„Jaké myslíš?"
„To o Liv," vysvětlím, „když jsi mi o tom chtěl říct, tak jsi uviděl Pavla."
Simon se poškrábe na zátylku. „Víš, je to docela složitý," zkouší z toho vybruslit.
„Tak to zkus jednoduše," navrhnu.
Chvíli přemýšlí, než se rozhodne k odpovědi. „Řekněme, že spolu máme společnou minulost," usměje se, ale to mi jako odpověď nestačí. „Víš, kdo je Morgan Rielly?"
„Ten obránce Toronta?" zeptám se a on přikývne.
„Přesně. Hráli jsme spolu v mládeži, jenže mě to postupně přestalo bavit, tak jsem šel studovat, a on to zatím dotáhnul až do NHL. To nás ale nijak nerozdělilo a byli jsme pořád v kontaktu. Jenže na mistrovství v roce 2014 se mezi nás začala cpát taková otravná holka."
„Asi nemusím hádat, kdo to byl," poznamenám.
Simon se zasměje. „Ne, to nemusíš. Co jsem pochopil, byl to její první turnaj a hned chtěla chytit šanci ulovit nějakého hokejistu. Nelíbilo se mi, že leze do našeho týmu a hlavně za Morganem. Jenže když jsem jí řekl, aby toho nechala, nějakým způsobem si usmyslela, že o ni mám zájem."
Nedokážu zakrýt úsměv. „Proč ji teda nevyhodili, když to teda dělá pravidelně? A očividně se jí to teď povedlo?" zapřemítám nahlas.
„To netuším," pokrčí rameny, „ale poslechni si tohle. Když jsem ji ke konci turnaje konečně přesvědčil, že o ni nemám zájem, začala o mně prohlašovat, že nejsem na holky. Přitom jsem měl na ruce zásnubní prstýnek a plánoval svatbu s mou nynější ženou."
Uchechtnu se. „Jako bych ji před sebou viděla," zasním se.
„Měla jsi ji tehdy vidět," pokračuje Simon, „měla tehdy černý vlasy a nosila kontaktní čočky. Nevím, co tím chtěla získat, ale teď teda vypadá daleko líp."
Let ubíhá rychle a než se naděju, přistáváme v Kolíně nad Rýnem. Jsem překvapená, jaké je během letu ticho, neslyším žádný hluk, nikdo tu nehraje karty a nikdo se nepere o místo. Je vidět, že Kanaďani jsou zvyklí na cestování letadlem z NHL.
„Tak, jsme tady," řekne Simon, když vystoupíme z letadla.
Přikývnu a trochu nejistě se rozhlédnu. Vím, že by tu na mě měl čekat někdo ze švédského týmu, ale vůbec nevím, jak ten člověk vypadá. Rozloučím se se Simonem a jdu k pojízdnému pásu, kde čekám na své zavazadlo. Očividně to ale bude trvat déle, jelikož před námi přistálo ještě jedno letadlo a letištní hala je nyní naplněna k prasknutí.
„Promiň, slečno," ozve se za mnou.
Otočím se a spatřím muže s vyrýsovanou bradou a světlými vlasy. Kdyby na mě nepromluvil švédsky, poznala bych podle jeho rysů, o koho se jedná.
„Zdravím," usměju se a podám mu ruku.
„Jmenuji se Håkan, včera jsme spolu mluvili. Mám tě tu vyzvednout a odvézt přímo na stadion."
„Dobrá, jen musím počkat na kufr," odvětím a znovu se podívám na pojízdný pás. Naštěstí pro mě nebude těžké si zvyknout na švédskou tradici a každému tykat, když jsem si prakticky celý šampionát tykala se všemi v našem týmu. „Moment," zarazím se, „my jedeme rovnou na stadion?"
„Ano," přikývne Håkan, „naši chlapci mají od čtyř hodin trénink, to akorát stihneme. Můžeš naskočit rovnou do rozjetého vlaku."
Na stadion. Pojedu rovnou na stadion, kde se setkám s největšími legendami současného švédského hokeje. A taky s Jesperem.
Cestou na stadion jsem potichu a jen poslouchám Håkanovy pokyny, které si snažím zapamatovat. Jídla jsou tu vždy o půl hodiny nebo hodinu jinak než ve Francii, musím týmu zarezervovat led na trénink zítra a pozítří a o výstroj se starat nemusím, jen mám být při ruce kustodům, kdyby něco potřebovali.
Když jsme dorazili do stadionu, Håkan mi předal týmové oblečení a poprosil mě, abych se šla převléknout, kdybych se náhodou objevila někde na fotce, ať na sobě nemám civilní úbor. Při oblékání mě neposlouchaly ruce, jelikož jsem i v šatně slyšela vzdálené zvuky z tréninku na ledě.
Když jsem byla hotová, vyšla jsem s Håkanem k ledové ploše. Trochu se mi klepou nohy z nervozity, ale snažím se na sobě nenechat nic znát. Konečně dojdeme do samého srdce arény, na jehož ledovém povrchu se prohánějí dvě desítky hráčů ve žlutých a modrých dresech.
Jako první zpozoruji dvojčata Lundqvistova, která bych od sebe bez jejich výstrojí měla opravdu problém poznat. Joel si zkouší nájezdy na svém bratru Henrikovi, který je s lehkostí chytá do své lapačky.
V tu chvíli ovšem vystřídá Joela mladý útočník, který legendárního brankáře překoná s neuvěřitelnou lehkostí. Zatímco Henrik kroutí hlavou, Jesper se blíží ke střídačce, aby se pravděpodobně napil. Lahve s energetickými nápoji stojí přímo přede mnou.
Jesper Blomstrand jede přímo ke mně.