Celou cestu až na pokoj se mnou Liv nemluvila. Když nás autobus vyložil před hotelem, vystřelila takovou rychlostí, že jsem se sotva stačila rozloučit se Simonem. Schody brala po dvou, na výtah ani nepomyslela. Dohnala jsem ji až u pokojových dveří, kterými mi málem přelomila nos.
„Dobře, fajn, omlouvám se," začnu, jakmile zkrotím kus dřeva, „neměla jsem si sedat se Simonem, aniž bych ti to předtím řekla."
Věnuje mi zamračený pohled a založí ruce na hrudi. „To neměla," našpulí rty, „vůbec nevíš, co je ten kluk zač."
Nakrčím obočí. „A co by měl bejt?"
Liv si mě změří pohledem. „To bys asi měla zjistit sama."
Dramaticky roztáhne ruce a rozplácne se na posteli. Než se jí stačím zeptat, jak to myslela, vytáhne z kapsy sluchátka a nasadí si je do uší. Nemám na její náladovost čas, a tak zamířím z pokoje dolů do kuchyně, kde pro náš tým vyberu termín a místo pro večeři. Máme na výběr ze čtyř hotelových jídelen, každá je přístupná ve dva různé časy, aby se mohly vystřídat všechny čtyři týmy. Všechny pozdější termíny jsou už zabrané, tak musím zvolit ten dřívější.
Když pošlu do skupiny čas večeře, ve vteřině mi začínají přicházet reakce od kluků. Většinou se ptají, na co dobrého se mají těšit a pár si stěžuje, že je to moc brzo. Když jim odpovím, že můžou jíst později, třeba společně s Francouzi, namítne Birner, že stačí, když si s Pavlem sedneme vedle něj a bude to mít stejný efekt.
Čas do večeře strávím přípravami na další den, kdy naše kluky čeká první společný trénink. Na jídlo přijdu ve svém týmovém úboru, a když vidím, v čem přišli členové týmu, říkám si, že jsem se vyšňořila až moc dobře.
„To tričko sis mohl aspoň vyžehlit," prohodím směrem k Radilovi u nádob s jídlem.
„Zmačkalo se v kufru," pokrčí rameny a nabere si štědrou porci zeleniny.
Večeře proběhne v pozitivní náladě, místností se linou konverzace jednotlivých stolů a ťukání příborem o talíře. Do příchodu Kanady, která si zarezervovala místo po nás, zbývají dvě hodiny, a tak si všichni dávají s jídlem hezky načas. Sotva jsem dojedla, šla jsem nás zapsat na čas pro snídani.
„Takže zvedněte ruku, kdo chce snídani od sedmi!" křiknu do místnosti. Zvednou se asi tři ruce, přičemž se na dané hráče vrhnou nevěřícné pohledy.
„Co seš, blázen?" vydechne nevěřícně Pasta a stáhne dolů ruku Šimkovi. „Já jsem pro ten pozdější termín!"
Jeho ruka se okamžitě vymrští nahoru spolu s dalšími dvěma desítkami. Možná by hlasovali všichni, kdyby se někteří zrovna necpali svou obrovskou porcí těstovin.
„A víte, že máte v deset trénink?" prohodím a místností to nespokojeně zabručí. „Dám vám to na tu sedmou. Pasta, nekoukej na mě tak."
David stáhne obočí do normální roviny, přičemž sotva sekundu zpátky to vypadalo, že mu vyletí až ke stropu. Napíšu na tabulku náš tým do kolonky času 7:00, přičemž trenéři musí napomenout některé až přespříliš nespokojené hráče. Přeci jen to byl jejich nápad, že se na led vydají jako úplně první tréninková jednotka.
Jelikož už jsem najedená, uklidím svůj talíř a zamířím do pokoje. Cestou mě ještě Pavel stačí chytit za zápěstí a snaží se mi vysvětlit, že to kluci nemysleli tak zle, načež se ho s úsměvem zeptám, proč byl jedním z těch víc protestujících. Chvíli se nadechuje, ale nakonec se jen poškrábe na zátylku a nevypadne z něj zhola nic. Popřeju mu dobrou chuť a zamířím zpět do pokoje.
Liv v něm není, Norsko by mělo mít večeři až od osmi, takže to znamená, že nejspíš někam odběhla sama od sebe. Nijak mi to nevadí, stejně by se mnou asi nemluvila. Trochu mě mrzí, jak jsem ji nevědomky odpálkovala, ale jednala jsem z čirého zoufalství a pudu sebezáchovy. Ta holka má pusu jako generátor náhodných vět nastavený na nejvyšší stupeň rychlosti. Nevím, jak to tu zvládnu po celou dobu mistrovství.
Otevřu dveře na balkon a posadím se na přistavenou židličku. Venku příjemně pofukuje, z tohohle místa je krásný výhled do centra Paříže. Jakékoliv památky jsou mému oku skryty, mně se ovšem vždy více líbil pohled na svítící domy a odjíždějící autobusy. Zavřu oči a poslouchám ruch velkoměsta, nasávám nový vzduch a atmosféru města. Když znovu otevřu oči, málem se o mě pokusí infarkt.
Přede mnou ve vzduchu levituje růže. Po prvním leknutí se na ni pořádně podívám a zjistím, že je připevněna na provázku. Vstanu a podívám se na balkon nad námi.
„Ahoj!" křikne na mě shora Rutič.
„Tys mě fakt vyděsil!" křiknu nazpátek a zakroutím hlavou.
„To jsem pochopil. To tvoje pištění bylo určitě slyšet až do jídelny. Doufám, že sem nepřiběhne Francík a nepřizabije mě."
Zamračím se. „Co tě to vůbec napadlo?" zeptám se a cvrnknu do růže.
Pokrčí rameny. „Připadalo mi to jako pěkný romantický gesto," zazubí se, „určitě toho máš dost už po prvním dni, tak jsem ti chtěl udělat radost."
„Tos klidně mohl přijít sem a zaklepat," namítnu.
„Tak já jdu," zasměje se a jeho hlava zmizí z mého dohledu. Pustí provázek, takže musím reagovat rychle, abych padající růži chytila. Při pohledu na ni mi zazní v hlavě Rutičova slova. Do teď jsme spolu blbli, měli na sebe různé narážky, ale vždycky jsem to brala jako srandu. Nikdy mi napřímo a vážně neřekl, že by pro mě udělal romantické gesto.
Z mých myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře. Otevřu a za nimi stojí Rutič, opřený o dřevěný rám. Zakroutím hlavou a pokynu mu, aby šel dovnitř.
„Děkuji, sličná dámo," kývne na mě a bez jakýchkoliv otázek se vrhne na postel Liv, „máš tu docela svinčík."
„Ten není můj," povzdechnu si a svalím se na tu mou, pečlivě uklizenou.
„Tak v tom případě tu budeš mít asi rušno," ušklíbl se, „vím, jak máš ráda pořádek."
Stisknu rty. „Proč jsi přišel?" změním téma a posadím se.
„Neodpověděla jsi mi na zprávu," odvětí Rutič a rovněž se posadí, „tak jsem si přišel pro odpověď."
„A jako záminku jsi použil kytku?" zeptám se a ukážu na růži, kterou stále třímám v ruce.
Zasměje se. „Ale asi tě to potěšilo. Ještě jsi ji nevyhodila."
K mému překvapení zrudnu. „Nebyla příležitost," zamumlám.
Zvedne ruce na známku porážky. „Dělej si s ní, co chceš. Ale teď bych rád odpověď na mou otázku."
Povzdechnu si. „Honzo, mám tu práci, stejně jako ty," snažím se ho přesvědčit, ale nenechá se odbýt.
„Rozi, věnuj mi jeden večer," sepne ruce, „nechci, aby ses přepracovala. Musíš si i odpočinout a já bych rád, abychom ten odpočinek strávili spolu."
Chvíli mlčím. Vím, že to budou náročné tři týdny, ale právě proto do toho chci dát svoje maximum. Nechci se ničím rozptylovat, abych pak náhodou na něco nezapomněla, na něco, co by třeba mohlo kluky omezit ve výkonu v zápasech.
„Já ti nevím," zamumlám, „nechci udělat nějakou chybu."
„Chyby budeš dělat z přepracování," podotkne Rutič, přičemž mu musím dát zapravdu, „chci po tobě jeden večer, kdy vypneš a nebudeš myslet na to, co musíš udělat a zařídit. Nehrajeme každej den, abys musela furt lítat a starat se o nás."
Vstane a popadne mě za zápěstí, za která zatáhne a vymrští mě tím na nohy. „Slib mi, že si na mě uděláš čas. Prosím."
Ruměnec mi proplétá obličej. Tohle není kamarádské pošťuchování. Tohle je vyjádření starosti a nabídnutí pomoci. Ale má pravdu, kdybych se celý šampionát soustředila jen na své povinnosti, dost možná bych se z toho zhroutila.
„Tak dobře," dostanu ze sebe a pokusím se vyloudit úsměv, „můžeš něco vymyslet a ráda s tebou někam půjdu."
V Rutičově tváři zahraje jiskra nadšení, která ovšem rychle zhasne a nahradí ji výraz zděšení. Otočím se a spatřím původ jeho emoce. Ve dveřích stojí Liv a Pavel, oba vypadají, že spatřili ducha. Koukají na nás, jak mě Rutič v těsné blízkosti jeho těla drží za ruce. Koukají na mé červené tváře.
Tohle bude chtít hodně vysvětlování.