Pravá chodidlo útočí na pedál jako rytíř zašlapávající hlavu bájného hada. Mlžný opar vznášející se nad tichými luhy se vzdává před pichlavými nájezdy zobce sportovního vozu. Zatáčka střídá zatáčku, zrychlování nebere konce, rozžhavené kotouče brzd připomínají podivný východ miniaturních sluncí. To pravé se ještě asi pět hodin může prospat. Teď vládne měsíc. Bledý až sivý s mrtvolnou září podvoltovaného napětí. Každopádně miluju tyhle chvíle. Burácení dvojité koncovky výfuku do nočního prázdna, rádio polohlasem vypráví jednu vypalovačku z 60. let za druhou. Adrenalin je držen v kravatě obavou z nenadálé havárie, plné soustředění je na místě. Rozbít se v tyhle hodiny a v takových místech bez živé duše, pak jedinou nadějí jsou dráhy světlometů mířící v lepším případě někam k obloze, jako prosebné sepjetí dlaní a současný signál k zoufalému SOS.
Když nad tím znovu přemýšlím, vždy jsem byl spíše pesimista. Chcete-li, skeptik prošeřovaný negativistou. Nikdy bych nevěřil, že si ten nahoře nepřipraví nějakou krušnou zkoušku za to, že si na jeho hřišti neuvěřitelně užívám desítky kilometrů nefalšované zábavy za hranicí slušnosti a zákona. Alespoň něco, nějaký trest se určitě dostaví. Porucha, leknutí, policajti... Tu a tam zahlédnu pableskování očí pohůnků jeho divočiny, žádný z nich ale zatím neměl, možná nesměl, vkročit do cesty mé motorizované jankovitosti. Někdy je lepší, když mě řetězec událostí tu a tam praští přes prsty. Uklidní mé tempo a kultivuje sebedůvěru. Ty tam jsou časy, kdy se mi dařilo vše, do čeho jsem se pustil, kdy vše bezpečně a šťastně procházelo, byť šlo někdy o dnes naprosto neuvěřitelné šílenosti. Jednou jsem seskočil z patnáct metrů vysoké mostovky přímo do zpěněné vody nad lodním šroubem mocného remorkéru. Dal jsem si tehdá hlt našlehané zapáchající říční vody a celý jeden kanystr ryzího adrenalinu.
Zrychluji. Myšlenky na trest za nekřesťansky skvělou zábavu odletují ven okénkem. Nač si dělat zbytečné obavy, zánovní auto vždy reaguje spolehlivě, jako zakřiknutý mladík na sebemenší náznak chvály. Kůží obšitý volant laská mé dlaně něhou srny-matky, klouby se zatetelí štěstím, jak si vytápěná kabina v reakci na pokles venkovní teploty dovolila bez popudu přifouknout teplého vánku. Je to blaho, sportovní auto, okamžiky momentální radosti kličkují kolem pocitu uspokojení z dobře investované hromady peněz. Poslední vísku za zády už horizont zkonzumoval před asi pěti minutami, na dalekém obzoru jen šero, kymácející se topolová alej a ještě dál vlevo snad nějaký větší les. Vůně smrčí propichuje vzduch. Kdo to neumí bez svitu městských lamp, neměl by tady jet víc než sedmdesát. Měsíc je na svůj světla podíl stále škrt. Jedu ještě o padesát víc, nedbaje na nepřítomnost jakéhokoliv značení, které by říkalo, kde silnice končí, kde začíná, kam vede. Nedbalo věnované péči o vozovku tady možná inspirovalo okolní oči přírody. Na výjezdech se místy zaleskne zatuchlý bazének příkopové vody, která pamatuje snad ještě loňský podzim. Z vláhy profitují okolní traviny, otírající se o pupíky přilehlých švestek. Nekontrolovaně bující zeleň podél cesty ještě zužuje už tak úzký manévrovací prostor a místy činí ze silnice opravdu těsný koridor. Vysoko mířící reflektory sklánějí koruny stromů vstříc živici, připadaje si, jako by mi na ledové boby přidali volant a vyhřívanou sedačku.
Do zatáčky pod plným plynem, z protisměru nehrozí nebezpečí. Na apexu za doprovodu pumpování čtyř nadopovaných válců prudce strhnout nohu z plynu a nedostat šok z přetáčivého smyku, který je stejně zákonitý jako nepříchod trvalého míru mezi národy. Při takových pokusech mění záď stroje pozici jako zdravá kočka běžící o život mezi šavlemi z jasanů. Je to zábava, když jste na silnici sami. Miluju to. Normální auto v takových chvilkách tuhne, či vlastně měkne hrůzou, aby pak za sulcového tanečku předvedlo alespoň naoko snahu z celé prekérky nějak vybalancovat. Nemluvě o zvuku linoucím se od napjatých pneumatik, jež zní jako ryk trápených sviní. Sporťák je ale jiný svět. Někdy mi pěkně natluče kostrč, vždy však každým pórem svého ocelového těla vypotí důvěrné signály o využití každého jediného centimetru na šíři vozovky. Pašák auto, jako bych sám běžel po čtyřech a na povel mé snahy o pohyb mě podpořil řádně mohutné nakopnutí od slona. Opájím se představami a v mysli dál přirovnávám svůj supervůz k nejschopnějším zástupcům živočišné říše. Už jsem říkal, že to zastavuje, jako když krokodýl chňapne po zebře? Jeden jen prudce trhne, až pohyb druhého zcela skončí. Teď to ale nevypadá dobře. Dlouhé zapískání pneumatik je něco nového, chvost stroje uklouzl po silnici jako při poryvu tajfunu zboku. Kontrování volantem přináší jen chabou pomoc snahám stroje opět nabrat charakter dopředné jízdy. Jsem to ale pitomec, přestřelil jsem a říkám si, že konečně, že tohle už mělo přijít klidně o padesát zatáček dříve.
Zábava a trest, zábava a trest – má železná košile.
Na pravé skráni stihla vyrazit první krůpěj potu. Dokonce i auto v mžiku přichází o ledový klid a já cítím, jak se kodrcá svému osudu v ústrety. Mohl bych to přežít, ale auto těžko. Z ingotu nadělám trsátka, to už vím. Sprchuju na sebe vulgarismy, pomalu se vzdávám řízení, ale pro jistotu ještě jednou vzkřísím své snahy. Je to asi vteřina, kdy se na svět noci dívám skrze boční okénko, ale připadá mi to jako sklonek druhé minuty. Plný rejd volantu doleva a rozpomínám se na všechny pilované dovednosti zvládání krizových situací. Zadek stále předbíhá přední nápravu, pomyšlení na defekt tlumí mé hněvy z řidičské chyby, v napjatosti kreativně zasévám zrnko humoru, přepadá mne myšlenka na natolik vyleštěný asfalt, že by na něm mohl kdejaký hokejista odstartovat svoji kariéru. Kolaps přilnavosti tam vzadu dorovnávám střídavým prošlapáváním a ubíráním plynu. Zvonivě bimbá v hlavě představa, že jakmile se milované autíčko zcela přetočí, roztřískám ho na kusy. Za pár let si detektorem kovů na poli někdo nalezne koláč jeho přední kapoty...
Grip! Primitivně snadné anglické slovo teď pendluje mojí hlavou jako zpomalující pingpongový míček. Tlusté zadní gumy vystrkují drápy do vozovky... zpomaluje! Už vím, že nás s autem nečeká osud minutové ručičky právě se synchronizujících hodin. Jo! Fáro se bokem dosouvá padesátkou, ani se nesnažím vyrovnat směr, vím, že dobře dopadne, dosmýkám se po cestě a zreviduju si situaci. Úleva jako výhra v národní loterii týden po vyhazovu z práce. Auto zastavuje docela. Snažím si umocňovat svůj řidičský vklad do zvládnutí celé akce, spíše než o zabití na hruď mi mysl škrábe slovenský výraz pro řidiče, vodič, protože jsem auto spíše tak nějak dovedl do bezpečí, než abych ho byl špičkově uřídil bez ztráty kytičky. Nálada ale nepadá, jen roste, mnu si ruce při představě nad fůrou ušetřených peněz, jen přední kapota by ucucla polovinu mé měsíční mzdy, ach, hrozná představa, kapotou by to jen začínalo... Za blbost se platí, říká se, za neopatrnost se finančně krvácí, říkám si. Mít po ruce oslavný doutník, asi bych porušil své zásady a prvně v životě si ve svém voze zapálil něco jiného než nejznámější pecku od The Doors.
Tap, ťuk, ťuk... (rázné klepání na levé okénko)
„Vypadni ven, ty parchante!"
Asi jsem něco, někoho..., přemýšlím rychle – co se, ksakru, děje? Strnulý s pohledem někam k řadící páce přemýšlím, kolikrát v životě jsem něco podobného zaslechl. Jednou jsem fotbalovou merunou vysklil okno u střídaček, usazoval jsem ježky na plechové parapety domků natřískaných důchodci, nasypal jsem zažehnuté sirné knoty pod okno jednoho staršího burana, který si dovolil zpochybnit čest mé městské nadřazenosti... A bylo to tu znovu. Udělal jsem něco špatně. Přestřelil jsem. Daleko od domova a moc blízko vesnickému vnímání světa. O samotě. Bože, krucinál, snad jsem nikomu neublížil. Ale, vždyť, vždyť jsem vůbec nic neslyšel... neviděl... hloupost! Snad v desetinách vteřiny si jasnozřivě uvědomím, že pokud jsem někoho zranil, vězím v tom průšvihu až po uši. Zatímco výboj světlometů olizoval stonkaté boky silnic, nedal jsem šanci reflexním prvkům kohokoliv, kdo se v tu samou chvíli o silnici dělil se mnou. Sakra. Přijímám vinu a zadívám se svému činu do tváře. Boční sklo však připomíná nekonečně černé tělo brikety. Ani jednou mě nenapadlo zadat motorovému oři povel k náhlému spurtu. Motor stále běžel...
„Vypadni ven, vylez ven!" zaznělo ostřeji. „Jo, jo, co se děje? ", reaguji pokorně, nechci působit jako arogantní hovado.
Úkosem zostřuji úhel, než pohlédnu do nějaké tváře, jíž jsem možná ublížil. Jsem ochoten pomoci, jakkoliv mě černota a chlad světa mimo kabinu právě odpuzuje. Strach předává štafetu kajícnosti a ta ji, s na dav upřeným pohledem, zdvihá všem na odiv.
Tap, buch, ťuk, ťuk! „Kurva, tak mi to ale nemusíte celý vysklít...", hněvám se už.
Vulgarismus a vyštěknutí byla poslední ofenziva, jíž jsem se měl dopustit. Ťukání na má skla nemělo původ v prstenech, nebo snad v odpadnuvší části nemoderního bicyklu, jak jsem si zprvu myslel. Mžourá na mě hlaveň, palná zbraň, nějaká devítka, nevím, zbraně znám dobře, ale zrovna teď nemusím nikomu dokazovat, jak moc encyklopedicky. Projektilu neujede ani formule 1, riskovat výpočty v praxi s ocelovou dírou jen stopu od mého spánku by byl smrtelný nerozum. „Ty parchante, ty svině," řekl jsem si pro sebe, rozpomínaje se na tisíc a jednu podobných událostí, které mě již odmalička přepadaly v mých ještě umírněných snech. Niterně odevzdávám svůj vůz do špinavých rukou šmejda... Hlas štěstí na mě z čehosi promluvil skrze tlak hranatého předmětu zpod pravé kapsy na džínsech. Hej, Japonsko, žehnám vašemu bezklíčovému zapalování! Mám někde v pravé kapse schovaný trumf. On ten svůj vražedný trumf třímá v ruce. Jeho je útočný, můj předzvěstí útěku z boje. Úspěchu. Těžím z hávu noci, mé ruce on nevidí, levou ostentativně přibližuji klice dveří, pravou plynule otáčím páčkou zapalování do pozice „naprosté mrtvo". Chci ho vyklidnit. Zametám úmysly ujet. Motor odteď zapomene mluvit. Mé tajemství.
„Já tě zabiju, ty svině...," sinalost jeho oznámení smrti mě vyvedla z pochyb, že bych mohl přijít pouze o káru, a mé zdraví vyvázne bez úhony. Obojí je v ohrožení,
Pak začal lomcovat klikou zvenčí. Neudělal to hned, možná držel v obou rukách něco. Raději jsem nechtěl vědět, co to mohlo být. Pistole jsou mrcha, ale chladné zbraně mě děsí nesčíslněkrát víc. Možná to chce udělat potichu, devítkou mě znehybnit, jen přikovat na místě, a nožem dokonat čin, mezi otevřeným polem a dokonale hustým lesem. Zhasnutý motor musel ukázat, že nade mnou s převahou vítězí, i když se stále nacházím ve své vyhřáté skořápce ze skla a oceli. Odjistím zámek, on se svým instrumentem jistě provedl to samé, hlasité cvaknutí trhne s hlavní a já spatřuji přibližnou rozložitost jejího disponenta. Ukazováčkem přitahuji vlažnou hliníkovou kliku a kloubky téže ruky vyvíjím tlak zvnitřku vně. Venku je chladno. Těsnění dveří naposledy odmlaskne, připadám si jako někde na východní frontě, kde byl můj pevnostní bod dobyt nepřítelem a já jsem vydán na milost a nemilost jeho vrtochům nebo touze po odplatě. Pořád si ještě myslím, že je pistolník v šoku, stejně jako já, jen každý s jiným hybatelem. On na to jde přes sílu zbraně, do mých zad zase tlačí ruce svědomí. Nejsem z ledu. A také strach. Nejsem z oceli.
Když ramenem míjím kovový sloupek, je už má hlava zcela mimo jakoukoliv zástěnu, která by bránila podniknout na ni podlý výpad. Stehna a půlky se ještě zbavují zbytků otlaku anatomického sedadla. Očekávám drsnou přednášku, buran mě bude chtít vyděsit k smrti, Všichni měšťáci jste stejní, lítáte si po silnicích jako dobytek a ničíte nám životy, obtěžujete nás, všechno rozbíjíte, na sy-sy-symbiózu zvysoka kašlete. Soukaje z vozu bezděčně nasávám pach zranění, musím a chci odhadovat jeho pohnutky. A v tuhle chvíli asi doufám, že jsem mu opravdu něco udělal. Paradoxně jde o lepší variantu. Ale nic necítím. Jen zvlaženou plnost vzduchu pozdní noci. Být tu sám, usávám jej plnými doušky a pročišťuju plicní sklípky od jedů metropole. V puse teď sucho, ruce se třesou. Zmocňuje se mě napětí. A snad také očekávání.
Kdo je? Proč tu je? Co mi udělá? A ze všeho nejvíc – jak vypadá? Jak vypadá? Proč to chci vědět? Budou jeho oči děsivě mrtvé, jako inkoustové skvrnky, nebo milosrdně ustarané? S jeho slečnou jsem již měl tu čest. Nejhorší rande v životě, její mrtvolný výdech jsem větřil i přes tlusté vypalované sklo. Ještě, že nepočala na sklo plivat... Neodvážil jsem se pozvednout svůj zrak, jako by nějaký vrátek stále navíjel snahu očí zaostřit zpět k zemi. Nepatrně ucouvávám. Že i poplašená husa vedle mě musí vypadat jako akční hrdina, je mi jasné. A hřeším na to. Srábek. Má nová role. Roli vypočítavce pod hlavní pistole jsem opustil s rozevřením dlouhých dveří dokořán. Poražený Sparťan laxně odhodil svůj štít. Do obličeje mi narazí oživující pohyb vzduchu. Až do téhle chvíle, jako by se on společně s časem nadobro zastavil. Kyslík byl aromatizován odérem sprejového maziva používaného k údržbě zbraní. Ten zápach jsem vždy v minulosti považoval za vůni. Někde pod kapotou mého auta je stejná syntetická mastnota, jíž jsem tam láskyplně zanechal. On se pohnul. Neřekl nic. Do výhledu mi střídavě napochoduje pár bot přecházejících v plandavé pantalóny. Když se ke mně otočil zády a zaplouval do auta, řekl jsem si, že to nikdy nemohlo být tak docela. Očima zcela jistě fixoval mé bytí, stejně tak já svýma nekonečnou šeď asfaltového koberce. Jak vypadá? Vím i nevím. Vím, že hnusně. Nevím, že... Sokratovské nebo Descartovo „vím, že nic nevím" bych teď vyrážel do mincí. Neudeřil mě. Ještě ne. Ale teď to zcela jistě přijde. Zatáhl jsem šikmé břišní svaly, abych snad odvrátil hrozivé účinky čehokoliv, co se mi do nich za mžik neodvratně zavrtá. Ani nevím, proč mě napadlo zrovna břicho, asi to má co dělat s přirozenou lidskou reakcí, kdy se nevycvičený reagovat automaticky scvrkává jako klubko kolem svého břichu.
„Klíče?!" Jeho hlas teď nebyl jeho, zakoktání a jakoby zauzlovaný jazyk znamenal, že něco podobného nikdy předtím nedělal, nebo jen kalkuluje a svému slovu dodává hlubší a podivnější tón. „Všechno je t-t-tam, v autě..." Z úst se mi dral i dovětek s oslovením „pane", ale pak jsem jej naštěstí suše polknul, v mé situaci by podlézání mohlo být chápáno jako dobírání, ne-li štiplavá provokace. Podobně bývám chápan až příliš často. Ale teď: zbabělec a hlupák v jednom pěkném balení. Tak to jsem já. Pableskují mi hlavou scény po příjezdu policie, až jim budu vysvětlovat, že mi někdo na konci světa ukradl automobil a nakonec nebudu s to toho parchanta ani vypodobnit. Ani na jeho hlas už jsem si teď nevzpomněl. Z kokpitu jeho střepovitý křik jen skelně rezonoval. Pak za něj snad mluvil kdosi jiný. Možná proto pak už neřekl nic. A možná jen proto, že krom svého liknavého opuštění interiéru jsem představoval ukázkový exemplář vzorného rukojmí. Zaklapnul dveře a zajistil se v kabině vnitřním spínačem zámků. Ten zmetek, on tahle auta zná, zhrozil jsem se. On je zná! Je otázka vteřin, kdy jeho ruka začne šmátrat po páčce zapalování. Současně s myšlenkou zatřepaly mé šlachy v nohou a já dokonale věděl, co mi tím tělo naznačuje.
Zatímco teplota motoru auta už bude jen padat, můj vnitřní motor hřál a túroval k šílené akceleraci. Teď, nebo nikdy! Otáčím se na špičce pravé nohy a dávám plný plyn. Lupnutí levého kolena profackuje úpadek mého sportovního vyžití v poslední době, i přesto ale, běh – to je moje. Jako patnáctiletý jsem stometrovku uběhl za rovných jedenáct vteřin. Jen tak, bez tréninků, prostě z voleje. Můj úprk ještě sílil o pocit z dobře vykonané práce, jelikož jsem celou tu dobu i přes naoko útrpnou tvář stále v kapse zaznamenával ovladač od hlavní funkce automobilu. Bez něj nelze auto ani odtlačit a dost pochybuju, že si ten parchant bude chtít přivolat odtahovku. Les byl přirozená volba. Auto a jeho podivné parkování svědčilo útěku přímo mezi stromy, pokud bych volil útěk do nekonečna pole vpravo, musel bych si s ozbrojencem nejprve zahrát obíhačku kolem auta. Běžel jsem lesu v ústrety, a čím bylo jeho náručí bližší, tím méně mě strašila hrozba zázračné kulky, jež si mě na poli nějak vyhledá. I přes strach o holý život to nemělo chybu. Princip černého pozadí znesnadňoval určit moji pozici, černé jedle a nějaké tmavé cosi na asi stometrovém pásu pole dokonale splývalo s mým hnědým trikem a černým džínsy. Dobrá volba, stylisto dneška! Pokud bych ctil silniční úzus o pravidlu „pestrý oděv chrání", cítil bych se jako náměrný bod flinty za denního světla. Pocit přežití se prvně dostavil po seskoku ze silničního náspu, za zlomem jsem utekl svému strachu, zmatenosti, a zanechal za sebou jen nepojízdný automobil... První větévka zbičovala kůži nad pravou lícní kostí, dosáhl jsem lesa. Pro silný tlukot srdce nemám schopnost přeostřit na vnímání zvuků, z přepadení vysoký tep ještě explodoval během asi patnáctivteřinového běhu po suchém poli. Neměl jsem odvahu ihned zastavit. Doběhl jsem ještě asi patnáct metrů do hloubi lesa a rukama se zabořil do kůry majestátního dubu, který mi snad chce posloužit coby pomyslný štít. Uši jsou stále jako zalité voskem, oči pořád narážejí do černé mlhy. Postupem času, jako po výbuchu dělostřeleckého granátu, začínám pomalu rozeznávat zvuky a oddělovat ty neškodné od těch způsobovaných mým potenciálním pronásledovatelem. Vládu začíná přebírat rozum, bilancuji, zohledňuji vyhlídky. Telefon zůstal v autě. Argh! Z rychlého vytočení „112" tak zůstává jen nedosažitelný sen. Našli by mě jen podle vyhledání signálu, mít to u sebe. Sakra práce! Mé další počínání ochromuje probujení tiku, zas a znovu si strkám prst do nosu v představě, že si tím koupím další čas na přemýšlení. A analytické přemýšlení je to, co mě postupně přivádí k primitivním myšlenkám, které se mi během tichého sprintu přes pole docela vytřískat z hlavy.
Kde teď je? Pomalu se tisknu ke kmeni dubu, abych naoko lépe splynul se stabilitou přírody. Byť se rozhlížím jen letmo, moment, rozpomínám se, že silnice byla při zahájení úprku čistá. Žádné rozlomené kolo, padlý chodec, povalující se hadry. Tohle nemohla být náhoda, byl jsem teď přesvědčen o střetu se zločincem, a podivný klepavý zvuk z koruny dubu mi snad dával zapravdu. Možná mi beztvarý muž, z něhož jsem spatřil jen nohy a pistoli, přichystal celé noční peklo od samého začátku. Možná vylil olej na zlom zatáčky, vyčkával, a pak vylezl jako pavouk z „mého" lesa polapit oběť třepotající se v nastražené síti. Možná je na drogách a neví, co dělá. Možná je už teď dva kroky přede mnou. Možná je jich tu víc. Možná mi dýchá na záda. Možná metafora. Možná ne. Možná... A jitřivé prozření o přítomnost dalších útočníků mě nadzvedla z letargie jako bodnutí pod žebra. Špicoval jsem uši do pěti směrů a byl připraven zarýt se pod listí při sebemenším náznaku, že by mě ten hajzl mohl podruhé přepadnout ze zálohy. Nebyl jsem zbabělec, děsilo mě spíš tiché vyčkávání, ale neměl jsem nic, čím bych mohl ve stále chladnoucí noci vstanout čelem k ozbrojenci jako hrdinný bojovník bez bázně a hany. Přehraboval jsem se ve svých vzpomínkách, vervou doslova trhám svůj pomyslný snář, který mě na podobné situace často připravoval. Snažím se rozpomenout na filmy, kde byli hrdinové s holýma rukama ponecháni proti drtivé přesile. Na nic jsem nemohl přijít. Leda bych si zuby ohryzal co možná nejrovnější větev a v improvizaci ji vrhl po ničemovi jako nějaký lovec. Lapal jsem po nápadech.
Jestli se pravé hrdinství a inteligence projeví až v křížové palbě, pak jsem mizerně selhal.
Během dalších asi pěti minut jsem se dál máchal v beznaději. Vždy jsem vynikal v orientaci, ale problém byl, že nikdy ne v noci. Dokážu se navigovat dle Slunce, mechu na kmenech a stěnách, podle řek a potoků. A podle silnic. Možnost projít kus lesa, a vrátit se nechtěně na tu samou část, jsem hned zpočátku zavrhl. Na cestě a podél ní by mě měl zase jako na dlani a podvědomě už z ní cítím obří nebezpečí. Vážně netuším, kam se vydal nebo se vydá. Severní stranu jsem na kmeni dubu rozeznal ihned, auto se nalézalo přesně na jih od nás. Jak se les prohluboval, byl tak odporně tmavý, temný, že bych tam horko těžko hledal cestu i s nějakou svítilnou v ruce. Jinak nikde nic. Žádný orající traktor dunící z dáli, žádný doznívající psí štěkot, žádný aerodynamický svist karoserie jedoucího auta. Poznal jsem na vlastní kůži, jak to vypadá, když po tobě ani pes neštěkne. Kruci, vždyť Praha je odsud tak jen patnáct kilometrů. Balancuji mezi strachem a temnotou a podivné zvuky řinoucí se z až neuvěřitelně zhasnutého lesa ještě podřezávají větev mé nejistoty. V takových situacích je čas velice relativní pojem. Mohlo to být pět minut, mohla to být čtvrthodina, kdy jsem se počal krčit v relativním bezpečí dubových hradeb. Jako na smilování čekám na jakýkoliv výraznější zvuk. Les je tlumivý a tišící. Už jsem to měl v hlavě srovnané. Jakmile ten ďábel vstoupí mezi stromy, rozeběhnu se co možná nejrychleji na sever a budu jen doufat, že neskončím jako ražniči na tvrdé větvi, anebo se nevědomky nevrhnu někam ze srázu. Zároveň ale proklínám sebe sama, to za to, že se teď relativně bezmocný spoléhám na nějaké pofiderní zvuky. Měl jsem zaujmout pozorovací pozici hned po přeběhnutí pole, jeho rovná homogenní plocha a pohled na násep silnice by mi jistě byly činnost protivníka prozradily. Ale namísto toho jsem zpanikařil a sám sebe zasunul do boudy jako prašivý pes. Pomalu rozžvýkávám strach, s divým výrazem hodlám něco udělat.
NĚCO!
Les za zády byl vlastně prvotřídně zásobený týl, jenž mi dovoloval podniknout průzkum i nějakou tu pitomost. Osmělen přílivem hněvné odvahy navlékám přes svou hlavu kůži někoho jiného. Někoho, kdo si i s holýma rukama vypořádá se zlem. Někoho, o koho musíte až zakopnout, aby vám vůbec došla jeho přítomnost. Tajní zabijáci z počítačových her, akrobati, jejichž hadí pohyby mi kdysi učarovaly a zůstaly v mé paměti doposud. Už tenkrát, ještě když jsem žil v jednom bytě s rodiči, získávala kradmost mého pohybu via kybersvět první zkušenostní body. Náš tehdy čtyřletý kocour, naježil svou srst s důsledností dikobraza, když jsem jej v jeho plné bdělosti zahanbil a připlížil se k němu z boku. Tak překvapené oči mi nikdy před tím ani potom do tváře nepohlédly. Zjistil jsem, že mi neslyšnost a nenápadnost nejsou cizí. Průchod listím šustěl a nebyl právě nejlepší premiérou, jakou by si jen tajný tichošlápek mohl přát. Naštěstí nebyl vliv dubu tak mocný, abych se během chvilky nepřesunul na uklidňující polštáře spadaného jehličí. Tady by mě slyšet nebylo, i kdybych klopýtnul a padnul hubou na zem. Cítím, jak se mé akcie opět probouzejí z deprese. Obezřetně míjím poslední stromy, které mě dělí od čistého výhledu na místo, odkud jsem před nějakou dobou musel utéci. Našlapuji zlehka na celá chodidla, kroky jsou dlouhé a klouby povolené jako obnošený bavlněný svetr. Očima ohledávám větvičky, jejichž rozšlápnutím bych spolehlivě upozornil na svoji přítomnost. Odkopávám se z jehličnaté peřiny. Auto tam pořád stojí. To jsem ale věděl, jelikož nebylo slyšet nic jako pokus o nastartování motoru.
„Heeeeeeej..." Ozvalo se jako úder ledovou palicí směrem k lesu. Rozzuřený, ale s pocity vítěze. Nesnáším podobný tón. Byl to on. Ale nevidím ho. Podle mírné ozvěny musí stát pořád někde u auta. Modlím se, ať nemá svítilnu. Některé z mých „prosím" mi možná uklouzlo do éteru...
„Heeeej... cha, cha, --- cha, cha..."
Jeho lezavý smích míšený s chrchláním jen umocňoval strašidelný nádech výhledu, jenž se mi v zákrytu jedloví naskýtal. Dodával celé scéně jakýsi hororový rozměr. Zářící střecha stříbrného automobilu působila jako magický magnet na nás oba, kteří jsme se od ní nechtěli příliš vzdálit. Od západu se sem pomalu plížil mlžný opar, který už halil les a pás pole po mé pravici asi dvě stovky metrů odsud. Matně jsem odhadoval, že les, kopce a mlha by jako tlumič několika výstřelů posloužily znamenitě. V liduprázdnu je dovoleno vše. Smůla. Moment, tady něco nehraje, říkám si asi posté. Opět zbrkle panikařím. Proč spustil halekat teprve tehdy, když jsem z lesa poprvé vystrčil nos? Ví o mně? Musí o mně vědět! Takže mě viděl... Udělám krok zpět do černě větvoví. Něco mě bodá přímo do krku. Jen zmrzačená suková větev. Uch. Jen větev! Úleva... Pohlížím na svá ještě opálená předloktí, sahám si na vlasy. Zlatavě hnědá a havranově černá – tohle mě prozradit nemohlo. Pokud je to jen člověk, nemohlo. Už si představuju, jak ke mně přistupuje zezadu, chytá mě za krk, zdvihá do vzduchu. Za mrazivého sípání si sejme masku a já pohlédnu do očí mimozemské zrůdě, která celou tu dobu spásala teplo mých vnitřních orgánů. Při této představě mě zasvrbí ucho tak palčivě, že se nedokážu ubránit přemlouvání intuice, ať se otočím. Chci se otočit. Moc to chci, ale mezi zátylek a obratle mi někdo natočil dlouhý samořezný šroub. Z mrazení mi roste nová vrstva kůže. Za zády jsem něco cítil, tak pět až sedm metrů, přesto však, vládnoucí ticho konejšilo obavy a strach opět přiostřoval reakce.
Pokud mi něco vpadne do zad, vysprintuju podél hranice lesa a smočím svou celkovou siluetu v přibližujícím se mraku mlhy. Jestli už si po mých zádech kdosi maluje muškou, je konec se vším, več jsem dosud věřil. Rozhodnou rychlé nohy, nebo osud. Na mysl se vtírá má nejoblíbenější z Ezopských bajek – o marnivém jelenovi, jenž blahořečil svému paroží, přičemž naprosto pohrdal svými vyzáblými nohami. Každý ji zná, já to prožil na vlastní kůži. To, jež jsem na sobě si cenil, impozantní, lesknoucí se kštice, mi tady bylo k ničemu. Dlouhý vlas v ofině sekal do očí stejně jako nejprotivnější jehličí. Bodličí jedno zatracený! Ale nohy, jimž jsem v životě nedopřál víc než obuv a pernou námahu, mě tady už jednou zachránily. A i nadál zůstávají mým nejkujnějším želízkem v ohni. Úmyslně vyvolávám svalové kontrakce, lýtka sebou poškubávají v nohavicích džínů. Musím být ve střehu, rozpálen, připraven. Jako dobře promazaný stroj. Nejen v hlavě.
Čekám na ráno, na slunce. Nemám přesný pojem o čase, ale někde před poslední zatáčkou mi hodiny ukazovaly pár minut před čtvrtou. Minuty se vlečou jako čtvrthodiny, jako na spásu čekám na pohyb hodinové ručky v podobě prvního svazku paprsků za polní vyvýšeninou. Stále odpočítávám. To ticho mě likviduje. Občas zaslechnu zvuk podobný odplivnutí, ale může to být jen cáknutí žabek v příkopových brčálech. Musí jich tam být desítky, anebo: je už vůbec jejich čas? Rozstřel kamenolomu v žaludku přechází v příjemné lechtání. Mé utrpení se blíží konci, naděje procitají v prvních náznacích umírání husté noci. Byl pátek, musel být, ale přesvědčený jsem už nebyl ani o tom. Nevím, kolik mohlo odbíjet hodin, ale slunce postupně sílilo a spousta lidí v tuhle dobu už spěchá do práce. Alespoň kolem hranic města, jemuž jsem byl ale teď na hony vzdálen. Světlem zalévající ráno začalo s profesionalitou opravdu dobrého psychoterapeuta odbourávat mé obavy. Jedová tenze přecházela v mléčné šimrání. Bylo to jen běžné přepadení, parchant chtěl mé auto, nedostal nic. Udělal malé divadlo a pak zmizel někam pryč. Nicméně ze své mechové pozorovatelny jsem nezahlédl, kam. Teď už mě napadá, zdali se vztekem nevybouřil právě na káře. Nic jsem neslyšel, proto mě napadlo, že třeba jen potřeboval auto, aby mohl rychle zmizet, že o nic jiného mu zkrátka vůbec nešlo. Představa obyčejného lapky-pragmatika povoluje praskající nervy, hrůznost té noci začínám připisovat na vrub své fantazii i hnusnému lesu, který byl mou spásnou skrýší i psychohrobem zároveň.
Jas přinesl krásno, jakkoliv bych býval věřil, že budu naprosto imunní ho vnímat. Mým domovem po několik hodin nebyla jen černá jedle, ale i smrk, olše, borovice... Podřep mi zespod halila kulisa z kapradin, evidentně dobře živených dusičnany přeskakujícími z pole. Asi dva metry po levici se válel hlouček odpadků, nějaké kelímky. Dobrý bod na zastřílení, řekl jsem si, pokud by se ten blázen rozhodl pálit do lesa po něčem neobvykle světlém. A já to neviděl... Z auta jsem teď viděl vše až k pneumatikám, za volantem ani vzadu neprosvítal skrze okna žádný obrys lidského těla. Jestliže jsem asi před hodinou slyšel i trávu růst, teď můj odhad nadobro odpískala armáda nalétávajících drobných ptáků. Být tu sám, bylo by to krásné ráno. Začínám se osmělovat, utvrzovat se, že tu sám jsem. Ale chci mít jistotu. Jakkoliv je teď úkryt chatrný a můj obličej nejspíš hází prasátka široko daleko, potřebuji další lidskou bytost, aby mi dodala sil přiblížit se k vlastnímu vozu. Děsí mě představa ruky hledající si cestu ven z kufru. Mám štěstí. První zvuky civilizovanosti víří kdesi v povzdálí. Toužebně hořím ho i spatřit. Nemá kam odbočit. Jakmile prostrčí čumák skrze alej na obzoru, vybíhám allegro a presto. Těch sto metrů zpět na silnici urazím jako nic. Nemetám, spíše poskakuju. Šumot sílí, valící se pneumatiky občas zaklejí nad výmolem. Je to bílé auto. Asi nějaký služebák. Sedan. Bude spěchat, ale určitě má dva telefony a schopnost řešit věci rychle a jednou pro vždy. Nenechá mě ve štychu. Nenechá. Určitě ne. Mám fajn bourák a mladistvá důvěryhodnost měšťana ze mě přes noc nevyčpěla. Urousané nohavice a boty vyzírají popelnicí, ale v očích pohaslá jiskra mu jistě prozradí, jak mučivá kletba ve mně ještě přežívá. Mám pálivou žízeň. Denně vypiju tři litry, teď už několik hodin vysychám. Zlehka se mi motá hlava. Není to ale tak hrozné, protože nohy po celou noc odrážely útoky mravenčení vcelku rychle. Definitivně vyzrazuji pozici. Vbíhám do pole. Trhám sebou jako na břeh vymrštěná ryba. Zarputile zabírám a zrychluji, nadhazuji kousky hlíny vysoko nad mé zběsile kmitající paty. Levým okem hypnotizuji okolí svého vozu, pravým se snažím udržovat alespoň letmý přehled poloze blížícího se zachránce. Uši jsou plněny přídělem svěžího vánku. Vzduch stojí, to já se hýbu pekelně rychle. Svět se znovu podivně utišil. Ani svůj dusot už nevnímám. Chci vyskočit na silnici tak dvacet metrů od zadních lamp mého auta, tam taky zastavím bílý služebák.
Jestli nezastaví a objede mě, uprchnu na polní vyvýšeninu a budu skryt za nějakým křoviskem vyhlížet další pomoc. Nějaké další auto. Už mnou nepumpuje strach o přežití, ani strach ze tmy a z neznáma. Je to tady vlastně krásné, malebné. Teď už potřebuji dobře přednést svůj problém, přesvědčit řidiče, aby zastavil. Pokud na mě zase zaútočí ta svině, budu od auta dost daleko, vezmu nohy na ramena a zmizím v černých řádcích pole, kam až mě síly postačí. Šest kilometrů uběhnu pod čepelí strachu o život jako nic, tím jsem si skálopevně jist. Možná přidělám problém někomu dalšímu, tomu v autě, ale to mi je už jedno. Blíží se. Vyjde to. Budu už stát na cestě, až se očima střetneme, nevrhnu se na něj jako novinář na zámořskou celebritu. Jen pár metrů a mé tenisky opět okusí komfort zpevněného povrchu. Rozbíhám se ještě rychleji k výskoku, propružím se a v letu přes obnažené kotníky nakopávám tak tři trsy kopřiv. Pálení, příjemné to povzbuzení napovídající, že je má mysl odpočatá, že tak jemnou bolest při tom všem ještě dokážu vnímat. Roztahuji ruce a nohy a čelem k blížícímu se vozu zaujímám polohu písmena „X". Mávám, přitahuji ruce, bicepsy mi otloukají spánky, párkrát to odnesou i uši. Řidič mě zahlédl, snad i trošinku zpomalil. Problikává mě světelnou sirénou, nevykládám si jeho čin jinak než jako signál pro nadcházející spřízněnost. Až teď mě popadá dušnost, krátká dráha běhu se tělu připomněla se zpožděním. Roztažnost srdce by mohla zatloukat hřebíky, naplno otvírám ústa a hasím únavu dalším a dalším mořem kyslíku.
Brzdy utnou vzduch do píšťal, auto zastavilo a já se pomalu přikláním ke zpola staženému okénku. Sjíždějící okénko a za ním usměvavý čtyřicátník. Mám štěstí a dovoluji si ten luxus myslet povrchně. Vidět takhle milý obličej v pěkném autě, to je lepší než stopnout partu ošuntělých dělníků jedoucích na nekonečnou šichtu u míchačky. Nebo hodně starou audinu s kouřovými okny. Dobře oblečený, nařáchlá ramena, masivní hodinky na levém zápěstí. Můj nový přítel má styl. Žasnu štěstím. Víc o něm mě nezajímalo. On byl má sedící pomoc připravená vstát. „Co se stalo, šéfe?" A s kadencí německého kulometu na něj vypálím salvu informací: „Dobry den, to mi ani nebudete věřit todleto. Já jezdim takhle v noci občas si zajezdit po opuštěnejch cestách a to už odteť nikdy a... někdy nad ránem mě támdle, to je mý auto, přepadnul nějakej debil s pistolí, schoval sem si klíček do kapsy a... utekl sem do lesa." „Cože, to jako fakt?" „Jo, jo, no jasně..." „Tak to je mazec." „Prosim, zavolejte policajty, já mám mobil a věci v tom autě. A tam právě nechci jít. Ještě tam může bejt schovanej." „Jak je to dlouho?" „No od tý půlnoci, pak jsem už nic neslyšel. Nevim, jestli odešel, no." „To je strašnejch hodin, tady uš ti budou benga k ničemu." „No, já nevím, možná... ježiši, to je radost zase mluvit s někym normálním. Díky. Díky." „A čeho se bojíš? Ty nechceš jít k autu?" „No ano, ano, prostě se bojim. Mířil na mě v noci bouchačkou a to je děs prostě." „Hele, ten už tu nebude. Musel by bejt fakt jako magor, aby tu čekal takovejch hodin. Vždyť je světlo a jezděj auta." „No, to je fakt..." „Hele, tak já popojedu k tomu autu blíž a omrknem to. Kdyby něco. Naskočíš ke mně dozadu a prostě ujedem pryč." „Tak jo, supr, ale dejte bacha, fakt tam má tu bouchačku." „V pohodě, ten už stejně dávno vzal kramle. Nějaká smažka určitě, noviny jsou toho furt plný. Já ti stahnu okýnko vzadu, tak mi tam prostě na prasáka skoč, kdyby něco."
Jako voják skrytý za hýbající se vozbou jsem pomalu kráčel vedle levého boku pomalu se sunoucího Volkswagenu. Měl tam automat, takže mu jen stačilo špičkou dupnout na pedál a nic víc neřešit. Zevnitř kabiny voněla kůže, motor nemohl být právě astmatik. Byl jsem připravený jako šíp zaletět okénkem dovnitř. Po hlavě, třebas i bolestivě. A budu křičet, ať jede jako blázen, i když mi nohy budou ještě plápolat ven z auta. Debilní situace přinesla dokonalý plán. Skoro jsem se i těšil, že bude nějaká akce. „Buď v pohodě, dejchej, už děsíš i mě. Nikdo tam nebude." útěšně na mě pokřikoval nalepen na volant. Při tom jsem si povšiml, že očima loví po okolí mého auta stejně bedlivě jako já sám. „Ty jo, fakt díky za pomoc," pronesu ve chvíli, kdy se s autem pomalu stáčí do újezdového úhlu. Teď už je to zase jen o nohách. Jestli tam ten zmrd někde bude, bude ze mě kamzík a třemi přískoky zarazím své torzo do útrob vozu. Jeho noha zavelí autu, aby jako bojové vozidlo vyrazila odvést jednotku z válečné vřavy. Jestli auto nakoupí nějaký průstřel, pojišťovna mu to bez problému zacvaká. Moc jsem se nezamýšlel nad odvahou nového parťáka. Mohl by to kupit místo mě a já bych pak s mrtvolou řízeným autem sjel do škarpy, kde by mě teď už vrah zcela jistě rozstřílel na kousky. Nadhled chlapíka v černé bundě mě prosytil optimismem. Fakt věřím, že si z mého auta ten přízrak noci bivak neudělal.
Nejsem moc vysoký, přistupuju k autu po špičkách, abych měl lepší pohled nad všechny sedáky. Tónované sklo vzadu mi to moc neusnadňuje. Beru to víc zboku. Dobrý. Dobrý. Řidič a spolujezdec rozhodně čisto. Natahuji oblouk a skrze čelní sklo snažím pohlédnout na zadní lavici. Blížím se k hauptně a stávám se snadným terčem. Parťák mezi tím popojíždí. Ale asi jen o deset čísel. Už se ho taky zmocnila nervozita, pomyslím si. Ne, na zadní sedačce není nic kromě mé bílé košile, kterou si oblékám, když si situace v práci vyžaduje dodržovat dress code. Teď si uvědomuju, že jsem auto hloupě obcházel, namísto, abych začal kufrem. Kdyby v něm někdo byl, jednoduše z něj vyskočí, zastřelí pomocníka, pak půjde po mně. Proto rychle přebíhám dozadu, abych se přistihl, že je víko dovřené a zadní sedačky zajištěné. Vnuknutí. Napadá mě spásná myšlenka. Rvu si kapsu o ovladač od auta, já tam toho parchanta prostě uzamknu, jestli tam je! A bude tam jako olejovka v plechovce. Ale vlastně je to hloupost, nechci si lotra jako balíček zabalit v zavazadláku a dovést si ho s hrdinným pocitem až před práh domu. Já do kufru nahlédnout musím. A udělám to tak, aby ze mě byla vidět jen hlava, a to na pikosekundu. Nemůže mě zasáhnout, ani kdyby se jmenoval Lee Harvey Oswald, říkám si v duchu. Ale vždyť i na něj to možná narafičili, podotýkám pro sebe. A proč volat policajty. Blbost. Ukazováček pravé ruky hebce klouže podél stěny víka. Nahmatává tlačítko. Tak obvyklý úkon se teď proměnil v jakýsi přepínač života a smrti. Rozhodne první vteřina, kdy elektronický zámek s decentním lupnutím odjistí západku. Cvak... Odhaluji jen drobnou špehýrku a přidržuju víko dlaní pravé ruky. Pevněji, než by mohlo vypadat. Chci zpomalit ráz, kdyby ho snad útočník chtěl vykopnout.
„Uf, je to čistý. Nikdo tam není! Uf, pohoda!" hulákám s pýchou a radostí. Parťák vykoukl ven z okénka a spustil ke mně: „Dyť sem ti to říkal, tak vidíš. Třeba chrápe někde vožralej v pangejtu..." „Tak atˇse tam klidně i utopí," zvolám žoviálně a mířím se rozloučit se svým novým přítelem. Nenapadlo mě zamávat, skočit za volant a zmizet. Jsem ze staré školy, když mi někdo pomáhá, pravice mi sama poskočí a baží po kontaktu s rukou dobrodinců. Už nechci zbytečně mluvit a dál hovorově líčit křivky a hrany svého strachu. Vracím se ke služebáku. Za doprovodu klepání naftového motoru, znějícího ne nepodobně práci rozzuřené hospodyně v sídlištní klepačce, otírám dlaň pravice o pravé stehno. Povlak od kůry už s účinkem šminků poznamenal mé ruce. Skláním se. Má ruka míří jeho vstříc, on poprvé věnuje celý svůj pohled, celou svou tvář mému pohledu. V pevnosti stisku mne jednoznačně překonal, až mi mezi kostmi přeskočilo pár rarachů. S obavami, které vzaly do zaječích, znovu ožívá má přirozená bystrozrakost, cit pro sledování detailů. Tmavé jehličí na pravém předním rameni jeho bundy a na hlavě, trčící ze světlých vlasů směrem k postu spolujezdce. Tuhnu objevem. Proč jsem si jen, sakra, nevšiml dřív. Nedokážu zakrývat nejistotu. Naše dlaně se loučí. Do hajzlu, jak se mu to tam mohlo dost... Napadá mne tak zpola, že vlak na posledních pár vteřin opět zamířil k mostu se shnilými pylony.
Bílé víko kufru prudce exploduje do výše. Se stejnou intenzitou se dere zpět, ale to už tupě naráží na rameno, které nese něco jako hodně tlustý pahýl v precizně zašitém rukávu. Strnule vyčkávám. Ne dlouho. „Ty buzerante, snad sis nemyslel, že to skončilo..." poznal jsem hned ten hlas, ač jsem si myslel, že zapomenu. Ta bytost řvala, ačkoliv mě ještě nemohla docela vidět. Všechno slyšel. Žilkovité bulvy poulící otvory v balaklavě prahly po pomstě. Já s ním v noci vyčůral, on se mnou teď zamete. Rychlostí drahé zrcadlovky ostřím na díru hlavně, osoba se rozmazává za ohniskem. Stará známá opět našla svůj cíl. V té druhé ruce křečovitě mačká krátkovlnnou vysílačku... je to pravák. Šok, nebo paralýza. Nevím. Rázem cítím pálení od levé kyčle, nevysvětlené žádným fyzickým kontaktem. Prostě jen pocit. Ze staženého okénka služebáku mne šmíruje další hlaveň zbraně, tahle ale nepřipomíná pohled do studně, mnohem blížeji má k nějakému kuchyňskému udělátku. Revolver. Obrovský. Chromované tělo s uměleckou hlavní by mohlo napovídat něco o jeho křehkosti, jakkoliv je to holý nesmysl. Vyrovnaný úsměv řidiče se nezměnil, jak mě před pár minutami zasypával poklidem, teď mě mučí jako sadistický šibeniční. I nohy už chápou, že válka je nakonec prohraná. Betonová strnulost zabednila zárodek snahy o rychlý výpad. „Ještě se pobavíme se, než ho zahrabem," pronesl řidič neuvěřitelně klidným, snad až příjemně familiérním tónem. „Měl bych ti bejt vděčnej, žes mě už v noci nepřipravil o všechnu zábavu. Ty už sis ho užil, teď je na chvilku můj." „Jo, řikám ti, měls ho vidět, jak se krčil támhle vzadu ve stromech," reagoval řidič jasným konstatováním usedlého statistika. Myšlenky se samy tříbí a slévají v jeden jasný proud nezdaru. Prohra. Beznaděj. Bezmoc. Loutka. Osud? „Cha, cha, cha, cha..." ještě naposledy mi hlavou projede blesk nočního děsivého výjevu a smíchu do kmenů zarážejícího svou ostrou špičku. Ještě naposledy zřím obrys svého milovaného auta. Jeho gumy se sice dotýkají země někde za mnou, ale stejně ho vidím. Blbost, nic nevidím, ale je to můj poslední spojenec, cítím to propojení. Můj poslední spojenec. Bez něj by byl život stejně nudně poloviční, tak ať mě třeba sejmou. Sebekonejšení nepomáhá. V ústech mi meandruje řeka vádí. Rána do zátylku. Odkud, probo... Tupý předmět resetuje centrální nervovou a já se pomalou poroučím do bezvědomí. Znám tenhle stav. Trpím nespavostí, musel jsem ho naučit vyvolávat uměle. Znám to. Ještě, než odejdu do dřímoty, povztekám si na adresu osudu: „Ach bože, tolik jsem trpěl nocí o přežití, abych byl ráno nato rozerván tlamou smrti... marnost".