Nakonec jsem to nevydržela a zabalila si už před odjezdem do Budějovic. Do velkého kufru jsem naházela všechno potřebné, několik desítek kusů oblečení, taštičku s léky, elektroniku, zápisník, ale také černé uplé šaty, které mi k Vánocům koupil Pája. Přece nebudu po Paříži chodit v tričku a kalhotách!
Mezitím jsem si ještě sbalila menší tašku s oblečením a dalšími potřebami do Budějovic. U týmu tentokrát bude jiný vedoucí, takže se nemusím o nic starat a jen si užívat zápasy. Zároveň ale mám propustku do celé haly, a tak se budu moci pohybovat i v útrobách.
Cestou z Plzně jsem poklepávala do volantu do rytmu písniček z rádia, zatímco jsem projížděla okolní krajinou. Nemohla jsem se dočkat, až dojedu do cíle a ubytuju se v menším hotýlku na náměstí. Ale ještě před ubytováním jsem si chtěla udělat jednu delší zastávku.
Po dvou hodinách jsem zastavila na parkovišti a pěšky se přes parčík vydala k velké budově. Před ní stály dva autobusy, oba červené, ovšem jeden z nich měl na čelním skle zavěšenou šálu české reprezentace, ten druhý měl šálu naopak bílomodrou. Rychle jsem kolem nich prošla a zamířila k pokladně na druhé straně stadionu.
„Dobrý den," usmála jsem se na mladou ženu za okýnkem, „měla bych tu mít kartu na jméno Rozálie Francouzová."
Žena vzhlédla od svého mobilu a přeměřila si mě pohledem. „Tak občanku," řekla skoro až neslušným tónem.
Poněkud zaraženě jsem sáhla do kapsy, odkud jsem vytáhla plastovou kartičku a položila ji na pultík. Žena si ji vzala a zkoumavě si prohlédla nejdřív mé údaje a fotku a následně stejně zkoumavým pohledem obdařila i mě. Když mi občanku konečně vrátila, přehrabovala se chvíli v plastovém košíčku, odkud vytáhla zalaminovanou kartu s mým jménem a nápisem Family member.
Chtěla jsem jí poděkovat, ona ovšem beze slova vstala a vyšla ven ze stánku. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, rozhodla jsem se to však ignorovat a vstoupila do útrob haly.
I přesto, že jsem na sobě měla mikinu, mě ovanul studený vzduch a přinutil mě strčit ruce do kapes. V hale bylo daleko ostřejší světlo než venku, a tak mi chvíli trvalo, než jsem rozpoznala jednotlivé postavy na ledě. Bylo na něm něco málo přes třicet osob, které se proháněly na bruslích. Vešla jsem akorát ve chvíli, kdy se hráči dělili na čtyři týmy, aby si mohli na pár minut zahrát proti sobě.
Vyběhla jsem schody a usadila se tak, abych měla celou ledovou plochu jako na dlani. Pohledem jsem našla brankáře s bílou maskou a českou vlajkou na jejím vrcholu. Sundal si vyrážečku a se zbylými dvěma brankáři si zahrál kámen nůžky papír o to, kdo se postaví do brány. Vyhrál, čemuž jsem se podivila, jelikož on v těchto mini soutěžích nikdy moc štěstí neměl.
Pája se jel posadit na střídačku a spolu s ostatními sledoval hráče, kteří se proti sobě postavili, aby nasimulovali krátký zápas. Všechny v týmu jsem poznávala, a pokud jsem si všimla dobře, týmy se rozdělily na Vousáče a Oholené. Jediný, který se tomuto kritériu trochu vymykal, byl Libor Šulák, který hrál za tým Vousáčů. Určitě ho vzali mezi sebe, protože mu vlasy vlály jako některým vlály vousy.
Nadšeně jsem sledovala, jak se hráči na ploše špičkovali, když jedna strana dala gól. Po pěti minutách utkání skončilo gólem Romana Horáka, který si na oslavu sundal rukavici a prohrábl si krátký plnovous. Rozesmáté hráče vystřídal zbytek, v čele nich jel můj bratr. Stáhl si masku do obličeje a postavil se do brány, kde párkrát zajel bruslí do ledu, aby si přizpůsobil plochu.
Už po minutě ale lovil puk z branky, když se trefil jeden z Oholených. Ve střelci jsem poznala Honzu Ruttu, který svůj gól oslavil zvednutím hokejky nad hlavu. Pája vystrčil puk z brány a nespokojeně zakroutil hlavou. Asi byl opravdu nervózní, aby na trenéry zapůsobil při každém tréninku.
V hlavě mi vyvstaly vzpomínky na naše dětství. K Vánocům už od tří let vždy dostal něco s hokejovou tématikou, ať už to byla výstroj, puky, knížky nebo třeba kartičky s hráči. Postupem času začal víc a víc jezdit na tréninky a zápasy, zatímco já zůstávala doma s rodiči. Ale ať už bylo léto nebo zima, každý den se chtěl zlepšovat. A mě do toho velmi aktivně zapojoval. Sotva jsem byla dost stará na to, abych udržela hokejku, chtěl po mně, abych na něj za domem střílela florbalové míčky, v zimě mě zas bral na zamrzlý rybník nebo na stadion, abychom spolu bruslili.
Při těch vzpomínkách si uvědomím, že nebyl jediný den, kdy by se nesnažil se nezlepšit. Vždy se chtěl posouvat a být ten nejlepší, vždy chtěl vyhrávat. Někdy se stávalo, že po prohře přišel domů, zavřel se do pokoje a s nikým nechtěl mluvit. Máma mu dokonce musela nosit jídlo před práh jeho pokoje, protože odmítal přijít ke stolu na večeři. Ale to už je opravdu dlouhá doba, co se to dělo.
Druhý zápas skončil 1:0 pro Oholené, kteří tak za odměnu nemuseli jezdit bazény. Můj bratr velmi hlasitě protestoval, že on jako brankář jezdit nemůže, nakonec ho však trenéři rázným gestem poslali za zbytkem jeho týmu. Když byl hotový, sundal si masku, přičemž jsem dokonce i z tribuny viděla, jak z něj řine pot.
Hráči začali postupně zajíždět do šatny, někteří se mezi sebou vesele bavili, jiní zas prudce oddychovali po posledním cvičení. Nikdo z nich po celou dobu tréninku nevěnoval pozornost tribunám, kde sedělo pár lidí včetně trenérů Finů, proto mě překvapilo, když mým směrem zamával jeden ze střelců gólu. Usmála jsem se a zamávala nazpět.
Ještě chvíli jsem relaxovala na sedačce, až pak jsem sestoupala schody až k ledové ploše, kde jsem jednomu pánovi ze security ukázala svou kartičku, aby mě pustil do útrob haly. Českobudějovický stadion jsem nikdy takhle interně nenavštívila, a tak jsem se musela zeptat na cestu ke kabinám. Sotva jsem došla ke svému cíli, dveře se otevřely a z nich vyšla trojice starších mužů.
„Ségra, co tu děláš?" vydechne překvapeně Pája a na tváři se mu rozlije úsměv.
„Chtěla jsem tě překvapit," odpovím a roztáhnu ruce.
Pája mé gesto s nadšením přijmul a sevřel mě v náručí. Obejmutí od mého bratra mě vždy zahřálo u srdce, ovšem tentokrát to bylo jiné. Možná proto, že teď měl na sobě pouze ručník kolem pasu a zbytek jeho těla byl značně mokrý a zapáchal.
„Promiň, rozbily se jim sprchy v kabině, musíme do těch pro rozhodčí," omluvil se, když mě pustil a spatřil můj lehce znechucený výraz.
„To mají těch sprch tak málo, že jdete až tak pozdě?" zeptám se zvědavě a pohlédnu na další dva brankáře, kteří na sobě mají stejně látky jako můj bratr.
„Starší mají přednost," pokrčil rameny Mráza a opřel se o rám dvěří.
„Už tam jsou dlouho, tak se jdeme podívat, co tam blbnou," ušklíbl se Dominik a poškrábal se na tváři. On a Pája patřili do týmu Vousáčů.
Pokývu hlavou a ustoupím, aby mohli projít. Nechce se mi čekat, než se brácha vykoupe a protáhne, na druhou stranu bych s ním chtěla strávit trochu času ještě před mistrovstvím. Vytáhnu z kapsy mobil a rychle mu napíšu esemesku, aby mi dal vědět, až bude zpátky na hotelu. Mobil zastrčím zpátky a chci odejít, když vtom mě někdo chytne za rameno.
„Rozi, ahoj" usměje se rozcuchaný brunet.
„Honzo," usměju se nazpět na obránce. Rutič podobně jako můj bratr na sobě nemá nic než ručník, ovšem on si aspoň nazul na nohy gumové boty.
„Budeš nás mít zas na starost?" zeptá se a dlaní se opře o futra dveří.
Zavrtím hlavou. „Tady ne, ale budu se o vás starat ve Francii."
Rutič vykulí oči. „To jsem nevěděl," vydechne a na tváři se mu rozlije ještě širší úsměv.
„Vážně? Brácha se nezmínil?" podivím se.
„Nic neříkal," pokrčí rameny.
Našpulím rty a zatvářím se naštvaně, což přiměje Honzu mě cvrnknout do nosu. „To je nějakej chomutovskej zvyk nebo co?" ucedím a chytnu se nosu, který mi dozajista zčervenal jako mé tváře.
„To víš, máme toho hodně," ušklíbne se, „mimochodem, máš pěknou sponku."
Ukáže na doplněk ve tvaru bílého motýla v mých vlasech, který nahmatám prsty. „Díky, akorát mi moc nedrží" odvětím.
„Máš teď něco v plánu? Nechceš provést po městě?"
„Teď se půjdu ubytovat a pak chci jít na jídlo s Pájou, od února jsme se neviděli," odpovím a hodím hlavou směrem ke sprchám, odkud právě vychází skupinka starších hráčů. Když se otočím, spatřím v jeho výrazu smutek. Než mi však stačí ještě něco říct, už mě zdraví příchozí hráči, a já jsem najednou obklopena muži s odhalenými hrudníky. Sen každé ženy, pro mě zas tak ne.
Než se stačím se všemi přivítat a sdělit jim, že se s některými uvidíme v Paříži (jelikož soupiska ještě stále není uzavřena), Rutič už dávno zmizel za třemi brankáři do sprch. Trochu mě mrzí, že jsem ho musela odmítnout, na letošních akcí reprezentace jsme se dost sblížili. Na druhou stranu budu s ním a s dalšími hráči trávit celé tři týdny na mistrovství. Určitě se najde příležitost, aby mě na prohlídku města pozval znovu.
Další kapitola je na světě a byť se může zdát trochu nudná, věřte mi, že právě pracuji na první velké zápletce, takže se máte na co těšit! :)
Sezóna se nám pomalu blíží, tak jak se těšíte na zápasy svých oblíbených týmů?