Zbytek soboty a neděle jsem strávila tréninkem s Angelou. Polovinu neděle jsem se přemáhala neumřít při vytrvalostním běhu na nerovné ploše. Jely jsme kvůli tomu mimo město, abychom mohly zintenzivnit trénink. Angelino nadšení do tréninku tolik sice nesdílím, ale samotnou mě zaráží, kam až je schopná s tréninkem zajít.
Domluvily jsme se, že zapracujeme taktéž na meditaci, která mi pomůže dostat mé emoce pod kontrolu. Začaly jsme jednoduchým dechovým cvičením, jehož podstatou je sjednotit myšlenky a dostat se do rovnováhy. Také mi bylo vysvětleno, že mě nejvíce ovládá vztek, který musím využít pro své vlastní dobro. Jakmile emoce ovládnou mě, stanu se pouze nástrojem moci a ne uživatelem. Angela mě také upozornila, že v případě jakýchkoliv podobných situací, musím hlavně myslet na něco jiného. Něco, co mě uklidní.
Její rady jsem si velice ráda vyslechla, ale nejsem si jistá, zda v případě mého "otce" zabere jakékoliv odreagování. Pokud mě kdokoliv osloví mým prvním jménem a začne to kombinovat historkami o mém otci, nejsem schopná myslet na nic povzbudivého. Musím jen doufat, že tu mařku už nikdy v životě neuvidím.
Víkend utekl jako voda a nastalo osudné pondělí.
Je sedm hodin ráno. Stojím před vstupem hlavní brány do školy v džínách a černém tričku, přes které jsem přehodila kostkovanou košili. Na nohy jsem nasadila bílé tenisky a vlasy stáhla do vysokého culíku. Zadívám se do skla v bráně. Dnes vypadám mnohem reprezentativněji než obvykle. Říkala jsem si, že má obnošená kožená bunda by mohla vyvolávat v některých vyšších orgánech školy "rebelství", což opravdu nechci. Dnes potřebuji vypadat jako slušná studentka posledního ročníku střední školy, která má vysoký stupeň vášně odmaturovat. A právě proto jsem si přivstala, abych se psychicky připravila na to, co mě v této budově čeká. Nechci se nechat vytáhnout během třídy jako uličník, proto jsem se rozhodla zajít za ředitelem sama ze své vůle a vysvětlit mu, co se stalo. A v nejlepším případě ho poprosit o jakýkoliv trest, kromě vyhazovu.
Vstoupím do budovy a rozhlédnu se kolem. Školní chodby zejí prázdnotou - díky bohu. Potkat tady nějakého přirozeného nepřítele, jako je Priscilla, by mě nemuselo přidat na sebevědomí. Zamířím přímo do poschodí sekretariátu, kde jsem naposledy byla při přijetí. Při každém kroku se ozve hlučná ozvěna. Připadám si jak odsouzenec, který jde vstříc svému trestu. Před dveřmi k sekretářce ředitele si upravím košili a drze je rozevřu do kořán. Čekám, že mě slečna mám všechno srovnané podle barev okřikne, ale překvapivě je její židle prázdná a nezahlédnu jí ani v žádném rohu této malinké kanceláře. Na jednu stranu mě štve, že lidi s pracovní dobou od sedmi hodin nedělají řádně svou práci, ale na druhou stranu jsem docela ráda, že tu není, protože z jejího oslovení "zlatíčko" jsem minule potřebovala dvojitou dávku žvejkaček. Narovnám si popruh batohu a odhodlaně přejdu ke dveřím s nápisem Oliver O'Conner, ředitel školy. Zvednu ruku, abych zaklepala, ale ozve se křik, který mě zastaví.
„Přestaň se mnou jednat jako s malým frackem." Ozve se mi velmi povědomý hlas. Zpozorním.
„To taky nedělám, Deane."
Ruku stáhnu podél těla, ale neodstoupím. Z nějakého důvodu zůstanu stát na místě. Ohlédnu se za sebe, zda se náhodou nevrátila ředitelova asistentka a po zjištění, že jsem stále sama, přistoupím ke dveřím blíže.
„Ne? Neustále mě peskuješ jak se chovám k tomu idiotovi. Je snad tvoje jediný děcko?"
Nadskočím, když se za dveřmi ozve bouchnutí do stolu. „Přestaň ho tak oslovovat. Charlie je tvůj bratr. Respektuji ho úplně stejně, jako respektuji tebe. Konečně se s tím smiř."
„Sorry já zapomněl, že ti jednou ujely spermie." Deanův sarkastický tón rozpoznám i bez nahlédnutí do jeho obličeje.
„To by stačilo!" Zařve ředitel a jeho příkrý hlas mě velice překvapí. „Jestli jsi přišel, abys po mě štěkal jako nevychovaný puberťák, tak odejdi. Mám spoustu práce."
Dean si odfrkne. „To by zajímalo, co máš namysli tou prací. Nemysli si, že nevím o těch výletech do Anglie za tou tvojí děvkou. Nejsem blbej. Podvádíš mámu s tou ženskou z Fin&Cor Company. Viděl jsem jak jí zíráš na kozy, když tu posledně byla na služebce."
Pan O'Conner na pár vteřin utichne. „S tvojí matkou máme určitou dohodu, kterou svým chováním nijak neporušuji. Takže se do toho laskavě nepleť. Je spoustu věcí, kterým stále nedokážeš porozumět. A ano, mám práci. Zrovna vyplňuji žádost o vyloučení pro slečnu Rodriguezovou, takže mě prosím omluv."
Okamžitě ve mě hrkne, když zaslechnu své jméno. Žádost o vyloučení? Oni mě vážně vyloučí? Přitisknu ucho ke dveřím jak největší šmírák a snažím se pochytit každé slovo.
„To neuděláš." Zaslechnu Deanův ztišený hlas.
„Co máš na mysli?"
„Nevyhodíš jí. Nevyhodíš Esperanzu."
Zaslechnu zvuk pokládání pera. „Nevím, kdo z nás dvou je v tomto institutu ředitel, ale myslím si, že jsem to stále já. Už při příchodu měla její složka víc záznamů, než kterýkoliv jiný student z Black Class. Má za sebou celou řádku školních trestů a při té čtvrteční akci se jasně ukázalo, že si nezaslouží být nadále studentkou Downfieldu. V pátek jsem hovořil se slečnou Tauwelovou, která je taktéž přesvědčená, že zde nemá, co dělat. Nemusím se ani obtěžovat volat Christině, aby mi mé rozhodnutí potvrdila."
„Ty do toho chceš zatáhnout Ministryni školství?"
„Jsem si jist, že Priscilla informovala svou matku, co se tu děje, ale ne Deane. Nehodlám informovat Christine. Jsme sice dlouholetí přátelé, ale škola je stále pod mou plnou kontrolou. Ministerstvo školství mi nemůže zasahovat do správy studentů. Toto rozhodnutí je čistě na mě."
„Tak proč ji chceš do hajzlu vyhodit?"
„Už jsem ti několikrát říkal ať se vyhneš vulgarismům... alespoň v mé přítomnosti. Sdělil jsem ti víc než dost důvodů, proč bych jí měl vyhodit. A slovo Priscilly je pro mě důležité."
Veškerá má naděje je tutam. Zadívám se na kliku s tupým výrazem. Měla bych vrazit dovnitř a obhájit se. Měla bych tam vpadnout a říct, že se polepším, že budu sekat dobrotu, že budu studovat jako nikdy dřív, ale... má to vůbec cenu? Na dvou školách jsem se pokusila zažádat o druhý pokus, ale vždy mě vylili, aniž by si mě vyslechli.
„Priscilla je hiena. Je akorát nasraná, že nevyhrála ten podělanej pohár." Dolehne ke mě Deanův rozčilený hlas.
Zavrzá židle. „Proč mám takový neblahý pocit, že tě ta holka zajímá?"
Za dveřmi nastane dlouhá chvíle ticha. V hrudi mi začne mlátit jako o závod a do tváří se mi nahrne teplo. Na sucho polknu a v břiše ucítím divné šimrání. Zkousnu ret a dívám se na kliku u dveří jako na spasení. Nastražím uši, aby mi neuteklo jediné slovo.
Po chvíli se ozve namyšlený tón, který jsem poprvé slyšela první den ve škole. „Rodriguezová? To je nějakej vtip? Ta holka je totální potížistka. Od doby, co je ve škole..."
Tělem mi projede mrazivá vlna. Nevím, co přesně řekne potom, protože můj mozek přepne do ignorantského módu. Odstoupím ode dveří a zírám na tu stejnou kliku, ve které jsem před minutou viděla naději, s pocitem poražení. Puls se mi uklidní a horkost z tváří se vytratí tak rychle, jak přišla. Svěsím ruce podél těla a veškeré mé "možné" naděje na Deanovu pozornost se vytratí pryč. Potichu vyjdu ze dveří a na chodbě se srazím s ředitelovou asistentkou, které vypadnou desky z ruky. Omluvím se, automaticky seberu desky ze země a strčím jí je do náruče. Nereaguji na její otázku, zda jsem přišla k řediteli, a peláším pryč. Nedívám se doprava ani doleva, jednoduše běžím tam, kde bych mohla být alespoň na chvíli sama. A přesně vím, kde takové místo najdu.
Když rozrazím tajné dveře do Charlieho skrýše, nikdo tam není. Padnu do křesílka a zadívám se ven z okna. Sklo by potřebovalo umýt, je špinavé a po bocích je několik pavučin. Bojím se pavouků jak čert kříže, ale teď je mi to jedno. Z kapsy vytáhnu žvýkačky a roztrhám obal. Nastrkám si minimálně tři do pusy u užívám si umělou příchuť jahod.
Vyhodí mě ze školy a už se nikdy nebudu moct přihlásit na jinou školu. Zklamu tím jediného člověka, který při mě stál po celou dobu. Vytáhnu telefon a najdu babiččinu fotku. Koukám na ní pár minut než zastrčím telefon zpět.
A Dean... Dean si o myslí, že jsem potížistka. Uchechtnu se. Proč se teda namáhá s tím, abych se naučila plavat? Proč se občas chová jako žárlivej idiot, když jsem pro něj jenom potížistka?
Zakloním hlavu přes opěradlo a zadívám se na špinavý strop. „Tak to bychom měli." Zasměju se pro sebe.
...
„Existuje nějaký důvod, proč okupuješ moje křeslo?" Ozve se ode dveří. Cuknu sebou, když se proberu z polospánku. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a zkontroluji na telefonu čas, který ukazuje něco málo po osmé. Hodinu mám dnes až od deváté - díky bohu. Myslela jsem, že jsem zaspala. Začnu si upravovat vlasy a zmačkanou košili, kterou jsem se přikryla. Pak upoutá moji pozornost Charlie. Zase má nasazený ten jeho telepatický výraz, kterým všem naznačuje, jak je má na háku. Dnes má na sobě překvapivě černé oblečení a tašku? přes rameno. Ten borec má i tašku? Nikdy jsem ho nezahlédla s ničím, v čem by mohly být učebnice.
„Sorry. Potřebovala jsem na moment vypadnout." Zvednu se a seberu tašku ze země. Chci projít kolem Charlieho, ale rukou na zdi, mi zatarasí cestu.
„Ne tak rychle. My dva si musíme promluvit." Ucítím z něj jeho silný parfém, který na mě působí jako afrodiziakum. Otočím se k němu čelem a skrz jeho spadené vlasy do očí, zahlédnu záblesk. „O čem?"
„O naší dohodě." Odpoví spěšně a ruku stále udržuje na zdi vedle mého obličeje. Není mi to vyloženě nepříjemné, ale zasahuje mi do mého soukromého prostoru.
Chvíli popřemýšlím. „Ááá... jasne chápu. Ve čtvrtek jsem si pošramotila reputaci a nechceš se mnou mít nic společného. Pokud chceš naši dohodu zrušit, nebudu ti vyhrožovat sebevraždou, abys se mnou zůstal nebo tak něco."
Charlie se líně usměje a druhou rukou si odhrne vlasy z obličeje. Odstoupí ode mě a konečně se mi dostane vzduch do plic. Opře se zády o protější zeď. „Chceš, abych tu dohodu zrušil?" Zeptá se a strčí si ruce do kapes u kalhot.
Zamyslím se. „No jako ze začátku jsem měla chuť tě zastřelit, ale je pravda, že když tě mám za zády, tak nemám tolik starostí s ostatníma. Všichni z tebe mají respekt, takže to taková hrůza zase není, ale... samozřejmě chápu, že jako ředitelskej synáček nechceš mít problémy. Mít na krku potížistku..." Vyslovím tu přezdívku, kterou jsem si vysloužila od Deana. „...Nemusí být pro tebe zrovna dvakrát výhodné."
„Potížisku říkáš?... V dělání problémů jsi stále začátečník puso. Tolik si nefandi. Pokud ty jsi potížistka, tak já jsem král problémů." Zasměje se vyzývavě.
„Takže si nemyslíš, že jsem přítěž?" Zeptám se se zájmem. Charlie zavrtí hlavou. „Tak o co ti vlastně jde?"
Nastane asi minutové ticho, které začne být hodně trapné. Charlie se odrazí od zdi s rukama stále v kapsách ke mě udělá několik kroků. Znovu se dostane do mého osobního prostoru a drze ho naruší. „Začni se mnou chodit."
Překvapeně pozvednu obočí. Zamrkám a čekám na nějaký dodatek, ale nepřichází. „Co?"
„Myslím oficiálně. Žádná dohoda. Prostě normální chození dvou lidí." Vytáhne z kapsy krabičku cigaret a začne jednu vytahovat. Potom zvedne hlavu, zadívá se na můj naškrobený výraz a krabičku vrátí zpět, odkud jí vzal.
„Proč?" Vylítne ze mě dřív, než bych to dokázala zastavit. „Proč já?"
„Tvoje reputace je mi ukradená. To, jak si té holce namlátila mě utvrdilo v názoru, že ty jsi pro mě ideální holka. Žádná vyděšená slečinka. Jsi od rány a pusu máš taky pěkně prořízlou. A..." Prošustruje mě očima od shora dolů. „Vzhledově mi taky... vyhovuješ." Zkousne si ret. „Navíc bych ti mohl pomoci s mým fotříkem. V pátek jsem ho zaslechl, že se tě chystá vyhodit... Jsem jeho hodný synáček. Mám na něj docela dobrej vliv. Stačí jedno jediné slovo a nevyhodí tě. Co říkáš?"
Vykulím oči. V hlavě mi to začne šrotovat na stopadesát otáček.
„Co by to chození konkrétně zahrnovalo?"
Charlie vycení zuby. „Nikdy jsi neměla normální vztah Ezy? Tohle nebude žádná dohoda, kterou jsme měli doposud. Bude to normální vztah - chození dvou lidí. Držení se za ruce, občasné kino, líbačky a možná i něco záživnějšího." Přejede si prstem po rtu.
Otevřu pusu, abych vypustila tunu nadávek a důvodů, proč bych s ním nemohla chodit, ale pusu znovu zavřu. Proč bych nemohla chodit s Charliem? Dean o mě evidentně nemá zájem, takže... zvednu hlavu, abych mu viděla do obličeji. Poprvé na něj pohlédnu jako na potencionálního přítele. Charlie je přitažlivý, mám vysoké lícní kosti a nemám ani tucha, kde všude má tetování. Jeho záliba v černé barvě je sice šílená, ale nic s čím by se nedalo žít. Zatím se ke mě vždy choval slušně a ohleduplně. Díky němu jsem měla život na škole o mnoho jednodušší. Z jeho přístupu nenechat žádné zvíře trpět, mě taktéž přesvědčil, že má stejný vztah ke zvířatům jako já.
„Budeš mi pořád posílat MMS, kde nemáš tričko?" Zeptám se vážně.
Charlie se usměje. „Netušil jsem, že jsem na tebe udělal takový dojem."
Protočím otráveně oči a chytnu Charlieho za tričko, přitáhnu si ho k sobě a tvrdě ho políbím. Netrvá ani vteřinu a polibek mi začne oplácet. Jeho chuť je směsicí mátových žvýkaček a jeho osobního parfému. Není to ani z poloviny stejný pocit jako když se mě Dean dotkne. Nevyvolává ve mě ani zdaleka ten hřejivý pocit, když se dívám na Deanovo polonahé tělo, ale... pro začátek to není špatné.
Odtáhnu se a zadýchaně mu pohlédnu do tmavých očí.
„Současná dohoda se ruší. Už se těším na novou sérii MMS zpráv bez trička."