*Lexi POV*
„Lexi? Jsi připravená?" Zaslechla jsem Mirandin hlas z dálky. Uběhl už týden prázdnin a naše dovolená je tu. A musím vám říct, že jsem nevěděla, že balení je taková otrava. Prostě jsem si naházela do kufru pár šatů, spodní prádlo a plavky. A bylo hotovo. Celá šťastná jsem si sedla na postel a usmívala se, jak jsem se rychle dokázala sbalit.
Moji náladu mi zkazila Miranda, která přišla ke mně do pokoje a s hrůzou v očích skenovala tu, podle ní, spoušť. Dopadlo to tak, že mi celý kufr vyházela a celý proces začal nanovo. Ale tentokrát to nebylo tak rychlé. Miranda všechno dvakrát kontrolovala a trvalo to věčnost. Spíše než já, balila ona a já byla jen pomocník při podávání věcí.
Když balila moje „dětské hračky" kousla jsem se do rtu. „Vážně myslíš, že to bude potřeba?" Zeptala jsem se nervózně. „Lexi, je to jen pro případ nouze, věř mi, nebudu tě nutit být malá..." Jen jsem přikývla.
Ale je to tady. Moje první dovolená u moře. Moje první zkušenost s letadlem. Byla jsem nervózní? Jo... ale těšila jsem se.
Zpátky do reality. „Už jdu!" Křikla jsem zpět a vzala si svůj kufr. Došla jsem do chodby a obula si boty. „Máme vše?" Zeptala se Miranda. Spíš, než mě se ptala sebe, ale na tohle jsem si už tak nějak zvykla. „Pasy, kufr, doklady..." Mumlala si nervózně pro sebe. „Určitě máme vše!" Snažila jsem se ji ujistit a celou situaci popohnat.
Konečně jsme s kufry vyšly před dům a čekaly na taxi, které přijelo o pár minut později. Cestou si Miranda vykládala s řidičem. Já jsem hrála hry na mobilu, aby mi cesta rychleji utekla. Po půl hodině jsme dojely na naše nejbližší letiště. „Tady máte." Zaplatila Miranda taxikáři. „Děkuji a užijte si dovolenou." Popřál nám taxikář a odjel.
Otočila jsem se a viděla tu obří budovu. Nikdy jsem větší neviděla. Lehce jsem se zatřásla, čehož si Miranda okamžitě všimla a chytla mě za ruku. „Neboj zlatíčko." Špitla a dala mi pusu na čelo. Poslední týden si tohoto komfortu užívám na sto procent. Slova jako kočičko nebo miláčku jsou na denním pořádku. Sice vždy lehce zčervenám... ale miluji ty přezdívky. Přikývla jsem a společně ruku v ruce jsme vešly dovnitř.
Vevnitř bylo snad milion lidí a moje sociální úzkost se pomalu začala projevovat. Vyčkaly jsme si dlouhou frontu na odbavení a poté prošly bezpečnostní kontrolou. Celou dobu jsem sledovala Mirandu, abych věděla, co mám dělat a nebyla tak moc ztracená, jak jsem si připadala. Podle Mirandiného vyprávění v mládí cestovala pořád. A bylo to vidět. Okamžitě mě táhla na všechna potřebná místa a jednala tak seriózně. Připadala jsem si jako štěně, které hledá cestu k boudě.
Konečně. Prošly jsme všemi kontrolami a sedly jsme si do velké haly s ostatními cestujícími. „Lexi, chceš koupit něco na pití?" Špitla Miranda, která seděla vedle mě a četla si časopis. Jen jsem zatřásla hlavou. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Letadlo! Normálně jsem viděla přistávat letadlo. Okamžitě jsem se zvedla a utíkala k oknu podívat se blíž. Z dálky jsem slyšela jen Mirandino uchechtnutí. „Opatrně!" Dodala. Na tohle bych se mohla dívat celé hodiny.
Najednou jsem ucítila ruce kolem mého pasu. Lehce jsem sebou škubla, ale zase se hned uklidnila, když jsem na svém rameni ucítila Mirandinu hlavu. „Až budeš velká, vezmu tě, kam budeš chtít." Jen jsem přikývla. Hádala bych se s ní, že už dávno velká jsem... ale teď na to prostě nebyl čas. „Dívej!" Křikla jsem ohromeně a ukázala na další letadlo. „Kam myslíš, že letí?" Zeptala se mě pobaveně. Zamyslela jsem se „Určitě někam, kde je hezky." Zamumlala jsem. „To máš pravdu." Přikývla.
Z ničeho nic se ozval hlas nějaké paní, který oznamoval, že se máme dostavil k poslední kontrole před nástupem do letadla. Najednou se mi začala třást kolena. Podívala jsem se doleva a doprava. Všude bylo hrozně moc cizích lidí. Rychle jsem se otočila a schovala svojí hlavu do Miranděného hrudníku.
Ta to nečekala a možná se i lekla, ale když pochopila, co se stalo, hned zareagovala „Zlatíčko...podívej se na mě..." Její hlas nezněl naštvaně. Opatrně jsem zvedla hlavu a naše pohledy se střetly. „Je tu na tebe moc lidí?" Zeptala se plně koncentrovaně. Lehce jsem přikývla. „Dobře... můžeš pro mě udělat jednu věc?" Já nevím... Miranda na nic nečekala, vzala mi ruku a položila si ji na své břicho. Moje ruka se zvedala a klesala. „Zkusíš se pro mě prosím taky takhle zhluboka nadechnout?" Fajn.. to dokážu.. možná.. Miranda mě vedla rukou k mému břichu. Pořádně jsem se nadechla a vydechla přesně tak, jak to udělala ona. „Tak co? Je to lepší?" Vážně to bylo trošku lepší... „Jo.." Špitla jsem. „Někdy se prostě lidi cítí trošku zahlcení, protože je toho na ně najednou moc... ale ty tady máš mě a spolu to zvládneme ne?" Naše pohledy stále trvaly. „Je mi líp..." Špitla jsem. „Dobře.. tak půjdeme?" Miranda natáhla ruku. Opatrně jsem ji přijala. Pro můj lepší pocit jsem se dívala do země, abych si nepřipouštěla lidi, kteří byli kolem nás a pomalu jsme šly k letadlu. To, že jsem ji mohla držet za ruku mi dodávalo jakýsi pocit bezpečí, že s ní to zvládnu.
Měla jsem místo u okýnka, což bylo úplně boží! Miranda seděla vedle mě a vedle ní seděl nějaký starší pán. Čekalo se, až se všichni usadí a poté se letadlo pomalu rozjelo. Moje úzkost z lidí byla pryč. Ale byl tu strach nový. Letadlo. V těch filmech to vypadá tak pohodově. Ale jakmile se letadlo začalo zvedat a mě začaly zaléhat uši, nevěděla jsem, jestli se mi chce brečet nebo mi je špatně. Miranda pokojně seděla a četla si palubní nabídku. Jak mohla být takhle v pohodě?
Snažila jsem se být taky v pohodě... ale nešlo to... Rychle jsem se k ní přimkla a objala její ruku. Naštěstí jsem měla hned její pozornost. „Kočičko.. pššš... nebudeme na to myslet... budeme si povídat dobře?" Řekla a začala mi nehty škrabkat po ruce. „Myslíš, že budou v moři nějaké ryby?" Začala, když jsem neodpovídala. „Já myslím, že jo.. a třeba tam uvidíme i želvu, protože já mám želvy ráda... co ty?" Chvilku bylo ticho. „Já taky..." vysoukala jsem ze sebe. Bylo těžké nesoustředit se na let, ale zároveň mi Miranda vyprávěla o svém dobrodružství s želvou, že jsem ji přece musela poslouchat. Bylo to fakt zajímavý.
Po chvilce jsem se podívala z okýnka. Letadlo se už tolik netřáslo a já viděla úplně modrou oblohu. Přitiskla jsem se k okýnku a sledovala mraky pod námi. „To je vaše dcera?" Slyšela jsem ptát ses staršího pána, který seděl vedle Mirandy. „A...ano je..." Odpověděla Miranda. A já se musela pousmát. „Jste opravdu dobrá máma... tuhle situaci jste zvládla skvěle." Řekl pán Mirandě. Ta jen rozechvělým hlasem poděkovala. Otočila jsem se a koukla na ni. Přikývla jsem, aby věděla, že jsem s tím v pohodě. Poté jsem chtěla jejich konverzaci poslouchat dál, ale zrovna jsem před sebou viděla zajímavý mrak, který vypadal jako sněhulák.
*Miranda POV*
Cesta letadlem byla náročnější, než jsem si myslela. Ale obě jsme to přežily. Avšak jedné věci jsem si všimla. Lexi se posledních pár dní chová jinak. Tak jako roztomileji a něžněji, i když není ve svém littlespace. Neumím to přesněji popsat. Ale to, že mě automaticky chytne za ruku i když jsou kolem nás lidé. To, že si nechává dávat pusu na čelo na veřejnosti. Je jiná. A já jsem za to ráda. Poslední týden jsme strávily jen spolu, a ne vždy byla Lexi ve svém littlespace. A podle všeho jsme konečně prolomily tu zeď, která mezi námi stála. Že by mi konečně začala pořádně věřit i velká Lexi? Upřímně v to doufám...
Dojely jsme autobusem do našeho hotelu. Na recepci jsme dostaly kartu od našeho pokoje a rovnou se šly ubytovat. „Otevřeš prosím?" Podala jsem Lexi kartu před dveřmi. Už se naštěstí cítila mnohem líp, ale věděla jsem, že drobná pozornost ji neuškodí. Lexi okamžitě přikývla a s nadšením otevřela dveře. Chtěla jsem vstoupit do pokoje jako první, ale pozdě. Lexi se kolem mě prohnala jako tornádo a jásala nadšením. A o tom to je... umět lidem udělat radost. Vnitřně mě hřálo srdce za ni. Na venek jsem ji však musela utišit, protože jsme na hotelu nebyly samotné.
Pokoj byl skromný. Jedna velká ložnice s manželskou postelí. Stůl a křesla. Televize. Malý balkónek a koupelna. Upřímně jsem asi zvyklá na lepší komfort, ale nic jsem neříkala a jen si spokojeně sedla do křesla a sledovala to moje tornádo jménem Lexi.
Pořádně jsme si vybalily a trošku si odpočinuly, ale s Lexi to moc dobře nešlo. Každých pět minut se ptala, jestli už půjdeme k moři. Chápu, že byla natěšená, ale já už nejsem nemladší... ale pšš.. takže jsem to asi po hodině nevydržela a rozhodla, že už je ten čas.
„Vidíš to?" Zeptala se mě Lexi, když mě doslova vlekla na pláž. „Vidím zlato, ale myslíš, že bys mohla trošku zpomalit?" „Ale no tak... není čas ztrácet čas..." Jen jsem si povzdychla a přikývla. Nemohla jsem jí tu radost zkazit. Našly jsme si slunečník a já si konečně sedla. Písčitá pláž. Sluníčko. Šumění moře. Konečně. Odpočinek po náročném školním roce. Lehla jsem si na lehátko a nechala sluneční paprsky svítit na mé tělo. Lexi se spokojeně chodila osvěžit do moře. Ale moje mateřské pudy nepovolily a stejně, i když mi tvrdila, že to zvládne v moři sama, bedlivě jsem ji pozorovala. Byla tam jak ryba ve vodě.
Avšak také jsem si nemohla nevšimnout, jak když je na lehátku, nenápadně pozoruje děti kolem nás, které si staví hrady z písku. Byla vidět ta touha v jejích očích, ale ten ostych, který ji nedovoloval se zeptat. Kousla jsem se do rtu. Je jasné, že nebude trvat dlouho a Lexi spadne do svého littlespace..