Všechny události se smíchaly do jedné a on byl najednou u mě.
„Nečekal jsem, že ty cucfleky tak dobře skryješ, baby boy." řekl a olízl si rty.
„N-neříkejte mi tak, p-prosím." špitl jsem.
„Co prosím?" zeptal se a přiblížil se ke mě ještě blíž.
„Nic."
„No proto." řekl a zmáčkl mi silně zadek. Opět jsem se neudržel a nahlas jsem vzdychl, můj sten ale utlumil polibkem.
Co. To. Právě. Udělal? Pane bože!
Teď nevím, jestli jsem byl rád, že zabranil tomu, aby ozvěna na chodbě roznesla můj sten do všech tříd, nebo bych měl upřednostnit silnou touhu běžet na záchod a tam se vyzvracet.
Pak ale zazvonilo. On se jen otočil a nechal mě tam stát. Teprve po probrání se z šoku jsem si uvědomil, že mi popadaly učebnice. Všechny jsem sesbíral a běžel na první hodinu. Vpadl jsem do třídy. Pohled mi sěl na něj. Teprve teď jsem si uvědomil, že první hodinu máme s ním.
„Jungkooku, jdeš pozdě." řekl znepokojeně, jako kdyby o ničem nevěděl.
„O-omlouvám se, j-já... Teda v-vy..." zarazil mě jeho ostrý pohled, který mi jasně nařizoval, že o tomhle mám mlčet.
„V-vy-vypadly mi klíče z kapsy a já jsem je hledal." řekl jsem první blbost, která mě napadla.
„Dobře, ale po poslední hodině se stav v mém kabinetě, dostaneš školní trest."
To se ještě dává?
Napadlo mě, ale já jsem se radši přikrčil a sedl jsem si do své lavice.
Celou dobu jsem se snažil hypnotizovat čas, aby plynul aspoň o trochu pomaleji. Ale jako naschvál se mi zdálo, jako kdyby se ručičky otáčely ještě rychleji, než normálně.*
Jenom kvůli trestu tam nebudu.
Poznámka autora:
* Nějak takhle vypadám já, akorát že já je hypnotizuju, aby plynuly rychleji a ty svině se jako naschvál pomalu zpožďují. xd
Kdo to má stejně? ; )