*Lexi POV*
Nechce se mi stávat. Fakt nechce. Ale je poslední den. Počkat co? Jo... je poslední den. Dneska si jdu pro vysvědčení a pak mě čekají dva měsíce prázdnin. Pořádně jsem se protáhla a otevřela oči. Místo vedle mě bylo prázdné. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo půl sedmé. Proč Miranda vstává tak brzy? Koukla jsem se do rtu. Neměla jsi Lexi něco udělat? Ale co? Nemůžu si vzpomenout. Třeba to nebylo nic důležitého.
Konečně jsem vstala a podívala se, co mám na sobě. Lehce jsem zčervenala. Je něco jiného nosit plínku a noční košilku jako malá Lexi... ale když se probudím jako velká, je to zvláštní pocit.
Došla jsem do mého pokoje a vzala to rovnou do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a usmála se. Dneska bude skvělý den. Opatrně jsem si odlepila dva proužky a plínku hodila do koše. Byla suchá. Pyšně jsem se na sebe usmála. Vidíš Mirando? Nepotřebuji plínku. Zvedla jsem ruce a sundala si i růžovou noční košilku, poslední aspekt mě, jakožto malé Lexi.
Vstoupila jsem do sprchy a nechala se unášet příjemným pocitem proudu vody, který dopadal na mé tělo. Cítila jsem se znovuzrozena. Voda nebyla ani moc teplá ani moc studená. Tak akorát, aby mě dokázala probrat a já se mohla nastartovat na nový den.
Podala jsem si černý ručník, osušila se a oblékla si můj hedvábný župan. Vyčistila si zuby, a ještě s mokrými vlasy došla k mému kosmetickému stolu. Významný den si žádá lehkou úpravu. Moc se nemaluji, ale jednou za čas si to dovolit můžu. Navíc jsem si nenápadně od Mirandy vypůjčila její rtěnku. Dneska budu za hvězdu.
Když jsem byla konečně se vším spokojená, došla jsem k mé skříni. S Mirandou jsme na dnešní den vybraly červené šaty, které mi podle ní moc sluší. Já se v tom nevyznám. Ale když to říká ta nejvíc elegantně oblečená žena ve škole, musím jí věřit. Hotovo.
Podívala jsem se do zrcadla a nevěřila svým očím. Ty šaty mi vážně moc slušely. Hned jsem jí to musela jít ukázat. S úsměvem na rtech jsem otevřela dveře a pomalu šla do kuchyně. Bylo mi jasné, že bude tam, protože vůně kávy se šířila rychlostí blesku.
„Mirando! Mirando koukej!" Zavolala jsem celá nadšená, když jsem vstupovala do kuchyně. Můj úsměv rychle zmizel, když se naše pohledy setkaly. Miranda se vůbec neusmívala. Vražedně se na mě koukala, a přitom ťukala prsty o stůl. „Sedni si..." Bylo jediné, co řekla. Její tón hlasu byl chladný. Hlasitě jsem polkla a hned se posadila.
„Co? Co se stalo?" Zeptala jsem se nechápavě... „Nechceš mi něco říct?" Stále bez emocí. „Měla bych?" Svraštila jsem obočí a snažila se vzpomenout... „Tak já ti to teda řeknu... můžeš mi vysvětlit, proč jsou moje nové šaty, které jsem si chtěla vzít, celé od nějakých bílých kousků?" Sakra... to bylo ono...to jsem měla ráno udělat... ta blbá plínka... úplně jsem na ni zapomněla.
„Já ... já..." snažila jsem najít vhodnou omluvu. Miranda jen odsekla rukou. „Mlč.. já ti řeknu, co se tady stalo.. včera jsi použila svoji plínku, a protože máš svoji pravdu, že jsi velká holka, tak jsi se nenápadně vytratila do koupelny a hodila ji do pračky, abych jí nenašla... mám pravdu?" Její hlas byl úplně klidný. Možná bych byla raději, kdyby křičela... dala najevo nějaké emoce... ale tohle mě děsilo ještě víc. Hrnuly se mi slzy do očí. Sklopila jsem hlavu a přikývla.
„Ne Lexi... tohle mi nestačí... bylo to tak nebo ne?" Nechtěla jsem to řešit zrovna teď. Měla pravdu. „Ano... máš..." Vysoukala jsem ze sebe. Miranda se zhluboka nadechla.
„Lexi Lexi... co s tebou mám dělat? To máš vážně takový problém s plenkou nebo v čem je problém?" Nebylo to tak, že bych plínku nechtěla. Někde skrytě jsem si ten příjemný materiál užívala. Jen jsem prostě chtěla dokázat, že jsem velká holka... „Já nevím.. prostě jsem ti jen chtěla dokázat, že plínku nepotřebuji.. ale včera jsem se tak zabrala do povídání s Roro, že jsem na to prostě zapomněla, jen jsem nechtěla, abys na to přišla, protože nemám ráda, když máš pravdu. Ale ano, je to moje chyba..chyba malé Lexi..omlouvám se." Nemělo cenu lhát, akorát bych si tím přitížila. Pořád jsem měla sklopenou hlavu. Slyšela jsem povzdychnutí.
„Lexi pojď za mnou..." Její hlas už nezněl tak chladně jako předtím. „Musím?" Věděla jsem, že bude následovat trest. „Ano.. je to pro mě moc důležité." Neochotně jsem odsunula židli a pomalu došla až k ní. Miranda poklepala na svá stehna. Opatrně jsem si na ně sedla a stále se vyhýbala očnímu kontaktu.
Najednou jsem ucítila její prsty pod mojí bradou a po chvilce se naše pohledy potkaly. „Lexi...vidíš, že se snažím jít jinou cestou. Snažím se s tebou komunikovat, aby náš vztah byl lepší. Ale zároveň potřebuji to stejné od tebe. Víš, že bych si nikdy nedělala srandu z toho, že jsi svoji plínečku použila. Snažím se, abys mi mohla znovu věřit. Slíbíš mi prosím, že už to nikdy neuděláš?" Její oči byly plné pochopení. Zastyděla jsem se nad sebou a nad svým činem. Nemyslela jsem to tak. Jednala jsem tak, jak mi v tu chvíli přišlo za vhodné.
„Slibuji." Vysoukala jsem ze sebe. Stále jsem podle mě měla slzy v očích. Miranda se konečně usmála. V ten jsem se jí vrhla do náruče. „Neboj zlatíčko... vše už je v pořádku." Hladila mě po zádech, zatímco jsem se snažila uklidnit, a přitom se snažit nespadnout do svého littlespace, protože jsem věděla, že dnes prostě nesmím. Aspoň ne teď. Ale bylo to těžký.
Seděly jsme tam takhle asi deset minut. Poté jsem konečně stoupla. Teprve v ten moment jsem si všimla, že Miranda byla stále ve svém županu. Nic jsem neříkala, raději jsem si rychle sedla na svoji židli a vzala si na snídani banán.
*Miranda POV*
Achjo... samozřejmě, že jsem byla naštvaná. Ráno jsem vstala dřív, aby si svoje šaty stihla i vyžehlit. Došla jsem do koupelny, otevřela pračku. A to, co jsem viděla? Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo křičet.
Moje šaty. Moje šaty pro výjimečné příležitosti byly celé od nějakých bílých kousků. Vytáhla jsem je z pračky, abych se přesvědčila, jestli je to vážně pravda. Samozřejmě, že jsem s nimi vytáhla i kus neidentifikovatelné hmoty. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, co to může být. Ale po chvilce mi všechno začalo dávat smysl. Ty divně nalepené proužky, které jsem včera u Lexi viděla. Najednou mi došlo, co je ten kus, který držím v ruce.
Vzteky jsem chtěla jít do mé ložnice a okamžitě ji přehnout přes koleno. Ale ne.. Mirando.. nemůžeš být taková.. musíš slyšet i její úhel pohledu. Přece ses poučila z minula. Hluboce jsem si povzdychla. Sama jsem cítila, že mám slzy v očích. Ty šaty byly zničené.
Musela jsem se uklidnit. Došla jsem do kuchyně a postavila si vodu na kávu. Sedla si a snažila se najít správnou cestu, jak situaci vyřešit. Tentokrát správně.
*******************************************
Rozhovor s Lexi mi pomohl. Bylo správné řešení slyšet i její úhel pohledu. Nechala jsem jí v klidu sníst její snídani a já se mezitím vytratila do mé ložnice se přichystat. Nemohla jsem být naštvaná za to, co její malé já udělalo. Jednala tak, jak by jednalo každé tříleté dítě.
Ale zároveň jsem věděla, že to nemůžu nechat jen tak. Malá Lexi si také musí uvědomit, že má nějaké hranice, které když poruší, čeká jí trest. Ale tentokrát jsem si vymýšlení trestu musela promyslet.
Došla jsem do mé šatny a vybrala jiné šaty. Byly černé se zlatými pruhy. Osprchovala jsem, namalovala a doladila doplňky. Celou tu dobu jsem přemýšlela nad vhodným trestem. A myslím, že jsem přišla na správné řešení, které Lexi neublíží a zároveň si uvědomí, že něco udělala špatně.
Když jsem konečně byla dochystaná, bylo akorát půl osmé. Ideální čas vyrazit. Vrátila jsem se zpět do kuchyně a našla Lexi stále na stejném místě. Ani si nevšimla, že jsem ve stejné místnosti jako ona. Podle mého názoru nad svým chováním přemýšlela. Ale něco jiného je nad tím přemýšlet jako velká Lexi a něco jiného je nad tím přemýšlet jako malá Lexi.
„Kočičko, můžeme jet?" Zeptala jsem se, a tím jsem jí konečně vrátila zpět do reality. „Ty nejsi naštvaná?" Zeptala se Lexi stále se sklopenou hlavou. „Byla jsem... a hodně... ale naučila jsem se, že základem našeho vztahu musí být komunikace, řekla jsi mi, co se stalo... malá Lexi jednala tak, jak jí přišlo za vhodné..." Usmála jsem se na ni a nabídla jí svoji ruku. „Takže mě nečeká žádný trest?" Konečně zvedla hlavu. „Tak lehko z toho nevyvázneš... ale teď je čas na poslední školní den, nebudeme si ho kazit teď." Lexi přikývla a chytla se mé ruky. Vzala jsem si z kuchyňské linky kabelku a obě jsme zamířily ke garáži.
Cesta do školy byla příjemná. Pustila jsem rádio a nechala se unášet skoro prázdninovou náladou. Lexi byla na mobilu a s někým si psala. Evidentně to byla Kate, protože jakmile jsem zaparkovala na školním dvoře, Kate už přicházela a mávala na Lexi.
„Užij si poslední den." Řekla jsem mile. Pak jsem znejistila. Obvykle jí dávám pusu na čelo. Ale teď před naším autem stojí Kate. Nemůžu náš vztah dávat veřejně najevo a je jasné, že o něm Kate nemá nejmenší tušení. „Ty taky!" Odpověděla Lexi a koukla na mě. Podívala se před sebe. „Asi by pusa na čelo byla divná, co?" Zeptala se smutně Lexi. „Bohužel...ale doma jich můžeš mít, kolik budeš chtít." Snažila jsem se celou situaci zlehčit. Lexi se usmála a přikývla. Naštěstí naši celou situaci chápala. „Napíšu ti." Zaznělo těsně před tím, než Lexi zabouchla dveře a objala se s Kate. Nestihla jsem ani odpovědět. Ale byla jsem ráda, že není Lexi ve škole sama.
*Lexi POV*
Přišly jsme s Kate do třídy a posadily se do naší lavice. Ostatní spolužáci přicházely také. Všichni jsme byli slavnostně oblečeni. Za chvíli přišla naše třídní učitelka. Jméno po jméně každého vyvolávala a dávala nám naše výsledky za celý rok.
Nebyla jsem nejlepší, ale ani nejhorší, což mě dost uklidňovalo. Navíc jsem věděla, že Mirandě nezáleží na tom, jestli mám dobré známky. Chce, abych byla šťastná, a to je to hlavní.
Celá ceremonie trvala asi hodinu. Učitelka nám popřála krásné prázdniny a my pomalu opouštěli třídu.
Chvilku jsem se bavila s Kate. Dnes jsem měla naplánováno, že budeme vysvědčení oslavovat spolu, a tak jsme se domlouvaly na detailech. Poté jsme se rozloučily i my dvě. Doprovodila jsem Kate na zastávku autobusu a pak se vracela pomalu zpět do školy počkat na Mirandu.
Ale celé to bylo na mě emočně náročné. Bála jsem se, jaký trest mi Miranda vymyslela. Měla jsem slzy na krajíčku, protože se s námi moje oblíbená učitelka loučila a uvidím ji až za dva měsíce. I ty spolužáci, které nemám ráda mi budou chybět. Bylo toho na mě prostě moc. Potřebovala jsem vypnout a nic neřešit.
Rychle jsem došla k jejímu kabinetu a zaklepala. Už v ten moment jsem cítila, jak nevědomky padám do svého littlespace.
„Dále!" Ozvalo se z druhé strany. Vzala jsem za kliku a vpadla dovnitř. Rozhlédla jsem se a uviděla pouze tetu Michelle. „Ahoj Lexi... potřebuješ něco?" Zeptala se mile Michelle. Lehce jsem zčervenala. Styděla jsem se zeptat.
„Kde je maminka?" Zeptala jsem se celá zoufalá, když jsem ji nikde v místnosti neviděla. Teta Michelle mě chvilku překvapeně pozorovala a pak se usmála.
„Maminka musela jít ještě na poradu, tak co kdybys tady se mnou na ní počkala, jako velká holka a já jí mezitím napíšu?" Nechtěla jsem čekat, chtěla jsem maminku hned teď. Zatřásla jsem hlavou a cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Teta Michelle se hned vydala mým směrem. Snížila se na moji úroveň a prstem mi slzu utřela. „Ne? Proč ne? Počkáme tady na maminku spolu. Ona za chvilku přijde."
„Ale já jí chci hned..." Sklopila jsem zrak. „Miláčku, hned teď to nejde, ale napíšu jí a ona hned jak bude moct, tak přijde. My dvě si mezitím můžeme dát kousek čokolády." Čokolády? Okamžitě jsem zvedla hlavu a podívala se na ni. „Vážně?" Už jsem měla trošku lepší náladu. „Vážně, tak co? Bereš?" Přikývla jsem. Teta Michelle mi podala ruku, chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se jí chytla a došla s ní na gauč.
*Miranda POV*
Ředitel mluvil tak dlouho až mi šla z toho hlava kolem. Michelle se té porady samozřejmě vyhnula, protože se omluvila, že jede hned po škole za svými dětmi. Věděla jsem, že jede až příští týden, ale co bych to byla za kamarádku. Každopádně když už o ní mluvím, zrovna mi od ní přišla zpráva.
Michelle: Omluv se z porady a okamžitě přijď. Spěchá to!"
Co se sakra děje? Viděla jsem jí před hodinou. Zranila se snad? Nemůžu přece jen tak odejít. Ale je to Michelle. Bylo to trapné. Musela jsem se řediteli omluvit s tím, že jsem si zapomněla vzít prášek, a když si ho nedám okamžitě, tak mi naskočí alergická reakce. Byla to pěkná blbost. Ale ostatní byli stejně znudění jako já, že na to ani nereagovali.
Snad máš Michelle dobrý důvod. Došla jsem ke svému kabinetu a otevřela dveře. Michelle seděla na gauči s Lexi. Jakmile mě Lexi uviděla. Zakřičela: „Mamííí!" Rozběhla se ke mně a objala mě.
Rychle jsem ji objala zpět a přes její rameno se podívala na Michelle, která se usmívala. Nenápadně jsem špitla „Jo?" Jen jestli celou situaci chápu správně. Michelle přikývla.
Sklonila jsem se níž a vyzdvihla Lexi na svůj bok. Ta se jen na mě přilepila ještě víc. „Ahoj Kočičko... Mamince se po tobě moc stýskalo. Měla jsi dobrý den?" Lexi jen přikývla a tulila se ke mně dál. „Moje malá malá holčičko." Špitla jsem, když jsem usedala k Michelle na gauč.
„Tak já vás tady nechám.. už se těším, až budu doma" Zvedla se Michelle a vzala si kabelku i s ostatními věcmi. „Dobře, píšeme si!" Rozloučily jsme se spolu a konečně jsme byly v kabinetě samy.
„Tak co kočičko, už je dobře u maminky?" Lexi jen zakývala hlavou. Usmála jsem se. „Dobře, tak co kdybychom tady našly něco, s čím si můžeš hrát, ať si maminka může sbalit a můžeme jet domů?" Lexi konečně odkryla svoji tvář a podívala se na mě.
„Co třeba s poníkem, které jsme tady nechaly?" Ani jsem nečekala na odpověď. Stejně tady pro ni žádnou jinou hračku nemám. Zvedla jsem se a z šuplíku podala její hračku. Posadila jsem Lexi na zem a podala jí ji. Zároveň jsem z šuplíku vyndala také její dudlík. „Dívej, co maminka má.. uděláš áá?" Lexi hned poslechla. S dudlíkem se cítí lépe. Vím, že je to špatné pro její zuby. Ale copak jí ho můžu nedat, když v něm vypadá tak roztomile? Na tohle se těším nejvíc. Konečně si užiji naplno svoji malou holčičku. Tyhle prázdniny pro ni budou snad nezapomenutelné.
*Chci vám jen podat update. V hlavě mám vymyšlené další kapitoly, které si myslím, že vás budou bavit. Bohužel je situace jaká je, a já jsem každý den ve škole od rána do večera. Těším se na Vánoce, kdy bude více času a já se budu moct psaní věnovat daleko častěji. Takže se mnou prosím mějte trpělivost. Rozhodně mám v plánu dost zajímavé věci, které zahýbou dějem. Dost roztomilých momentů a překvapivých situací..jen jsou v mojí hlavě a chvilku bude trvat, než je dostanu do psané podoby. Snad moji situaci chápete. Mějte se pěkně. L*