Pohled Emky
Když jsem Ami řekla, že už žádné krevní sáčky nemám a jsem hladová, bez váhání mi nabídla svůj krk. Ten kdo váhal, jsem byla já. Věděla jsem, že když se to máma doví, bylo by kurva zle a kdyby se to dověděli Královští, tak je po mně už definitivně. Nechtěla jsem se od ní napít, ale můj pud mi říkal: ,,Podívej se na ten krásný krček. Představ si jak v jejích žilách tepe krásně čerstvá, horká a voňavá krev. Jen si představ, jaké by to bylo se do jejího krčku zakousnout svými tesáky. No tak... Kousni ji!" Nakonec jsem zvážila všechna rizika, trošku si Ami nastavila, abych měla dobrý přístup k jejímu krku. Zakousla jsem se a při tom cítila jak mé tesáky probodly její kůži. Když jsem se zakousla, Ami sebou trhla, byla to normální reakce těla. Její krev byla jedinečná, nádherná sladká chuť horké krve mi protékala hrdlem. Její vůně mě paralyzovávala. Byla tak moc dobrá, že jsem nechtěla přestat, avšak jediné co mě donutilo, bylo to, že mi Ami omdlela v náručí. ,,Promiň princezno," pošeptala jsem jí ladně do ucha. Opatrně jsem jí položila na postel a přikryla dekou. Její krev se potřebovala zregenerovat, stejně jako její síly.
Celou dobu jsem čekala, než se probudí. Uběhla hodina a stále nic, pořád se nevzbudila. Co si budeme, měla jsem strach, že se mi už neprobere. Nakonec jsem na speciálních stránkách našla, co jsem potřebovala, aby se tak nestalo. Podepřela jsem jí hlavu dvěma polštáři a z kuchyně jsem jí přinesla brusinkový džus, ten podporuje krvetvorbu, což "oběť" v tomhle případě, Ami, potřebuje. Položila jsem jí ho na stůl, protože kdybych jí ho nalila do krku, tak je po ní. Pořád se nevzbouzela, pokud přijde máma a Ami ještě nebude vzhůru, jde všechno do kytek. Nezbývá nic jiného než čekat.
Pohled Soly
Byla jsem normálně v práci a zrovna jsem dovyšetřila papouška. Ve tři mi zazvonil telefon, omluvila jsem se paní Walettové, předepsala kapky pro papouška a řekla jí, že zbytek s ní dořeší setřička. Zvedla jsem telefon, ve kterém se ozvala Amina třídní učitelka: ,,Dobrý den paní Smithová."
,,Dobrý den, stalo se něco?" zeptala jsem se nervozně. Nestávalo se, že by mi třídní učitelka často volala.
,,Ano. Mohla byste prosím přijet do školy? Potřebovala bych si s Vámi o něčem promluvit, týká se to Ami." Hrozně mě zarazila, že by Ami něco provedla? Ne, to je blbost! Obě mé dcery jsou slušně vychované, Emka sice kolikrát dělá neplechy a výtržnosti, ale jinak jsou obě moc hodné.
,,Provedla něco?" zeptala jsem se v rozpacích.
,,Ne ne paní Smithová. Jen, bych si s Vámi potřebovala o něčem důležitém promluvit. Mohla byste přijít ještě dnes?" Proboha o čem chce mluvit?
,,No dneska končím až o půl paté. Je to pozdě, když bych tam přijela ve třičtvrtě na pět?"
,,Nene, to je dobré, kvůli některým studentům vysoké školy jsme tu až do sedmi."
,,Dobře, tak se uvidíme. Nashledanou."
,,Nashledanou." Ozvalo se na druhé straně telefonu. Byla jsem z toho úplně mimo. Přemýšlela jsem, o čem by tak chtěla se mnou mluvit, možná o té hrozné učitelce.
V rychlosti jsem napsala zprávu Emilii: ,,Ahoj, přijdu pozdě. Asi okolo sedmé, spíše po sedmé. Mám ještě nějaké vyřizování ve městě, udělala jsem dopoledne guláš. Můžete si ho dát buď s knedíkem, nebo s těstovinami. Je to všechno v ledničce." Přijala jsem ještě na očkování retrívra a zkontrolovala zvírátka po operacích. Převlékla jsem se do civilního, rozloučila se Hanah, mojí pomocnou sestrou na veterině, a odešla k autu. Nakonec jsem dojela do školy dřív, asi o deset minut. Nahlásila jsem se na vrátnici a čekala až Amina třídní pro mě přijde.
,,Dobrý den paní Smithová." Podávala mi ruku třídní učitelka.
,,Dobrý den." Pozdravila jsem ji a potřásla rukou.
,,Pojďme prosím do kmenové třídy." Pobídla mě rukou, já přikývla a šla za ní. Když jsme vešly do třídy, byla tam ještě jedna maminka. ,,Paní Smithová, tohle je paní Holmessová, Amina učitelka matematiky a výtvarné výchovy." Řekla Amina třídní. Aha tak to je učitelka ne maminka.
,,Dobrý den paní Smithová, sedněte si prosím." Představila se Amina učitelka. Podala jsem jí ruku a taky se představila.
,,Dobrý den, mohla bych se zeptat, co se stalo?" zeptala jsem se rozrušeně.A sedla jsem si na židli.
,,Dnes jsem v Amině třídě měla místo geografie suplování. Em...řekla jsem žákům, ať si vezmou papíry a nakreslí emoci, kterou právě cítí. Vaše dcera nakreslila tohle." Podala mi obraz s uslzeným okem. Okolo byly nějaké šmouhy, svraštila jsem obočí, protože jsem nepochopila, co mají za význam. Učitelky si toho okamžitě všimly. ,,To jsou modřiny paní Smithová." Řekla zdůrazněně.
,,Modřiny? Myslíte si snad, že svoji dceru biju?" můj hlas zněl trochu naštvaně, ale věděla jsem, že se musím udržet.
,,Ne paní Smithová, to si nemyslíme." Dodala třídní učitelka. To si nemyslíte, ale naznačujete to tak.
,,Když jsem se Vaší dcery ptala, co to má být, všimla jsem si, že má na rukou fialovou modřinu od stop po zubech. Když jsem se ptala, proč ty modřiny okolo oka jsou, odpověděla mi, že jí umřel králík Zoe."
,,Jenomže Ami králíka nikdy neměla." Byla jsem stále v rozpacích. Proč má holčička má na sobě modřiny a proč lhala.
,,Ano, to jsem se dozvěděla též od Aminy kamarádky, Cassidy. Svěřila se mi, ikdyž jsem to z ní teda dost dlouho tahala. Říkala, že Ami šikanuje jedna učitelka, neřekla mi o koho jde. Ale říkala, že Ami to dost špatně snáší. Že se prý i párkrát snažila podřezat, ale že se jen párkrát řízla, protože na to neměla. Máme podezření, kdo by to mohl být, ale chceme se Vás zeptat, zda o tom víte? Jestli se Vám dcera svěřovala?"
Oči se mi začínaly zalévat slzemi. ,,Ano, říkala, že jí učitelka šikanuje. Paní Millorová. Já...chtěla jsem to vámi řešit, ale říkala, že si to vyřeší sama. Já nevěděla, že je to až takhle vážný...Že moje holčička....Promiňte." Slzy mi tekly proudem. Učitelky mi podaly kapesníky, já si utřela slzy a uklidnila se.
,,Pokud chceme Ami pomoct, musíte z Vaší strany podat na Millorovou stížnost k paní ředitelce. My se za Vás přimluvíme, protože čím víc lidí ji přesvědčí, tím rychleji s tím snad něco udělá. Vám bychom doporučovaly, abyste Ami zařídila psychologa. Pokud, jak řekla Cassidy, se řeže, měly bychom udělat vše pro to, aby si neublížila ještě víc." Řekla polohlasem Amina třídní. Souhlasila jsem s nimi a zítra okamžitě půjdu Ami shánět psychologa. Proč se moje holčička řeže.....proč? Přísahám, že pokud tu učitelku nevyhodí nebo nějak nepotrestají, zabiju ji! Neprve ji udělám ze života teror, a poté ji zabiju, aby věděla, že s dcerou upírky si nemá zahrávat! S učitelkama jsem se nějak dohodla, jak budeme postupovat, rozloučila se a odešla do auta.
Sedla jsem si za volant a chytl mě rapl. ,,Sakra!" třískla jsem do volantu. Musela jsem krotit svojí upíří sílu, jinak by z volantu byl šrot.
Pohled třetí osoby
Sola vzala telefon a vytočila neznámé číslo: ,,Halo."
,,Solo?" ozval se hluboký mužský hlas na druhé straně telefonu. ,,Normálně nevoláš." Zasmál se mužký hlas, zněl tak hluboce a zárověň tak mladě.
,,Ani nevíš, jak ráda tě slyším." Řekla Sola smutně a polohlasem, po tváři se jí kutálela slza selhání.
,,Stalo se něco?"
,,Moje holčička....ona se sebepoškozuje....já jsem selhala." Sola se rozbrečela muži do telefonu.
,,Ne vůbec si neselhala. Ona jen teď musí být zmatená, to bude dobré." Muž se Solu snažil uklidnit, což se mu i podařilo.
,,Já jí hned musím najít pychologa nebo se z toho zblázním taky. A ještě něco, jsi pořád na hradě?" Sola zvážnila.
,,Ano, co potřebuješ?"
,,Tak jim oznam, že máme problém." Řekla tím nejvážnějším tónem, jakým to šlo. A poté telefon položila a šla volat své jedné dobré známé, která dělá psychologa.
Mezitím Emka stále čekala až se její sestra vzbudí. Už to byly dvě hodiny od kousnutí a stále nic, pomale jí docházel čas, a tak začala brouzdat po speciálních stránkách na internetu, jak by mohla sestru vzbudit. ,,Přece musí existovat něco, co tě probudí Ami." Řekla Emka zoufale a podívala se na sestru. ,,Lidský člověk může po vysátí krve být v bezvědomí až týden, záleží na množství vypité krve. Doprdele, až týden?!" Emka nadávala, věděla, že nemá týden na to, aby se Ami vzbudila. ,,K urychlení vzbuzení postačí obyčejná kuchyňská sůl. Bingo!"
Emka okamžitě letěla do kuchyně pro sůl, pak vyběhla schody a v tom jí zazvonil telefon: ,,Tak co děláte?" ozvalo se chraplavě z telefonu. Byla to Sola. Zněla normálně, na to že se před chvílí dozvěděla, že jedna z jejich dcer se málem podřezala.
Za normálních okolností Emka mámě nelhala, ale těď šlo o život, jen nevěděla jestli o její nebo o Amin. ,,Já se koukám na film a Ami..." Chvíli se odmlčela a otevřela dveře do Aminýho pokoje. ,,Ta pořád spí." Odpověděla potichu, aby jí máma uvěřila.
,,Jak pořád?" zeptala se Sola zděšeně.
,,No když jsem se vrátila ze školy, tak říkala, že jí není dobře a byla rozrušená. Tak si vzala z lékárničky prášek na spaní a už dvě hodiny spí."
,,Vzala si jen jeden? Za chvíli jsem doma." Sola se nedůvěřivě zeptala, po tom co jí bylo sdělěno, že její dcera se chtěla podřezat a nic jí o tom neřekla, a rpoto své dceři už moc nevěřila. ,,Počkej někdo mi volá." Sola telefon položila a tím Emka získala čas, zkusit sestru probudit. Dala jí sůl pod nos a čekala.
Pohled Emky
Ami se nadechla a pomale otevřela oči. ,,Chvála Bohu!" vykřikla jsem, byla jsem ráda, že sůl zabrala.
,,Co se stalo?" zeptala se hrozně potichu, byla unavená.
,,Omdlela jsi mi v náručí, potom co jsem se od tebe napila."
,,Hrozně to bolelo," řekla potichu a z očí jí vypluly slzy, ,,ale hlavně, že ti to pomohlo." Usmála se na mě, proč se usmívá, když jí to bolelo?
,,Pomohlo, hrozně moc. Já tu otevřu okno, aby tvá vůně krve tady nebyla čítit. Máma by nás jinak rozthla obě. Za chvíli přijede, tak kdyby něco nebylo ti dobře a vzala sis prášek na spaní." Okno jsem otevřela a snažila se mou malou sestru navést k lhaní. No malou, heh, jen o dva roky mladší, ale i tak je to pro mě malý chroustík.
,,Ono jsem stejně unavená, takže se ještě prospím," dodala Ami potichu, ,,byla alespoň chutná?" Touhle otázkou mě zaskočila.
Usmála jsem se na ni a odpověděla: ,,Byla výborná." Není to hloupé říkat, jak moc její krev byla dobrá? Chci ještě jednou ochutnat její krev, byla tak dobrá, že bych si Ami nejraději přivlastnila, ale nejde to... Její krev a celkově Amino tělo už patří někomu jinému. Už chápu, proč nesmím pít Aminu krev, je tak moc dobrá, že nejde dobrovolně přestat. ,,Tady máš džus, vypí si ho." Podala jsem jí džus, ze kterého se pomocí brčka napila. ,,To ti pomůže doplnit ztracenou krev." Dodala jsem, poté co celý džus v krabičce vypila, vyhodila jsem ho do koše a nechala jí se vyspat.
Uslyšela jsem zvuk přijízdějícího auta. Byla to máma, šla jsem jí naproti. ,,Ahoj." Pozdravila jsem ji.
,,Kolik si toho vzala?" zeptala se máma a vypadalo, že jí něco přelítlo přes nos.
,,Taky ti přeji pěkný večer." Dodala jsem trochu drze.
,,Kolik si toho vzala, se ptám?" tohle muselo být vážný, když byla takhle vystrašená.
,,Můžeš být v klidu vzala si jen jeden."
,,Díky Bohu. Už jsem si myslela, že se předávkovala." Sedla si na gauč v obýváku a rukou si sjela po tváři. Zarazila jsem se, co to mámu napadlo.
,,Proč by to dělala?" zeptala jsem se se svraštěným obočím.
Máma začala brečet. ,,Dneska jsem se dozvěděla od její třídní a ještě jedné učitelky, že se prý párkrát snažila podřezat, ale že se jenom trochu řízla. Prý na to podle Cass neměla koule. A že dneska měla na rukách modřiny, co si sama udělala. Tys o tom věděla?" podívala se na mě s ubrečeně, vypadala z té informace úplně vyřízeně a ani se jí nedivím.
Paralyzovaná z nevědomosti jsem si sedla na gauč a chraplavě řekla: ,,To že si ublížila dneska, to mi řekla, ale to že se chtěla podřezat......Proč by to dělala?" začaly slzy téct i mně, ale pak jsem si je hned setřela. Já musela tuhle rodinu držet pohromadě svými nedotčenými emocemi, které máma nezvládala schovat.
,,To kvůli tý kurvě." Řekla naštvaně.
,,No mami!" tohle mě dorazilo. Máma nikdy nemluvila sprostě, snažila se to naučit i nás, ale u mě marně.
,,Pokud někdo šikanuje moji dceru, tak si tohle oslovení zaslouží." Dodala důrazně.
,,Co budeme dělat?"
,,Domluvila jsem se s Aminou třídní a ještě s její matikářkou a podám na ni stížnost. Volala jsem Ruby Vosterové, Ami k ní bude v pátky chodit na sezení. A pokud s tou mrchou nic neudělají, tak ti tady povídám, že ji vysaju až do poslední kapky její prohnilé krve a projistotu jí zlomím vaz." Tak tohle bylo na mě moc, s mámou jsme vždycky lámaly vazy, ale jenom když jsme s někým bojovaly. Je zvláštní, že ji to tak moc vytočilo. Pak po kom tu svou psycho stránku mám.
,,Ta Ruby? Ta Ruby Vosterová?" zeptala jsem se nevěřícně.
,,Jo ta Ruby Vosterová, co je sestřenicí tvé babičky Max," otočila otrávěně oči v sloup, a pak si vlastně vzpomněla na Ami, ,,nezapomeň, že před Ami je to teta Max!" dodala rychle, abych na to, víte co, nezapomněla.
,,Ano. Já si jdu volat s Travisem a u toho jdu dělat esej. Ty se mezitím uklidni, dej si B pozitivní, nohy nahoru a oddychuj." Dodala jsem a chtěla odejít z obýváku, ale máma mě zarazila.
,,Jakto že nemáš hlad?" Ups. ,,Prosím, ať to nepraskne. Prosím ať to nepraskne." Říkala jsem si v hlavě. ,,Vždycky máš hlad už po dvou týdnech," no tak teď to vypadá, že nevěří už ani mně, ,,a proč že Ami si vzala ty prášky?" Jsem v prdeli doslova v prdeli.
Docházela mi trpělivost, ale nesměla jsem ztratit kontrolu. ,,Poprosila jsem Travise, zda by mi dal jeho krev."
Máma zvědla obě obočí na výraz velkého překvapení. ,,Tys...ty ses od něho napila?" Začala se smát. Šibalsky se usmála a řekla: ,,Takže kdy mám očekávat svatbu?"
V tom jsem se zarazila, očividně to pochopila úplně špatně, než jsem chtěla. ,,Cože. Mami ne heh," chtěla jsem pokračovat, ale pak jsem si vlastně vzpomněla, že jsem se od Travise už párkrát napila. Když se upír nakrmí od jiného upíra a už spolu nějaký čas chodí, může se očekávat svatba. Ale na tohle jsem já měla ještě času dost, ,,svatba se ještě nekoná a konat nebude. Je mi teprave 74 a ještě mám čas. No napila jsem se od něj a ne jen jednou.. Přiznávám se." Myslela jsem, že tuhle debatu skončím a půjdu volat se svým miláčkem, ale to jsem se spletla.
,,A to je právě dobrý důvod se vzít," podívala jsem se na ní stylem, že to nemyslí vážně, ,,ale je dobře, že jste udrželi vztah tak dlouho. Jak dlouho, že spolu jste? Že si mi ho ještě nepřivedla ukázat."
,,No...ještě nebyla příležitost. Asi patnáct let se známe, ale pokud bych si ho měla vzít, tak až tehdy co bude povšem. A teď když dovolíš jdu do pokoje." Máma na moji odpověď tak jako kývla a já mohla odejít. V pokoji jsem do půlnoci volala s Travisem a u toho dělala esej.
Pohled Amálie
Poté, co mi sestra vypila asi litr krve nebo kolik to bylo, jsem se cítila hrozně unaveně. Byl to pocit, jako bych umírala, bylo to hrozné. Přemýšlela jsem, jestli horší bylo to, že moje máma se sestrou jsou upírky a nebo to že jsem byla vysávaná za živa. Potom, co sestra odešla, chtěla jsem si přetřídit myšlenky, ale na to jsem byla až moc slabá. Víčka se mi začaly zavírat a já pochopila, že nemá cenu únavě odporovat. Zaspala jsem a to co jsem dnes prožila, se mi odrazilo do snu.
,,Jsem upír.....Chtěla bych zabíjet, ale nesmím...Oni to nedovolí...." Slyšela jsem Emčin tichý hlas.
Pak jsem slyšela jiný hlas: ,,Od mala ti neřekly nic.... Upíři jsou podle lidí krvelačné bestie, nesmíš být jednou z nich..." Ještě jsem ho neslyšela, nevěděla jsem, komu by mohl patřit.
,,Lhala jsi mi....Lhala!....Děláš, jakoby ti to bylo jedno....A přitom ani nevíš, co se dnes stalo....Jsem tak sama..."
Ocitla jsem se v nějakém domě z cihel, byl takový staromódní. To, co jsem uviděla, mě dostalo. Byla tam máma a malá holčička ji držela za ruku, malá pětiletá brunetka s hřívou jako vlk, držela se své mámy a plakala, protože si před chvílí odřela kolínko. ,,Ale ale, to bude dobré zlatíčko. Neplač, pofoukáme to bolístko, zalepíme a půjdeme za sestřičkou." Řekla máma holčičce sametovým hláskem. Máma měla dlouhé hnědé až tmavě modré vlasy, oči měla medové, vyzařovala z nich energie, láska a spokojenost.
Na zahrádce okolo lesa trénovala tak devítiletá Emička a ptáte se, jak jsem ji poznala, že je to ona? Máma mi vaprávěla, že široko daleko nikdo neměl tak tmavě fialové vlasy, máma říkávala, že její vlasy mají barvu bouřky. Za mě byly spíše tmavě modré, ale to teď bylo jedno, dále se moje sestra dala poznat podle jednoho znamení, byla to piha pod jejím levým okem. Modrovlasá holčička ji taky měla, bochala do boxovacího pytle a poté řekla: ,,Já to nikdy nedokážu....Nikdy nebudu tak dobrá jako ty tati." Otočila se smutně na svého tátu, našeho tátu. Oči měl krásně tmavě zelené a zuby jeho zlatavorůžových vlasů mu překážely v obličeji, byl takové mužné vysportované postavy, že se mámě nedivým, že si ho vzala.
,,Já věřím, že to dotáhneš daleko Emilie. Jednou budeš dělat Královským guardiana, musíš tomu jen věřit. A být silná. Ano?" řekl táta malé Emičce a pohladil ji po tváři, ona ho objala a poté se venku objevila máma a měla namířeno k nim. V náručí držela jednou rukou malou holčičku, která ještě poposmrkávala z brekotu. Táta se odtáhl od Emičky, nechal ji pokračovat v tréningu a zamířil si to k mámě. ,,Copak se nám to stalo?" zeptal se ladným ustaraným hlasem směrem k holčičce a mámě.
,,Já sem spadla." Posmrkla malá holčička a smutně tenkým tichým hláskem, natáhla k tátovi ruce, on si ji vzal do náruče a pohladil ji po vláscích.
,,To se zahojí Amilie. Pamatuj si moje princezno, že rány na těle se zahojí vždycky, ale rány v srdci se hojí hodně těžko, kolikrát je až nemožné je zahojit." Řekl ladným tichounký hlasem holčičce do ouška. Takže ta malá, to jsem já... Tati.... Bylo mi do pláče, ale do pláče štěstí, vidět svojí rodinu pohromadě.
Šťastná rodinka se mi před očima rozplynula jako pára nad hrncem. Ale za to se mi objevila jiná vzpomínka, ta byla horší a bolestivější než ta předtím. Viděla jsem mámu s Emkou, jak se hrozně bály, dívaly se kolem sebe. Viděla jsem hrozně moc oranžového světla, pak mi došlo, že to byl požár, nevím proč, ale ocitly jsme se v lese. Moje malé já jsem neviděla, musela jsem být s tátou. Pak jsem si vzpomněla, co se vlastně stalo. Před někým jsme utíkali, báli jsme se ho, protože byl zlý. Z překrásného dne se stal boj o život. ,,My to zvládneme Ami." Řekl mi táta, aby mě uklidnil.
,,Támhle jsou, chyťte je!" křičel mužský hlas za námi. Táta věděl, že je pozdě a sebe už nezachrání. Běžel strašně rychle, že jsem si ani neuvědomila, jak rychle jsme byli u mámy a Emky.
Táta mě předal mámě a řekl: ,,Pricezno budeš si pamatovat, že tě mám moc rád. A že tvoje máma se sestrou tě chtějí jenom chránit. Ikdyž pro tebe to jejich rozhodnutí bude nepříjemné, pamatuj, že to dělají jen pro tvé dobro."
,,Ty někam jdeš?" zeptalo se moje malé já smutně.
,,Jen na chvilku odejdu. Abys na mě měla pořád na blízku dám ti hohle," sundal si z krku takový zvláštní řetízek, na kterém byla destička s jeho jménem, ,,je na něm mé jméno, když ti bude smutno pohlaď tu destičku." Dal mi ho na krk a já se cítila smutná, že odejde. ,,Emi, tady pro tebe taky něco mám," Emce dal černý náramek, který nesl sedm jednotlivých barev, ,,jsou to barvy magie, pokud ho budeš mít ochrání tě." Uslyšely jsme hlasy, byly blízko, okolo nás hořely stromy a vypadalo to, že za chvíli jeden na nás spadne. ,,Vymažte jí paměť a postarejte se oni. Sbohem lásko. Běžte! Běžte!" Řekl mámě, políbil ji, odstrčil a už jsme jen utíkaly. Když jsme se na chvíli zastavily, viděla jsem, jak na tátu padá hořící strom.
,,Tati!!" zakřičela jsem. Zřejmě se můj sen přenesl do reality, protože jsem se v rychlosti probudila, strhaně jsem dýchala a po tvářích se mi valilo hrozně moc slz.
Pohled třetí osoby
Sola zrovna dávala do chlaďáku, který byl ve speciální skrýši ve spižírně, pytlíky s krví když uslyšela křičet svojí mladší dceru. ,,Tati!!" hrozně se zděsila a okamžitě běžela do jejího pokoje. Emku též probudil křik její mladší sestry, rozespalá doběhla s mámou do jejího pokoje. Uviděly Amál skrčenou, brečící a třepající se v rohu postele. ,,Mami." Rozbrečela se, Sola k ní přišla a silně jí objala.
Pohled Ami
,,To nic, to nic. Byl to jen zlý sen ano." Máma se mě snažila uklidnit, ale mně v hlavě jen brouzdaly myšlenky toho, jak táta umřel.
,,On...on..on." Začal jsem hyperventilovat, bylo pro mě těžké se nadechnout. Bylo pro mě těžké i normálně myslet.
Máma se mě snažila uklidnit, abych dýchala normálně, ale upřímně se jí to moc nedařilo. ,,Ami, musíš se uklidnit," držela mě za ramena, ale já ji stejně pořádně nevnímala, ,,přines jí nějaký pytlík nebo se nám tady udusí." Přikázala Emce, ta kývla a za chvíli byla zpátky i s pytlíkem. Podala mi ho a já do něj dýchala, trochu mi to pomohlo.
Ale i tak jsem ze sebe vydala: ,,Táta nezemřel při nehodě auta," slzy mi stékaly z očí pomalu a já věděla, že pokud dokončím větu budu zpátky tam, kde jsem začala, ,,padl na něj hořící strom, proč nešel s náma?!" Zakřičela jsem, protože opět mi zase neřekly pravdu o jeho smrti a kdybych se jich zeptala, opět by mi ji neřekly. Obě se na sebe podívaly a to značilo, že se diví tomu, jak to vím. Začala jsem se znovu třepat a opět jsem začala brečet.
Máma se na mě otočila a řekla: ,,Zachránil nás, moc by si přál tě teď vidět vyrůstat," držela mě v obětí a já se snažila uklidnit, poté se otočila na Emku, ,,Emi běž si lehnout, za tři hodiny vstáváš." Emka odešla do svého pokoje a máma se na mě znovu podívala a dala mi návrh: ,,Ami ty do školy radši nechoď, hm?" políbila mě do vlasů. Nebyla jsem schopná slova, jelikož jsem se tím pláčem unavila, usla jsem mámě v náručí. Cítila jsem se tam v bezpečí, ikdyž jsem se cítila ukřivděná z toho, že mi lhaly, celý život mi lhaly.
Vzbudila jsem se pět minut před osmou hodinou, cítila jsem se unavená, ale i tak jsem nechtěla zůstat doma. Máma totiž každý čtvrtek a neděli mívala volno, potom co se mi zdálo a co se stalo, nechci s nima dnes trávit čas. Převlékla jsem se, ustlala si postel, nachystala si rychle dnešní učení a mazala jsem do kuchyně. Emka už dávno byla ve škole a máma nebyla doma, zajímavý, nechala mi na ledničce vzkaz: ,,Dobré ráno beruško, jela jsem ti do lékárny pro injekce, v klidu se najez, udělala jsem ti lívance a až přijedu, tak si promluvíme. S láskou máma." ,,Heh tak to určitě." zabručela jsem arogantně. Podívala jsem se na hodiny, ty ukazovaly 8:12, vzala jsem si dva lívance, pomazala jsem si je arašídovým máslem a snědla je. Vzala jsem si papír a tužku a napsala mámě vzkaz: ,,Promiň mami, ale nějaký blbý brečení není důvod, abych zůstala doma. Potřebuji si utřídit myšlenky a nemůžu si dovolit zůstat doma, neber to špatně. Tvá mladší dcera Amálie." Připla jsem ho na ledničku a podívala se na hodiny, hodina začínala 8:45, takže jsem měla zhruba 22 minut navíc. Tolik mi trvalo dojít do školy pěšky a jen 10 minut busem. Takže jsem zvolila, že pojedu autobusem, avšak jsem vystoupila o zastávku dřív, než jsem měla. Chtěla jsem se chvíli projít, vzduch byl tak příjemný a sluníčko osvicovalo mé kaštanové dlouhé vlasy. Na sobě jsem měla černé útlé džíny a světle růžovou mikinu, pod kterou jsem měla bíločerné tričko, no prostě podle mého myšlení jsem do školy šla dneska na bezďáka.
Přišla jsem do třídy, dneska byly všichni úplně jinak přesezení. Cass se hrozně podivila, když mě uviděla, což se jí ani nedivím, když jsem byla oblečená takhle. Seděla v lavici, která dělila přesný střed svislé řady, seděla u okna a pobídla mě rukou, abych si přisedla k ní. ,,Tys nezůstala doma?" zeptala se udiveně.
,,Jak vidíš tak ne."
,,Emka říkala, že budeš doma. Bože holka, spala si vůbec? Máš kruhy pod očima." No tak tohle mi scházelo, nejen že jsem dnes šla na bezďáka, já už jsem hotová mrtvola.
,,Máma chtěla, abych zůstala doma, ale kvůli noční můře přeci nezůstanu doma ne? Nejsem blázen." Obrátila jsem oči v sloup, a pak úzkostně řekla: ,,Nemáš tady nějaký make-up?"
,,Zlato, že se vůbec ptáš. O přestávce tě nalíčím, už bude hodina." Cass byla hrozně dobrá v líčení, zvládla udělat krásnou práci do deseti minut. Přemýšlela, že si jednou udělá vizážistiku a k tomu stylistiku.
Hodina začala, přišla třídní učitelka a samozřejmě si mě musela všimnout. ,,Ami, já myslela, že jsi na dnešek omluvená, že ti není dobře." Řekla s údivem.
Přemýšlela jsem, co řeknu. Nevěděla jsem, co řeknu. A tak jsem se vymluvila na to, co se mi nikdy nestalo a doufám, že i nestane: ,,Já jsem jen zaspala." Když to vezmu z druhé strany pohledu, tak jsem vlastně nelhala, opravdu jsem zaspala, takže tohle nebyl hřích.
,,Aha, spíše to vypadá, jak kdyby si byla nevyspalá." Přikývla jsem a učitelka nám dala příklady na vypracování. Jelikož jsem se na něco potřebovala zeptat, přišla k naší lavici a když mi vysvětlila, jak mám postupovat, zeptala se potichu na otázku, která mě paralizovala: ,,A Ami ještě něco, zařídila ti máma už psychologa?"
,,Jakého psychologa?" zeptala jsem se vykulená. O čem to sakra mluví.
,,No včera jsme se s tvojí mámou bavily, že by ti pomohl psycholog?"
,,Počkat, máma byla ve škole?" byla jsem jak opařená horkou vodou. Takže to bylo to, co Emce psala, že má ještě nějaké vyřizování ve městě.
,,Ano bavily jsme se o tobě." Aha no jasně, takže se bavily o té mé modřině. To je paráda, takže o tom teď ví i máma, a jak tak slyším, chce mi nebo spíše už sehnala psychologa.
Tak to byl ten vzkaz na ledničce: ,,..až přijedu, tak si promluvíme. S láskou máma." Hezký, jsem zvědavá, kdy mě tam chce dostat. O víkendu bych se jí na to mohla vykašlat. ,,Ano, ano, už si vzpomínám, mluvila o tom." Raději jsem řekla tohle než, aby měla pocit, že mi řekla něco, co mi měla říct máma sama. Hodina tak nějak skončila rychle, než jsem si stihla uvědomit.
,,Tak jdeme na ten make-up." Vyhrkla ze sebe Cass, hned jak odzvonilo a vytáhla z batohu svojí make-up taštičku. Tam měla celou paletku stínů, linky, štětce, tvářenku no prostě všechno. ,,Je dobrý, že tobě stačí dát jen pudr a to vystačí místo podkladové báze make-upu. Dám ti trošku decentních třpytek, zarovnáme obočí a dáme řasenku, ať máš oči jak mrkací panna." Byla jsem vždycky hrozně ráda, když mě líčila. Udělala všechno, co říkala. ,,Odhrň si prosím tě vlasy." Řekla a ukázala na prameny vlasů, co mi ležely vepředu na ramenou. Dala jsem si je do culíku a vůbec mě nenapadlo, že mám od Emky ještě stopu po tesácích. Samozřejmě si toho Cass okamžitě všimla a zhrozila se. Po chvíli se ale zeptala a ukázala na svoji levou část krku: ,,Co se ti stalo?" jakoby věděla o co jde, jakoby už znala odpověď.
,,To nic, to je jen malá jizva od injekcí." Zalhala jsem Cass ikdyž jsem věděla, že to prokoukne. Injekce jsem vždy dostávala do ramene a Cass to moc dobře věděla.
,,A není to třeba jizva od špičáků?" teď jsem se zarazila, jak to může vědět? Jak ví, že to není jizva od něčeho jinýho? Že ona je taky upír? Byla jsem v nejistotě, že by věděla o Emčiným tajemství? Nebo, že by ji taky kousl už nějaký upír?
V hlavě mi kolovalo hrozně moc myšlenek... A co jí na to mám odpovědět? ,,Nech to být... a dělej než začne zvonit." Napomenula jsem jí, ona se dala zpátky do práce a za chvíli bylo hotovo. ,,Tyjo hezký, ten pudr krásně zakryl kruhy pod očima. Jsi vážně dobrá Cass." Culík jsem si stáhla zpět, aby moje rána nebyla vidět a hezky jsem si srovnala vlasy na úhlednou pěšinku navrchu hlavy.
Ona mi ale jen potichounku odpověděla: ,,Jojo já vím." Další zbytek dne, jsme se tím nezabývaly. Když byla přestávka, viděla jsem Cass, že šla do vedlejší třídy. Věděla jsem co to znamená, že šla žalovat mé sestře, nechala jsem to být.
Vymyslela jsem si plán. Na poslední hodinu odejdu ze školy, abych se vyhla tomu, že na mě počká a bude zase to debilní vysvětlování a omlouvání. Když byla přestávka, vzala jsem si tašku a Cass jsem zašeptala do ucha, že si jdu převlíct džíny, protože mám pocit, že jsem protekla. Jsem dobrá, že jsem se dostala nepozorovatelně ze školy pryč. Dala jsem si to pěšky do katedrály a zavolala jsem mámě. ,,Proč bych jí vlastně měla volat." Řekla jsem si pro sebe, když telefon ještě vyzváněl. Položila jsem ho. Měla bych jí dát vědět, že jsem bez jakéhokoliv souhlasu opustila školu? Vešla jsem do katedrály a tam se posadila do lavice, která tam byla. Přemýšlela jsem o tom, zda Emka se bude chtít ode mě ještě jednou napít. Nebyl to příjemný pocit, když mi prokousla kůži. Pokud to zařídilo, že mi to otevřelo zapomenuté vzpomínky, pak chci, aby se ještě jednou napila. Ale proč jsem mohla vidět minulost? To se děje normálně, když někoho upír kousne, že dotyčná obět uvidí své nebo jeho vzpomínky? Byla jsem zmatená a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. To co táta řekl: ,,Vymažte ji paměť," mi utkvělo v hlavě a já pustila pár slz na své propletené ruce. Znamená to, že ony mi vymazaly paměť a já si najivně myslela, že táta zemřel při autonehodě. Od teď si musím dávat pozor na to, co jim budu říkat, jinak to bude směřovat k dalšímu vymazání myšlenek. Prošla jsem se po katedrále, ale když jsem koukla na obraz zakladatelů jako před dvěma týdny, udělalo se mi zle...Začala jsem trošku panikařit, cítila jsem se špatně, že táta umřel kvůli mně. Začalo se mi dělat špatně od žaludku a bolela mě hlava z toho brzkého traumatu. Máma mi volala, v katedrále se nesmělo volat, a tak jsem to típla a odebrala se pomale ke vchodu. Proč mi to máma nechtěla říct, že je upír a to s tátou? Zajímalo by mě, proč máma s Emkou jsou upírky a já ne, ne že bych si nevážila svého pozemského normálního života, jen mě to zajímá.
Ale upřímně kdybych si měla vybrat, upírem bych být nechtěla, nenávidím, když někdo nevinným lidem ubližuje. Nakonec jsem z katedrály odešla po asi 15 minutách, vzala si telefon a byly na něm dva zmeškané hovory a: ,,Osm nepřečtených zpráv?!" No jak vidím, že ta tu dobu jsem byla hodně žádaná. ,,No ty vole." Povzdychla jsem si a zavolala mámě. Čekala jsem, že dostanu seřváno, heh bodejť taky ne, když jsem opustila školu bez povolení. Konečně mi to zvedla. ,,Ahoj mami."
,,Tys mi volala, pak mi psala Cass, žes odešla ze školy. Můžeš mi..."
Nestila doříct otázku, protože jsem jí hned skočila do řeči: ,, Udělalo se mi špatně... a popravdě mi není dobře ani teď. Chtěla jsem domů, myslela jsem, že se mi udělá líp na čerstvém vzduchu, ale není tomu tak." Začalo se mi dělat hůře, než mi bylo v katedrále, vzpomněla jsem si, že jsem od rána nic nejedla. ,,Mami přijeď pro mě prosím. Je mi hrozně špatně."
,,Kde jsi?" zeptala se seriózním tónem.
,,U katedrály."
,,Za chvíli jsem tam." Sedla jsem si na schody a snažila se nemyslet na bolest mého žaludku. Máma do pěti minut přijela a já pomalounku šla k autu. Samozřejmě máma mi šla naproti. ,,Bolí tě něco? Proč si mi to nevzala, když jsem ti volala?"
,,Já jsem byla v katedrále, tam se volat nesmí. Bolí mě žaludek a hlava." Odpověděla jsem potichu. Spolu jsme šly do auta, sedla jsem si na místo spolujezdce a byla naštvaná na sebe, že jsem plán nepromyslela do úplného konce. Celou cestu se máma ujišťovala, zda jsem vpořádku.
Dorazily jsme domů, kde už samozřejmě byla má sestra. ,,Kde si byla?!" zeptala se se svraštěným obočím. Hádala jsem, že je na mě naštvaná z důsledku, že má zkřížené ruce a prsou.
,,No kde, byla v kostele že." Odpověděla máma za mě, já švihla s batohem na podlahu a letěla okamžitě na záchod se vyzvracet. Rychle jsem si jednou rukou podržela vlasy a druhou mísu. Jelikož jsem od rána nic nejedla, tak jsem neměla ani co zvracet. Umyla jsem si studenou vodou obličej a šla do pokoje. Máma šla po schodech a zavolala na mě: ,,Zvracela si?" Otráveně jsem kývla. ,,Já ti udělám heřmánkový čaj, běž si lehnout." Jako bych to neměla v plánu. Doufám, že mi celou situaci s tím psychologem vysvětlí. Lehla jsem si do postele a zanedlouho přišla máma i s čajem a nějakým jídlem. ,,Na, hádám že si od rána nejedla. Proto ti je tak blbě." Podala mi misku ve které byla mírně oslazená krupicová kaše. Trochu jsem jí snědla a máma mi potom podala čaj. ,,Odkud víš, že táta tak zemřel?"
Přemýšlela jsem, jestli ji mám říct to, že mě má sestra kousla a napila se ze mě. A tím mi umožnila vidět zapomenuté vzpomínky. Ne nemůžu jí říct celou pravdu, jak Emma řekla, zaplatila by za to. ,,Zdálo se mi to. Hádám, že je to pravda, že?"
,,Ano, bylo to hrozný, co se mu stalo. Vyrovnávaly jsme se s jeho smrtí dlouho," chvíli se odmlčela, ,,proč jsi mi neřekla, že ses snažila podřezat?"
,,To máš od Cass?" Bylo mi jasný, že od Cass to nemá. Z Cass to musela vytáhnout učitelka, která to pak řekla mámě. Mohla bych být normálně detektiv, bych všechno odhalila. Ale upřímně jsem se divila, že máma mi věří, že se mi tátova smrt jen zdála.
,,Ne, řekly mi o tom učitelky. Mohla bych vědět kvůli čemu to bylo?" upřeně se na mě dívala a já sklouzla pohledem na šalék čaje.
Nejprve se mi nechtělo vysvětlovat, ale pak jsem se nějak sebrala: ,,Ten den, kdy jsem se měla údajně podřezat, ta učitelka mě hrozně naštvala. Řekla, že se musí za mě táta obracet v hrobě. Takovou potupu jsem nemohla vystát, byla jsem zrovna u Cass a ona musela na chvíli odběhnout, protože zrovna dělala pizzu v troubě. Vzala jsem z jejího šuplíku nůž, věděla jsem kde je, nebylo to tak těžký, hrozně mi tekly slzy. Cítila jsem, že jsem se sama v sobě zklamala, že jsem tebe zklamala a hlavně že jsem zklamala tátu.
Chtěla jsem si podříznout celou žílu na předloktí a vykrvácet Cass v pokoji. Když jsem udělala mírný tah nožem po ruce, strašně to bolelo. Jenže já... neměla sílu na to, abych si podřezala žíly, takže jsem se jen trochu řízla. Cass pak přišla do pokoje a uviděla mě zakrvácenou, s totálně rozpitým make-upem a ubrečenou. Chtěla volat sanitku nebo tobě, ale obojí jsem jí zatrhla. Doma měla nějaké obvazy, obvázala mi rány a já se vám pak doma vymluvila, že jsem se poranila o drát v lese. Mami promiň, že jsem ti lhala, já nechtěla, ale kdybych ti to řekla, bylo by to všecho horší a ona by si na mě zasedla víc." Při posledních větách mi z očí tekly slzy. Díky Bohu je to venku, tak mě to tížilo, že jsem nemohla normálně žít se svědomím, že mámě neříkám všechno.
,,Ami, když mi to učitelka říkala, připadala jsem si hrozně, protože jsem o tom zaprvé nevěděla a zadruhé jsem ti nemohla nijak pomoct. Požádala jsem o pomoc Ruby Vosterovou, zítra s ní budeme mít sezení, bude tvoje psycholožka. Má titul psycholga - psychiatra, takže pokud by tvůj stav směřoval někam hůř, což doufám, že se nestane, tak nemusíme shánět dalšího doktora." Objala mě a já objala ji. Tak je to venku, moje duše snad bude vyléčena, ale za sebe bych spíše řekla, že nebude.
,,V kolik hodin k ní půjdeme?" zeptala jsem se chraplavě.
,,V deset hodin. Bude to každý pátek na dvě hodiny, takže to budeš mít místo dvou hodin vyučování. Můžeš se s ní pak domluvit, kdy si to sezení dáš."
,,A ty tam zítra půjdeš se mnou?" Proč by tam chodila se mnou, abych jí nádodou něco zase nezatajila? Vždyť by jí to její kamoška stejně řekla, tak nechápu, o co jí jde.
,,Ano půjdu."
No tak toto... Byla jsem naštvaná, ale vzhledem k tomu, že jsem byla vyčerpaná a bylo mi zle, nezmohla jsem se na nic jiného než: ,,Mami, já se chci vyspat můžeš prosím." Řekla jsem potichu a ukázala dlaní mírně na dveře.
,,Jasný, tak se hezky vyspi. Dobrou."
,,Dobrou." No za dva dny se toho stalo vážně dost. Nejprve zjištění, že má máma se setrou jsou upírky, pak že táta neumřel, tak jak tvrdila máma, a nakonec jsem dostala psychologa. To bylo opravdu parádní. Teď už jsem si jen přála, aby zbytek roku proběhl v klidu. Zaspala jsem a doufala, že se nestane nic radikálního do konce roku.