Ikdyž jsem se přesvědčovala, že nechci znát mého tajného ctitele, malá část mého srdce umírala touhou ho poznat. Napadaly mne různé myšlenky, od koho by mohla být. ,,Musí být od někoho ze školy, jinak si nedokážu vysvětlit, kdo všechno krom lidí ze školy a města ví naší adresu." Vydala jsem ze sebe po chvíli přemýšlení.
,,Třeba je od někoho úplně jiného než ze školy, možná od někoho koho neznáš." Obrátila se sestra na barové židli a kulišácky se ušklíbla, poté dodala: ,,Udělala jsem ti snídani, ikdyž se teda divím, že zrovna ty vstáváš brzo, než je u tebe zvykem."
,,Od koho jiného by mohla být, když nikoho jiného krom lidí z města ani neznám..... nikoho kdo by měl...." Zamyslela jsem se nad těma krásnýma hypnotizujícíma očima. Ty červené oči... normální člověk takové nemá, žádné lidské oči ve tmě nesvítí.
,,Kdo by co?" zasmála se, podepřela si rukou hlavu a tázavě na mě hleděla.
,,Ale nic... A děkuji za tu snídani." Dodala jsem a pozdvihla talíř s chlebem obloženým avokádem.
,,Není zač, máma už musela do ordinace, takže papír s úkoly nám nechala na ledničce. Proč si k tomu jídlu nesedneš Ami? Copak nás máma neučila nějakým způsobům?!" Emka svraštila obočí. Měla své přesvědčení, že když se jí v sedě, člověk poté nemá hlad klidně i osm hodin a není tak podrážděný než obvykle.
,,Spěchám, abych si dala ještě ranní běh, a pak hned utíkala na bus. Na ty úkoly se hned podívám. A jaktože že takhle brzo musela jít do ordinace a v sobotu? Vždyť je teprave půl šesté." Dodala jsem s plnou pusou.
,,Nějaká kobyla měla komplikovaný porod, tak máma tam musela hned jet. Kam se chystáš jet busem?" zeptala se se zvednutým obočím.
,,Aha, no vstala jsem dřív, protože mám zkoušku zpěvu u paní Caderové, pak housle u Moleeové a nakonec bych si ještě chtěla někam zajít. A jelikož jsem vstala ještě dřív, něž jsem měla v plánu, zajdu si zaběhat." Odpověděla jsem, uklidila nádobí do myčky a přečetla si úkoly na dnešek. Na seznamu nebylo nic ultra náročného, jenom uklizení pokojů což zahrnovalo umytí oken a podlahy, utření prachu a převléknutí postelí. Odebrala jsem se převléct do sportovního a poté si obula boty. ,,Za hodinku jsem zpátky." Křikla jsem ze schodů na Emku, která stále jedla snídani.
,,Buď opatrná prosím." Řekla polohlasem ještě v pyžamovém setu, když mě vyprovázela z domu. Kývla jsem na to a vyrazila. Nasadila jsem si sluchátka a dala si asi osmi kilometrovou trasu. Byl krásný slunný dubnový den a jelikož bylo teprave šest hodin, bylo ještě chladno a nikdo moc venku nebyl. Zvláštní na tom nejvíce bylo, že kdekoliv jsem běhala, byli ti zvláštní chlapy. Vídávala jsem je celé dětství, nikdy mi nikdo neřekl, co jsou zač. V jejich blízkosti jsem zrychlila, měla jsem z nich nepříjemný pocit.
Chvíli jsem se zastavila na kopci, viděla jsem krásné ranní slunce, nakonec jsem si sedla pod javor, který měl krásné světle limetkově zelené listy. Myslela jsem na to, co bude až dostuduju. Ikdyž mi teprave bude 17, přemýšlela jsem, že bych šla na univerzitu, ale na kterou bych chtěla jít, jsem neměla ani ponětí. Chodila jsem sem často, častokrát jsem taky myslela na tátu. Nevím proč, ale nikdy jsem si na něho nemohla pořádně vzpomenout, myslím na jeho přesný vzhled. Vím o svém tátovi jen to, že měl kratké zlatavé vlasy, zuby těch vlasů mu zasahovaly do tváře. Jeho oči mi připomínaly krásnou tmavě zelenou louku a vyrýsované kosti na obličeji mu utvářely domynantní říz. ,,Proč si tě nepamatuju?" řekla jsem nahlas úzkostlivě sama pro sebe s domněním, že jsem sama a koukala do nebe.
,,Copak, zapomněla jste snad na doprodruha po žhavé noci?" zeptal se muž v černém obleku s černými brýlemi na očích. Hrozně jsem se ho lekla, jelikož se objevil hned vedle stromu, pod kterým jsem seděla.
,,Bože!" vykřikla jsem zděšeně.
,,Promiňte, nechtěl jsem Vás vyděsit." Dodal klidně.
,,To se Vám moc nepovedlo." Zasmála jsem se a sundala si sluchátka. Podle takové menší etikety, kterou mě máma učila, tohle bylo jedno z mála pravidel. "Pokud máš na sobě sluchátka a někdo s tebou mluví, okamžitě bez otálení si je sundej"- jako bych ji slyšela.
Zasmál se a poté polohlasem řekl: ,,Odpovíte mi na moji otázku, prosím?"
,,To by bylo asi vhodné, že?" odpověděla jsem mu, nacož jen kývl. Na jednu stranu jsem nevěděla o co mu jde, proč se mě na to ptá, ale na tu druhou jsem z něj ani moc strach neměla. Mohl být možná tak o pět až šest let starší než já, měl tmavě modré vlasy sepnuté do malého culíku za hlavou. Ty vlasy se mi moc líbily, pak jsem si vzpomněla, že se mě vlastně na něco ptal. ,,A na co jste se vlastně ptal?" trapně jsem se zasmála.
Nacož jsem viděla, že mírně zvedl levé obočí, jedním koutkem rtů se ušklíbl a zopakoval otázku: ,,Jestli jste snad zapomněla na dobrodruha po žhavé noci?"
,,Nene, já s nikým nechodím, snažila jsem se vzpomenout na tátu. Vůbec si ho nepamatuji." Odpověděla jsem neutrálně. Zajímalo mě, proč chtěl vědět jestli jsem s někým spala. To ho poslala máma nebo co?!
,,Můžu se posadit?" zeptal se mě, nacož jsem otevřenou levou rukou podala gesto, že může vedle mě. ,,Děkuji, mimochodem jsem Zeck." Řekl po chvíli, co se posadil a čekal s nachystanou rukou k potřesení.
Chvíli jsem na něj koukala, jelikož seznamovat se s divným chlápkem v obleku černým jak uhel se mi moc nechtělo. A celkově nemám ráda seznamování, ikdyž máma tvrdí, že se to bude v životě hodit. Nakonec jsem si dodala trochu odvahy, potřasásla mu rukou a také se představila: ,,Jsem Amálie." Po chvíli mi ale má zvědavost nedala a zeptala jsem se: ,,A Zecku, proč jsi takhle brzo ráno venku a ještě oblečený jako gentlman na nějaké jednání?" snažila jsem se navázat oční kontakt, ale přes ty jeho totálně černé brýle to nešlo.
,,Mám za úkol sledovat občany veřejného mínění, zda jsou v bezpečí," řekl nijak nezaujatě a poté dodal se zdvyženým obočím, ,,utekl totiž z nedaleké věznice jeden recidivista. Hádám, že Vy...teda ty sis takhle brzo ráno šla asi zaběhat, že?" trochu se zarazil, když mi chtěl tyknout a přeřekl se. Což mě trochu pobavilo.
,,Ano, vstala jsem dřív, tak jsem si dala po ránu takové menší kardio." Podívala jsem se na hodinky a vydala ze sebe: ,,Sakra, už je půl osmé."
,,Děje se něco?" zeptal se, jako by měl o mě starost.
,,Už bych měla jít nebo nestihnu autobus. Jsem ráda, že jsem tě potkala." sbírala jsem se ze země a pomala odcházela.
,,Taky, hezký zbytek dne. Třeba se ještě uvidíme." odpověděl se zájmem.
To už jsem ale seběhla kousek kopce, a pak jsem zakřičela asi sedm metrů od něj ,,Třeba, taky hezký den.". Pak jsem mu ještě chtěla zamávat, ale už tam nebyl. ,,Heh, divný." dala jsem si sluchátka a běžěla co nejrychleji domů. Přece jen jsem "spěchala". Nechápejte mě zle, ale chtěla jsem si dát ještě sprchu a na nějaký vybavování, no teď už ne s cizím, nemám čas.
Doběhla jsem domů, to Emka už byla na kroužku boxu. Vyběhla jsem nahoru a dala si krásnou vlažnou sprchu. Potom jsem se převlékla do černé sukně, v níž jsem měla zastrčenou bílou košili, jejíž límeček mi svazovala černá šnůrka do mašličky. Teď už mi zbývalo vybrat jen boty. Po dlouhém vybírání jsem nakonec zvolila černé lakované baleríny s bílou mašličkou. Vzala jsem si pouzdro, ve kterém byly housle a odešla z domu. Po desetiminutové cestě autobusem jsem dojela k domu Caderových, byl to takový starý anglický dům. Do městečka se perfektně hodil díky svojí tajemností a starobou. ,,Heh stihla jsem to akorát na čas, pět minut před devátou." řekla jsem si se smíchem pro sebe. Zazvonila jsem na zvonek a dveře mi otevřela paní Caderová.
Na zpěv k paní Caderové jsem chodila jen já. Začala jsem rozcvičkou, a pak jsem se dala pořádně do zpěvu.
,,Tak začneme s písničkou Hallelujah." tuhle písničku jsem měla moc ráda. Jakmmile jsem dozpívala tak mi paní Caderová řekla sametovým hlasem: ,,Máš hlas jako zrozený anděl. Můžeme klidně zkusit i ostřejší strukturu tvého hlasu, ale nerada bych ho zkazila, pokud bys samozřejmě chtěla."
,,Moc Vám děkuji, ale za sebe bych neřekla, že mám hlas jako anděl." řekla jsem tichounce.
,,Nebuď tak skromná Amálko, jakou máš nejoblibenější písničku? Hádám, že asi nemáš jen jednu, viď?" řekla mi s úsměvěm paní Caderová.
Chvíli jsem přemýšlela, co bych chtěla zazpívat, a pak mi to docvaklo. ,,Chtěla bych si zazpívat Pretty Little Psycho od Porcelanin Black, pak Natural od Imagine Dragons a naposledy Unicorn od zpěvačky Noa Kirel." řekla jsem s tím největším nadšením.
,,No sice ty autory a písničky neznám, ale snad ti to půjde. Nebudu ti k tomu nic říkat, zhodnotím to všechno až na konci. Chceš k tomu pustit doprovod?" jelikož to byla manželka zdejšího faráře, pana Cadera, ani se nedivím, že ty písně neznala.
,,Ano prosím." kývla jsem na to a začala zpívat první písničku při slovech Pretty Little Psycho můj hlas zněl, jak kdyby byl z části Ďáblův. Byl to takový chrčivý dluboký a křičivý tón, až jsem sama byla překvapená, co dokážu. Ale co já, hlavně paní Caderová byla z toho na větvi. Když jsem skončila nebyla schopná slova. Šla jsem tedy na písničku Natural, kde mi hodněkrát ulítla nota a pár slov mi vypadlo, je dobře, že jsem si o tom byla vědoma. U té druhé písně se paní Caderové zkřivil obličej, což jsem chápala skrz ty chyby. Další píseň byla Unicorn, můj hlas při ní zněl při refrénu jako zvon katedrály. Byl lehký a tak zvučný, roztomilý jako hlas dítěte a zárověň zněl jako hlas dospělé dívky. Z refrénu se mi naježily chloupky na zádech, byl to zvláštní a kouzelný pocit. Milovala jsem tuto píseň.
,,Jsem nadšená Ami, tohle....to je hotové nebe tato písnička spojená s tvým hlasem. Ale předtím ti to hodně ujelo. Co se týče té tvé ostřejší struktury hlasu, je taky nádherná, ale zase se jí moc nezatěžuj nebo nebudeš moct mluvit. Nerada bych o tak krásný hlas přišla kvůli takové blbosti, teď půjdeme jěště na další písně, pak na lidovky a můžeš jít." řekla s úsměvem paní Caderová.
Dokončily jsme lidové písně a já mohla v klidu odejít. A jelikož jsem měla čas, zašla jsem si do kavárny k Tiffanymu. Měli tu výbornou kávu, a proto jsme sem chodila často s kamarády i se sestrou. Objednala jsem si karamelové latté s jahodovým croissantem a sedla si ke stolu, který byl hned vedle okna do krásné jarní zahrady. V tom mi napsala slečna Moleeová, že se housle odkládají na zítra, protože dnes musí k doktorovi. Tudíž jsem housle tahala zbytečně, no ale to nevadí. Napsala jsem jí, že se tedy uvidíme zítra a popřála krásný zbytek dne. ,,No to snad ne." špitla jsem potichu když jsem zpozorovala modré vlasy v culíku, byl to Zeck. "To mě špehuje nebo co?!" řekla jsem si v duchu. Díky Bohu si mě nevšiml, dole seděl ještě s jedním chlápkem, vypadal podobně jako on, až na vlasy ty měl hnědočervěné a krátké. Měly přesně podobný střih jako tátovy. Koukla jsem se na hodinky a zjistila, že je deset minut po desáté. Dojedla jsem croissant, vzala si kafe v keramickém kelímku potisknutém pusinkami a odešla z kavárny. Při odchodu jsem si všimla, že Zeck i ten jeho kámoš, nebo kdo to byl, si mě všimli. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, po dopití kafe jsem si kelímek dala do batůžku a šla směrem ke katedrále. Tam jsem si dala chvíli takovou línou modlitbu a pozorovala jsem spíše krásy katedrály.
To umění, které tam bylo vystaveno, mě hrozně lákalo svojí krásou. Katedrála nemusela být ani osvícená. Ranní slunce udělalo místo světel svou práci, ovšem ne všude světlo proniklo, zbytky ne moc dobře viditelných částí katedrály osvětlovaly krásné zdobené kovové svícny se svíčkami. Trochu jsem se po kostele prošla a udělala si foto té nádhery, ikdyž jsem věděla, že se to nesmí.
Cítila jsem se jako doma, v klidu a uvolněná, bylo tu sice trošku chladno, ale to mi nevadilo. Prošla jsem si i místa, která byla osvětlená svíčkami a uviděla jsem na stěně pověšený velký obraz muže a ženy. ,,Zakladatelé katedrály Sv. Andrého - Druss a Eleanor. 1799." špitla jsem, co nejvíce to šlo. Pozorně jsem si obraz prohlídla a zjistila, že Eleanor nevypadá zrovna šťastně. V batůžku jsem měla ještě z minulé návštěvy katedrály zapalovač a čajovou svíčku, a tak jsem ji zapálila a polozila na dlaždicový stoleček. Chvíli jsem se ještě dívala na obraz a v tom mě trochu zabolela hlava. Viděla jsem něco asi jako vzpomínku, kde se Eleanor otočila a usmála se na mě, poté se vytratila. Vzpomínka to být nemohla, jak by taky mohla, pokud jsem nežila v 18. století, tak je to jen výplod mé fantazie. Nevěděla jsem co to bylo, ale i tak jsem se se zvláštním pocitem vydala z katedrály směrem na autobus domů.
Doma jsem uvařila oběd a uklidila si podle pokynů pokoj. Protože jsem hodná sestra, tak jsem uklidila pokoj i Emce, jelikož jsem věděla, že přijde zase kvůli kroužku pozdě domů. Nakonec jsem uklidila celý dům, protože jsem neměla co dělat. Co jsem to doděla, zavolala jsem mámě.
,,Ano?" ozvalo se na druhé straně telefonu.
,,Ahoj mami, kdy přijdeš?"
,,Kolik je hodin?" optala se.
,,Bude čtvrt na pět." odpověděla jsem.
,,V pět budu doma, zatím prosím ukliď. Udělala sis oběd?"
,,Moleeová mi psala, že dnes jde k doktorovi, takže se housle přesouvají na zítra. Už jsem stihla uklidit celý dům a oběd jsem si udělala." řekla jsem s neutrálně.
,,Ty jsi hodná. Tak já to tady dodělám, převléknu se a přijedu jo?"
,,Dobře, zatím."
,,Papa zlatíčko."
Dovolaly jsme a já přemýšlela, co budu dělat. Šla jsem do pokoje, sedla jsem si do sedacího pytle a pustila si Twilight ságu: Nový měsíc. ,,Tyjo, jaké by to bylo, kdyby to bylo ve skutečnosti?" řekla jsem si u konce filmu.
,,Já bych řekla, že by Bella nepřežila ani jeden den." řekla máma naproti mě opřená ramenem o futra.
,,Proč myslíš?" otočila jsem na ni hlavu.
,,No jelikož Bella je skleníková ufňukaná kytička. Řekla bych, že v realitě by kvůli své povaze nepřežila s upírem ani den." odpověděla máma tak trochu vážně.
,,Dole jsou udělaný špagety, ani jsem tě neslyšela přicházet." zasmála jsem se.
,,Znáš mě, jsem tichá jak myška. Chceš nachystat taky špagety?" kývla jsem na souhlas. ,,Tak za pět minut dole." dodala na což jsem opět kývla. Zavřela jsem počítač a šla pomale dolů do kuchyně, co vám budu povídat...moc jsem hlad neměla. Spíše se blížilo období, kdy jsem přestávala jíst - blížilo se pomalu léto.
,,Emka ještě nepřišla?"
,,Nene, vrátí se až za hodinu." řekla máma když ohřívala jídlo.
,,O půl osmý?" vyvalila jsem oči.
,,Hm, kolik toho chceš?" optala se mě, když držela talíř v ruce.
,,Jednu naběračku prosím." podívala se na mě se zdvyženým obočím, moc dobře věděla, že období mého hladovění se blíží.
,,Dám ti jednu a půl, hm?" zkoušela mi podsunout větší porci, věděla jsem, že se musím snažit jíst. Kývla jsem na to a šla nachystat příbory. Při večeři jsme se bavily o mámině práci a co je nového. ,,Mluvila se mnou Alessandra Floiová a říkala, že vybrali naše město na oslavu založení farností v Leevru. Jako nejlepší trenérku si vybrali právě Alessandru. No a mě oslovila s tím, jestli byste s Emkou nechtěly do čela, ptala se mě, co děláte ve volném čase. Řekla jsem jí, že ty zpíváš a hraješ na housle, a že Emka chodí na box a na taneční. Nezapomněla jsem samozřejmě zmínit, že obě máte rády hudbu a tanec. Moc se jí vaše koníčky líbily a chce, abyste se k ní připojily. Je to až tři týdny po tvých narozeninách, co na to říkáš?" zeptala se mě, nemohla jsem tomu uvěřit, že já se svou sestrou bych byla v čele.
,,Co já na to? No samozřejmě, že ano." řekla jsem s velkým nadšením. ,,Já si půjdu dát vanu, a pak půjdu spát." dodala jsem, vzala talíře se špinavým nádobím a dala je do myčky.
Odebrala jsem se ke schodům a to máma na mě volala: ,,Hlavně tam zase neusni."
,,Neboooj." odpověděla jsem nazpět. Šla jsem do pokoje, kde jsem si vzala mikinu a kraťase, což bylo moje pyžamo a zamířila jsem do koupelny. Napustila jsem si horkou vanu, dala do ní šumivou bombu se třpytkami a vůní jasmínu. Raději jsem si nastavila budíka na třičtvrtě hodiny, kdybych náhodou usla. Lehla jsem si do vany a rozýmala.
Dole jsem šlyšela mámu, jak se kvůli něčemu rozčiluje, hádám, že kvůli Emce: ,,Zbláznila ses, ještě že tě nevidí, to by pak bylo všechno ještě horší a nikam bychom se neposunuly, už teď je pozdě." to byla poslední slova, která jsem pořádně vnímala, než jsem usla. Probudil mě budík na telefonu. Byla jsem rozespalá a už jsem se tešila do postele. Oblékla jsem se a odešla z koupelny, jelikož jsem byla hrozně unavená, padla jsem do postele a v okamžiku jsem byla tuhá.
Ocitla jsem se ve zvláštní místnosti, mám pocit, že mi připomínala halu nebo něco na ten způsob. Vše hrálo temnými barvami, červená, modrá, černá, šedá. Kdyby tu byla nějaká světlá barva, určitě by to ten prostor krásně oživilo. Z vedlejší místnosti jsem uslyšela hlasy, vešla jsem do dveří, ze kterých vycházel zvuk a...
,,Mami?!" vrhla jsem na ni nevěřícně pohled, neslyšela mne a vypadá to, že i neviděla. Seděla v červeném tmavém kresle. Vypadá to, že tato místnost připomínala obyvák. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla tam nejenom mámu, ale i Emku. Emka stála s v pozoru s rukama za zády vedle křesla, kde seděla máma.
,,Je to moje malá holčička." řekla máma když se dívala na starou černobílou fotku. Kde byly dvě malé holčičky.
,,Už to není malá holčička, pamatuješ?" odvětil ji nějaký muž v obleku, který koukal z okna ven a tomu, co se dělo za ním, nedával oční pozornost. Na chvilí se obrátil, čelem k mámě čímž šly vidět zbývající barvy jeho garderóby. Oblek byl zbarven do tmavě modré barvy stejně jako kalhoty. Pod tmavě šedou vestou byla průsvitně bílá košile, kterou svazoval černý motýlek.
,,Já vím, ale pro mě jsou stále obě malé holčičky." odpověděla máma tomu muži v obleku.
,,Oba chápeme, že je to pro tebe těžké uvěřit, že už bude čas na návrat. I pro nás to není lehké, že Rubín po tak dlouhé době..... znovu uvidíme." řekla lehounkým tónem slečna v krásných dlouhých koktejlových šatech, které byly zbarveny do barev muže v obleku. Hnědé vlasy měla spletené do drdolu, ve kterém měla pár stříbrných sponek a na hrudi měla krásný decentní stříbrný náhrdelník. Muž si mezitím šel sednou na pohovku vedle své zřejmě manželky.
,,Proč jste mne nechali předvolat?" zeptala se máma onoho muže v obleku a odložila fotografii na kulatý dřevěný stůl před ní.
,,Chceme vědět jak to vypadá s naším Rubínem." mile se na ni usmál a vzal svou manželku za za ruku, avšak než stihl ještě něco říci, skočila mu do řeči.
,,Jak se daří našemu Rubínu, jak to vypadá s proměnnou a co potrava, je to zlé?" vychrlila slečna v šatech tunu otázek na mámu. Přemýšlím, kde jsem je jenom mohla už vidět.
,,Když dovolíte vaše výsosti, před nedávnou dobou jsem Rubín viděl a nevypadal zrovna nejlépe." řekl chlap v černém obleku s modrými vlasy sepnutými do culíku.
,,Počkat"...chvíli jsem na něj koukala. ,,Zecku!!" co ten mi sakra dělá ve snu?!
,,Jak to nejlépe?" zeptala se slečna v šatech a obrátila se na mámu. Ovšem máma zřejmě nevěděla o čem je řeč podle výrazu v obličeji. ,,Že by už to snad začalo?" otočila se na svého muže.
,,Mohu vás ujistit, že ještě ne, něco bychom o tom věděly." odpověděla máma a otočila se na Emku, která ji kývnutím dala souhlas.
,,Budeme ti věřit Solo, kdyby náhodou něco, musíš nám dát okamžitě vědět." řekl muž trošku nedůvěřivě mámě.
,,Můžete se spolehnout." Odvětila Emka, která za celou dobu neřekla nic.
,,No, můžeme pokračovat?" zeptala se slečna všech v místnosti.
Kde jsem ty dva jen viděla? Chvíli jsem přemýšlela až mi to došlo: ,,Vždyť oni jsou z toho obrazu, co visel v katedrále. Druss a Eleanor." řekla jsem nahlas. O jakém Rubínu to mluvili? Co znamená ta jakási proměna a co by mělo být s potravou? Najednou jsem nic neslyšela bylo to jak na povel a v tu ránu jsem uviděla bílo a zavřela jsem oči...