*Lexi POV*
„Budeme si hrát s panenkami? Dostala jsem dvě nové a jsou úplně super!" zeptala jsem se Emily, jakmile jsem zavřela dveře. Emily jen stála u dveří a tiše přikývla. Na sobě měla červené šaty a ve vlasech velkou mašli. Vypadala jako z pohádky.
Došla jsem ke skříni a vytáhla velkou krabici, ve které mám všechny svoje hračky. „Jakou chceš?" Držela jsem v ruce moji oblíbenou panenku, která je ještě miminko a pojmenovala jsem ji Lili a v druhé jsem měla Sáru, která je o trošku starší než Lili, ale ve skutečnosti se občas chová ještě jako větší mimino než ona.
Emily otevřela pusu, že chce něco říct, ale náhle se otevřely dveře a v nich stála maminka s Rose. „Mamí" Vykřikla Emily a hned běžela k ní. Rose si klekla a Emily se hned schovala u ní v náručí. Rose ji okamžitě začala hladit po zádech. „Budeš tu s námi?" Špitla Emily tichounce, ale i přesto jsem ji slyšela. „Samozřejmě kočičko, pojď si na chvilku sednout se mnou" Odpověděla Rose, sedla si na koberec a posadila si Emily na klín. Přitom se lehce usmála a mrkla na maminku.
Jak jako s námi? Všechny velký holky si přece hrají samy. Jejich maminky si povídají o dospěláckých věcech a velký holky si spolu hrají a mají spoustu zábavy, no ne přece? Stála jsem celá zkoprnělá a nevěděla, jak s danou situací naložit. Přece si přišla hrát se mnou. Je to moje kamarádka.
„Lexi? Pojď prosím za mnou." Z mých myšlenek mě vytrhla maminka, která se na mě sympaticky usmála a otevřela svoji náruč. Chvilku jsem přemýšlela, ale potom jsem položila Sáru zpět do krabice a šla společně s Lili k mamince. Ta mě hned objala. „Lexi, Emily potřebuje chvilku, aby se rozkoukala. Není to tak, že by si s tebou nechtěla hrát, jen potřebuje svoji chvilku, jako ty občas potřebuješ svoji. Dobře?" Jak mohla maminka vědět, o čem zrovna přemýšlím? Ale asi na tom něco bude. Když jsem poprvé potkala Emily, taky jsem potřebovala chvilku, a tak jsem přikývla. Ale stejně to nechápu. Ty hračky jsou přece super, kdo by si s nimi hned nechtěl hrát?
„Lexi, jak se tahle krásná holčička jmenuje?" Zeptala se mě Rose. Emily stále byla schovaná u ní na klíně. „To je Lili a je to moje miminko, chceš si ji pochovat?" Zeptala jsem nadšeně. Lilli miluje, když ji někdo chová. Většinou jsem to já, protože jsem přece její maminka, ale věřím Rose, že jí nic neudělá. „Moc ráda." Odpověděla Rose. Koukla jsem se na maminku, která se na mě usmála a přikývla. A tak jsem vstala a opatrně podala Lili Rose. „Moc mě těší, Lili." Pověděla Rose a vzala si Lili do náruče.
„Dívej kočičko, koho to tu mám!" Řekla něžně Rose Emily. Ta po chvilce konečně zvedla hlavu a podívala se na Lili. „Ta je hezká!" Usmála se Emily a podívala se na mě. „Můžu si ji taky pochovat?" Zeptala se mě a chytla ji za ruku. „Můžeš... ale buď prosím opatrná, je ještě malá." Dodala jsem zodpovědně.
„Co kdybyste ji holky daly do kočárku?" Ozval se najednou maminčin hlas. Já i Emily jsme zvedly oči a podívaly se na ni. Její prsty směřovaly na můj kočárek pro panenky, který stál v rohu místnosti. „Chceš?" Zeptala jsem se Emily. Ta jen s úsměvem přikývla a vstala. „A máš i postýlku?" Zeptala se mě Emily cestou. No jasně, jaká bych jinak byla maminka, kdybych neměla postýlku. „Je támhle." Ukázala jsem na jiný roh místnosti. „Tak já vezmu i Sáru, aby nebyla smutná." Poznamenala jsem. „Jo, Lili může být v kočárku, zatímco Sára může spát v postýlce." Přikývla Emily. To dávalo smysl. Obě by se do toho kočárku stejně nevlezly.
„A ty jsi jejich maminka?" „Jo... Sára je trošku starší a Lili je ještě miminko." Vysvětlila jsem jí celou situaci, protože Sára nemá ráda, když se k ní lidé chovají jako k malé.
„Tak co broučku? Můžu si jít s Mirandou vypít kávu?" Přerušila nás obě Rose. Nervózně jsem se podívala na Emily. Co když si se mnou teď nebude chtít hrát? „A budeš někde tady?" Zeptala se potichounku Emily. „Budu jen ve vedlejší místnosti, kdykoliv za mnou budeš moct přijít, dobře?" Pohladila Rose Emily po vlasech. Chvilku bylo ticho. „Tak jo..." Zašpitla Emily odhodlaně. „To stejné platí pro tebe Lexi, kdyby něco budeme v kuchyni." Přišla za mnou maminka a dala mi pusu na čelo. „Dobře." Odpověděla jsem a objala ji.
„Promiň, má teď takové horší období a člověk na ni musí pomalu." „V pohodě, já tomu zcela rozumím, hlavně že je vše v pořádku." Slyšela jsem konverzaci těch dvou, když pomalu odcházely.
*Miranda POV*
„Chceš normální kávu nebo ledovou?" Zeptala jsem se Rose, jakmile jsme obě vešly do kuchyně. „Je mi to celkem jedno, ale spíše ledovou, jestli můžu." „Samozřejmě, že můžeš, jinak bych ti ji ani nenabízela." Usmála jsem se a zapnula kávovar. „Už mi vysvětlíš, proč jste přišly takhle brzy? Lehce jste mě rozhodily" Možná je to banalita, ale možná za tím stálo něco víc. „Omlouvám se ti. To je na dlouhé vyprávění" Povzdechla si Rose. „Já mám času dost, teda dokud jedna z těch dvou našich cácorek nebude něco potřebovat." Sympaticky jsem se usmála, donesla kávu na stůl a posadila se vedle Rose.
„Emily teď prochází takovým složitějším obdobím. Nevím, co se stalo, ale najednou se začala bát lidí a nejraději je zalezlá doma. Vůbec nevím, co s ní mám dělat. Nechce o tom mluvit a před svým strachem utíká do svého littlespace, ve kterém se cítí v bezpečí. Vím, že na dnešní den se moc těšila. Ale ráno se vzbudila s tím, že nikam nechce. Dalo mi dost práce ji přemluvit, aby se mnou jela. Proto jsme přijely dříve. Musela jsem využít situace, kdy chtěla být ve svém littlespace, protože to se pak v rámci možností chová jako stará Emily. Když by byla zase velká, bála jsem se, že změní svoje rozhodnutí. Víš, že se snažím dělat pro ni to nejlepší, ale posledních pár týdnů je dost náročných... "
Tohle jsem vůbec nečekala. Znám Emily sice jen krátce, ale přišla mi jako taková společenská duše, která má ráda lidi kolem sebe. „To je mi moc líto." Objala jsem Rose, která měla slzy na krajíčku. „A přemýšlela jsi co dál?" Zeptala jsem se opatrně, protože vím, že tohle je takové křehké téma. „Volala jsem si s kamarádkou, která pracuje jako psycholožka. Říkala, že za ní máme zajet a uvidí se." Dořekla Rose a utřela si slzu. „no nic, změňme prosím téma. Co ty a Lexi? Je vše v pořádku? Zeptala se mě Rose, zatímco se napila své kávy.
*Lexi POV*
„Ale Lili nemůže ještě pít čaj z hrníčku. Je to miminko!" Vykřikla jsem na Emily, která seděla na zemi, Lili měla v náručí a nutila Lili, aby se napila. „Ale o Lili se teď starám já! Ty jsi mi to dovolila a já chci, aby pila z hrníčku." Odpověděla mi Emily zcela uklidněně. To mě naštvalo ještě víc. „Tak si vezmi Sáru, ta už umí pít z hrníčku." „Ne, já chci Lili. Je hezčí!" Hezčí? Jak může někdo o někom říct, že je hezčí? „Lili je moje!" A s tímto jsem Emily vytrhla Lili z náruče.
„Tak si nech to tvoje mimino, stejně si sama mimino, které musí nosit plínky. Úplně se k sobě hodíte." Odpověděla mi Emily, ukázala na moji plínku, která byla jasně vidět a vyplázla na mě jazyk. To nebyla pravda. Jsem velká holka. Maminka mi tohle vždycky říká. Nejsem žádný mimino.
„A ty jsi ještě větší, protože nedokážeš být chvilku bez tvé maminky, to já umím!" Teď jsem na ni vyzrála. Ona sama je mimino.
„Aspoň dokáži pít jako velká holka z flaštičky. Jenom malý mimina cucají od maminky!" Vykřikla Emily a sebrala mi Lili z rukou. Tady končí legrace. Cítila jsem, jak rudnu a hrnou se mi slzy do očí. Rychle jsem se otočila, otevřela dveře a snažila se najít maminku.
„Mamíííí!" Seděla v kuchyni u stolu. Rychle jsem k ní přiběhla, sedla si na klín, schovala svoji hlavu na její hruď a potichu brečela. „Co.. co se stalo?" Zeptala se maminka celá vyděšená. Rychle mě objala a lehce s námi kolíbala. Chvilku jsem se snažila popadnout dech. „Emi.. Emily je.. je zlá!" Vysoukala jsem ze sebe. Maminka mi podala kapesník, abych se mohla vysmrkat a konečně se pořádně nadechnout.
„Co se stalo?" Zeptala se Rose znepokojeně. Najednou přiběhla Emily a vykřikla: „Já za nic nemůžu. Ona je jen malý mimino." A posadila se Rose na klín. „Dobře holky, vysvětlí mi jedna z vás, co se přesně stalo?" Zeptala se maminka.
„Emily dávala Lili pít z hrníčku, i když ví, že je to ještě miminko. A pak o mě sama říkala, že jsem mimino." Vysvětlila jsem svůj úhel pohledu. „Ale Lexi mi dovolila, že se můžu o Lili starat a já vím, že už je na hrníček dost velká." Ta lhářka Emily. Přece je jasné, že miminka pijí z lahvičky. Na protest, že s tím nesouhlasím, jsem zkřížila ruce a těžce si povzdechla. Maminka s Rose se na sebe podívaly a usmály se. Usmály se. Co je na tom k usmívání? Tohle je vážná věc.
„Zlatíčka, chápeme váš problém. Emily, Lexi má pravdu, že Lili je na pití z hrníčku ještě moc malá, ale Lexi, ty jsi Lili půjčila Emily, takže se o ni starala ona, ty jsi se určitě starala o Sáru a Emily ti k tomu nic neřekla, nemám pravdu?" Zeptala se mě maminka. Lehce jsem přikývla.
„Tak uděláme kompromis, co kdybyste obě panenky daly spinkat. Lili do kočárku a Sáru do postýlky a najdeme vám něco jiného s čím byste si mohly hrát?" Chtěla jsem si hrát s Emily, ale už jsem jí žádnou svoji panenku půjčovat nechtěla, proto jsem souhlasila. Nenápadně jsem se podívala na Emily, která po chvilce přemýšlení přikývla také.
Maminka s Rose vstaly a obě nám podaly ruce. Sice jsem chtěla, aby mě maminka do mého pokojíčku donesla, ale to bych jen připustila, že jsem mimino, a to já fakt nejsem.
„Hmm... tak třeba omalovánky? Máme se zvířátky i s princeznami. Můžete si vybrat." Řekla maminka s úsměvem. „Dobře.." řekly jsme s Emily současně. Lehly jsme si na koberec a maminka donesla spoustu barevných pastelek a hodně omalovánek. O některých jsem ani nevěděla, že je máme doma.
Úplně jsem Emily ještě neodpustila, ale dovolila jsem jí, aby si vybrala první. Samozřejmě, že si vybrala princezny a hned začala omalovávat Elzu. Mě naopak zaujaly omalovánky s kočkami. Hned na první stránce byla jedna velká. Doufám, že přemluvím maminku a jednou taky takovou budeme mít. Ale ne tak velkou. Chci koťátko. Bude to moje koťátko. A budu se o něho starat. A bude jenom moje. A občas ho půjčím mamince, aby nebyla smutná. A budu ho mazlit. Aa..aa...
„Tak co? Myslíte, že si můžeme jít dopít tu kávu? Budeme zase hned vedle, kdyby něco, hned můžete přijít" Zeptala se nás Rose. Na chvilku jsem zvedla hlavu od kreslení a podívala se na Emily. Ta byla ve svém ledovém světě. Pobrukovala si písničku, kterou zpívá Elza, a vůbec nevnímala. Proto jsem se usmála a přikývla. Když nebude mít Emily moji panenku, tak mi to nevadilo. Maminka s Rose se na nás naposledy podívaly s troškou obavy v očích, ale nechaly nás malovat. Tentokrát nechaly i pootevřené dveře, takže jsem věděla, že maminka je blízko.
„Ty jsi tu červenou měla už dlouho. Dej mi ji!" Oznámila jsem Emily a měla nataženou ruku. „Ale já maluji šaty. Vezmi si jinou!" „Ale já ji potřebuji, chci udělat červený čumáček." „Každý ví, že kočičky mají růžový čumáček." „Ale můj má červený!" Ohradila jsem se celá zoufalá. Byla to moje kočka. Já chtěla červený čumáček. Navíc Emily na tu pastelku moc tlačila. Za chvilku se určitě zlomí. „Lexi, vezmi si jinou. Já ti ji nedám." Naštvaně jsem si povzdechla a vzala si místo červené hnědou, i když vím, že to nebude ono. Ale stejně jsem upřeně sledovala Emily a hlídala ji, aby se pastelka nezlomila.
„Mě už to nebaví, nebudeme si hrát s něčím jiným?" Navrhla Emily po chvilce. Mě se oddychlo, protože červená pastelka měla na krajíčku. „Fajn, máš nějaký nápad?" Zeptala jsem se Emily. „Hm...." Když to navrhla, tak přece měla už mít něco vymyšleného, to ví každý.
„Co třeba na rodinu?" Vyhrkla po chvilce. „Na rodinu? Jak se to hraje?" Zeptala jsem nechápavě. „To se přece nehraje, prostě budu tvoje maminka a ty budeš moje miminko." „A proč bych měla být zrovna já miminko? Proč ne ty?" Ohradila jsem se. Je to tu zase. Nejsem žádný mimino. Možná trošku. A jen před maminkou. Ale psst. „Protože jsi mladší." Odpověděla mi Emily. „Ale ty jsi menší, ty budeš miminko a já budu tvoje maminka." Řekla jsem vítězoslavně. „Ne... já jsem starší a já rozhoduji."
„Já to nechci hrát." Zakňourala jsem. „To by řeklo jenom mimino... podívejte máš barevný proužek, to znamená, že jsi svoji plínku už použila. Já žádnou nemám, protože jsem velká holka. Ty jsi jenom malý blbý mimino." Řekla a bouchla mě krabičkou od pastelek do hlavy. Tak a dost. Zaprvé jsem si teprve až teď uvědomila, že jsem asi svoji plínku opravdu použila a najednou se dostavil nepříjemný pocit. Zadruhé Emily mě bouchla. A za třetí, pořád rozkazuje. Není vůbec srandovní. Zase se mi hrnuly slzy do očí. Na nic jsem nečekala a běžela za maminkou.
„Emily je zase zlá, bouchla mě do hlavy, řekla, že jsem blbý mimino. A nechtěla mi dát moji červenou pastelku a ... a ... vůbec s ní není legrace" Musela jsem jim to všechno říct. Byla jsem celá zoufalá. Těšila jsem se na Emily, ale dnes byla vážně děsná. Sedla jsem si mamince na klín, ale nepříjemný pocit studena přetrvával a nemohla jsem sedět na stejném místě. Začala jsem se vrtět. Maminka mě jen sledovala a muselo ji být jasné, co se děje. Nic neříkala. Jen mě objala a snažila se mě uklidnit.
„Emily?" Zavolala Rose. Emily pomalu přicházela se sklopenou hlavou. „Emily, je pravda, že jsi byla zlá na Lexi a dokonce ji bouchla?" Zeptala se Rose přísně. Takhle jsem ji ještě neznala. Emily jen zavrtěla hlavou.
„Emily já čekám. Pravdu. Hned!" Rose nadzvedla obočí stejně jako to dělá maminka, když čeká na odpověď. „Mami, ale ona je fakt mimino, neumí si hrát jako velký holky!" Odpověděla Emily a protočila oči. „Lexi je stejná jako ty. Ani jedna z vás není mimino. Jste obě velký holky. A hlavně kamarádky. A kamarádky si neubližují ani si neříkají škaredými slovy, mám pravdu?" Musím říct, že z jejího hlasu šel strach.
„Ano..." Špitla Emily. „Takže teď se Lexi omluvíš a potom tě čeká deset minut v koutě, aby sis uvědomila, že takové jednání já tolerovat nebudu." Dořekla Rose a koukla se na Emily. Ta mlčela. „No tak.. čekám..." Dodala Rose. „Promin Lexi... já nechtěla.." vysoukala ze sebe Emily. „To je dobrý..." špitla jsem a raději se schovala u mé maminky, protože jsem potřebovala chvilku po tak náročném hraní s Emily.
„Tak co prdelko? Necháme ty dvě na chvíli o samotě a maminka tě zatím přebalí?" Zašeptala mi maminka potichounku a přitom mě plácla po mé plínce. Celá jsem zčervenala a zakňučela. Ona to vážně poznala. Jestli předtím ne, tak teď rozhodně ano. Maminka se jen zasmála, vstala a posadila mě na svůj bok. "Budeme hned zpátky. Lexi měla nehodu, tak jí půjdu přebalit." Omluvila nás obě. Rose podle všeho jen přikývla a táhla Emily do kouta. Emily začala popotahovat. A já se snažila kňučením dát najevo, že to mohla maminka říct méně nápadněji. Teď si Emily fakt bude myslet, že jsem mimino.