Když se Ari konečně dostal zpátky do svých pokojů, s úlevou zjistil, že v čase kdy byl pryč, je konečně někdo uklidil. Všiml si, že většina nábytku, včetně postele byla vyměněná. Občas měl Sim i své lepší stránky, když chtěl.
Jakmile si začal sundávat zbraně, jeho miláček se objevil. Garru šťastně vrtěla ocasem, tiše poštěkávala, když po něm skákala a olizovala ho.
Zatímco projížděl rukama jemnou srst, podařilo se mu sundat zbytek zbraní. Byl rád, že tenhle den je za ním. Poté co opustil nemocnici, zamířil do soudní budovy, kde se mu pečlivou směsicí zastrašování a lhaní, podařilo svým způsobem zlegalizovat, to co udělal. Oficiálně se stal domissem Kyly.
Unavený zamířil k posteli a padl do čistých pokrývek. Tohle bylo přesně to co potřeboval. Ne nějakou nave, která by ho nenáviděla. Ne věčně mluvícího Sima.
Potřeboval jen svou postel a Garru. Převalil se na záda, celé hodiny ležel, zíral do tmy, neklidně se převracel, když spánek nepřicházel. Měl co dělat, aby nenadával nahlas. Netušil co bude dělat, až ji doktor propustí a on ji bude muset vzít k sobě.
Ač byl všude klid noci, v jeho mysli žádný klid nebyl. Garru se k němu tiskla, hladil dál její srst, přitom dokázal myslet jen na jemnou kůži malé ruky, které se dotýkal. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby se k němu tiskla ona, místo lymise. Jaké by to bylo...
Fakt nejsem v pořádku.
Dál zíral do prázdna a jak začala obloha světlat, uslyšel nepatrný hluk. Poznal, že to bude Sim, když Garru vyskočila a běžela pozdravit svého oblíbeného přítele.
„Ne!" řval vedle Sim, když na něj skočila. „Ty jsi ji nezavřel?"
Ari se se posadil, naskládal si polštáře k čelu postele a opřel se o ně. Garru přiběhla zpátky, následovaná Simem.
„Tak co se stalo?" zeptal se, když si Sim sedl vedle něho na postel.
„Volal tvůj gere. Řekl jsem mu, že jsme všechno dali do pořádku, že ty jsi v pořádku. Ignoroval to." Odmlčel se a podíval se na Ariho. „Zajímalo by mě, jestli se k tobě někdy rodiče přestanou chovat jako k miminu, které potřebuje utřít zadek."
Ari protočil oči. Jako vždy, Simovi postřehy byly přesné. „Co se na mě chystá?"
„Bude s tebou chtít brzo mluvit. Zdá se, že už mu stihl někdo dodat podrobné informace o tom, co se tu stalo. O rozruchu, který si tu za krátkou dobu zvládl způsobit. Ví o tom, že jsi vznesl nárok jako domiss. Naštěstí neví, že byla označená, než jsme ji našli."
Sim se zarazil, než pokračoval. „Chce, aby ses jí zbavil."
Ari se zamračil. „Nejsem si vědom toho, že bych se musel ptát na dovolení, jako bych byl vážně pořád jenom dítě."
Sim to nekomentoval. Převalil se a zíral do stropu. „Měl bys někdy zkoušet přemýšlet nad následky, než něco uděláš."
„A ty bys měl vyzkoušet mlčení."
„Tak to bolelo," rozesmál se Sim. „Budu mlčet, o tvém dni spojení."
Ari si odfrkl, postavil se. „Musím jít."
„Počkej," zavolal za ním Sim a tím ho zastavil. „Myslím si, že bys měl poslechnout."
Ariho zamrazilo. Jeho gere byl možná milující, ale uměl taky být smrtící a krutý. Pokud šlo o problémy... Byl nemilosrdný. Přímo efektivně brutální.
„Ty nejsi zákon Ari."
Sim má pravdu, on není zákon, ale není ani malé dítě. Nerozhodně se na Sima díval. Být s ní, bude pro něj nejspíš mučení, horší než si uměl představit.
Vzpomínka na její vyděšené oči, když se na něho dívala...
V téhle chvíli se rozhodl.
„Ona je moje."
***
Ari se zastavil ve dveřích svého pokoje. Ležela na jeho posteli, vypadala bledá a slabá. Její tmavé vlasy byly rozcuchané, modřiny a škrábance stále poznamenávaly její jemný obličej.
Zein, který stál vedle postele zamyšleně zíral do svého tabletu, zatímco ji prohlížel. V hrudi ucítil podivnou bolest, když pozoroval, jak se jí dotýká někdo jiný.
Co tady dělá?
„Veliteli?" ozval se Zein.
S hlubokým nádechem se přinutil vstoupit do pokoje.
„Zatím vše nasvědčuje, že bude brzy v pořádku."
„Hlášení?" požádal stroze.
„Trvalo to čtyři dny, než jsme dostali infekci pod kontrolu. Stále se ještě neprobudila. Teď večer už nedostala žádná sedativa. Bylo lepší ji přesunout, dokud spí, aby zbytečně netrpěla. Velitel Nar to schválil," pronesl Zein věcně. „Doufám, že ta záležitost s vlastnictvím, už je vyřešená."
„Postaral jsem se o to," řekl Ari suše, zatímco se snažil potlačit podivné nutkání, odstrčit ho dál od ní.
Zein ještě jednou zkontroloval obrazovku na svém tabletu. „Takže nic nebrání tomu, abych odešel. Jako její domiss máš povinnost se o ni postarat, když už nepotřebuje moji péči."
Ari na něho zaraženě zíral, nezmohl se na lepší odpověď, než přikývnutí. Zein mu bez dalšího otálení vrazil do ruky krabičku. "Kdyby dostala znovu horečku, stačí jí tohle píchnout do ramene," vyštěkl. Zmizel dřív, než stačil Ari začít protestovat.
Se zmatkem v hlavě se snažil rozhodnout, co by měl teď udělat. Co bude potřeba. Nevěděl co si s ní počne, ale věděl, co se stane, až se mu do rukou dostane Sim.
Zaklel a stáhl si své boty. Dál se díval na Kylu ve své posteli, zatímco se sebe sundaval zbraně. S povzdechem je hodil na stolek a promnul si bolavé čelo. Měl by být zvyklý na to, že nic nevycházelo tak, jak si představoval.
Jemně zavzdychala, když se zavrtěla. Jeho tělo v reakci ztuhlo. Příliš jasně si mohl sám sebe představovat s ní, jeho ruce by klouzaly po jejím těle...
Přestaň!
Musel ji dostat ze svých představ. Stáhl si košili a zbytek oblečení, aby si mohl dát sprchu. Studená sprcha udělá zázraky. Zatím co se ujišťoval o své pevné vůli, vstoupil do koupelny a otočil kohoutkem. Zkontroloval, že voda je dostatečně ledová.
Měl skoro nechutné potěšení z bolesti, kterou voda přinášela jeho tělu. To bylo něco, co mohl ovládnout. Bolest byla přítelkyní a po několika minutách se cítil mnohem lépe. Vděčný, že má nad sebou znovu kontrolu, konečně zastavil proud vody.
Když se osušil, natáhl si jednoduché plátěné kalhoty spolu s košilí. Vešel do ložnice a čelist mu spadla tak, že málem bouchla o podlahu. Garru ležela uprostřed velké postele, přitisknutá ke Kyle, jako by jí chtěla zahřívat a chránit vlastním tělem.
Skvělý, prostě skvělý. Ani to hloupé zvíře už o mě nestojí.
Zhasl světla, zalezl do postele, na kousek místa, který mu ty dvě nechaly a snažil se usnout.
Trvalo několik minut, než se probral. Zamrkal do tmy. Garru do něho šťouchala hlavou, zatímco naléhavě poštěkávala.
„Brio?" zašeptala Kyla jako vystrašené dítě.
To byla poslední věc, co potřeboval. Když se dotknul její ruky, uvědomil, že má znovu horečku. Rozsvítil světlo, roztřesenými prsty nahmatal krabičku a vytáhl jednu z injekcí.
Za tohle tě fakt zmlátím Sime.
Rozepnul jí košili, stáhl jí z jejího ramene a píchl ji lék.
„Kam jdem?" zeptala se strašidelným šepotem. „Víš, že nás najde." Našpulila pusu jako malé dítě.
Ari šel do koupelny pro mokrou žínku. Když se vrátil k posteli, ležela v klidu a zdálo se, že znovu spí.
Tak jemně, jak jen mohl, jí otřel obličej. Velká modřina se jí stále černala na levé tváři. Když pokračoval v mytí, všiml si, že ani škrábance se jí ještě úplně nezahojily.
Najednou otevřela oči a upřela na něho prázdný pohled. Něžně, natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Ari se zarazil, užaslý z jemnosti těch prstů na jeho kůži. Starostlivost, která se objevila v jejích krásných očích, mu vzala dech. „Je mi to líto Brio. Už budu hodná. Jen, už neplač."
Jeho srdce se sevřelo, když si uvědomil, že si myslí, že je někým jiným. „Už nikdy nebudu."
Jako by našla útěchu v jeho slovech. S povzdechem se znovu propadla do spánku. Začal ji znovu otírat žínkou, pohledem sjel níž, kde rozepnutá košile odhalovala její hrudník. Snažil se nedívat, ale jak to jednou zahlédl, bylo to to jediné, co před sebou viděl.
Nech toho! Co je s tebou sakra špatně?
Natáhl se pro přikrývku a rychle ji přikryl, než odnesl žínku zpátky do koupelny. Vrátil se k posteli, když si sedl zpátky k ní, chytila ho pevně za zápěstí. Divil se, že v sobě měla tolik síly. „Proč jsme tady?"
Přeběhl mu mráz po zádech ze syrového strachu v jejím hlase.
„Kde je maminka?" zeptala se ufňukaně. „Chci mojí maminku." Bolest v jejím hlase ho zasáhla. „Kde je?" Z očí jí začaly téct slzy. „Protože jsem nebyla hodná," její hlas byl bez emocí, jako by po někom opakovala slova „Už mě nechtěli."
Nakonec zavřela oči.
Ari si vydechl a doufal, že už to nebude pokračovat.
Díky za klidnou noc...
Zůstal vzhůru skoro celou noc, několikrát ji otíral studenou vodou, snažil se srazit její horečku. Zatímco u ní bděl, stále přemýšlel nad jejími slovy.
Kdo je Bria? Proč utíkaly?
Těsně před svítáním její horečka klesla. Opatrně ji svlékl, naposledy omyl, natáhl ji do čisté oblečení, než se svalil do postele vedle ní. Jemně si ji přitáhl k boku, přehodil přes ně deku a okamžitě usnul dřív, než si všiml Garru, která se k němu přitiskla z druhé strany.