Nave - Osudový lov

5.

Kyla přidala do kroku. Nakonec se jí podařilo nepozorovaně opustit osadu. Od chvíle, kdy se z ní vyplížila, se neustále ohlížela, jestli ji někdo nesleduje. Na druhou stranu, proč by se namáhali ji sledovat, když se jí stejně chtěli brzy zbavit.

Tráva lehce pokrytá námrazou jí tiše křupala pod nohama, s každým dalším krokem, kterým se vzdalovala od osadu, se cítila lépe. Hustý les kolem ji uklidňoval. Jemné ševelení větru ve větvích bylo jako pohlazení pro její utrápenou duši.

V žádném případě by nemohla zůstat v kmeni a čekat, kdy jí přijdou odvléct Vykonavatelé jako Niu. Strach by jí ničil den po dni. Pomalu by jí zabíjel zevnitř.

Odejít od všeho co znala, bylo děsivé, ale nakonec, přežila do teď. Její život nebyl nikdy bezpečný. Musí si jen dávat pozor na divoká zvířata a lovce cizích kmenů. Největší obavy měla z gultů.

Podle povídaček, které kolovaly u nočních ohňů, lovili lidi jako zvířata. Naháněli je divočinou, jako vystrašené králíky a odváželi sebou. Nikdo nevěděl přesně proč a kam. Kyla, na rozdíl od některých nevěřila, že lovili lidi na jídlo. Při setkání s průměrným gultem neměl člověk jinou šanci, než útěk. Jejich zbraně dalece předčí cokoliv, co mají lidé. Už jen jejich velikost a vytrvalost byly značnou výhodou.

Podívala se nahoru na noční oblohu a zhluboka se nadechla. V mysli se jí vynořily myšlenky na Niu, zatímco ona musela bojovat se slzami v očích. Jak by jí mohla najít...jak by to mohla dokázat.

Nahlas vzdychla. Mnoho členů klanu se k ní chovalo, jako by byla neviditelná. Procházeli kolem ní, jako by tam ani nebyla, ani se nenamáhali vzít ji na vědomí. Nesměla udělat žádnou chybu, jinak by za ní zaplatili tak, či onak. Přestala si to připouštět už před lety. Neexistoval způsob jak se jim zavděčit.

O pár kilometrů později se zastavila a všimla si, že v lese je příliš ticho.

Sklonila hlavu, zaposlouchala se, ale nebylo slyšet žádné běžné zvuky. Obvykle bylo slyšet hemžení malých tvorů v okolí, ale nyní tu snad nebyl ani jeden.

Kyla mžourala do neproniknutelné temnoty a snažila se přijít na to, co mohlo přimět les ztichnout. Necítila pach krve ani neviděla žádné známky toho, že by zde byl někdo další.

Opatrně pokračovala v cestě a tiše našlapovala.

Náhle se v šoku zastavila. Dřepla si a v měkké hlíně uviděla velkou stopu v místě, které nebylo zarostlé mechem.

Její tělo ztuhlo, když pomalu zvedla hlavu, aby pohlédla mezi tmavé stromy před sebou. Nic neviděla, neboť měsíc zakryly mraky.

Kroky.

Jediný děsivý zvuk ve tmě. To byly její myšlenky, dokud nezaslechla nízké tiché vrčení. Vyskočila na nohy, přikrčila se a začala otáčet hlavou v pomalém oblouku, aby mohla znovu prohledat očima prostor okolo sebe.

Zježily se jí chloupky na krku, pomalu se otočila s očekáváním, že tam bude medvěd.

Něco tam bylo, to ano, ale rozhodně to nebyl medvěd.Spadla jí čelist, když uviděla lymise.

Další zavrčení, které bylo děsivě nepřirozené.

Já jsem tak mrtvá.

Velké načechrané koťátko jí poctilo návštěvou. To znamenalo jediné, někde jsou tu gultové a to někde blízko.

Tyhle ďábelské potvory, mají skvělý čich a zrak. Naštěstí pro ni, mají taky pěkně mizerný sluch s těmi svými malými oušky. Věděla, že je gultové používají jako lovecké psy. Tenhle má na krku silný obojek ze stříbřitého kovu, který ho chrání před zraněním od divokých zvířat, to znamená jediné. Jsou na lovu a ona bude kořist.

Kdyby nebyla tak vystrašená, zasmála by se té ironii osudu.

Do hajzlu, já jsem fakt mrtvá.

Trhla hlavou napravo. Uviděla další obrys, který se právě vynořoval ze tmy. Vypadal ještě hrozivěji, než ten první.

Srdce se jí divoce rozbušilo, ale snažila se ho uklidnit a potlačit paniku, která jí ochromila.

Hluboký nádech. Uklidni se, nebo jsi fakt mrtvá.

Pomalu nabrala vzduch do plic a zase ho pomalu vydechla. Bojovala se svým instinktem bezhlavě uprchnout. Pokud by jí lymisové začali pronásledovat, skončilo by to pravděpodobně její smrtí.

Stále upírala oči na ty dvě bestie. Měsíc konečně vykoukl zpoza mraků a zalil je jasným světlem. Ten pohled byl nádherný a ochromující zároveň. Jejich hustá dlouhá srst se matně leskla v bledém světle a oči jako by jim zářily přízračným světlem.

Rozhodla se. Pořád byla v místech, které znala.

Rychle se otočila a střemhlav se rozběhla mezi stromy. Ta chvilka než si ji všimnou, by jí mohla dát pár minut náskok. Daleko se nejspíš nedostane, ale doufala, že by se jí mohlo povést doběhnout až k nedaleké řece.

Les protnul hlasitý vřeštivý zvuk, který ji donutil zrychlit. Dlouhý táhlý zvuk naznačoval, že se jeden z lymisů snaží přivolat svého pána.

Raději se soustředila na to kam míří, než na myšlenky, co se může stát. Řeka byla blízko. Byla její jedinou nadějí, jak tohle přežít. Voda ukryje její pach a uhánějící proud by jí mohl odnést dál od těch bestií.

Jediným varováním bylo zapraskání větviček za zády. Vzápětí jí do zad vrazilo něco těžkého. V místě, kde do ní narazily tlapy lymise, jí vybuchla bolest a pak ji zalila další, když dopadla na zem. Byl těžký a ona musela zápasit o každý nádech.

Do levé ruky se jí zabodly tesáky a Kyla zakřičela. Bolest jí ochromila. Čelist se pevně sevřela a ona věděla, že nebude dlouho trvat, než ji zabije.

Volnou rukou hrabala v zemi kolem sebe v marné snaze dosáhnout na svůj nůž. Jehličí se jí zarývalo do dlaně. Úplně jí znehybnil, byl příliš těžký na to, aby ho dokázala setřást. S každou ubíhající sekundou byla slabší.

Prsty konečně nahmatala rukojeť nože a sevřela ji. Několik vzácných vteřin jí trvalo, než ho vytáhla z pouzdra. Bolestí se jí zatmělo před očima a na okamžik se přestala soustředit, ale ještě nebyla ochotná zemřít.

Hrozilo, že jí pohltí temnota, bolest která ji zaplavovala, ji obrala o poslední zbytky sil, ale podařilo se jí vrazit nůž zvířeti do tlapy. Lymis uskočil stranou, ale její ruku nepustil.

Mohla konečně dýchat, ale dál jí pevně držel. Kyla se nebránila, protože cítila, jak se jí jeho ostré tesáky zarývají hlouběji do masa. Zdálo se, že je soustředěný na to, aby jí udržel na místě, takže když se pomalu začala přetáčet, nevěnoval jejím pohybům pozornost.

Když se pokusila napřáhnou ruku s nožem, měla pocit, jako by byla příliš těžká, ale podařilo se jí vrazit čepel hluboko do chlupatého břicha. Bodala ho znovu a znovu. Hlasité čvachtavé zvuky a škubání těla při každém bodnutí, ji trochu povzbudily. Lymis pustil její ruku a v zápětí se na ni sesul.

Znovu jí projela vlna bolesti, když narazila zády na zem a svět se začal prudce točit. Těžké tělo ležící na ní se nehýbalo. Všimla si že nedýchá, napadlo ji, že zřejmě zasáhla jeho srdce. Několikrát zatlačila, ale byla slabá na to, aby ho dokázala odstrčit.

Umírám.

Otevřela oči a podívala se na nebe. Velký měsíc jasně ozařoval oblohu, hvězdy mihotavě zářily do noci a jí začaly stékat slzy po tváři.

Vážně jsem se ráda dívala na nebe...

Svět začal na okrajích černat. Trvalo jen několik mrknutí, než konečně její mysl pohltila milosrdná temnota.