Ari konečně našel pokoje velitele. Prošel předpokoji do ložnice, zastavil se uprostřed místnosti, aby se rozhlédl. Pohledem prohledal každý kout. Zavrtěl hlavou, když znovu přejel pohledem po svém novém domově.
Dlouze se napil z láhve, kterou sebral v kanceláři.
Jaké báječné místo k životu. Podlahu ze světlého kamene pokrývala vrstva prachu. Byl si jistý, že jí nikdo neumyl celou věčnost. V každém koutě bylo několik pavučin. Přepychový bílý koberec, který ležel před postelí, byl pokrytý špinavými otisky bot.
Přešel k oknu, roztáhl těžké tmavé závěsy a rozkašlal se, když se mu do obličeje snesl prach.
Když se přiblížil k posteli, uviděl smotané klubko špinavých dek. Raději si ani nechtěl představit, od čeho jsou skvrny, které byly na prostěradlech.
Všechno tu bylo drahé, luxusní a nechutně špinavé. Celé to spíš připomínalo díru, zamořenou zápachem a hmyzem, než bydlení pro velitele. S touhle myšlenkou se otočil, aby se vydal se najít nějaké lepší místo na spaní.
Se zívnutím se podíval na sametové pohovky v předpokoji, které slibovaly nepohodlný spánek. Nespal pořádně už několik dní a vážně si potřeboval lehnout. Aspoň na chvíli.
Postavil láhev na stolek vedle pohovky. Stáhl ze sebe těžký kabát, bojovou vestu, odepnul si opasek se zbraněmi a všechno prostě upustil na zem. Příliš unavený, než aby dál přemýšlel, si sedl na pohovku nejdál od dveří.
Natáhl se pro láhev, jedním loknutím ji dopil, rozpřáhl se a vztekle s ní mrsknul o protější zeď. Rozltříštila se s hlasitou ranou a střepy s cinkáním dopadly na podlahu.
Co jsem komu udělal, že jsem skončil tady.
Za pár hodin budou muset vyrazit na lov. Vše co chtěl on, bylo spát. Dlouhý, nikým a ničím nerušený spánek.
O ruku se mu otřel teplý vlhký čumák. Garru. Musela se vzbudit, když se láhev rozbila a přilákalo ji cinkání střepů. Bezmyšlenkovitě začal projíždět prsty hustou srst, opřel se uvolněně o pohovku, když ho jemné předení začalo uklidňovat.
Lymisové, velká divoká stvoření z pohoří Ticas na Esekoinu. Jejich poslušnost se dala vynutit, ale důvěra a loajalita nikoliv. Jako by si chtěli svého majitele vybrat sami. Garru našel jako malé mládě u jednoho z chovatelů.
Dlouho mu trvalo, než mu začala důvěřovat a stala se věrným společníkem. Byla vycvičená, ale se svou stříbrnou srstí se nehodila na loveckého lymise, ti byli většinou tmaví, světlá barva v krajině příliš zářila. Pokud by se jí neujal, pravděpodobně by jí utratili. Svým způsobem byla lékem na jeho osamělost, z žádného důvodu se proti němu neobrátí, na rozdíl od lidí.
Pokusil se uložit na nepohodlný kus nábytku. Natáhl se pro vestu, zmuchlal jí a nacpal si jí pod hlavu. Přehodil přes sebe kabát, zavřel oči a poslouchal ticho.
Hladíc zvíře po teplé kůži, se konečně uklidnil a byl rád, že není sám. Garru okolo něho lezla, nabízela mu veškerou útěchu a ochranu. Mohl se uvolnit, spát v klidu, aniž by musel vyskočit při každém zvuku. Nikdo se k němu nepřiblíží. Neexistovala šance, že by to někdo dokázal.
Probudil se s trhnutím po pár mizerných hodinách spánku, s bolavými zády a pocitem, že se jeho hlava rozpadne na tisíc malých kousků. Znovu zavřel oči, zhluboka se nadechl a snažil se potlačit drtivou bolest hlavy. Zkusil se opatrně pohnout, když jeho žaludek udělal několik přemetů, padl zpátky na záda.
Vážně tady pijou sračky.
Minimálně to, co v noci pil on, byla totální sračka. Právě si přál zemřít. Horší kocovinu snad ještě nezažil.
Nový báječný den, mého nového báječného života.
Přinutil se zvednout a odbelhal se do koupelny. Stáhl ze sebe zbytek špinavého oblečení, hodil ho do kouta, pustil naplno proud ledové vody ve sprše a stoupl si pod něj.
Po několika minutách, kdy z něho studená voda smývala následky včerejší noci, odplavovala většinu bolesti, cítil alespoň nepatrnou úlevu. Vylezl ven, v jedné ze skříněk našel čistý ručník, obtočil si ho kolem pasu a vrátil se zpět do pokoje.
Za denního světla vypadal ještě hůř než v noci.
Absolutně znechucený se znovu rozhlížel po místě, kde bude muset žít. Zrak mu zavadil o tašku, kterou někdo musel v noci položit ke dveřím. Musel to být Sim, nikoho jiného by k němu Garru nepustila. Odnesl jí do koupelny, vyndal z ní čisté oblečení, oblékl se a odešel hledat Sima.
***
„Sime," zavrčel Ari. „Jestli ti na mě aspoň trochu záleží, vezmeš blaster a střelíš mě do hlavy. Přímo tady. Teď hned."
Sim se tvářil, jako by to neslyšel a vyrazil ke vznášedlu. Vyšel po rampě ke dveřími, hodil svůj batoh dovnitř a otočil se. Chvilku pozoroval Ariho, který přecházel sem a tam.
Ten se zatvářil jako malé, nešťastné dítě, když ukázal směrem ke vznášedlu. „Já nikam neletím a už vůbec ne tímhle-"
„Drž klapačku," uchechtl se Sim. Zarazil tak další slova, jež mohla přítele ještě víc ztrapnit. Nebo něco horšího, třeba rozesmát jeho. To by mu pravděpodobné vysloužilo lekci, pár dobře mířenými ranami Ariho pěstí a zábavu v podobě hledání zubů na zemi.
Ari zavrčel a vycenil vztekle zuby.
„Bohyně, ty na mě vrčíš a ukázal si mi právě tesáky?" s přehnaně spadlou čelistí zamrkal Sim a přitančil blíž k němu. „Nechceš mi snad říct, že budeš potřebovat přebalit, ještě než vyrazíme, protože si se zvládl strachy podělat už na zemi?"
Ari zavřel oči. Vážně, nesnášel létání na místech s gravitací, už vůbec ne v těhle maličkých věcičkách. Už jako malému mu pokaždé bylo špatně. Při prvním vojenském výcviku, se k pobavení všech, svezl ze sedadla na zem do uličky, kde málem vyzvracel i vnitřnosti.
„Neboj se. Strýček Sim na tebe bude něžný," zašeptal mu do ucha ten šašek. Popadl ho za předek černé bojové vesty a když ho začal táhnout za sebou ke vznášedlu, začal broukat písničku, kterou se uspávají na Esekoinu malé děti.
„Máš jediné štěstí, že už jsou všichni pryč. Kdyby tohle někdo viděl, přísahám, že bych tě zardousil holýma rukama, vykuchal, rozsekal na maličké kousíčky a nakrmil jima Garru."
Sim zamrzl v pohybu. „Neříkej mi, že tu někde je ta chlupatá věc."
Za nimi se ozvalo krátké radostné štěknutí. Jako by pouhé vyslovení jména mohlo přivolat démona.
„Och ne, ne a ne. Tohle s námi neletí. Nech to doma na gauči kam to patří," začal skuhrat Sim, když se mu o nohy začala otírat velká hlava. „Budu samej chlup a zase mě celého poslintá. Proč to taháš všude sebou?"
„Protože není otravná jako ty a je mnohem užitečnější."
Ari se sklonil k lymisovi, aby mohl zajet rukama do husté stříbrné srsti na jeho zádech. Ten se spokojeně nahrbil, znovu radostně štěknul a začal hlasitě příst.
„Vážně sebou potáhneme tohle rozmazlené stvoření?" pokračoval Sim.
„Přestaň fňukat. Garru je vycvičená jako ostatní," odsekl Ari, poplácal lymise po hlavě, sklonil se k němu a nechal si olíznout bradu. Když se k němu jeho miláček přitiskl a dál hlasitě předl, otřel se tváří o jeho čumák.
„Není jako ostatní. Je to rozmazlená potvora-"
Sim na Ariho zaraženě zíral, tentokrát s čelistí opravdu spadlou až na zem, když vytáhl ze svého batohu obojek a začal ho nasazovat silný krk. „Vážně? Jako vážně je to na tom obojku, nebo se mi to jenom zdá? "
Ari ho okázale ignoroval, zapl obojek a srovnal malou třpytivou hvězdičku, zavěšenou na širokém kovovém loveckém obojku. Narovnal se, hodil si batoh na rameno a když se konečně vydal do vznášedla, mlaskl na lymise, který ho se šťastným vrtěním krátkého ocasu následoval.
Prošel chodbou do nákladového prostoru, kde postavil batoh na zem a počkal, až Garru vleze do přepravního boxu v zadní části. Ještě jednou ji podrbal pod krkem, zavřel dvířka a pro jistotu dvakrát zkontroloval západku.
Sim mezitím zatáhl rampu, zavřel dveře, vztekle produpal okolo a zapadl do pilotního prostoru, kde začal provádět předletovou kontrolu.
Ari se vrátil do přední části vznášedla, kde sebou hodil do sedadla druhého pilota a rozesmál se výrazu v Simově tváři. „Ty jsi tak zlý. Je to jen malý lymis."
„No jasně," ušklíbl se Sim. „Jsem hrozný, stejně jako ty. To je ten důvod, proč mě tak strašně miluješ. Taky zbožňuješ, že všechno poseru, jen aby to všechno bylo zábavnější," se smíchem zapnul motory.
V tu chvíli si Ari rychle nasadil sluchátka, utáhl popruhy postroje a pevně zavřel oči. Vznášedlo odstartovalo s takovou rychlostí, že cítil, jak se boří do sedadla. Jakmile vyletěli z brány, poznal, že ještě zrychlili.
Ve sluchátkách se ozval veselý Simův hlas. „Tak jo, pevně se drž. Minule, když jsem tohle zkoušel řídit, tak to nevyšlo. Neboj, dokážu se poučit ze svých chyb. Měl jsem jen pár modřin a ty orgány uvnitř, se nakonec zahojily. Celkem bez následků."
***
Věnováno všem majitelům domacích mazlíčků. Garru má (bohužel pro všechny co jí znají) základ v osobnosti mojí kočky.