Christian
Láska do našeho světa nepatří!
Zavřel jsem oči proti těm slovům a prsty jsem se zaryl do Mileniných boků. Slepě jsem přesunul ruku na její tanga, přetrhl jsem je a upustil na podlahu. Pustil jsem ji, abych si rozepnul kalhoty a vytáhl penis.
Láska do našeho světa nepatří!
Roztáhnul jsem jí nohy, moje tělo se přitisklo k jejímu. Aniž bych se jí dotkl, už jsem věděl, že je mokrá a připravená na mě. Špička měkkého penisu se otřela o její vnitřní stehno. Milena zasténala a přisunula se ke mně blíž.
Při zvuku jejího sténání jsem prudce otevřel oči. Do prdele. Ne.
Co to sakra dělám?
Odstrčil jsem se od jejího těla a klopýtal jsem zpátky, úplně vyděšený z toho, co se chystám udělat. tohle jsem nemohl. Ne mé Maye. Věřila mi. Dala mi sebe. Nemohl jsem ji takhle zradit.
Tělem se mi naplnil stud a bolestně jsem se nadechl. "Vypadni. Hned teď kurva vypadni ven," zavrčel jsem a znovu si zapnul kalhoty.
"Ale..." Ohlédla se přes rameno a na tváři měla masku zmatku. V tu chvíli se dveře s rachotem otevřely a já viděl, jak dovnitř vchází Alex. Vytáhl pistoli a namířil ji na Milenu.
"Vypadni, než ti vystřelím mozek," odsekl. Milena šokem a strachem zalapala po dechu, než se rychle sehnula a popadla své roztrhané kalhotky. Vyběhla z pokoje a s bouchnutím za sebou zavřela dveře.
"Myslíš to vážně?" zařval na mě Alex a oči se mu leskly hněvem a znechucením.
"Ne." Zvedl jsem ruku, ale mluvil nade mnou.
"Chtěl jsi ji šukat?"
"Ne!" Rychle jsem odpověděl. "Zastavil jsem."
Zavrtěl hlavou a vydal se ke mně. „Opravdu dopustíš, aby ti otcova slova ovládla hlavu? Necháš ho ovládat tvůj život?"
"Ne," zavrčel jsem.
Alex zavrtěl hlavou. "Co je pro tebe Maya?"
„Nemělo to tak být, Alexi. Nic z toho se nemělo stát. Můj plán byl přiblížit se Maye, abych ji přiměl odhalit svou pravdu. Museli jsme vědět, jestli byla zrádkyně. To byl ten zkurvenej plán," odsekl jsem a frustrovaně si zajel prsty do vlasů.
Takový byl plán od začátku. Přibližte se k Maye, získat její důvěru a přimět ji, aby odhalila svou pravdu. Ale tím to neskončilo.
"Neměl jsem nic cítit," ukončil jsem zlomeně.
"Já vím," souhlasil tiše. „Ale to už není ten plán. Tento plán skončil ve stejný den, kdy byl vytvořen. Skončilo to ve chvíli, kdy jsi jí dal svoje sako a cítil jsi její slzy, jako by byly tvé vlastní."
"On má pravdu. Maya bude můj pád," zašeptal jsem a otočil se čelem k oknu.
Venku byla černočerná tma, tak podobná temnotě uvnitř mě. Zavřel jsem oči a opřel se čelem o sklo. "Nemohu ji ztratit, Alexi. Ona je pro mne vším."
"Jestli se jí kvůli mně něco stane..." začal jsem, ale větu jsem nedokončil. Nemohl jsem se přimět vyslovit ta slova. Nedokázal jsem si sebe představit bez Mayi. Byla mou součástí.
"Souhlasím. Larrin měl pravdu. Ona je tvoje slabost," odpověděl chladně Alex. Ostře jsem se nadechl a bolestí se mi pevně sevřel hrudník.
"Ale ona je také tvoje síla," dokončil. Při jeho slovech se mi rozbušilo srdce, otevřel jsem oči a otočil se k němu čelem.
S povzdechem přikývl a jeho oči se trochu zjemnily. "Od té doby, co vstoupila do našich životů, ses hodně změnil. Maya je tvoje síla. Ona je ta, která tě pokaždé zabrání klopýtat ve tmě. Je na tobě, aby sis vybral, jestli ji necháš být svou slabostí, nebo silou."
Posadil jsem se na židli a položil si hlavu do dlaní. Jak jsem měl ochránit Mayu?
"Neubližuj jí, Christiane. Po tom všem, čím si prošla, si nezaslouží, aby si ji ubližoval."
"Nechci, Alexi. Poprvé v životě nevím, co mám dělat." Vyslovil jsem své trýznivé myšlenky a ta slova mi na rtech chutnala hořce.
"Na to můžeš odpovědět jen ty. Jen si ale pamatuj jednu věc." Alex se odmlčel a já jsem vzhlédl a čekal, až bude pokračovat. "Je to tvůj anděl."
S tím přikývl, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
Můj anděl.
Mnul jsem si ruce na zátylku a snažil jsem se uvolnit tak napjaté svaly. Strávil jsem hodiny přemýšlením o tom, co řekli Larrin a Alex. Chodil jsem sem a tam, frustrace ve mně narůstala s každou minutou.
Když jsem se potom podíval na hodiny, bylo skoro deset. Maya by na mě měla čekat v klavírní místnosti. Zavřel jsem oči a povzdechl si. Za mými zavřenými víčky se mihla Mayina usměvavá tvář. Po mnoha frustrujících hodinách jsem dospěl k jedinému závěru.
Potřeboval jsem Mayu.
Vzpomněl jsem si na otcova slova před dvaceti lety a vstal jsem.
Anděl je člověk, bez kterého nejde žít. Nikdy ji nepouštěj. Protože pokud ji ztratíš, budeš navždy neúplný.
On měl pravdu. Bez Mayi bych byl neúplný. Myslel jsem na její sladký hlas, jemné doteky a polibky a její milující oči. Byla moje.
Když jsem vycházel ze své kanceláře, modlil jsem se, aby mi Maya mohla odpustit. Musel jsem jí říct pravdu o Mileně. Nešukal jsem ji, ale přesto jsem se jí dotýkal. Nechtěl jsem lhát. Maya si nic takového nezasloužila.
Také jsem se modlil, aby mě přijala. Nechtěl jsem se změnit. Stále jsem byl šéf a budu jím až do posledního dechu. Modlil jsem se, aby byla připravena na tento podělaný život.
Zastavil jsem se před klavírní místností a zhluboka se nadechl ve snaze uklidnit se. Jediné, co jsem chtěl, bylo držet ji v náručí a zapomenout na všechno.
Když jsem otevřel dveře, zastavil jsem se, když jsem viděl, že místnost je prázdná a temná.
Co sakra?
Rychle jsem vyšel z klavírní místnosti a vydal jsem se do našeho pokoje. Otevřel jsem dveře a viděl, že byly jen jemně osvětleny lampou na nočním stolku.
Maya seděla na kraji postele čelem ke zdi. Jemná záře tančila po její krásné tváři, když seděla.
"Mayo?" zeptal jsem se, šel dál do pokoje a zavřel za sebou dveře.
"Chladný. Nemilosrdný. Bezcitný. Arogantní. Zabiják. Nesympatický. Christian Běljajev nemůže milovat ani být milován. To jsou všechna slova, kterými jsi známý, že?"
Mayina slova mě zastavila a srdce mi zakoktalo při jejím bezútěšném, vzdáleném tónu. Lehce se zasmála a zavrtěla hlavou.
"Mayo, o čem to mluvíš?" zeptal jsem se a zmocnila se mě panika. Nelíbil se mi její tón ani způsob, jakým se vyhýbala pohledu. Nezněla jako moje Maya.
"Chtěla jsem věřit, že jsi jiný," zašeptala, tentokrát se jí přes slova zlomil hlas.
Sklonil jsem se kupředu a zoufale toužil ji zabalit do náruče a vymazat všechen její smutek. Maya se prudce otočila ke mně a já při jejím výrazu jsem bolestivě nasál dech.
Oči měla plné slz, tvář rudou a plnou bolesti a smutku. Podívala se na mě, jako bych ji zradil.
Pohled do jejích očí mi stačil, aby mi řekl, co jsem potřeboval vědět.
Ne. Ne. Ne. Zpanikařil jsem.
"Myslela jsem, že jsi jiný." Otřela si slzy. "Ale mýlila jsem se."
Maya
"Mayo, o čem to mluvíš?" zeptal se Christian. Zpanikařil, bál se, co má slova znamenají, zatímco já jsem se lámala zevnitř.
"Chtěla jsem věřit, že jsi jiný," zašeptala jsem chraptivě a nenáviděla jsem, jak se mi po těch slovech zlomil hlas. Nenáviděla jsem, jakou moc nade mnou měl Christian. Byl mým klidem, mou silou, ale také mou slabostí. Měl moc mě zlomit.
A přesně to udělal.
Poté, co dal mé srdce dohromady. Poté, co mi dal naději, to všechno vzal pryč a nechal mě znovu prázdnou a zlomenou.
"Myslela jsem, že jsi jiný," pokračovala jsem stejným tichým hlasem. Je pravda, že jsem věděla, jaký typ muže to je, ale se mnou byl jiný.
Christian, kterého jsem znala, byl milý a jemný. Tam venku to byl vrah a bezcitný, ale se mnou byl vším, co jsem potřebovala.
Ale všechno to byla lež.
Utřela jsem si slzy a nakonec jsem se otočila ke Christianovi. I ve tmě jsem viděla jeho napjaté tělo a ztuhlá ramena. Jeho tvář byla zkroucená panikou a hrůzou.
"Ale mýlila jsem se." Dusila jsem se svými slovy.
Nic jiného jsem říkat nemusela. V modrých očích se mu zablesklo poznání. Pochopil, že znám pravdu.
"Proč?" zeptala jsem se a můj hlas klesl na pouhý šepot. Udělal krok vpřed, ale zastavil se, když jsem zavrtěla hlavou. Tělem mi projel náhlý příval vzteku, který mě přiměl rychle vstát a čelit mu.
„Mayo..." vydechl roztřeseným hlasem. Nevěděla jsem proč, ale jeho hlas mě ještě víc rozzlobil. Připomnělo mi to, když se můj svět kolem mě rozpadl a nemilosrdně mě drtil.
"Kam jdeš?" zeptala se Mia, když jsem šla po schodech nahoru.
Aniž bych se zastavila, řekla jsem přes rameno: "Jdu za Christianem." Od rána, kdy se objevili Larrin a Adrian, jsem Christiana neviděla. Jeho chybějící přítomnost zanechala v mé hrudi bolavou díru a já jsem jen chtěla být znovu v jeho blízkosti, i když to bylo jen na pár minut.
S úsměvem jsem zamířila do jeho kanceláře. Byla jsem jen pár metrů, když jsem viděla, jak se otevřely dveře a Milena vyběhla ven, její obličej zpanikařil. Při pohledu na ni jsem zvedla obočí a zamračila se.
"Co je špatně?" zeptala jsem se a šla blíž. Při pohledu na mě zalapala po dechu a ruce si zvedla k hrudi. Vytřeštila jsem oči, když jsem viděla, co drží. Roztrhaná červená tanga.
Mé oči skočily do jejích a ona provinile odvrátila pohled a nervózně se kousala do rtů.
Ne prosím.
"Proč držíš spodní prádlo?" zeptala jsem se úsečně po chvíli ticha. Než mohla odpovědět, ozval se z Christianovy kanceláře Alexův hlasitý dunivý hlas.
Zmateně jsem se ohlédla na Milenu, ale ta se vyhýbala očnímu kontaktu se mnou. Bez odpovědi na mou otázku mě obešla. Zůstala jsem v němém úžasu, když jsem stála jako přimrazená na svém místě.
Třásly se mi ruce a mírně jsem se třásla, když Alex křičel dál. Když jsem uslyšela Christianův hlas, konečně jsem se vytrhla z omámení a šla vpřed, dokud jsem nestála přede dveřmi.
Nevěděla jsem, co mám čekat, pořád jsem ztrácela mysl v tom, co jsem právě viděla. Ale pak se mé srdce zastavilo a hruď se mi bolestivě stáhla, když jsem slyšela jeho slova... Christianova slova. Nohy mi slábly a žaludek se mi zkroutil. Najednou se mi udělalo nevolno.
"Mým plánem bylo dostat se blízko k Maye, aby odhalila svou pravdu. Museli jsme vědět, jestli byla zrádkyně. To byl zasraný plán."
Potlačila jsem vzlyk, když jsem pochopila jeho význam. Pořád si mysleli, že jsem špión. Všechno to byla lež. Nikdy mi nevěřili.
Když jsem slyšela dost, odstrčila jsem se ode dveří.
Christian a já... ať už řekl cokoli, jeho sladká slova, jeho polibky, jeho jemné laskání, byla to všechno lež? Byl to jen trik, jak se ke mně přiblížit?
Byla jsem paralyzována jen tou myšlenkou. Přiložila jsem si roztřesenou ruku k ústům a pokusila jsem se ovládat dech. Ale měla jsem pocit, jako by můj svět kolem mě právě skončil. Cítila jsem, jak se znovu stáčím do tmy.
Slyšela jsem křik, ale žádné ze slov mi nedávalo smysl. Mohla jsem přemýšlet jen o tom, co jsem slyšela. V hlavě se mi opakovala stále stejná slova. Z jejich bolestivé zrady mi zvonilo v uších.
Naposledy jsem se podívala na dveře, otočila jsem se a poslepu jsem běžela do našeho pokoje. Potřebovala jsem uniknout z této kruté reality. nechtěla jsem tomu věřit. Ne Christian. Ne můj Christian.
Dveře se za mnou zavřely a já klesla na podlahu, přidržujíc si kolena na hrudi a vzlykala.
To by neudělal. Staral se... viděla jsem mu to na očích.
O Christianu Běljajevovi se ale vědělo, že je prolhaný. Kdyby si myslel, že jsem zrádce, nezastavil by se před ničím, aby zjistil pravdu.
I kdyby to znamenalo zlomit mě, dokud nebudu mít co dát.
Když jsem viděla, jak Christian udělal další krok směrem ke mně, vytrhla jsem se z bolestivých vzpomínek a udělala krok zpět. V očích se mu blýsklo bolestí a natáhl ruku, jako by mě chtěl utěšit.
"Co jsi dělal s Milenou?" zeptala jsem se, můj hlas byl téměř bez emocí a skrýval v sobě skutečný zmatek. Christianova tvář se zkřivila vinou a nervózně polkl. Jeho oči se na několik sekund odvrátily a ruce sevřely v pěst.
Při jeho reakci jsem cítila, jak moje už tak křehké srdce praská dál a prohlubuje díry v něm. Nemusel nic říkat. Už jsem dostala odpověď.
„Mayo, není to tak, jak si myslíš –" začal, ale rychle jsem ho přerušila.
"Dotkl ses jí?" Na mou otázku se odmlčel a na vteřinu pevně zavřel oči. Christian přecházel přede mnou a prsty si frustrovaně zajel do vlasů.
"Dotkl ses jí, Christiane?" zeptala jsem se znovu.
"Mayo..." zavrčel.
"Opravdu?" Tentokrát byl můj hlas hlasitější.
Otočil se ke mně a zamračil se. "Sakra, Mayo. Není to to, co si myslíš."
Vydala jsem slabý drsný smích a opřela se zády o zeď. "Takže jsi to udělal."
Christian ztratil pohled a zavrtěl hlavou. Pohnul se ke mně, ale zvedla jsem ruku a znovu jsem ho zastavila. "Nepřibližuj se ke mně."
"Slyšela jsem tě mluvit s Alexem," přiznala jsem podivně měkkým hlasem. Christian sebou trhl, pokud možno, celé jeho tělo se napjalo. "Je to pravda? Myslíš si, že jsem zrádce?"
Hluboko uvnitř jsem se modlila, aby řekl ne a že to všechno bylo nedorozumění. "Nejsem špión," pokračovala jsem tiše a zoufale doufala, že mi uvěří.
Viděla jsem, jak Christian viditelně těžce polkl a mírně zavrtěl hlavou. "Já vím, Mayo."
Přijal mou prosbu, ale stále jsem na ta slova nemohla zapomenout. Pořád to bolelo. Pořád jsem měla pocit, že se zlomím. Pod vrstvami bolesti zuřil můj hluboký hněv. Nikdy jsem se takhle necítila. Ani když jsem byla mučena.
Hnusilo se mi, že Christian ke mně tohle cítil.
Moje tělo vibrovalo silou mého hněvu, a když jsem zírala na Christianovu provinilou tvář, odsekla jsem. Pevně jsem se držela provázku, zoufale jsem se snažila neztratit kontrolu, ale právě v tu chvíli jsem ji ztratila.
Sklonila jsem se kupředu, udeřila jsem do Christianova těla a pevně jsem ho držela za límec. "Proč? Proč jsi to udělal? Byla to všechno lež? Řekni mi!"