„Kdo tady byl v tom taxíku přede mnou?“ Robert naléhal na taxikáře.
Taxikář však jen pokrčil rameny a odvětil nezaujatě: „Profesní tajemství. Nemůžu vám to říct.“
„To platí jen u psychologů a právníků!“ rozčílil se Robert a naklonil se dopředu k taxikáři, aby mu mohl pohlédnout do tváře. Pokud Roberta jeho práce dealera něco naučila, pak to, že člověka je těžší odmítnout, když se mu zpříma podíváte do očí a pronesete nějakou výhružně znějící větu.
„U dobrejch taxikářů taky! Kdybych vám to teď řek a zradil tak svýho předchozího klienta, jak byste mi pak moh vědět, že to samý neudělám, až do mýho auta nasedne nějakej chytrák, co se mě bude vyptávat na vás, co? Co by se pak stalo s důvěrou, pane, co?“ řekl taxikář důrazně, aniž by spustil oči ze silnice. Na jednu stranu Roberta těšilo, že se věnuje řízení a on se nemusí bát, že zahyne v nějaké hrozné dopravní nehodě, ale na druhou na tak soustředěného člověka nemohl použít svůj vražedný pohled.
„Ale to je mi putna!“ Robert obrátil oči v sloup a snažil se taxikáře alespoň hlasem přesvědčit, že není rozumné mu oponovat, „Myslím, že by se vám vyplatilo mé prosbě vyho-“
Robert však nedostal příležitost dokončit větu, neboť taxikář v tu chvíli prudce najel do zatáčky a Robert skončil s vyraženým dechem zase na svém místě na zadní sedačce.
Taxikář pak zcela nonšalantně zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, vaše prachy nechci, šéfe. Sice vypadám jako gauner, ale mám svý zásady. Vlastně mám jen jednu, ale fakt důležitou! A ta zní: Nepletu se zákazníkům do života. Vodvezu je, kam si řeknou, a pak rychle zapomenu na to, že jsem je vez. Nějaký špehování a donášení nechám těm, co si tím vydělávaj. Já jsem taxikář a tak prostě dělám svou práci.“
Robert zalapal po dechu a natáhl se po bezpečnostním pásu. Sice to byl pořád mladý, nespoutaný člověk, který si myslel, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, ale v tu chvíli si uvědomil, že ona zvyklost s bezpečnostním pásy má vlastně něco do sebe.
„Fajn… dobrý. Máte zásady, to chápu…“ zamumlal Robert spíše než ze slušnosti ze strachu, že taxikáře rozlítí jeho nedostatek morálky a rozhodne se to napálit do tramvaje, aby ho poučil.
Robertovi bylo zcela zřejmé, že z taxikáře žádné informace nevydoluje a i kdyby ano, vždyť musel každý den vozit spoustu lidí! Co by pak dělal? Všechny by je složitě hledal a jednoho po druhém se ptal: ‚Prosím omluvte to vyrušení, ale nefotil jste mě náhodou někdy ve sprše? A jestli jo, proč jste tak úchylnej?‘
Ne, to by jeho problém nevyřešilo. Jestli teda vůbec nějaký problém měl? Koneckonců se jednalo jen o obálku s jeho fotkami. Mohlo jít třeba jen o nějakého extravagantního režiséra, kterému se jeho obličej hodí do filmu. Vždyť se často kvůli obchodu pohyboval mezi lidmi z filmové branže… a nebyl úplně nepohledný! Klidně by se to mohlo stát. Nějaký režisér s ním chtěl prostě točit scénu ve sprše… a náhodou si zapomněl svou složku v taxíku, do kterého nastoupil. Jo, tohle znělo přitažené za vlasy i člověku, který zoufale toužil po tom, aby všechny tyto podivnosti měly nějaké nevinné vysvětlení.
Pravda byla zcela jiná a Robert si to musel přiznat. Jeho hříchy ho dohnaly a nastala chvíle, které se obával…
Byl tak dobrý dealer, že o něj začala projevovat zájem konkurenční zločinecká organizace, a tohle byla pozvánka k pracovnímu pohovoru. Bylo to najednou tak jasné. To proto se mu Lolin bodyguard tak okatě vystavoval v okně, aby si mohl prohlédnout jeho tvář, to proto Lola přijela pozdě, aby ho přinutila vzít si taxíka. A to proto ten podplacený taxikář nechtěl říct ani slovo o tom, kdo tu seděl dřív! Chtěli si vyzkoušet, jestli je dost chytrý na to, aby tuhle jejich šifru vyluštil! Ale na Roberta Vašinku si nepřijdou, není nejlepším drogovým dealerem v okolí jen tak bezdůvodně!
S úlevou si Robert položil hlavu na opěradlo a nechal příjemné letní slunce, aby vymazalo z jeho mysli všechny hrůzné obavy, jež v něm dokázalo vzbudit pár fotek.
Ti zlomyslní šprýmaři! Takhle ho ještě nikdy příjímací řízení na pracovní pozici nevyděsilo! Ale teď, když se trochu uklidnil, vlastně mu to lichotilo… ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. Robert nebyl žádný kariérní zločinec, neměl velké ambice, šlo mu jen o peníze a těch měl u Lorda vždy dost, tak proč se zaplétat do nějaké války gangů?
Ne, na jeho místě se nabízelo jediné rozumné řešení. Půjde za Lordem a poví mu, co se stalo. Tak to bude nejlepší. Vyjasní se to hned na začátku a vyhne se všemu tomu mafiánskému chaosu, který alespoň v kriminálních filmech vždy nastal, když zločinecký zaměstnanec dělal něco za zády svého šéfa.
V tomhle byl Robert navzdory tomu, jaké samolibé báchorky si nalhával ohledně těch fotek, vlastně docela chytrý. Zločinci většinou umírali, protože se mocnějším nebo méně zásadovějším zločincům pletli do cesty. No, Robert se rozhodně nikomu do cesty plést nechtěl a pracoval pro toho, který, jak věřil, ho bude vždy schopen před ostatními kriminálníky ochránit.
Houby v tu chvíli věděl, že právě Lord byl ten, kdo pro něj představoval největší hrozbu a že kdyby na to došlo, byla by mu Lordova ochranářská ruka proti ostatním zločincům platná asi jako mrtvému zimník. Vždyť on sám se nedokázal ochránit ani před svými vlastními domácími mazlíčky…
Robert však v tu chvíli netušil, jak bezútěšně jeho nadřízený skončil. To věděl jen Arnošt. A ten netušil, jak s touto informací naložit…
Arnošt už asi pět minut s otevřenou pusou zíral na Lordův piraňami ohlodaný obličej a doufal v jediné… že se každou chvíli probudí a zasměje se tomu, jaká blbost se mu to zdála.
Ale tohle byla realita a Arnošt se s tím pro své vlastní dobro musel smířit.
Tak se Arnošt zhluboka nadechl a skrčil se k zemi blíž k Lordovu nehybnému tělu.
V tu chvíli byl poprvé v životě vděčný za povolání béčkového režiséra. Kdyby neměl bohaté zkušenosti s podobnými nechutnostmi z práce, nejspíš by omdlel a upadl do té kaše masa a kostí, která ještě před chvílí bývala lidskou tváří.
Se znechuceným šklebem na rtech popadl tu urputnou piraň za ocas, odtrhl ji z Lordova krku a vhodil zpět do akvárka, kde pokračovala ve spokojeném přežvykování Lordova tučného masa.
Pak si Arnošt ztrápeně povzdechl a posadil se zpět do křesla u konferenčního stolku. Jedním loknutím vyprázdnil sklenku rumu a stříbrným šátkem, který před ním ležel, si otřel chladný pot z čela.
Teprve teď mohl začít přemýšlet, co s touto nešťastnou situací udělá.
Takže… jednu věc si ujasníme rovnou. Možná je to ta první možnost, která vás zákona dbalé lidi napadá, ale ne, volat policii rozhodně nepřicházelo v úvahu. Arnošt sice nebyl vyloženě zločinec, ale svatoušek to taky nebyl. Měl menší zpoždění s placením nájmu a nikdy si moc nedělal hlavu s daněmi, když vyhrál nějaké peníze u rulety. A Arnošt si byl jistý, že kdyby policie začala rozsáhleji smrt Lorda vyšetřovat a náhodou by zabrousili i do jeho minulosti, donutili by ho zaplatit za ty své malicherné hříchy. A to si Arnošt nemohl dovolit, žádné prachy už mu nezbyly.
Třeba by ho dokonce obvinili z vraždy! Sice by pro to neměli žádné důkazy, ale když někoho nedopatřením sežerou piraně, je ten chudák, který toho byl svědkem, vždy tím nejpříhodnějším obviněným. Kdyby měl vyšetřující policista zrovna špatný den, mohl by to na něj zcela bez problémů svést.
Že to není možné? Ale, prosím vás! Korupce vládne světem! A i kdyby nebylo korupce a natrefili byste náhodou na zcela nezištného strážce zákona, zřejmě byste s Arnoštovým zločineckým vzezřením a mlhavou minulostí moc dobře nepochodili. Víte… policisté mají zvláštní morálku. Jsou schopni se obětovat pro blaho společnosti, ale při prvním přešlapu se pro ně stanete vyvrhelem, který si nezaslouží štěstí, soucit, ani obyčejnou lidskou slušnost. A Arnošt měl těch přešlapů víc než pouze jeden…
A ze všech těchto důvodů Arnošta ani na vteřinu nenapadlo, že by mohl celou situaci pokojně urovnat hovorem s policií. Ale telefon chtěl ke své záchraně použít, to je pravda, jen měl v plánu zavolat samotné personifikaci protipólu policisty- Láďovi.
Sice s tím chlapem mluvil asi deset minut, pět z nichž mu ukazoval mučící nástroje, ale stejně mu věřil tisíckrát víc než kterémukoliv poldovi na světě.
Vytáhl tedy mobil, aby svého zachránce přivolal, ale v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a Arnošt svůj telefon strachem div nezahodil do vody mezi piraně, které se navzájem velmi zapáleně přetahovaly o zbytky Lordova masitého krku.
„Tak jo… klid,“ řekl Arnošt sám pro sebe v naději, že pak nepropadne panice, „Není se čeho bát, nic jsem neprovedl. Sice se chystám zbavit mrtvoly brutálně zabitého chlapa, ale jsem nevinný…“
Když došel je dveřím, na kterých samozřejmě nebylo kukátko, jímž by si mohl ověřit totožnost toho nevítaného hosta (někteří lidé mají zkrátka v životě štěstí a někteří ne. Někteří lidé dostanou pro nic za nic všechno, po čem sní… Arnoštovi osud nedopřál ani to blbé kukátko), zhluboka se nadechl a navzdory tomu, že byl zcela otupělý alkoholem, strachem a znechucením, se snažil svou tvář zkroutit do výrazu, který by tolik nepřipomínal masku vraha z filmu Vřískot.
Když si pak v zrcadle ověřil, že vypadá přijatelně a že z něj nikde nevisí piraňa nebo třeba kus Lordovy hlavy, otevřel dveře. (Samozřejmě dokořán, protože Arnoštovi štěstěna odepřela i řetízek.)
A neboť, jak vám nejspíš došlo, měl celý svět toho dne náladu na dětinské šprýmy, tak za dveřmi nestál nikdo jiný než Robert Vašinka.
„Zdravím… je Lord doma?“ zeptal se Robert trochu překvapeně, že mu otevřel někdo jiný než Lord. Za celá ta léta, co ho znal, nezažil, že by u Lorda někdo strávil více než deset minut (Samozřejmě kromě jeho rybích přátel), natož, aby mu otevíral dveře, ale budiž, na tom teď přeci nezáleželo.
„Ne. Šel…“ Arnošt odvětil nejistě a na chvíli se zastavil v naději, že když svému opilému mozku poskytne pár vteřin na přemýšlení, dostane se mu na oplátku nějakého smysluplného nápadu, „Šel na schůzi Českého svazu rybářů, ichtyologů a chovatelů akvarijních rybiček.“
No to mě teda podrž… zaklel Arnošt v duchu, když slyšel, jaké šílenosti mu vycházely z úst. Tak dost! Končí s přemýšlením! Příště prostě plácne to první, co ho napadne. V žádném případě to nemohlo už být horší než tahle volovina.
I když… schůze Českého svazu rybářů, ichtyologů a chovatelů akvarijních rybiček by nebyla špatný námět na béčko. Dalo by se to natočit na starém dobrém koupáku, ze kterého už vzešly úžasné filmy jako Smrt na dně bazénu, Prázdniny mafiánskýho bosse nebo Poslední párty na skluzavce. Sice by z toho musel udělat spíš sjezd českých rybářů, ichtyologů, chovatelů akvarijních rybiček a alkoholiků, aby se ve filmu objevilo dost slivovice ke spokojenosti majitele koupaliště, ale to už by se nějak vyřešilo…
„A kdy bude doma?“ Robert vyrušil Arnošta z úvah o jeho dalším mistrovském díle.
„Nemám šajna. O rybách dokáže kecat celý hodiny, takže bych řek, že tam pobude dlouho,“ Arnošt pokrčil rameny.
„To je pech…“ řekl Robert a nepatrně se vytáhl na špičkách, aby mohl nahlédnout do Lordova bytu, „Chtěl jsem s ním mluvit…“
Slovo mluvit však Robert už vyslovil jen polohlasně, neboť v tu chvíli za rohem chodby vedoucí do obývacího pokoje spatřil rychle se roztékající kaluž krve.
Arnošt si všiml Robertovy drzé zvědavosti a zakryl mu pohled vlastním tělem dříve, než se Robert stihl na ten důkaz brutální vraždy dosyta vynadívat.
Tohle bylo špatný. Tohle bylo hodně špatný. Robert se v duchu proklínal za to, že sem jezdil. Vždyť tohle byla mafie! Jak si mohl myslet, že ty úchylné fotky, které mu někdo nastrčil do taxíku, ať už znamenaly cokoliv, jen tak zmizí po poklidném rozhovoru s Lordem. Tohle nebyl obyčejný pracovní pohovor. Tohle bylo násilné převzetí moci!
Teď to Robertovi konečně bylo všechno jasné. Nějací konkurenční zločinci se rozhodli ukrást Lordovi jeho království, zabili ho a teď se snažili nenápadně zjistit od jeho zaměstnanců, jestli chtějí sdílet osud svého bývalého šéfa, anebo jestli by se vlastně ani nebránili změně režimu.
A z této situace Robert viděl jediné východisko. Ihned půjde za Loliným bodyguardem, který, jak pochopil ze složky, byl novým kohoutem na smetišti, a dá mu najevo svou bezpodmínečnou loajalitu… která by samozřejmě opět zmizela ve chvíli, jakmile by onen nový šéf skončil s rozmašírovanou hlavou jako tady Lord.
Teď už zbývalo jediné… musel nějak šikovně skončit nepohodlný rozhovor s tím, kdo byl dle všech dostupných důkazů Lordovým vrahem a tak patrně i jeho novým kolegou, aniž by poznal, že byť jen koutkem oka zahlédl tu hrůzu, která se udála v obývacím pokoji.
A přesně to samé chtěl i Arnošt. V tu chvíli by dal svou pravou ruku, ledvinu i plíci za to, aby ten dotěrný mladý feťák uvěřil jeho historce o rybářském sjezdu, rozloučil se a navěky zmizel z jeho života.
Řekli byste, že když ani jeden z nich nechce v té konverzaci pokračovat, bude její ukončení víc než snadné… no to je omyl.
Arnošt ani Robert totiž v tomto směru totiž vůbec nevynikali, takže začali oba najednou koktat nesouvislé věty typu: „Jo, tak já už… nejspíš bych už… tak nazdar… já půjdu „
Tak si oba velmi rozpačitě odbyli tu únavnou společenskou konvenci a vydali se každý svou cestou.
Nejvtipnější je, že jakmile se mezi nimi zavřely dveře a jejich zcela rozdílné světy se opět vzdálily, začali si oba sami sobě v duchu gratulovat k tomu, s jakou pohotovostí a šarmem se z té nepříjemné situace vymluvili.
Ale divíte se jim? Jeden z nich šel navazovat vztahy s očividně velmi nebezpečným a ambiciózním kriminálníkem a ten druhý měl odklízet brutálně rozhryzané ostatky dalšího takového kriminálníka. Oba před svým činem potřebovali alespoň trošku povzbuzení…
2257 slov