Maya
"Co to..."
"Víš, jsme si podobný víc než si myslíš?" zašeptal a zvedl ruku ke své tváři. Odtrhla jsem oči od jeho hrudi a vzhlédla. Oči měl prázdné, ale jeho rty se ztenčily do tvrdé linky.
Většinu času jsem ani nevěnovala pozornost jizvě na jeho tváři. Bylo to pravděpodobně proto, že jsem se vždy vyhýbala pohledu na jeho chladnou a rozzlobenou tvář. Ale teď, když ukázal na svou jizvu, jsem na ni zírala.
Jizva se táhla od jeho pravého obočí až k bradě. Bylo to hluboké a vypadalo to jako říznutí.
Muselo to hodně bolet. Při té myšlence jsem sebou trhla, ale zajímalo mě, jak k tomu přišel.
Když jsem nad jeho otázkou konečně zakroutila hlavou, přikývl a pokračoval v rozepínání košile. Maksim se otočil zády ke mě, když stál čelem k protější zdi. Bleskově si sundat košili.
Zvedla jsem ruku a zakryla jsem si ústa, když jsem při tom pohledu zalapala po dechu.
"Ach můj bože," vydechla jsem.
Záda měl pokrytá jizvami. Vypadaly staře, ale žádná z nich nezmizela.
Některé byly dlouhé a hluboké. Musela to být bolest, kterou si musel projít.
Viděla jsem, jak se mu nahromadily zádové svaly, jak se jeho tělo napjalo při mém zalapání po dechu. Maksim se otočil zpátky ke mně a já jsem zakňučela, tentokrát mi slzy oslepily zrak.
Jeho hrudník a břicho byly také pokryty jizvami.
"Jak?" zachroptěla jsem.
„Před šesti lety mě chytili Italové. Drželi mě v zajetí téměř čtyři týdny a mučili mě dnem i nocí. Chtěli informace."
Srdce mi při jeho slovech klopýtlo a snažila jsem se uklidnit svůj dech. Italové? Pane Bože. Ne. Další ne.
Kolik lidí zničila moje rodina?
"Opravdu? Řekl jsi něco?" zašeptala jsem a hleděla jsem na jeho zjizvenou hruď.
Když jsem slyšela, jak se ušklíbl, oči se mi rozzářily. Podíval se na mě, jako bych ztratila rozum. Zavrtěl hlavou a povzdechl si. "Ne, Mayo. Nic ze mě nedostali. Vzal bych si tu kulku sám pro Christiana. Vážně si myslíš, že bych ho zradil?"
Ne, nemyslela jsem si, že by ho zradil. Maksim byl chladný a tvrdý. Vypadal bezcitně, ale podle toho, co jsem za tu krátkou dobu tady viděla, byl loajální ke Christianovi.
Když řekl, že by si pro Christiana vzal život, věřila jsem mu. Vypadal hrdě, když ta slova vyslovil.
„Sotva jsem byl naživu, když mě Christian a ostatní našli. Kvůli těžké ztrátě krve, poškození nervů a otoku mozku jsem byl tři týdny v kómatu." Maksim se odmlčel a zhluboka se nadechl. „Když jsem se probudil, musel jsem se znovu naučit chodit. A dva dny poté mi byla diagnostikována PTSD."
Při jeho přiznání se mi zlomilo srdce. Tohle jsem nikdy nečekala. I když jeho výraz ztvrdl, viděla jsem v jeho očích záblesk bolesti. A slzy, které se mi nahromadily, mi volně stékaly po tvářích. Maksimovy oči se rozšířily při pohledu na mé slzy a viděla jsem, jak se jeho hrdlo téměř bolestivě pohnulo, když ztěžka polkl.
"Noční můry, halucinace, hluboký hněv, deprese a sebenenávist. Staly se stálicí v mém životě," pokračoval a jeho oči se odvrátily od mých.
Jeho bolest ke mně promluvila. Protože jsem věděla, jaké to je.
"Vzpomínám si, jak jsem si mířil zbraní na spánek a chtěl se vším skoncovat," řekl.
Ne.
"Ale Christian mi to rozmluvil. Alex. Roman. Cessar. Viktorie. Byli tam všichni. Dali si na tom záležet. Díky nim jsem dnes naživu," řekl.
Když jeho výraz změkl a chladný výraz z jeho tváře zmizel, zhluboka jsem se nadechla.
"Určitě se divíš, proč ti to říkám?" Než zavrtěl hlavou, tvrdě se zasmál.
„Říkám ti to, protože chci, abys věděla, že ti rozumím. Ať si procházíš čímkoli, rozumím tomu. Nebo spíš rozumíme. Nikdo v tomto sídle není dokonalý. Někteří z nás mají bolestivou minulost, zatímco jiní jí mají méně bolestivou. Ale my se snažíme chápat a rozumět si. A my ti chceme pomoci."
Maksim vždy mluvil málo, ale když mi řekl tohle, vyrazilo mi to dech.
Možná by to pochopili, ale pořád jsem byla dcera nepřítele.
Možná, že kdybych byla někdo jiný, možná kdybych nebyla Sopravvissuto , nezáleželo by na tom. Ale cítili by se stále stejně, kdyby věděli, že jsem Alfredova dcera? Že jsem Ital? Stejná rodina, kterou tolik nenávidí.
„Nevím, čím jsi prošla. Ale pokud jsi se dostala až sem, jsi neskutečný bojovník. Nejsi slabá," pokračoval překvapivě měkkým hlasem.
Maksim se pomalu přibližoval ke mně a zastavil se jen o pár centimetrů dál. Byl tak blízko, že se jeho nohy téměř dotýkaly mých. Nervózně jsem polkla a ze sedu jsem musela zaklonit hlavu, abych se na něj podívala. Byl tak vysoký, že mu mé temeno hlavy mu sahalo jen po břicho. Maksim se nade mnou tyčil, když jsem na něj mrkala se slzami v očích.
Jeho černočerné oči byly intenzivní a pronikavé, nedalo se v nich číst a leskly se v záři západu slunce.
Oči se mi rozšířily, když jsem na paži ucítila něco teplého. Rychle jsem se podívala dolů na jeho ruku jemně položenou na mých obvazech. Mnul palec tam a zpět, až se mi převrátil žaludek.
"Máš větší cenu než tohle," Zašeptal.
Při jeho slovech jsem si vzpomněla, co dnes ráno řekl Christian. Jeho hlas mi zněl myslí. "Máš větší cenu, než si myslíš." Zvedla jsem ruku a zakryla si ústa, když se ozval vzlyk.
"Jsi bojovnice, Mayo. Tak bojuj dál. Teď to nevzdávej." Naposledy mě jemně pohladil po paži, než ruku odtáhl a ustoupil.
Mlčky odešel a já pokračovala v pláči s očima stále upřenýma na ovázanou paži.
Nikdy jsem se nepovažovala za bojovníka. Byla jsem slabá. Zlomená.
Ale on mě nazval bojovníkem. Měl pravdu, došla jsem tak daleko. Vydržela jsem roky mučení, tak proč jsem to teď vzdala?
Lehla jsem si na postel a zírala do stropu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy.
"Máš větší cenu, než si myslíš."
Christianův hlas stále znovu a znovu se opakoval v mé mysli. Měla jsem Miu, Viktorii, Christiana... a Maksima. Rozuměli mi. Neptali se. Prostě to přijali.
Možná jim na mně záleží, pomyslela jsem si.
Nevěděla jsem, kolik času uplynulo, ale stále jsem byla ztracena ve svých myšlenkách, když jsem uslyšela další zaklepání na dveře. Posadila jsem se na postel a zavolala jsem: "Pojď dál."
Dveře se otevřely a dovnitř vešla Mia s velkým úsměvem na tváři. A v jejích rukou byla velká kytice růžových květů.
"Jak se cítíš?" zeptala se vesele.
"Dobře ," odpověděla jsem s očima upřenýma na květiny. Byli tak krásný. Ukázala jsem na ně a zvědavě jsem vzhlédla k Mie: "Co s tím děláš?"
Její oříškové oči zajiskřily a věnovala mi další úsměv. "Jsou pro tebe, hlupáku."
"Pro mě?" zeptala jsem se překvapeně.
"Uh-huh. Jsou to růžové pivoňky," odpověděla a přešla k mému nočnímu stolku. Mia tam vyndala jiné květiny a dala tam tyto.
"Jsou tak nádherný." Nemohla jsem z nich spustit oči.
Mia se zastavila v tom, co dělala, a otočila se ke mně. "Christian je pro tebe sehnal," řekla pomalu. "Řekl, ať se brzy uzdravíš."
Při jejích slovech se mi narovnala záda. Šokovaně jsem na ni vzhlédla, oči plné otázek. Usmála se a přikývla.
Natáhla jsem ruce a zašeptala: "Mohu je podržet?"
Dala mi květiny. Jakmile se moje prsty omotaly kolem stonků, přiblížila jsem je k sobě a nasávala sladkou vůni. Vonělo to osvěžujícím dojmem.
Jako bonbóny.
Ale to nebylo to, co mi rozbušilo srdce.
Ještě nikdy mi nikdo nedal květiny. Nikdo.
Ale Christian mi koupil květiny. Byl první, kdo mi je dal. Nejkrásnější květiny vůbec.
Srdce se mi rozbušilo a nemohla jsem se ubránit drobnému úsměvu, který se mi roztáhl přes rty. Byl malý a slabý, ale přesto to byl úsměv.
"Jsou tak krásné," zašeptala jsem znovu a držela si kytici těsně u hrudi.
"Já vím," zašeptala Mia.
Podívala jsem se na ni a ona se usmála a zírala mi přímo do očí: "Pro jednou souhlasím se svojí volbou." Zamumlala si něco pod vousy, čemu jsem nerozuměla, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Jediné, co mě zajímalo, byla kytice květin, kterou jsem držela v ruce. Znovu jsem si ji přiblížila k obličeji a vdechla jsem její sladkou vůni.
Jsi milována. Na tobě záleží.
Když jsem zavřela oči, zazněl mi hlavou Christian.
Když mi ta slova řekl poprvé, nenáviděla jsem je. Nenáviděla jsem ho.
Zařezali se hluboko do mého srdce a zranili mě. Ale právě v tuto chvíli mi ta samá slova přinesla mír.
Christian
Přecházel jsem po celé své kanceláři a mysl mi zaplnila Maya. Byla to jediné, na co jsem celý ten zatracený den dokázal myslet. Nemohl jsem se zbavit její tváře. Její křehké tělo, když jsem ji držel v náručí, její krev nás obklopovala.
Zamkl jsem se v kanceláři, abych nebyl v pokušení jít za Mayou. Potřebuje čas, řekl jsem si. Ale byl to boj od ní být pryč, když jsem ji chtěl nabídnout útěchu.
Chtěl jsem, aby se mi otevřela, ale zůstávala tvrdohlavá.
Když se ozvalo zaklepání na dveře, zavrčel jsem na osobu, aby vešla.
Dveře se otevřely a já se otočil a uviděl vcházet Maksima.
"Tak?" zeptal jsem se, když zavřel dveře. "Řekla něco?"
Maksimův obličej byl prázdný, obočí stažené k sobě, když si mě netečně prohlížel. Nad mou otázkou zavrtěl hlavou a pak si povzdechl.
Když se ke mně Maya uzavřela a odmítla poslouchat slova, které jsem řekl, myslel jsem, že by se možná otevřela Maksimovi, kdyby jí řekl, čím si prošel. Byl to muž málo slov. Nenáviděl mluvit o tom, co se stalo, ale věděl jsem, že mě neodmítne.
Doufal jsem, že se možná Maya otevře. Když ne mně nebo Mie, možná Maksimovi. Ale zjevně ne.
"Vůbec nic?" Udělal jsem krok dozadu, opřel jsem se o stůl a zkřížil ruce na hrudi.
"Ne, šéfe. Snažil jsem se, ale není připravená. Nemyslím si, že bude brzy připravená," odpověděl Maksim.
Z jeho tónu jsem vycítil náznak porozumění. Trvalo mu roky, než konečně překonal svou posttraumatickou stresovou poruchu, a dokonce ani nyní nebyl zcela uzdraven.
"Potřebujeme jí dát čas," pokračoval a jeho hlas mírně změkl. Jestli tu byl někdo, kdo rozuměl Maye do morku kostí, pak to byl Maksim.
Potichu jsem zaklel a frustrovaně si prohrábl vlasy.
"Nemůžeme na ni příliš tlačit."
"To vím," řekl jsem a podíval se na něj.
"Co teď budeš dělat?" zeptal se zvědavě.
A to byla otázka, na kterou jsem neznal odpověď. Byl jsem ztracen v tom, co mám dělat nebo jak jednat s Mayou. Byla tak křehká, že jsem se bál udělat krok, abych jí nakonec nějak ublížil. Nebo ještě hůř, nechat ji dál si ubližovat .
"Nevím," odpověděl jsem popravdě. Při mé odpovědi zmlkl. Místnost byla plná napětí a já jsem se otočil zády k Maksimovi, čelem k velkému oknu s výhledem do zadní zahrady.
"Ale já na to přijdu," řekl jsem s přesvědčením.
"Potřebuješ mě ještě na něco?" zeptal se Maksim.
Zavrtěl jsem hlavou a propustil jsem ho. "Ne. Můžeš odejít."
Položil jsem obě ruce na stůl a předklonil se. "Co s tebou budu dělat, Mayo?" zašeptal jsem s očima upřenýma na okno.
Po pár minutách zírání do dálky jsem se narovnal a před odchodem z pokoje jsem si upravil sako. Můj plán byl jít dolů na večeři, ale místo toho, když jsem se blížil ke schodům, moje kroky zakolísaly.
Podíval jsem se napravo a zíral na chodbu, která vedla do Mayina pokoje. Bylo to lákavé. Strávil jsem od ní celý den a teď jsem stál jen pár kroků od ní.
Ale co když mě nechtěla vidět?
Cítil jsem se frustrovaný tou nejistotou, sevřel jsem prsty v pěst a sešel ze schodů, ale pak jsem se zastavil.
"Do prdele!" zasyčel jsem, než jsem se vrátil a zamířil k Mayině pokoji.
Zastavil jsem se před jejími dveřmi, zhluboka jsem se nadechl a rychle vydechl, než jsem zaklepal na dveře. Moje srdce začalo bít o něco rychleji, když jsem čekal na její odpověď.
Sakra! Byl jsem nervózní?
Začal jsem si myslet, že to byl špatný nápad. Udělal jsem krok ode dveří a chystal se odejít, když jsem uslyšel její sladký hlas.
"Vstupte."
Tato dvě slova a její jemný hlas mi stačily k tomu, abych neodešel. Položil jsem ruku na kliku, pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.
Našel jsem Mayu sedět na posteli, přikrývka jí zakrývala nohy a zamyšleně zírala na stěny. Když jsem vešel do místnosti, její hlava se otočila směrem ke mně.
"Christiane," zašeptala a její rty se sotva pohybovaly.
"Mayo." Zírali jsme na sebe, oba jsme ztratili slova.
Instinktivně jsem udělal krok vpřed, přistoupil blíž a zastavil se vedle její postele. Její zelené oči na mě překvapivě zamrkaly a nervózně si olízla rty.
Odkašlal jsem si a tiše jsem se zeptal: "Jak se cítíš?"
"Je to lepší," odpověděla rychle. Překvapilo mě, že vůbec odpověděla.
Nemyslel jsem si, že odpoví. Naklonil jsem hlavu na stranu a tázavě jsem na ni zíral. Odvrátila oči od mých a podívala se dolů na svůj klín, prsty se jí zkroutily v přikrývce.
"Už jsi jedla?" zeptal jsem se, když jsem ucítil, jak se vzduch kolem nás stává podivný. Chtěl jsem ji vidět, ale nevěděl jsem, co říkat. Nic na této ženě mi nedávalo žádný smysl a moje reakce vůči ní také nedávaly smysl.
Zmátla mě. A moje protichůdné pocity to jen ještě více zamotaly.
Maya přikývla. "Snědla jsem oběd před chvílí. Takže nemám hlad."
"Dobře."
Maya znovu ztichla a tentokrát jsem zase nevěděl, co říct. Tak jsem si ještě jednou odkašlal a začal couvat od její postele. Hlava se jí prudce zvedla a já viděl, jak se její tělo mírně pohnulo dopředu. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale pak je zavřela.
"Jen jsem chtěl vidět, jak se máš," řekl jsem jemně a nespouštěl jsem z ní oči. "Měl bych jít. Potřebuješ si odpočinout."
Maye poklesla ramena a ona přikývla a její oči byly stále smutnější.
Při jejím výrazu se mi stáhlo obočí. Nechtěla, abych odešel? Ale když nic neřekla, povzdechl jsem si a otočil se.
Jakmile jsem udělal krok, zastavil mě její hlas. "Počkej," zavolala tiše. Otočil jsem se a znovu jsem se na ní podíval.