„Máte ještě nějaké pochybnosti, pane? Pochopte, kvůli povaze našeho podnikání vám nemohu dát žádnou oficiální záruku, ale to, do čeho se pouštíme, je samo o sobě tak ziskové, že ani žádné záruky není třeba,“ řekl pan Tichý, asi dvacetiletý, pohledný mladík s ulízanými zlatými vlasy.
Pak se sehnul k povrchu voňavé lesní půdy, sebral z ní jeden plochý kamínek a hodil ukázkovou žabku. Kamínek se několikrát ladně odrazil od tyrkysových vlnek rybníčka, na jehož břehu stál pan Tichý s jedním seriózně se tvářícím dobře oblečeným mužem.
Když se pan Tichý dostatečně vynadíval na ty elegantní vlnky, které na dříve hladké, křišťálově čisté tváři vody způsobil, urovnal si své extravagantní, černé, brokátové sako a obrátil se s širokým úsměvem na svého společníka.
„Vzpomínám si, že jsem přesně před měsícem stál tady na tomto místě s jedním svým přítelem a přesvědčoval ho stejně jako teď vás…“ řekl pan Tichý zamyšleně a nepřítomně luskl prsty, jako by se snažil z mysli vylovit nějakou dávnou vzpomínku, „Bránil se tomu… bránil se pokroku, který jsem mu nabízel, ale nakonec mi řekl: ‚Tak jo. Já to beru. Sice tomu nevěřím, ale pro tebe to rád risknu.‘ A o měsíc později? Přišel ke mně a na kolenou děkoval, že jsem ho nakonec přemluvil! Dokonce mi nabízel i část z toho ohromného jmění, které si vydělal, ale já jsem odmítl. Zkrátka víc peněz nepotřebuji! V tomto odvětví je tolik prachů, že si každý přijde na své! Nemusíte se tady s nikým hádat, nemusíte se ani moc snažit a peníze vám přiletí na účet jako pečení holoubci do huby!“
Pan Tichý zakončil svůj proslov nadšeným tlesknutím a vrhnul na svého potencionálního obchodního partnera spiklenecký pohled.
Ten jen se smíchem pokrčil rameny a řekl radostně: „Co na to říct? Přesvědčil jste mě! Beru to! Jen poslední otázka… proč se vám u všech všudy přezdívá pan Tichý?“
„To je dobrá otázka…“ řekl pan Tichý se znepokojivým úsměvem, „Já totiž moc nemluvím.“
„To je vtip?“ zasmál se muž, „Nic ve zlém, ale upovídanějšího člověka jsem už dlouho nepotkal!“
„To rád věřím, ale bohužel, mlčenlivost je součástí mého profesního vystupování. Zkrátka to v lidech vzbuzuje důvěru. Tak co s tím pak nadělám? Já hrozně rád mluvím a uvnitř mě to sžírá, když si musím všechny své myšlenky nechávat pro sebe. Tak se mohu rozpovídat jen s někým, o němž jsem si jistý, že mou pravou tvář už nikomu neodhalí… mimochodem, to mi připomíná, že tady mám ještě nějakou práci.“
S těmito slovy pan Tichý vytáhl zpod saka malou černou pistoli a namířil ji na toho chudáka, který se domníval, že se jedná o obyčejnou obchodní schůzku (a naivně věřil, že na setkání v lese není zcela nic podezřelého).
„Sbohem, pane. Bylo mi vskutku potěšením s vámi obchodovat,“ řekl pan Tichý až téměř s lítostí (ale vážně jen téměř) a střelil toho nešťastného muže, který se z šoku nezmohl ani na útěk, doprostřed čela mezi oči.
Pan Tichý mlčky sledoval, jak se ochablému tělu jeho oběti podlamují nohy a z čela mu tryská tmavá krev… jako voda z fontánky v parku.
Když mrtvola dopadla tváří do vlhké tmavé hlíny a postupně ustala ve svém posmrtném škubání, vydral se panu Tichému z úst upřímný povzdech.
Teď bude muset zase mlčet…
Ale na tichu bylo přece taky něco kouzelného. Když se rozhlédl kolem sebe a odmyslil si, že stojí nad chladnoucím tělem někoho, kdo jeho vinou už nedýchá, byl to nádherný den. Slunce svítilo, příjemný vánek zlehka čechral koruny stromů a on byl volný! Volný jako ti datli, kteří jako velký lesní orchestr do stromů vyklepávali svou píseň. Volný jako…
Tadadam tadadam tim tim…
Tadadam tadadam tim tim…
Otravné vyzvánění mobilního telefonu vtáhlo romantickou duši pana Tichého zpět do velmi nepoetické reality.
Tak zpět do služby…
„Ano?“ ohlásil se pan Tichý do mobilu.
„Hotovo?“ otázal se ho stroze ochraptělý hlas jeho šéfa.
„Ano,“ odvětil pan Tichý sklesle. Ty jednoslovné odpovědi ho zabíjely. Když musel pořád dokola opakovat jenom ‚ano‘ nebo ‚ne‘ málem si přál být v pozici svých obětí.
„Tak za mnou hned přijeď. Mám pro tebe dalšího,“ řekl šéf pana Tichého tak, jako by si objednával maso v řeznictví. Poteče kvůli němu trocha krve, ale prasata přece nikdo litovat nebude, ne?
„Ano,“ zopakoval pan Tichý to slovo, které mu drásalo duši více než kulka tělo nějaké z jeho obětí.
A tím byl hovor u konce. Pan Tichý se tedy zcela neslyšně, jak se na někoho s jeho přezdívkou slušelo, vytratil z místa činu a nastoupil do svého luxusního černého Mercedesu… no jo, nějaké výhody ta práce nájemného vraha přece jen měla.
Asi o hodinu později, kolem sedmé hodiny ranní, zaparkoval pan Tichý velmi způsobně a opatrně před bytovým domem, kde bydlel jeho nadřízený. Když vystoupil, ujistil se nejprve, že stojí na místě, kde je povoleno parkovat, a zaplatil u opodál stojícího parkovacího automatu. Sice byl zločinec, ale věřil, že nějaká pravidla jsou přeci jen pro správný chod společnosti nutná… a taky by vypadal jako blbec, kdyby ho po tolika úspěšných vraždách dostali za nějaké nesrovnalosti v účtech za parkování. Pan Tichý měl dosud u policie čistý rejstřík a chtěl, aby to tak co nejdéle zůstalo.
Než vystoupil z auta, zkontroloval si v zrcátku svůj účes. Preciznost a uhlazenost se v této branži cenily.
Všechno horšího než dokonalé se trestalo smrtí…
Pan Tichý pak vyskočil ze svého nablýskaného černého auta, které mu v jeho chmurné náladě občas připadalo jako pohřebák (možná proto, že už v tom skutečně i pár mrtvol vezl, ale nekažme si poetickou chvíli) a zamířil do třetího patra staré bytovky, jež se před ním tyčila.
Zvenčí to byl zcela obyčejný řadový dům. Kdo by tipoval, že v jeho zdech přebývá místní zločinecký král?
No, možná někdo přece. Když slyšeli sousedé z jeho bytu v šest ráno v neděli burácet rockovou hudbu a nešli si stěžovat, museli něco tušit.
Pan Tichý bez váhání zaklepal na ty dveře, jež se pro něj za těch pár let služby staly tím, čím jsou pro vojína dveře generálovy pracovny.
On byl taky přece jen voják.
To si musel stále opakovat.
Byl jen voják. Jen voják.
Kdyby neměl ani tuto malou útěchu, jeho svědomí by všechnu tu tíhu neuneslo.
„Dále!“ houkl na něj zevnitř ochraptělý hlas jeho šéfa, sedmapadesátiletého tělnatého pána, kterému se v zločineckém podsvětí přezdívalo Lord.
Lord vypadal trochu jako takový laskavý strejda, který vás v dětství učí jezdit na kole a v pubertě vám dává rady ohledně svádění dívek, ale nenechte se zmást vzhledem. Tento veselý strýček nechal bratra… ne, tak bych to říkat neměla. Musím se přidržet oficiální zprávy ze soudu. Jeho bratr i s celou svou rodinou nešťastnou náhodou uhořeli ve svém domě, který bez jakéhokoliv vnějšího přičinění vzplanul z důvodu zkratu v kabelech, takže všechnu vinu slíznul elektrikář. Tak rozhodl soudce… ale nutno dodat, že až potom, co mu Lord velmi názorně předvedl, že ani jeho vlastní dům není ohnivzdorný.
„Volal jste mi. Tak jsem tady,“ řekl pan Tichý stroze a s očima upřenýma na špičky svých bot z hadí kůže vstoupil do Lordova bytu.
Toho, kdo by na to místo vstoupil prvně, by třeba udivilo ono extravagantní uspořádání bytu neskrývaně zaměřené na divoce nasvícená akvária, ale ne pana Tichého, který zde alespoň jednou do měsíce (a když Lorda přepadla paranoia ještě častěji) přebíral příkazy k něčí popravě.
Takže zcela klidně obešel celý ten vodní cirkus, z jehož útrob na něj poulili oči macatí japonští kapři, a posadil se k mramorovému konferenčnímu stolku, na němž samozřejmě nestálo nic jiného než akvárko se zlatými rybičkami.
„Ale! Pan Tichý!“ usmál se Lord a pokračoval dál v krmení jedné obzvláště vypasené bílé ryby, která se plácala ve velké vodní nádrži přímo uprostřed obývacího pokoje.
„Můj nejspolehlivější voják!“ zasmál se Lord, utřel si mokré ruce a posadil se k panu Tichému.
Pak ale zvážněl a řekl káravě, stejně jako strýček, který zjistil, že jste mu potají vypili všechnu slivovici: „Ale i ten nejlepší voják někdy mine…“
„Pane?“ Pan Tichý zmateně zvedl hlavu od lesklého povrchu stolku a výjimečně se podíval do očí toho, který z něj učinil vraha.
„Ale ano, pane Tichý,“ pokračoval Lord nevrle, „Dnes brzo ráno jsem se od jednoho velmi spolehlivé zdroje dozvěděl, že člověk, který měl být už čtyři roky mrtvý, byl celou tu dobu schovaný ve vězení…“
„Můžu to vysvětlit!“ bránil se pan Tichý.
Lord ho však nenechal nic namítnout a umlčel ho silným prásknutím do desky stolku, „Ještě jsem nedomluvil! Nesplnil jste úkol! Ušetřil jste toho, který usiloval o váš život a co víc i o ten můj! Pochopil bych, kdyby se vám příčilo zabít nějakou z mých bývalých manželek. Ale ne, ty jste střílel bez omlouvání! Vám se nakonec zželí svého předchůdce, jehož odchod vám toto výnosné místo zajistil! To pochopit nedokážu! To už není pouhé chvilkové selhání, ale vyložená blbost!“
„Já-“ začal pan Tichý rozechvěle, ale ani tentokrát ho Lord nenechal domluvit.
„Jste blbec, pane Tichý?“
„Cože?“
„Ptám se, jestli jste blbec, pane Tichý!“
„Ne…“
„To je dobře!“ vyprskl Lord a prudce vstal od stolu, „Protože já blbce nezaměstnávám! A kriminálníky, co nezaměstnávám, zabíjím, tak si dobře rozmyslete, jestli chcete být blbcem nebo ne!“
Pan Tichý mlčel. Rád by řekl něco na svou obranu, ale to se od něj neočekávalo. On mohl jen mlčet.
„Pojď sem, ty šmejde,“ rozkázal Lord a přešel k středně velkému akváriu, jež stálo u okna.
V tu krátkou chvíli, pan Tichý ztratil všechnu naději, která mu ještě zbývala. Ten, kdo jednou ztratil Lordovu důvěru, už ji nikdy zpět nezískal. I když teď přežije, jehož život se stane nepříjemně podobný prožitku provazochodce balancujícímu nad Grand Canyonem.
Ale stejně jako mnozí, kteří šli pod gilotinu před ním, si pan Tichý chtěl zachovat alespoň důstojnost. Tak neutíkal, nebránil se, jen si z krku sundal stříbrný hedvábný šátek, položil ho na stůl a odevzdaně se postavil před svého šéfa.
„Vy nebo já?“ zeptal se zarmouceně.
Účastnil se této nemilé procedury již tolikrát, že byl teď schopný popravit tak i sám sebe.
„Já sám…“ zavrčel Lord a bez otálení panu Tichému ponořil hlavu do akvárka.
Když panu Tichému po nějaké chvíli došel kyslík a začal se pod jeho silnou rukou trochu škubat, přešel Lord k dalšímu kroku.
„Vím, že znáš tu mou přednášku nazpaměť… ostatně jsi mě v tom párkrát i zastupoval, ale nebylo by to bez toho kompletní…“ řekl Lord hlasitě, aby ho pan Tichý slyšel i pod vodou.
„Tohle je Vodnář kobří…“ pokračoval Lord klidně jako profesor biologie, který toho smrtonosného tvora představuje svým studentům, a otevřel přepážku v akváriu, za níž se mořský had nacházel, „Jediné jeho kousnutí tě zabije do dvaceti čtyř hodin. Protilék by tě teoreticky mohl zachránit, ale asi si ho těžko seženeš, když se tady budeš v svíjet v nepředstavitelných bolestech… tak si teď dáme trochu hazardu! Když tebou had pohrdne, nechám tě žít, ale když ne, tak…“
V tu chvíli Lord překvapeně přerušil svůj sadistický výklad a podíval se na svého zabijáckého hada, který se dál jen krčil v koutku svého akvária. Obyčejně už jeho řeč v tuto chvíli přerušil hysterický řev muže, kterému se do oka zakousla krvežíznivá mořská bestie.
„Co je s tebou potvoro?“ odsekl Lord rozmrzele a dloubnul do hada štětkou, kterou před chvílí čistil jeho akvárium, „No tak, nemáš hlad? Tak buď hodný had, puťa, puťa…“
Jakmile však hadovo nehybné tělo vyplavalo břichem vzhůru k hladině vody, bylo Lordovi jasné, že dneska už nikoho neotráví.
„Sakra, on mi chcípnul…“ poznamenal Lord zklamaně a nezaujatě propustil pana Tichého, který se s hlasitým kašlem svezl na podlahu.
Pan Tichý se nestačil ani pořádně nadechnout a Lord už mu dával nové rozkazy.
„Tak fajn… nechám tě žít. Ale něco pro mě uděláš. Za prvé, zbavíš mě jedné nepříjemné osoby, papíry k němu máš v té složce vedle akvárka s kapry… za druhé, vypátráš mi toho chlapa, který má už dávno hnít v rakvi a dokončíš to, za co jsem ti před čtyřmi lety zaplatil. A za třetí, seženeš mi nového hada…“
Pan Tichý jenom roztřeseně přikývl. Ještě se tak trochu topil, takže se nezmohl ani na své klasické ‚ano‘.
„Fajn… tak běž! Sakra, co se mi tady válíš? Byla to jen trocha vody! Bože, ty seš padavka…“ odsekl Lord, obrátil oči v sloup a odhlédl od dusícího se pana Tichého zpět ke svému mrtvému mazlíčkovi.
Pan Tichý vykašlal zbytek vody, kterou v akvárku spolykal, vrávoravě se postavil na nohy a namířil si to co nejrychleji ke dveřím.
Už se za Lordem neohlížel, jen cestou popadl složku, jež ukrývala totožnost jeho příští oběti, a vypotácel se ven z bytu.
Poté, co sešel a částečně se i skutálel ze schodů a doplazil se k místu, kde měl parkovat jeho Mercedes, na něj však čekalo další nepříjemné překvapení.
Auto bylo pryč.
Policistům mohl zabránit v tom, aby mu ho odtáhli, ale na zloděje aut byl pořád krátký.
Holt si bude muset vzít taxíka.
Pan Tichý s povzdechem otevřel obálku od Lorda. Tento den neměl patřit k jeho nejlepším.
Ale stále na tom byl líp než ten chudák, jehož jméno na něj zlomyslně svítilo velkými písmeny z vrchní strany papírů z obálky.
Chudák Robert Vašinka.
2164 slov