Víte, kdo pracuje v neděli v šest hodin ráno? Policista, taxikář, lékař a chudý scénárista, který musí přesně do tří hodin odpoledne napsat scénář k béčkovýmu filmu, aby si mohl od exekutorů koupit zpět své auto a nemusel jezdit na nákupy tramvají.
Chudáka scénáristu ale nic nenapadá, protože se mu pod oknem poflakuje pár ožralejch puberťáků a ten idiot od vedle si zase pouští rádio na max. Scénárista tedy praští počítačem, vytáhne ze zásuvky kvér a vystřelí si mozek z hlavy.
Tady máte svůj zasranej béčkovej film.
KONEC
Arnošt Veselý, zoufalý třiačtyřicetiletý scénárista lomeno režisér béčkových filmů, vztekle smazal posledních pár vět svého nejnovějšího trháku, s povzdechem se otočil od počítače směrem k tomu oknu, pod nímž se čile družila místní mládež, a nechal pronikavé bílé paprsky letního slunce, aby ho na chvíli oslepily.
Ale, buďme upřímní, v tu chvíli by se rád nechal oslepit i trvale. Slepota mu byla mnohem milejší než pohled na prázdnou obrazovku počítače, na které už se dávno měl vyjímat scénář dvouhodinového filmu.
Jenže co naděláte, když Můzy mlčí? Pak jsou i všechny káravé pohledy exekutorů a investorů k ničemu. V takovém případě se dá jen čekat…
Ale samozřejmě, pokud, jako Arnošt, musíte už toho dne předložit vašim šéfům dokončenou, zkontrolovanou a zeditovanou (i když zase ne nutně dokonalou. Nepíšete román. Herci to přečtou i s hrubkami) verzi scénáře, podle kterého se má už další týden začít točit nízkorozpočtový film, nezbývá vám než namířit Můze na čelo pistoli a vzít si inspiraci, která vám patří, násilím.
V uskutečnění tohoto literárního masakru však Arnoštovi bránili zaprvé ochlastové pod jeho oknem, zadruhé jeho velmi sebestředný soused, který si myslel, že pouštět si v šest ráno v neděli na plné pecky Metallicu, je dobrý nápad a zatřetí všeobecný nedostatek životní energie.
Tak si Arnošt jen pročesal své prošedivělé černé vlasy a pohlédl na ten přízrak, který na něj zíral ze stříbrných vln zrcadla, jež mu stálo za stolem. Práce neúspěšného filmaře byla prokletí. Před lety by se byl mohl stát profesionálním modelem, nebýt té široké jizvy na jeho čele, jež mu navěky měla připomínat mládí strávené v hospodách, a teď? Teď by ho neobsadili ani do hororu.
Arnoštovy dehtem zažloutlé nehty instinktivně sáhly po placatce, která stála otevřená hned vedle toho nešťastného počítače s nedokončeným/nezačatým scénářem. To je jediná výhoda toho, že vám finančák zabaví auto- můžete chlastat už od rána.
Ding! Dong!
Zaduněl gongu se podobající zvonek u Arnoštových dveří.
„Dále! Je odemčeno!“ zahalekal Arnošt a otřel si ze rtů vodku.
Zdálo se, že toho rána už nic nenapíše.
Ale bylo to přece jedno, stejně byl ten polo-autobiografický příběh o sebevražedném scénáristovi tím jediným, co ho napadalo.
„Neměl byste nechávat odemčeno.“ ozval se z chodby hluboký hlas se silným ruským přízvukem následovaný dunivým klapnutím dveří. „Žijete v nebezpečné čtvrti.“
„Ale houby! Jedinej nebezpečnej tady budu já, jestli ten magor od vedle neztlumí tu děsnou hudbu!“ vyprskl Arnošt a postavil se, aby přivítal svého hosta.
„Zdravím, jsem Arnošt Veselý, to s vámi jsem to včera mluvil po telefonu?“ řekl Arnošt nepřítomně, zatímco se snažil dát si svůj papíry zaházený stůl trošku do pořádku.
„Da, já přihlásil se na inzerát“ odvětil muž a otevřel dveře k obývacímu pokoji, kde se Arnošt zoufale snažil vytvořit iluzi toho, že se v tomto bytě pravidelně jednou do týdne… nebo alespoň do měsíce… uklízí.
Když se však návštěvník vynořil z přítmí chodby, Arnošt ustal v uklízení, které ostatně celkový dojem z pokoje pouze zhoršilo, a překvapeně se zasmál.
„Teda! Nevypadáte vůbec tak, jak jsem si vás představoval!“ zvolal a vstal z podlahy, odkud se snažil seškrábnout zbytky oběda z minulého týdne. Docela ho zaskočilo, když viděl, že člověk, kterého si najal jako osobní ochranku, není navzdory jeho představám žádný vysoký kulturista, kterému se na rukou tyčí pevné potetované svaly, nýbrž hubený, křehký padesátník, jemuž kolem přísné tváře povlávala kštice neupravených světle hnědých vlasů.
„Proč?“ zeptal se chladně ten podivný muž a položil na Arnoštův stůl, kamsi mezi prázdný obal od krabicového vína a hromadu neotevřených obálek s adresou finančního úřadu, svůj podezřelý černý kufřík.
„To nic.“ opravil se rychle Arnošt, když viděl, že jeho nový přítel nemá moc smysl pro humor, „Tak radši začneme. Jak se jmenujete?“
„Láďa,“ odpověděl muž se svým neochvějným klidem a jedním prudkým pohybem otevřel kufřík.
„Jo, dobře…“ zamumlal Arnošt, který už neměl odvahu na to něco poznamenat na účet Láďova jména nebo se doptávat na jeho příjmení, „Takže máte všechno, co k práci potřebujete? Já mám kdyžtak někde schovanej pepřák, tak bych vám ho mohl půjčit.“
Láďa upřel na Arnošta své černé oči ve vrcholně nevěřícném pohledu. Chvíli uvažoval, zda to není další vtip, který nechápe, ale pak se raději rychle přesunul k něčemu, co mu šlo mnohem lépe- děsivě názornému předvádění svého kapesního arzenálu.
„Všechno, co potřebuju, je v tom kufru. Za prvé bouchačka…“ Láďa vytáhl z kufru malou stříbrnou pistoli, nabil ji, namířil na zrcadlo a pak ji podal Arnoštovi se stejnou samozřejmostí, s jakou vám v restauraci podají sklenici vody.
Když ucítil na své kůži onen chladný dotek krvelačného železa, ztuhly Arnoštovi ruce a pistole mu málem propadla mezi prsty.
„Opatrně!“ okřikl ho Láďa, „Stálo to dost peněz. Ale můžete si s tím zkusit vystřelit.“
„Ne, díky. To je dobrý…“ usmál se Arnošt nervózně a položil pistoli raději na stůl, kde mohla způsobit úhonu tak nanejvýš jedné draze vypadající leč ve skutečnosti bezcenné sošce slona.
„Dobře. Pak tady mám garotu…“ pokračoval Láďa a vytáhl z kufříku dlouhý kovový drát, jehož účel si Arnošt raději ani netroufal hádat.
A ani hádat nemusel. Láďa mu velmi rád vysvětlil, k čemu se garota používá.
„Šikovný nástroj. Když třeba hlídám politika, který nutně potřebuje pronést nějakou řeč, a někdo ho napadne na cestě k pódiu, prostě toho útočníka zezadu chytnu a uškrtím. V klidu. Potichu. Politik pak pokračuje k pódiu a já se zatím zbavuji těla,“ Láďa se soustředěným výrazem předvedl Arnoštovi pohyb, kterým by zneškodnil případného atentátníka.
„Ale teď mluvíte jen teoreticky, že jo?“ řekl Arnošt nervózně, když mu Láďa podal garotu.
„Da, jásno. Teoreticky,“ přisvědčil Láďa, záhy však dodal: „Ale prakticky to funguje taky.“
Arnošt jen znepokojeně vypoulil oči a velmi opatrně položil garotu, jejíž okraje měly na jeho vkus až moc podezřele rezavou barvu, na stůl vedle pistole.
Pak se naklonil přes víko otevřeného kufru, aby si blíže prohlédl zbytek Láďových nástrojů (vše je přeci jen mnohem děsivější, když to neznáte… jo, na mučící nástroje se tohle pravidlo asi nevztahuje…). Když jeho oči konečně padly na jistý velmi zvláštní zubatý předmět, který neodbytně přitahoval jeho pozornost, zeptal se Arnošt polekaně: „A tohle je k čemu?“
„Eto?“ Láďa ukázal na ten předmět, který v Arnoštovi vzbudil takové obavy. Arnošt jen mlčky přikývl a doufal, že odpověď na jeho otázku bude znít ‚Na otvírání konzerv.‘
Láďa velmi ochotně zvedl ten těžký ježatý kus kovu z kufru a řekl: „Eto použiju, když vás někdo zabije. Donutím viníka, aby mi prozradil jména kompliců, a všechny si je najdu.“
„Děláte si srandu, že jo?“ vykoktal Arnošt, který začínal litovat, že nezvolil ač trošku dražší tak rozhodně méně děsivou alternativu k tomuto osobnímu ochránci.
„Da, jásno,“ přikývl Láďa, ale když už se Arnošt začal zase cítit bezpečněji, dodal: „Vás by zvládl zabít sám jeden atentátník, nepotřeboval by komplice.“
Arnoštovi zmrzl úsměv na tváři.
Začínal uvažovat nad tím, koho si to vlastně zaplatil. Ochranku nebo mafiánského popravčího?
Naštěstí v tu chvíli zaduněl zvonek u dveří a vysvobodil tak Arnošta ze zajetí Láďova mrazivého pohledu.
„A, to už bude Lola!“ Vykřikl Arnošt s radostí, kterou v něm jeho otravná kolegyně dosud nikdy nevzbudila, „To ona je vaše klientka, ji budete chránit, takže si nějaké historky o politicích a umučených atentátnících nechte i pro ni.“
Nadšený, že se může aspoň na chvíli vzdálit od toho kufru plného smrti, Arnošt vyběhl na chodbu a s úsměvem otevřel dveře.
Úsměv mu však hned z tváře zase zmizel, když viděl Lolu, devatenáctiletou herečku, která měla hrát hlavní roli v jeho béčku, jak mezi dvěma dlouhými modrými nehty svírá z půli vykouřeného jointa marihuany.
„Sakra, holka!“ okřikl ji Arnošt a vyrazil jí cigáro z ruky. „Tímhle tempem se nedožiješ premiéry našeho filmu!“
„A co? Stejně to bude sračka, žádná škoda, když to neuvidím,“ Odsekla Lola a pohodila culíkem nezdravě suchých hnědých vlasů s vybělenými konečky.
„Podívej, holčičko…“ Arnošt ji zatáhl za její huňatou třpytivě růžovou mikinu. „Až do premiéry jsem za tebe zodpovědnej. Když se v příštích několika týdnech uhulíš k smrti, jde to na mý triko, takže budeš sekat latinu. Až se v kině rozjedou titulky po tý naší hovadině, klidně si vyšňupej všechen kokain v Praze, ale do tý doby na to svinstvo ani nesáhneš, chápeš?“
„Dobrý! Dobrý! Víš, že v kokainu nejedu, to by bylo blbý!“ bránila se Lola a snažila se vyškubnout z Arnoštova sevření, „Tu mařenu mám ze zdravotních důvodů! On filmovej byznys je hrozně stresovej!“
„To mi povídej…“ povzdechl si Arnošt a sundal ruku z Lolina vlasatého oděvu. „Ale budeš to muset pár týdnů vydržet. Potřebuju, abys po premiéře vyšla z kina živá, to je vše, co od tebe žádám. Je to snad tak složité?“
„Je,“ odvětila Lola tvrdohlavě. Pak se však usmála a laškovně poplácala Arnošta po tváři, „Ale pro tebe to udělám, drahoušku.“
„Výborně. Hlavně, že si tak dobře rozumíme,“ Arnošt spráskl ruce a rychle se od Loly odtáhl. To poslední, co se všemi svými problémy s penězi, alkoholem a depresemi potřeboval, bylo obvinění ze sexuálního obtěžování. U bývalé porno herečky by tomu sice nejspíš nikdo nepřikládal velkou váhu, ale proč to riskovat, že jo?
„A proč jsi mě sem vlastně pozval?“ řekla Lola a vložila si mezi na růžovo natřené rty žvýkačku.
„S někým bych tě rád seznámil,“ řekl Arnošt a zatáhl Lolu za ruku do obývacího pokoje, kde si Láďa mezitím zabalil své nástroje.
„Lolo, tohle je Láďa. Láďo, Lola, tvá klientka,“ představil Arnošt pochybného bodyguarda ještě pochybnější herečce. Nějaké další seznamování však nebylo nutné. Ti dva už se navzájem hltali očima, jako by se najednou ocitli ve svém vlastním světě, ve kterém neexistovalo nic jiného než oni a jejich vilné představy.
„Kakaja krasivaja ďévuška…“ hlesl Láďa tiše, hodil rychlý pohled do zrcadla, aby si upravil svůj divoký účes do poněkud přijatelnější podoby, a kavalírsky Lole políbil ruku se slovy: „Dobrý děň, sličná Lola. Bude mi ctí zabít všechny, kdo jen pomyslí na to, že by vám ublížili.“
„To ráda slyším, fešáku,“ Lola našpulila své kýčovitě růžové rtíky a zatřepotala dlouhými umělými řasami, „Když už mě má někdo týdny pronásledovat jako nějakej úchylnej duch, jsem ráda, že jsi to právě ty.“
„Tak to jsem rád, že jste si padli do oka…“ povzdechl si Arnošt a v duchu se tázal božstev, ve které nevěřil, co učinil v životě tak hrozného, aby si zasloužil tento trest.
Ale aspoň měl teď o starost méně. Jestli se na něco mohl spolehnout, pak na to, že s Láďou po boku se na Lolu nikdo neodváží ani podívat. Takže, pokud se Láďovi podaří udržet tu dračici dost daleko od drog, hlavní herečka mu s největší pravděpodobností do natáčení přežije. No jo… jenže k čemu herečka, když není scénář?
1840 slov