Nevěděl, jak dlouho tu v tom vlhkým činžáku leží a vdechuje všechny poletující spóry z plísně, co se rozlézala po zdech jako morová nákaza. Neměl sebemenší pojem o sobě, natož o čase. Jediné, co mu už delší dobu soustavně útočilo na smyslové buňky, byl právě onen nesnesitelný zápach, který ho nakonec dokázal probrat z mdlob.
Hodnou chvíli jen vstřebával to, že dokáže otevřít oči a alespoň na krátkou dobu není zajatcem neproniknutelné tmy a všech těch chrčivých hlasů, co mu kvůli nasazeným práškům našeptávaly do ucha. Byl to osvobozující pocit, avšak ne věčný. Stačilo, aby se pokusil vzepřít na loktech a ulevit tak přeleženému krku, a okamžitě se ho zmocnila silná vlna nevolnosti, která ho zatlačila zpátky do matrace.
Zvracet se mu nechtělo, ale cítil, že by to tak bylo lepší. Možná by se mu ulevilo. Možná by aspoň něco na chvilku přebylo tamější vydýchaný vzduch, z něhož se mu motala hlava. Možná by s trochou štěstí zvratky vdechl a nemusel by nic. Nepřemýšlel by. Nedýchal by. Starosti by byly zapomenuty a smazány ze světa stejně jako jeho identita.
S myšlenkou nad tím, že má v následujících dnech, hodinách, či minutách v plánu zemřít důstojnějším způsobem, se pokusil přetočit na levý bok. Trvalo dlouho, než našel ztracenou hybnost těla a podařilo se mu skončit čelem k nočnímu stolku. Hledal něco, čím by mohl zahnat to nesnesitelné sucho v puse, ale bez brýlí mu byla jakákoliv snaha k ničemu. Nejdřív si proto prohmatal obličej a vlasy, ale kromě zjištění, že by se měl v nejbližší době oholit, to ničemu nepomohlo.
Ruku proto vsunul pod sebe a snažil se ignorovat propocené prostěradlo, které se mu lepilo na záda jako druhá kůže. Už dlouho se hnusil sám sobě a pokud to bylo v jeho silách, záměrně se vyhýbal pohledům do zrcadla. Jeho mladistvá tvář a jiskry v očích zbarvených do mechově zelené zmizely stejně rychle, jako jeho víra v lepší budoucnost. Jak poetické, ušklíbl se sám pro sebe, když dlaní zašmátral pod polštářem a konečně narazil na chladivé obroučky brýlí.
Snad by i věřil tomu, že se stal zázrak, když je si je na nos nasadil zcela nepoškozené, ale na to byl moc zaneprázdněn pohledem na věc, co před ním ležela jako na stříbrném podnose. Nepamatoval si, že ji tam dával. I kvůli tomu se nesnažil potlačit šok a nával vzrušení, který mu projel tělem až ke konečkům prstů.
Copak se jí nezbavil?
Potlačil nutkání se pro věc natáhnout a přitisknout si ji k hrudi jako něco, co by ho mohlo v příští vteřině osvobodit a zbavit všech dotěrných myšlenek o jeho ženě a tom směšném realitním makléři, kvůli kterému ho opustila. Jenže mu to nedalo a jako prvního si místo sebe představil právě jeho - s hrozivě rozšklebenou ránou přímo mezi očima, z níž se valily proudy krve. Bulvy vyvalené, čelisti ztuhlé v šokovaném výrazu a ruce divoce rozhozené do stran, jak moc se před výstřelem snažil udržet rovnováhu a sílu odporu instinktivně ustát.
Zděšeně potřásl hlavou a prsty si promnul kořen nosu. Opět se mu udělalo mdlo. Se sebezapřením se donutil spustit nohy z postele a opatrně se vyhoupnout do sedu. Mírně sebou škubl, když se jeho žaludek opět stáhl v silné křeči, žadoníc alespoň o něco málo k jídlu, a jakmile se jeho chodidla naplno setkala s ledovým povrchem dlaždic, uniklo mu z úst překvapené vydechnutí. Byl to stejný pocit, jako když si v sedmi letech u prarodičů na statku sáhl na elektrický ohradník a po páteři směrem dolů mu projel mrazivý pocit. Probudilo ho to a i to málo stačilo k tomu, aby se úspěšně udržel na nohou a rukama, přidržujíc se hrany nočního stolku, dokázal udělat pár kroků. Pár kroků a hned na to zavadil o něco oválného, co se mu nešikovně připletlo do cesty. Ani se nemusel podívat pod nohy, aby poznal, že se jedná o lahev něčeho tvrdého.
Otráveně flašku odkopl stranou, avšak nebyl dost střízlivý na to, aby tak prudký pohyb ustál. Nestihl se ani nadechnout a jeho hlava s dutým lupnutím hrozivě poskočila na tvrdé podlaze. Na okamžik si myslel, že je po něm, ale záchvat kašle, který ho v následující vteřině zmohl, ho přesvědčil o opaku. Tentokrát už se kvůli dávícímu reflexu zvracení nevyhnul a jen tak tak stačil stočit hlavu ke straně.
Když bylo po všem, otřel si bradu do rukávu a kvůli přetrvávající ostré bolesti nad obočím a pulzování spánků zůstal ležet. Skelný pohled upíral ke stropu a snažil se všechnu tu bolest rozdýchat. Nedokázal si to vysvětlit, ale měl pocit, jako kdyby se propadal neznámo kam. Necítil tíhu svého vlastního těla, nevnímal nepatrné zvedání a klesání hrudníku ani skoro neslyšný dech deroucí se skrze nosní dírky ven. Ležel tam jako hadrový panák, vyčerpán k smrti a s doznívajícím alkoholem, který mu koloval žilami.
Jako mávnutím proutku jeho mysl zaplavily vzpomínky z minulosti. Aniž by se o to prosil, hleděl teď do tváře světlovlasému chlapci s manšestrovými kšandami, co v rukou držel obyčejnou dřevěnou napodobeninu ruční pistole a hnal se za svým, o něco starším, sokem, který měl přes hlavu přetáhnutou černou kuklu s otvorem pro oči. Na tu pistoli si moc dobře pamatoval - vlastnoručně mu ji vyřezával jeho táta. Byl truhlář. Dobrosrdečný chlap se zálibou ve vysedávání v hospodě, na což taky později doplatil. Uchlastal se k smrti a zanechal po sobě dva syny a zdrcenou manželku. Při té příležitosti si vzpomněl na svůj slib - nezničí si játra, neopustí svoji rodinu a nenechá se připravit o šanci žít. A teď dělal úplně to samé jako jeho otec.
Hrdlem mu zcela nepochopitelně probublal tichý smích. Snad z radosti, která ho při pohledu na ty dva bezstarostné kluky naprosto pohltila. Tím však střípky z dětství skončily. Myslel na léta, kdy nastoupil k policii. Jak moc naivní byl, když si myslel, že dokáže změnit svět k lepšímu? Že se bude podílet na navrácení řádu, jenž se ze světa pomalu ale jistě vytrácel jako pára nad hrncem?
Znenadání ho popadl neuvěřitelný chtíč vstát. Někde na pomezí zdravého rozumu a náznaku naprostého šílenství snil o bílém obleku, ve kterém by vypadal, jako kdyby se vznášel, jako kdyby levitoval nad zemí, točil se jako médium, jako rozfoukaná pampeliška a nic by ho tu nedrželo. Toužil po tom tančit, kroužit nad zemí jako pták a naslouchat lístkům, které by ševelily ve větru. Mít ještě pár přání k dobru, obdařil by svou maminku úsměvem, navštívil by Státní operu a poslechl si Čajkovského, v řeznictví na rohu Vyšehradský by si naposledy pochutnal na točeném salámu, vzal by svou dceru do zoo do pavilonu plazů, aby se bála a on měl důvod pro to ji utěšit a pozvat ji na opočenskou zmrzlinu.
Kdyby měl čas, skočil by ve dvou stupních do Vltavy a plaval, až by nezbylo nic. Místo tmy by bylo hřejivé světlo. Smrad plísně by nahradila vůně trdelníku. Místo ticha by se ozýval zpěv ptáků na Křížovnickém ostrově, jeho vlastní smích a cinkání dvaadvacítky, která by si razila cestu na Bílou horu. Místo samoty by držel Marušku za ruku a ukazoval jí malý, avšak útulný byteček, v němž společně se svým bratrem vyrůstal. Pouštěl by lodičky, tvrdnul na lavičce na Smícháči a dychtivě sledoval projíždějící vlaky, vyhlížel by mámu, jež by se z Homolky vracela z noční, ještě jednou by si vyšlápl Brdy a přes Hvozdec by na vyhlídce shlížel na zasněženou vesničku pod sebou. Při obchůzkové patrole by si na benzínce koupil oblíbenou šunkovou bagetu, vyprávěl Romanovi o tom, jak hebké vlasy má jeho žena Adriana, v dlani drtil rukojeť obušku, jako kdyby tam patřil už od narození a při zvuku rádia Egrensis by si užíval noční Prahu, kterou směli vidět jen strážníci. Naposledy by jel na černo autobusem a jako králík pelášil před revizorem přes piazzettu, kolem Goethova institutu, kolem Mánesa, Tančícího domu a pro jistotu až na Palačák, jen aby zjistil, že ho ta gorila už dávno nestíhá.
Měl za sebou tolik zážitků, vzpomínek, nevyřčených proseb, slibů, omluv, přání, upřímných vyznání a ještě víc událostí před sebou. Chtěl se učit, poznávat, drtit v objetí pěknou ženu, porozumět kvantové fyzice, chytat sněhové vločky na jazyk, cestovat, potloukat se na pláži zalité slunečními paprsky, odstřelovat svou mysl za horizont vědění, skočit z letadla s padákem na zádech, držet za ruku někoho, kdo mu ukáže správný směr, utíkat, až by mu docházel dech a především snít o tom, co přijde dál. Nechtěl konec. Nechtěl zemřít jako ubožák, zpocený, vystrašený k smrti, špinavý od svých vlastních zvratků na pokraji zhroucení, a se slzami na krajíčku v prázdném ztrouchnivělém bytu, kde není nikdo, kdo by ho utěšil.
Aniž by si to pořádně uvědomil, zatoulal vlhkýma očima k nočnímu stolku a ihned mu došlo, že jeho služební zbraň zmizela. Nestačil však projevit ani sebemenší náznak šoku, jelikož ho chladný dotek v dlani předběhl.
Byla krásná. Soustředěně ji protáčel mezi prsty a zasněně pozoroval, jak při každém pootočení hází blyštivé odlesky. Bříšky prstů prohmatával každičký záhyb pistole a přemýšlel, co všechno díky ní dokázal. Kolik lidí poznal. Kolikrát myslel, že už nedokáže pokračovat dál, že nad ním jednoduše vítězí pocit, jako kdyby se chtěl propadnout do svého špatně udusaného hrobu. Jak často se u policie při pohledu na utrpení ostatních potají zalykal vlastními slzami, jako by v mdlobách upadal do šílenství. Pracoval tvrdě, ždímal z těla poslední kapky života a přec to nestačilo.
Polkl a zhluboka se nadechl.
Z posledních sil se natáhl pro poloprázdnou PET flašku Tonica, která ležela opodál, a urval z ní etiketu. Tužku po chvilce hledání vyhrabal ze zadní kapsy kalhot a zbytek nechal na jeho podvědomí. Ruka ho vedla sama. Roztřeseným písmem, které sám nepoznával, nejdřív pořád dokola psal svoje jméno. To aby nezapomněl, kdo je. V tuhle chvíli se sám sobě ztrácel, dokonce si svým písmem přestával být jistý, slova se rozpadla a nešla přečíst, a tak papírek zahodil a obličej schoval do dlaní.
Věděl, že i kdyby napsal cokoliv, jeho dcera by mu nikdy neodpustila. A na ničem jiném nezáleželo. Najdou ho jako prázdnou schránku, mrzáka, vyhořelého poldu, co nezvládl své povolání a zhroutil se po rozchodu se svou ženou. O jednoho labilního jedince, blázna a opilce míň - svět by mu měl poděkovat.
Teď už ho nic nedrželo zpátky.
Odevzdaně klesl na lopatky, hlavu si zespoda podložil volnou rukou a v druhé stále držel chladný kov.
Hleděl nad sebe a přemítal, proč se lidé bojí smrti. Nebo spíš toho, co přijde po ní. Jeho samotného spíš děsila představa posledního úderu srdce, posledního nádechu a poslední myšlenky. Co se mu v ten okamžik prožene hlavou? Bude připravený na to odejít, nebo svět opustí nesmířen se svým osudem?
Jenže ani teď, s jediným možným řešením, které se mu momentálně nabízelo, nedokázal odpovědět ani na jednu otázku. Kdyby nebyl tak vyčerpaný a odepsaný všemi těmi pochmurnými myšlenkami, nejspíš by ho to zarmoutilo. Jenže teď pociťoval jen neuvěřitelnou prázdnotu, která ho svazovala ze všech stran. Slyšel všechny ty hlasy, souzněl s tím prazvláštním tichem v jeho nitru, vnímal tu propast mezi jeho zdravým úsudkem a smyšlenou realitou, ale i tak tomu všemu nedokázal čelit.
Pozvedl roztřesenou dlaň a kvér si přiložil k hlavě.
Prázdná, potemnělá místnost vydávala kvíkavé zvuky. Z činžáku pod tím jeho byly slyšet psy, dále tikání hodin, které v bytě neměl, bzučení lednice, občas se otevřely a zase zavřely dveře u sousedů, na ulici hlasitě hrálo autorádio a sem tam se ozvalo zatroubení nebo pískot pneumatik. Myslel na to, že podobné zvuky slyší naposledy v životě, ale ani to mu nebránilo v tom, aby se rozhodnul.
Chtěl jen odpočívat. Chtěl, aby to přestalo. Byl zbabělec, ale na tom už nezáleželo.
Zavřel oči a dokončil to, co mu bylo předurčeno.
...
Následujícího dne se probudil na jednotce intenzivní péče, obklopen svou rodinou, doktory a zápachem dezinfekce. Dlouhou chvíli nechápal a utápěl se v jednotlivých dílcích včerejšího večera, které nedokázal poskládat dohromady, aby mu vyjasnily, co se vlastně stalo. Měl být mrtvý. Kulka mu měla prohnat hlavu a zanechat za sebou takovou paseku, kterou by už nikdo nedokázal spravit.
Místo toho tu však ležel s podlitinou velkou jak golfový míček nad pravým uchem a byl svědkem vděčných úsměvů své exmanželky, vlastní dcery a kolegů z práce, kteří jen tak tak drželi slzy. Slibovali, že mu pomůžou a že už ho nikdy nenechají klesnout tak hluboko. A i přes veškeré dřívější pochybnosti a ztrátu víry v ty nejbližší to bylo krásné slyšet. Bylo krásné vědět, že dostal druhou šanci. Mohl se zotavit a začít znova. Měl možnost zajít si do Národního a vzít Marušku k tygrům, papouškům, klokanům a klidně i k pavoukům, které ze srdce nesnášel.
Čekala ho dlouhá cesta a on moc dobře věděl, že nic z toho nebude sluníčkové. Tak jako tak se nemohl vzepřít nově smyšlenému slibu, že tentokrát se bude snažit víc, protože život a všechny ty maličkosti kolem mu stály za to znovu bojovat.
Kromě toho si tajemství ohledně příčiny jeho nepodařeného pokusu o sebevraždu, který se mu postupem léčby vyrýsoval v jasný obrazec, nechal nadosmrti pro sebe. Jemu samotnému totiž přišlo naprosto neuvěřitelné, že během všeho toho bdění a přemítání o minulosti dokázal předejít svým nadcházejícím špatným úmyslům a zcela nevědomky sabotoval vnitřní systém mechanismu pistole tak, že nadobro rozladil její kohoutek i s pružinou.
A ty slepé náboje asi taky splnily svůj účel.