Dál jsme se neposunuli. Ne, že bychom nechtěli. Právě naopak. Chtěli jsme a moc. Jen jsme oba moc dobře věděli, že ještě není ta správné chvíle. Že nejsme připravení. Všechno, co se mezi námi odehrálo... pořád to tam bylo, i když jsme se nechali unést a oba si užívali přítomnost toho druhého a chtěli být spolu. Nebylo to úplně jednoduché.
Teď jsem seděla rozplácnutá na posteli u sebe v pokoji a spouštěla skype. Jako první na mě v kontaktech vyskočil Tyler. Přesně jeho jsem právě potřebovala. Pomrvila jsem se v peřině, na které jsem seděla a zapnula vytáčení video hovoru. Na obrazovce se objevil můj odraz a zatím co jsem čekala, až Tyler hovor příjme, místo něj na mě koukal panáček Mario. Nastavila jsem ho tam už pár roků zpět. V době, kdy jsem hodně cestovala kvůli hokeji a nebyla téměř doma. V tu dobu jsme si všichni často volali právě prostřednictvím skypu. Ještě, že tahle vymoženost moderní doby existuje a já svojí rodinu mohla vidět.
„Příšerkoooooo," ozval se z počítače nadšený Rambův hlas, jen co se objevil na obrazovce místo Tylera. Mohlo mě napadnout, že i když budu volat na Tylerův účet, budou tam oba. „To je dost, že ses taky ozvala. Už jsem si začínal myslet, žes na nás v tom dalekým světě zapomněla." Byl to neskutečný blázen. Usmíval se od ucha k uchu, na tváří strniště – nesnášel se holit, alespoň na tváři, v jiných částech těla o sebe pečoval jako o poklad – a v ruce zmrzlinu. Kdejaká holka by za takového mazlíka dala svůj život. Já měla to štěstí, že byl součástí mé rodiny, i když trošku jinak než si kdysi myslel. Nikdy mi nedával za vinu můj nezájem. Ne že by se mi nelíbil, líbil, byl to chlap přesně podle mého gusta, jen tam chybělo takové to cosi... Kouzlo. Jiskra. Napětí. Byl to můj druhý bráška a vždycky bude.
„Ahoj bráško, je tam i Táj?" zeptala jsem se. Roztáhlo se mu chřípí. Měl svým způsobem hrozně rád, když jsem ho oslovovala bráško. Vždycky říkal, že si pak připadá, jako by opravdu patřil do naší rodiny. A on do ní patřil. Neodmyslitelně.
„Jo, počkej, zavolám ho," podíval se kamsi před sebe mimo dosah kamery a zakřičel: „Tylere, dělej poď sem. Volá Robyn." Pak svoji pozornost obrátil zpátky na mě a dál se spokojeně ládoval zmrzlinou.
„Tak povídej, přeháněj. Jak se tam máš?" vyzvídal. Slyšela jsem i skrz videohovor rachocení, jak dopadaly těžké nohy na podlahu. Některé věci se prostě nemění, Tyler vždycky chodil jako slon. Chtěla jsem odpovědět na Aidanovu otázku, ale než jsem stihla vůbec otevřít pusu, přes okraj obrazovky se naklonila čísi hruď a pak už jsem viděla vysmátého Tylera s obličejem vzhůru nohama.
„Nazdárek ségra," zašvitořil vesele. „Ty taky žiješ?"
„Blbečku, jasně že žiju. Jen je toho dost a program je náročný," vysvětlovala jsem s úsměvem. Doufala jsem, že je to tak trochu i omluva, vyslovená mezi řádky. Tyler se mezitím přesunul zpoza obrazovky na gauč k Rambovi. Seděli tam vedle sebe, moji dva hromotluci s úsměvy na tvářích a já byla tak ráda, že je mám. Díky nim jsem prožila ty nejlepší i ty nejnebezpečnější chvíle, oni byli moje dětství. A když jsem pak začala veškerý svůj čas věnovat hokeji, byli tam pro mě, kdykoli mohli, chodili na zápasy, fandili jako diví. Vždycky mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři. „Jak se máte?"
„Lítáme z jednoho koncertu na další, ale je to super. Kdybys viděla fanoušky, ségra, jsou jako fanatici," smál se. „Ale nevyměnil bych to. Měla bys jet někdy zase s náma."
„Moc ráda bych vás viděla, ale když si představím, že bych trávila čas s váma a tou vaší bandou hromotluků o samotě zavřená v letadle nebo obytným autobuse, tak děkuji, nechci," smála jsem se. Brrr. Tohle jsem zkoušela jednou, měsíc jsem cestovala s kapelou svého bráchy po koncertech, myla se v průhledné sprše v autobuse, do který mi každou chvíli někdo vletěl, jedla po fastfoodech nebo vařila pro celej tým jako pravá hospodyňka a prala špinavý ponožky. Brr, už nikdy.
„Jen se nedělej, teďka seš taky s bandou chlapů jako jediná ženská a jelas tam dobrovolně. Není to zas tak moc jiný," snažil se mi to vymluvit.
Povytáhla jsem obočí. „Není? To teda je, můj drahý. Tady mám svůj pokoj, svoji sprchu a hlavně nemusím čuchat ty smrady ze špinavýho oblečení a bot."
„Nedělej se, fajnovko," zasmál se Rambo. „Stejně se ti s náma líbilo." Kdybych byla s nimi a ne tisíce mil daleko a neodděloval nás oceán, vzal by mě teď Rambo pod svoje křídlo a udělal mi na hlavě ořecha. Bože, jak jsem to nesnášela. Vždycky jsem si pak připadala jako ta malá holka, co jim běhá za zadkem a nedá jim pokoj. Přesně jako osina v zadku.
„To víš, že líbilo, ale znovu tuhle šílenost absolvovat v nejbližší době rozhodně nechci." Bylo neuvěřitelné vtipkovat s nimi, i když jen takhle na dálku.
„Tsss, ještě s náma ráda pojedeš," zasmál se Rambo, ale Tyler ho nenechal mluvit dál, přerušil ho svoji otázkou. „Jakto, že voláš? Děje se něco?"
Zakroutila jsem hlavou. „Jen jsem vás chtěla vidět. Chybíte mi," vysvětlila jsem. Vím, že to nebyla úplně stoprocentní pravda. Něco se dělo, ale ještě nebyl ten správný moment, abych o tom mluvila. Sama jsem vlastně nevěděla, co znamenal dnešní den a co bude dál.
„Ooooo, ty jsi rozkošná," rozplýval se Rambo. „Taky jsi nám chyběla."
„Pro jednou musím s tímhle blbem naprosto souhlasit. Opravdu si nám chyběla," přisadil si Tyler a já měla co dělat, aby se mi na tváři nerozvinul blažený úsměv. Vlastně, bylo to dost marné. Ten blaženej úsměv jsem měla. Rovnou od ucha k uchu. Zírala jsem na obrazovku na ty moje dva hromotluky a culila se jako měsíček na hnoji. Jen tak, pro nic za nic. Opravdu, kdyby mě viděl někdo cizí, nejspíš by přemýšlel na čem jedu.
Rambo se naklonil blíž k obrazovce. Přimhouřil oči a zkoumal moji osobu. Na čele se mu tvořily vrásky, od toho, jak usilovně přemýšlel. Hryzal si u toho spodní ret, až dokud se mu obličej znovu neprojasnil. Okamžitě se napřímil a zasmál se. Pokýval na mě obočím a z jeho úst vypadla věta, kterou bych nikdy v životě nepředvídala.
„Áááá tady si někdo vrznul," zařechtal se. V tu ránu mu přiletěl pohlavek. Tyler přesunul pohled ode mě k němu a zamračil se, provrtával do něj díru.
„Tohle už nikdy neříkej!" zabručel. „Je to moje ségra, takovýhle informace o ní vědět nepotřebuju."
Rambo se od něj odtáhl. „Vidíš, jak to s ním mám těžký," promluvil ke mně a čekal politování. Pak se obrátil zpět na bráchu. „Já ji taky beru jako ségru, nešil hnedka. Nemáš snad smysl pro humor? Bohové, co to mám za nejlepšího kámoše?!" Protočil panenky nad Tylerovou reakcí.
„Žádnej sex nebyl," ujistila jsem bráchu rychle, když se nepřestával mračit, ale smála jsem se. „Ale i kdyby jo, měl bys mi to přát. Já ti taky přeju každou dobitou fanynku, i když jim druhý den ráno zlomíš srdce."
Tyler obrátil rychle pohled na mě a zvedl ukazováček do pozoru. Namířil ho mým směrem. „Héééj, teď se nebavíme o mě přece. Já jsem velkej kluk, ale ty seš pořád ještě malá holčička." Shlížel na mě a i přes webkameru byla cítit jeho starost. Myslel to vážně. Můj velký milující bráška. Můj ochránce.
„Kde ses zasekl? Tak v patnácti? Už dávno nejsem malá holčička, Táji. Ta už dávno vyrostla," protestovala jsem a na tváři mi pohrával mírný úsměv. Věděla jsem, že o mě má pouze starost a snaží se, abych byla šťastná a spokojená, ale nechat si ujít příležitost si rýpnout a pozlobit ho, to bych nebyla já.
Zakroutil hlavou. „Ne, ne, ne. Dost. O tomhle se nebudeme dál bavit. Příliš mnoho informací najednou," pronesl, ale už se zase začal usmívat. „Žádnej sex až do svatby, toho seš si doufám vědoma."
„Jo, jo, jo. S takovou bych zůstala až do smrti sama, protože by mě pak nikdo nechtěl," zašvitořila jsem. „Copak bys chtěl, abych skončila jako stará panna s kopou koček, co mi obsadí byt a až umřu sežerou moji mrtvolu?"
„Já bych tě bral i kdybys byla stará pana," přisadil si Rambo a se zájmem na mě hleděl. Nevím, jestli si myslel, že jsem ještě nikdy sex neměla a tak ho to zaujalo nebo si právě představoval, jaký by to mezi náma mohlo být.
Zaluskala jsem prsty před obrazovkou, abych upoutala zpět jeho pozornost k realitě. „Přestaň si představovat, jak se mnou máš sex!" pohrozila jsem mu.
Rambo jen pokrčil rameny a opřel se zpátky do sedačky. „Líbilo by se ti to," pronesl se samolibým úsměvem. „Nikoho jinýho už bys nechtěla."
Znovu mu přiletěl pohlavek a já se neubránila smíchu. „Co jsem řekl před chvílí?" zavrčel Tyler, ale jeho skálopevné odhodlání být nad věcí a vážný pociťovalo nemalé trhliny. Koutky úst mu cukaly, až to nedal a rozesmál se taky.
„Jste šílení, víte to?!" pronesla jsem mezi smíchem a snažila se popadnout dech.
„Jo to jsme, ale stejně nás máš ráda," usmíval se Rambo a já mohla jen přikývnout na souhlas. Bylo to tak.
Rozhovor s nimi bylo přesně to, co jsem na své roztoužené srdce a zmatený mozek potřebovala. Dokázali mě dovést k jiným myšlenkám a vyplnit zmatek, který se mi usídlil v hlavě i srdci. Když jsem hovor ukončila, věděla jsem, že to byla správné volba zavolat právě tyhle dva hromotluky.
Zaklapla jsem notebook a s úsměvem na rtech se vydala do sprchy. Nespěchala jsem. Vůbec ne, právě naopak. Užívala jsem si vodu bušící do mého těla a stékající po pokožce dolů. Všechny svaly se pod jejím proudem uvolnily a napětí, o kterém jsem ani nevěděla, se uvolnilo, zvlášť to, které svíralo mé koleno.
Po sprše jsem se zabalila do ručníku, vyčistila si zuby a pleť a vyrazila do pokoje. Nebyla bych to já, kdybych si sebou do koupelny nezapomněla vzít pyžamo. Jak jinak.
Popadla jsem pyžamo zastrčené pod polštářem a vyrazila zpátky směrem do koupelny. Už jsem za sebou zavírala dveře, když se pokojem rozlehlo zvonění telefonu. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Až mi zatrnulo. Tu melodii jsem znala. Moc dobře. Patřila jedinému člověku uloženému v telefonu právě pod touto melodií.
Trvalo dlouho, než jsem přinutila své nohy k pohybu a došla k telefonu. S roztřesenými prsty jsem ho pozvedla, hovor posunem bříška prstu po displeji přijala a položila si ho k uchu. Dýchala jsem přerývaně a veškerý klid nabytý dnešním dnem byl v tu ránu ten tam.
„A-ano?" promluvila jsem koktavě do telefonu. Dlouho jsem na tenhle hovor čekala. A v okamžiku, kdy jsem se celou vzniklou situací přestala užírat, zavolal.
„Ahoj Robyn," ozval se v telefonu jeho hlas. Zabrnělo mě nervozitou. Ne takovou, co jsem pociťovala v blízkosti Wesse. Tahle nervozita byla jiná. Bála jsem se, protože jsem přicházela o kamaráda, kterého mám hrozně moc ráda a nevěděla jsem, jak tomu zabránit.
„Ahoj Thome," zašeptala jsem. Přála jsem si, aby se mi ozval. Abychom spolu mluvili a vše si vyjasnili. Jen jsem nečekala, že to bude teď. Protože nyní, když volal, bála jsem se pocítit naději, že semnou dál bude komunikovat. Měla jsem pocit, jako by se chtěl jen rozloučit. Zamrazilo mě v zátylku. Nebyl to dobrý pocit.
„Jak se máš?" zeptal se. Nevím, co jsem čekala, že ihned začne mluvit o tom, co se stalo? Nejspíš jo, takže když se mě zeptal na tak obyčejnou otázku jakou je „Jak se máš?" nevěděla jsem, co odpovědět. Zaváhala jsem.
„No... Já... Je to náročné," vypravila jsem ze sebe. „Ale jsem ráda, že jsem jela. Benátky jsou nádherné. Mají úžasnou atmosféru a to kouzlo..." Mohla bych o Benátkách básnit hodiny, ale bylo mi jasné, že kvůli tomu nevolá. Teda, doufala jsem, že kvůli tomu nevolá.
„Co tvoje koleno?" zeptal se a mě zatrnulo. „Zvládá ten zápřah? Musíš na sebe dávat pozor..."
Pokrčila jsem rameny, i když vím, že to nemůže vidět. „Koleno je koleno. Už nikdy nebude takové jako předtím a dost se ozývá. Jenže teď aspoň z části dělám to, co mě baví. Hokej je můj život..."
Bylo slyšet, jak si na druhém konci našeho spojení povzdechl. Věděla jsem, že i když mě nenechal všechno vzdát a bojoval spolu se mnou a kolikrát i místo mě, měl o mě strach.
„Je to závislost. Nemůžeš se jí nabažit, i když víš, že bys měla. Nedělá dobře tvému tělu, ale prahneš po další dávce. Jako čokoláda pro mě..." pronesl a na chvíli se odmlčel. „Led a hokej je pro tebe jako čokoláda. Čím víc ti ho zakazují, tím víc po něm toužíš."
Při těch slovech mi zatrnulo. Věděla jsem, že má naprostou pravdu. Led byl pro mě jako čokoláda, závislost, které se nikdy nenabažím a když mi ho vzali, chtěla jsem ho o to víc. Nedovedla jsem si představit, že už se nikdy nepostavím na brusle a že nikdy nevyjedu na led obklopená tisíci skandujícími diváky. Proto jsem se o to pořád a pořád dokola snažila. Povzdechla jsem si.
V hlavě mi dokola zněla jeho slova.
Led jako čokoláda. Led jako čokoláda. Led jako čokoláda.
Led jako čokoláda
„Vím, že je to pro tebe těžký, ale musíš i odpočívat. Tvoje koleno to vyža..."
„Proč voláš Thomasi?" přerušila jsem ho podrážděně. Tělo se mi plnilo frustrací. Nepotřebovala jsem, vlastně jsem spíš nechtěla, poslouchat jak mi zrovna on říká, že na to nemám. Protože on byl jeden z těch, kteří věřili, že na to mám. Začínal ve mně probouzet pocit zoufalství, který jsem rozhodně nechtěla cítit. Ne teď.
„Ehm..." bylo slyšet, jak si odkašlal. „Chybíš mi." Přiznat tohle přímo mě, ho muselo stát nemalé úsilí. Toho jsem si byla vědoma.
„I ty mě," odpověděla jsem. „Zkoušela jsem ti volat. Byla jsem u tebe, ale..."
„Já vím," přerušil teď pro změnu on mě. „Potřeboval jsem čas..."
„Chápu..." odvětila jsem a slova, která jsem měla tak dlouho promyšlená, vše co jsem mu chtěla říct, když jsem u něj doma klepala na dveře a vytáčela jeho číslo, to všechno se jako mávnutím kouzelného proutku vypařilo.
Povzdychl si. „Potřebuju to vědět."
„Co? Co potřebuješ vědět?" zeptala jsem se. Úplně jsem viděla, jak i přes telefon u ucha zavřel oči. Dělával to, když se potřeboval naprosto soustředit a vyjádřit své myšlenky těmi správnými slovy.
„Říkáš, že ti taky chybím," pronesl a já přikyvovala, i když, stejně jako před chvílí, jsem věděla, že to nemůže vidět. „Ale chybím ti jinak než ty mě, že?"
Teď jsem zavřela oči já. Promnula jsem si kořen nosu a povzdychla si.
„Thome..." oslovila jsem ho, ale další slova z mých úst ne a ne vyjít.
„Já to chápu, Robyn. Jen jsem to asi prostě potřeboval slyšet přímo od tebe."
Nastalo ticho. Ani on ani já jsme si nebyli jistí, jak pokračovat. Vteřiny ubíhaly a měnily se v minuty. Slyšela jsem jen jeho těžký dech na druhém konci hovoru.
„Mrzí mě to," zašeptala jsem, jako by to, že následující slova pronesu potichu, mělo zmírnit jejich dopad a definitivnost. „Přála bych si, abych to mohla ovlivnit. Jsi úžasnej chlap, Thome, o tom nikdy nepochybuj a jsem hrozně ráda, že tě mám v životě. Vím, že teď už to tak asi nebude, ale vždycky jsem si tvého přátelství vážila. Moc pro mě znamenáš. Byl jsi to ty, kdo při mně stál v těch chvílích, kdy to bylo potřeba. Byl jsi ten, kdo mě popoháněl dál a kdo mi pomáhal, abych to nevzdala. Za to ti budu navždycky vděčná. Ale naprosto pochopím, když teď se mnou nebudeš chtít mít nic společného," hlas se mi zlomil. Měla jsem co dělat, abych zadržela slzy, které se mi draly do očí.
„Pořád je ve hře on, že?" zeptal se a já se ani nemusela ptát koho myslí. Věděla jsem, že se ptá na Wessleyho. Právě on byl středobod mého vesmíru, kromě hokeje, ať už jsem si to přála nebo ne.
„Ano," pronesla jsem a byla si vědoma, že tohle jedno malinké slovo zpečetilo všechno v přátelství mezi mnou a Thomasem. Slyšela jsem, jak se na druhé straně hovoru prudce nadechl, aby do plic nasál dostatečné množství vzduchu.
„Chápu," odvětil, taky potichu jako já. „Nemůžu ti to mít za zlé, jen asi bude nejlepší, když teď nějaký čas nebudeme v kontaktu...." A i když jsem čekala, že se právě tohle stane, slova pronesená z těch vždy vysmátých úst s takovou definitivnosti, bolela. „Ale jestli ti znovu ublíží, najdu si ho a zaplatí za to!"
Když dodal poslední větu, úzkost, která pohlcovala moje tělo, mírně povolila. Neodepisoval mě, ne úplně. Jen potřeboval čas, vše vstřebat a to bylo to nejmenší, co jsem mu mohla dopřát. Teď už jsem totiž věděla, že i přesto všechno mu na mě záleží a dal by za mě ruku do ohně, stejně jako já za něj. Neodcházel navždy.
Usmála jsem se. „Vyřídím mu to," zasmála jsem se a pak zpátky zvážněla. „Děkuju ti."