Já pokaždé když napíšu kapitolu a čekám na vaše reakce vyobrazena v obrázku nahoře.
JAMES' VIEW
"Jsi se vrátil celkem rychle." Slyšel jsem Cona z chodby společného hotelového apartmánu, který měl dost pokojů na to, abychom tady mohli být všichni spolu.
"No taky tě rád vidím." Zašklebil se Joe a hned jak vyhledal můj pohled, navzájem jsme se pozdravili a já už jen z toho viděl, že nemá zrovna nejlepší náladu.
"Stalo se něco ve studiu? Byl problém s těma dokumentama snad?" Položil jsem rozečtenou knížku a nervozitou se narovnal na křesle.
"Ne to naštěstí proběhlo v pořádku." Usmál se jedním koutkem a pak úsměv nechal zase spadnout. Sundal si bundu a hodil ji přes opěrku protějšího gauče s hlubokým výdechem. "Jen...no ale nic." Mávl rukou nad tím, co chtěl říct a já o to víc to chtěl vědět. "Jo Cone! Pojď sem, něco pro tebe mám." Začal štrachat v černém batohu a do místnosti přišel i Tris s Deanem.
"Hej, co ty tady?" Ukázal na Joea Tris a Dean se chvilkově zasmál i s Conem. Já dál přemýšlel, co se asi tak v Londýně mohlo stát.
"To mě tady nikdo z vás nechce nebo co?" Zasmál se Joe taky a s balíčkem s mašlí v ruce se otočil ke Conovi. "Na." Jen co to předal, sklátil se do gauče se zavřenýma očima. A já už nevěděl, co si o tom myslet, vážně mohl být unavený vzhledem k tomu, že odjel dřív než většina z nás byla vzhůru, ale něco mi na jeho celkové náladě nesedělo.
"Co je to?" Sedl si k němu Con bez toho, aby to rozbalil a prsty ho mačkal asi aby odhadl, co tam tak může být.
"Dárek." Objasnil Joe. "K narozeninám." Dodal, když si při otevření očí všiml Conova nechápavého výrazu na něj.
"To chápu, ale já od tebe už dárek dostal." Uchechtl se Con a začal tahat za mašli, aby ho rozdělal.
"Tohle není ode mě." Zamumlal a než se Connor stačil zeptat od koho teda, vypadlo mu do klína několik maličkých balíčků různých druhů Haribo bonbónů. Uchechtl jsem se pro sebe, jako by jich Con se svou závislostí neměl plnej kufr.
"Ale každopádně tě ten někdo dostatečně zná." Zasmál se Dean a Tris se po jednom balíčku natáhl a k mému překvapení se po něm Con neohnal jako běžně.
"Tys jí viděl?" Ani se po Joeovi s otázkou nepodíval Connor a Deana s Trisem úplně ignoroval.
"Jo." Polkl Joe a já mžikavě házel pohledy mezi nimi.
"Koho?" Vypadlo naráz ze mě i Tristana.
"Eh..." Con si prohlížel lísteček přilepený na jednom z balíčků. "Totiž Charlie si ze mě vždycky dělala srandu, že jsem jak automat na haribo, stačí se mnou zatřást a z kapsy mi vypadnou bonbóny." Pousmál se a ve mě hrklo jako vždycky, když jsem slyšel její jméno.
"Ty jsi vážně viděl Charlie?" Pozornost se díky Trisovi vrátila zpět k Joeovi, který už měl zase zavřené oči. Já nedokázal najít slova.
"Kdyby jen viděl, já s ní i mluvil." Mumlal a pak se natáhl po batohu. Sevřelo se mi hrdlo, jeho tón a výraz na mě nepůsobily dobře. "Málem bych zapomněl." Dal přede mě složku s mým jménem a já se nechápavě zamračil, dokud jsem na první stránce neviděl název nemocnice. Charlie pro tu složku vážně šla. Ona držela tuhle složku před pár hodinama. Jejíma rukama. Jak jinak taky ty vole. Přejel jsem po hřbetu papírové složky jako magor a svoje myšlenky radši opustil. Vyzvedla je jako moje snoubenka. Sakra Jamesi seber se už!
"A-a co říkala? Jak vypadala?" Vyletělo z Trise, který se opřel zadkem o vysokou opěrku mého křesla a když jsem se na něj podíval, viděl jsem jak nemůže spustit přímý pohled z Joea, jakoby mu mělo něco důležitého ujít.
"No...byl to děs." Zhodnotil Joe a já se posunul na samý okraj toho křesla, abych byl blíž k Joeovi a už chápal Trisův přímý pohled, protože já taky nechtěl, aby mi cokoliv uniklo.
"Co-" Odkašlal jsem si, protože můj hlas byl moc chraplavý. "-co tím myslíš?"
"Kluci já nevím, co vám říct, abych vám nezhoršoval náladu vzhledem k tomu jak jste se za posledních pár dní trochu víc smířili s tím, že s vámi není v kontaktu." Ani jednomu z nás se nepodíval do očí a já pocítil nával naštvání z toho, jak to protahuje, místo aby se už konečně vymáčknul.
"Mluv." Vypadlo ze mě, ani nevím jak a proč tak hrubě.
"Jamesi." Napomenul mě varovně Dean a Joe máchl rukou na Deana a protřel si oči, než se koukl jednotlivě na každého z nás.
"Když chceš pravdu, tak ti jí řeknu." Podíval se mi upřeně do očí. "Vypadala jako chodící mrtvola-" nechal vyznít, "- tos chtěl slyšet? Bledá bez emocí, ani jednou se neusmála, ani pořádně nezamračila, byla jako by to ani nebyla ona, úplně jiný člověk. Držela si víc jak metrový odstup, když jsem začal mluvit o vás, nereagovala nijak, jediný co bylo evidentní bylo, že chtěla vypadnout pryč a už se nikdy neukázat. Je mi z toho špatně, celou cestu sem jsem na to musel myslet, protože tohle nebyla vaše Charlie. Rozhodně ne ta, kterou si pamatujete." Dokončil to a v místnosti bylo takové ticho, že bych měl možnost slyšet i přenos wifi sítě.
Asi budu zvracet.
"Já taky." Ozvalo se vedle mě a mě došlo, že jsem to asi řekl nahlas. S Trisem jsem se po sobě koukli útrpně a já měl problém polknout s tím, co všechno za hrůzné představy mi probíhalo hlavou.
"Ale dala Connorovi dárek." Nadhodil slabě Dean a Con jen pokýval slabě hlavou jako když v mlze.
"Asi byste jí měli pustit z hlavy nadobro bohužel..." Zabořil se do sedačky Joe a prohrábl si tmavé vlasy, ale na jeho tónu bylo něco zvláštního a když jsme se na něj zadíval, všiml jsem si jak se snaží s nikým z nás nenavázat oční kontakt. Asi kvůli takové kravině, jakou právě vyslovil. Jak jí mám kurva asi vypudit z hlavy, když si do ní stačila vyvrtat dírečku a zabydlet se v ní mezitím.
"Ale-" začal Tris ve chvíli kdy se otevřely dveře od Bradova pokoje, ze kterého vyšel s telefonem u ucha, mávl po Joeovi na pozdrav a šel dál do kuchyňky, která byla otevřeně umístěná naproti gaučům, kde jsme seděli. "-Joe to není tak jednoduchý, hlavně když ani nevím důvod proč se tohle všechno děje."
Joe už se nadechoval, že něco řekne, zatímco já kýval souhlasně na Trisovu obhajobu. "Cože?!" Přesunul jsem pohled na Brada s konvicí na čaj ve vzduchu a zamračeným výrazem s mobilem mezi ramenem a uchem. "Jak je to možný?"
Joe i Tris už se teď zajímali o to, co řešil Brad a já se tak mohl vrátit ke svým hnusným pocitům z toho, co Joe řekl. Zabořil jsem se do křesla a pevně sevřel kořen nosu mezi ukazováček a palec a snažil se dýchat normálně. Charlie začínám se bát, že tě neznám dostatečně. A ta celková nevědomost mi moc nepřidává.
"Klid Michelle...já jsem to myslel tak, že tomu sám nemůžu uvěřit." Konvice hlasitě dolehla na linku a Brad si pevně vzal telefon do ruky s vážným pohledem do protější zdi. "Neobviňuj se z toho, co si řekla, řekla si to a na tom už nic nezměníš...jen si chtěla říct, co si o tom sama myslíš." Moje pozornost byla už taky na Bradovi, na to ten rozhovor nabíral až moc zajímavých obrátek, ještě když volal s Michelle, naší momentálně jedinou spojkou mezi naším a Charlieiným světem. "To bude v pohodě...snad." Zamumlal to poslední jako když pro sebe. "Hlavně nedělej nic ukvapeného...ne já vím, že nejsi v tomhle jako ona, ale prosím tě zůstaň doma a nikam-cože jsi?!...no potěš...proč si mi nezavolala předtím? Michelle..." sklopil hlavu a pleskl se po čele a já si vyměnil napjatý pohled s Conem.
Co se to sakra děje dneska? Teď ještě, aby něco bylo s Michelle.
Brad si všiml, že na něj koukáme a zamračil se jako když útrpně, jako by tak nevypadal celou dobu už. "Teď už fakt ale zůstaň v klidu, žádné závěry...uvidíš jí ve škole kdyžtak, když se neozve...jo ona je sobota vlastně, ale to pořád není tak dlouho do pondělí přece...jasný běž a hlavně-super." Mírně se usmál. Asi ho v něčem poslechla. "Tak ahoj, zavoláme si zítra?...ahoj." Zavěsil a sám se svěsil jako když znaveně.
"To neznělo dobře." Nadhodil Con do chvilkového ticha a Brad se na nás zase kouknul a máchl rukou ke konvici, jakoby jí říkal, že čaj si udělá jindy a šel za námi.
"Taky že to není dobrý." Založil si ruce na hrudi a než se ho stačil někdo zeptat, promluvil znovu. "Charlie se pohádala s Michelle."
Tris vedle mě se napnul a sevřel opěradlo křesla a mě se začalo chtít zase zvracet.
"Teda spíš se Michelle pohádala s Charlie a ta jí řekla, ať sklapne a potřebuje jí mít z očí nebo jak to bylo." Brad máchl rukama a přecházel tam a zpátky za gaučem.
"Cože?" Vydechl jsem nevěřícně.
"Popravdě...Michelle si na ní možná trochu vylila zlost mám pocit, což jsem jí neřekl, ale prakticky do Charlie poslední dobou docela rejpe ohledně nás a toho, že se s námi nebaví a Charlie prý na ní vyjela a odešla pryč." Vysvětlil a já na jednu stranu chtěl chápat Charlie chování, i když to bylo těžké, když jsem neznal všechna fakta...a Chalie už asi taky ne. "Jenže to není všechno." Dodal a já zase přestal pravidelně dýchat. Co ještě ta holka provedla? "Michelle těsně předtím než mi zavolala, šla za Charlie domů, protože jí ignoruje na mobilu - nic nového pro nás, že?" Zašklebil se a já zkřivil tvář. "No a Charlie domů od té hádky nedorazila, doma byl akorát její táta a Michelle mu řekla, že se jí neozývá a nezapomněla zlostně dodat, že se pohádaly." Protočil frustrovaně očima Bradley a opřel se o opěradlo mezi Cona a Joea.
"A to jen dokazuje to, co jsem vám říkal...pro vaše dobro ji radši pusťte z hlavy." Přilil olej do ohně Joe a podle Trisova rychlého vyletění od mého křesla to byl spíš rovnou benzín.
"Tak to právě naopak! Copak tu nikdo nevidí, že se očividně něco špatnýho děje?" Vyjel Tris a mě se udělal knedlík v krku, přes který mi nešlo polknout. Zahleděl jsem se na flek od kafe na konferenčním stolku, abych se mírně uzemnil.
"Ale co zmůžeš?" Dodal Dean zamyšleně.
"Já nevím sakra! Ale přece to nemůžu jen tak nechat, je to moje nejlepší kamarádka, je to rodina a i když mě její chování sere, pořád mi na ní záleží! Tohle přece není normální, taková změna chování, osobnosti, zkurvený tajnosti a nezájem? Nemůžu to neřešit!" Házel v rozpalu rukama.
"Jí ale na vás a ani na přátelství s kýmkoliv asi už nezáleží." Zamumlal Joe a mě se udělalo špatně. Ne ne ne, takhle to není. Tohle je kurva blbost, jak to jen může říct?! A kde sakra může zase být, proč nikdy nemůžu mít jistotu, že je v pořádku tam, kde má být?! Proč se neustále musím bát, aby se jí něco nestalo?
"Jamesi?" Ze změti mých myšlenek mě vytrhnul Deanův hlas. "Jsi v pohodě?" Tiše se zeptal, ale stejně se všichni po mě podívali a já si uvědomil, že mi stéká pár slz rozhořčení po obličeji a rukama drtím kraj křesla. Rychle jsem je přesunul k mému obličeji a agresivně si setřel obličej a hlasitě ruce nechal dopadnout na má stehna.
"Je mi špatně." Pronesl jsem a zvedl se prudce s tím, že jsem se rychle rozešel ke společné koupelně a řízl dveřmi. Najednou jsem seděl vedle záchodu a nevěděl jestli vážně zvracet, nebo se ze stresu, naštvaní a obav rozbulet jak želva. Vždyť se nic neděje, proč musím být taková citlivka? Napomínal jsem sám sebe v duchu. Musím se zklidnit, takhle mi za chvíli klepne akorát tak.
"Jamesi?!" Klepal na dveře Dean.
"Jsem v pohodě." Zahulákal jsem, aby mě nechal být, ale dveře se otevřely tak jako tak. Jo možná jsem s nimi říznul, ale zapomněl jsem otočit klíčem že jo.
"To vidím." Prohlásil s výdechem a za sebou dveře zamknul, nad čímž jsem se nechápavě zamračil.
"Jdeš se mi vysmát, že tu bulím kvůli ničemu?" Uchechtl jsem se bez humoru.
"Ničemu? Jamesi já-" nadechl se hlasitě "-já vím." Koukl mi až přímo do duše snad s nadzvednutým obočím a mě se rozbušilo srdce, které jsem myslel, že už snad ani nebije.
"Všechno?" Tušil jsem, že Dean o něčem málo ví, ale nedával jsem tomu předtím moc pozornost, nikdy nic pořádně neřekl.
"No všechno vědět asi nemusím." Zašklebil se a já se rozesmál zoufale a utrhnul si kus toaleťáku, abych si usušil nové slzy.
"Jak dlouho?" Zamumlal jsem. "Jak dlouho o nás víš?" U toho slova jsem se málem zadávil.
"Tak nějak mi to začalo docházet v Kanadě."
"V Kanadě?" Zamumlal jsem a začal přemýšlet, kdy to bylo. "Jako vážně?" Vyjel mi hlas. "Tak dlouho?"
"No...popravdě, jsem něco tušil delší dobu, ale to jsem si jen myslel, že mezi vámi nic není, jen se navzájem přitahujete, plus to s tím, jak jste se nesnášeli? Pěkně mimo jsem z toho byl." Nadzvedl obočí na mě a já se zašklebil z pocitu trapnosti.
"A nikomu si nic neřekl? Proč ani mě?" Potřeboval jsem si všechno vyjasnit.
"Je to tvoje věc, ze všech stran z vás někdo mámí jestli někoho máte a já jsem nechtěl být jeden z nich." Pokrčil rameny.
"Ale Deane, ty jsi můj kamarád, né žádný reportér." Nechápal jsem a byl jsem docela zaskočený.
"A ty bys mi to řekl, když bych se zeptal a neřekl rovnou, že o tom vím?" Koukl na mě ještě víc pronikavě a já sklopil pohled. "To jsem si myslel."
"Já nevím, co mám dělat." Pošeptal jsem. "Vím toho stejně jako kluci v podstatě." Udělalo se mi mírně líp, když jsem konečně mohl s někým svobodně o téhle situaci mluvit. "Přišla za mnou do nemocnice ubrečená a řekla mi, že cokoliv, co je mezi námi musíme ukončit a že to jednou pochopím...ale kdy sakra?!" Pleskl jsem dlaní o kachličky na podlaze a nepozastavil se ani nad tou bolestí. "Myslel jsem, že myslí jen nás dva, od Ameriky nechtěla abysme spolu...víš co...měli ehm klasický vztah ani tajně...jen jsme no uh." Zrudl jsem mírně a s odkašláním navázal zpět na svojí myšlenku." Tak jsem chápal, že se mnou nebude, ale že bude aspoň v kontaktu s kluky a najednou-" Pleskl jsem rukama teď o sebe. "-i s nimi se přestala bavit."
Dean chvíli mlčel. "A to co Joe říkal?"
"To není ona, né taková jaká doopravdy je, myslím, že sám tomu ani nevěří." Založil jsem si ruce na hrudi, asi abych neměl potřebu s nimi pořád o něco pleskat. "Co ale vím je, že je kurva tvrdohlavá a nenechá si do něčeho kecat, když už se nějak rozhodne. Pokud ji něco přinutilo vyhodnotit jako nejlepší to, že se s námi nesmí vídat, jen tak svůj názor nezmění...Jen by mě sakra zajímalo, co to bylo." Začal jsem si kousat nehet u ukazováčku.
"To mi věř, že mě taky. Všichni čtyři jste úplně mimo poslední dobou kvůli tomuhle, a já s Joem nejsme na tom o nic líp s tím, že nevíme, co přesně se stalo...musíš chápat, že Joe se jen snaží, aby jste mysleli i na kapelu a byli trochu veselejší, hlavně teď když jste pod drobnohledem managementu." Obhajoval Dean a já mu na to pokýval hlavou.
"Já to chápu, ale Deane...já-" Zajíkl jsem se a zakroutil hlavou.
"Co Jamesi?" Posunul se blíž ke mě se starostlivým pohledem, když si asi všimnul, že s kroucením hlavy nekončím, jak jsem se nemohl rozhodnout, jestli nechat naprostou pravdu vyjít na povrch.
"To co bylo mezi mnou a Ch-charlie nebylo jenom chvilkové poblouznění, jak si říkal o té přitažlivosti mezi námi." Mumlal jsem a nevěřil sobě, že dokážu říct zbytek, co mě tlačil na jazyku.
"Pochopil jsem, že mezi vámi bylo něco víc-"
"-ne Deane, já ji miluju." Přerušil jsem ho a nedokázal se na něj podívat, jak se mi sevřelo hrdlo a rozbušilo srdce a na chvilku se v něm rozlilo příjemné teplo. "Jenže ne jen to, já ji miluju jako nikdy nikoho předtím." Dodal jsem zajíkle a chytnul slzu předtím než se stačila dostat pod lícní kost.
"A do prdele." Vypadlo z něj.
"Jo a do prdele." Rozesmál jsem se z jeho reakce a z toho jak se mi ulevilo, že jsem to někomu mohl říct a Dean se přidal smíchem taky. "A teď ani nevím, kde zase je. 24/7 jsem ve strachu, že se jí něco stane."
Dean napřáhl ruku přede mě a já se za ní chytnul a nechal se vytáhnout ze země nahoru do rychlého objetí. "To se vyřeší. Vím, že hloupá není." Usmál se na mě.
"To rozhodně ne, jen má hrozně komplikovanej mozek." Protočil jsem očima a Deana tak rozesmál. "Ale fakt! Ani nevíš, jak chápu Trise, že je na ní nasranej, já jsem částečně taky."
"Ach ta láska." Pleskl mě po zádech a já po něm hodil hnusnej pohled.
"Teď lituju, že jsem se ti svěřil."
"Já bych na to celý stejně časem přišel." Uchechtl se a otevřel dveře a já ho následoval.
"No to víš, že jo." Protočil jsem znova očima.
"Co jste tam tak dlouho dělali?" Zeptal se Tris sedící v mým křesle.
"Jen jsme zjišťovali, že jsem v týhle místnosti ten nejchytřejší." Pronesl Dean a drknul do mě.
"Ha ha ha." Zvedl jsem jedno obočí.
"Už je ti líp?" Ignoroval popichování Con.
"Ale jo-"
"Už jsem se začal bát, že jsi s tou nevolností snad těhotnej." Vtipkoval Tris a vyplázl u toho jazyk a já čekal, kdy mi zůstane viditelný jen bělmo z toho, jak moc protáčím očima.
"Žádný těhotenství už prosím." Přešel jsem do kuchyně si načepovat vodu, protože jsem měl vyschlo v krku.
"Počkat, počkat teď UŽ MI TO VŠECHNO DOCHÁZÍ!" Zajíkl se Dean a já div nepustil skleničku do dřezu.
"Deane!" Řekl jsem varovně.
"O co zase jde?" Prošel kolem mě Bradley, asi si konečně udělat ten čaj.
"Ale o nic." Zamumlal jsem a bohužel se kouknul na Deanův nevěřícný s otevřenou pusou do děsivého úsměvu výraz.
"Dvakrát? Dvakrát že jo?" Dean byl pořád ve světě mimin a já se vážně už bál, že v jednu chvíli se mi oči nevrátí zpátky dopředu.
A chudák Brad si opět nemohl dodělat čaj, protože Joe vymyslel, že bude nejlepší si udělat nějaký výlet, když máme volný víkend a všichni potřebujeme vyčistit hlavu od událostí dnešní poloviny dne. Nenamítal jsem, aspoň nebudu sám zavřenej ve svý hlavě se svými pocity.
CHARLIE' VIEW
Rozklepaně jsem vystoupila z auta, které jsem mohla díky zastávce s menším parkovištěm a benzínkou zaparkovat mimo silnici a nevěřila, že jsem byla schopná jet skoro tři hodiny den po tom, co jsem udělala řidičák. Ale vypadnout jsem musela a tohle místo bylo první, co mě napadlo s mými černými myšlenkami.
Ale už jsem tady, není cesty zpět.
Rozhlídla jsem se a přeběhla silnici na druhou stranu a mířila ke stromům, které nebyly za zábranou a sešla dolů mezi ně. Byly mnohem větší a zarostlejší než jsem si pamatovala. Logicky Charlie, nebyla jsi tady skoro deset let takže asi trošilinku povyrostly no. Teď už jenom jestli ten, který hledám, tady ještě je. Ignorovala jsem bušení a tepání v mém těle z pocitů, co tohle místo a vědění o něm ve mě vyvolávalo.
Šla jsem podle paměti a hledala jestli na mě někde nevykoukne větší balvan, který by měl být u mého cíle. A bingo, pořád tu stojí. Nechala jsem tašku bezmyšlenkovitě spadnout na zem z mé ruky. Sevřela se mi hruď a já v tuhle chvíli cítila víc jak za celý týden, slzy mi vhrkly do očí a já došla až úplně k němu a rukou hledala prohlubeň v místech, kde by tak zrhuba teď mohla být a i když se strom stačil za ta léta značně vyléčit, pořád tu byl náznak jeho poranění a připomínka mého.
Rozklepaně jsem přejela po celé ráně, nechala své hryzavé myšlenky, aby převzaly vládu nade mnou a své třesoucí rty sevřela mezi zuby a bez rozmyšlení nad tím, co hodlám udělat jsem druhou rukou praštila pěstí do kůry stromu až se přidala i ruka, která ještě před nanosekundou byla ta jemně hladící, přes slzy jsem neviděla a bušila do stromu, dokud jsem se nezhroutila na trávu před strom, nohy mě nedržely a pocity mě ohromily natolik, že jsem nemohla polapit dech. Zadávila jsem se slaností mých slz na jazyku a lapala po dechu. Pleskla jsem zády do studené trávy a bolestně zakřičela. Sice jsem byla na místě, kde jezdí převážně jenom auta a nikdo se tady moc nezastavuje, kromě benzínky naproti, ale i přes to by mi to momentálně bylo jedno.
To že jsem poslední týdny necítila emoce dostatečně, mě teď asi dohnalo. Plíce nemohly popadnout dech a hrdlo mě pálilo. Snažila jsem se popadnout dech a v tu chvíli si uvědomila, že mám pevně zavřené oči, ze kterých se řinou slzy a ruce svírají křečovitě mojí mikinu. Ha já si zapomněla oblíct bundu, no to je teď vážně jedno. Popadla jsem se za prudce se zvedající hruď a nechala se na nějakou dobu ochromit svými pocity. Jako naprostý šílenec. Jenže za potlačování pocitů a slz od osmi let si můžu sama. Jednou se ta hráz musela protrhnout a já si k tomu dopomohla.
Ještě dobu jsem ležela a snažila se uklidnit, pak jsem se pomalu posadila a necitlivě si setřela slzy z tváří a krku, kam se mezitím stačily dostat, jenže se řinuly další, takže to kromě podráždění od mého drsného doteku na mých tvářích, nemělo žádný efekt.
"Mami, koukni na to, z tvý dcery je magor." Pronesla jsem s pohledem na strom a třesoucím se hlasem. "Ani nevíš kolikrát jsem sem chtěla zajet, ale táta nechtěl...nedovolil to. Kolikrát jsem o svých pocitech s ním chtěla mluvit, kolikrát jsem tohle chtěla ukončit." Zamumlala jsem.
Charlieno víš co? Jo vážně jsi šílenec, když tady mluvíš do prázdna. Vlastně do stromu. Ale to je mi asi momentálně taky jedno. "Často...často přemýšlím, co by bylo, kdyby jsi tu stále byla i s Chrisem, jak by můj život vypadal." Najednou jsem se rozesmála, myšlenka mě k tomu dohnala. "Život haha. Co to je do prdele? Nechci žít." Začala jsem trhat hnusnou zimou-přešlou trávu. "Nechci žít takhle...kamkoliv se připletu, něco zkazím, někoho zklamu. Pamatuješ Drewa, maminko? Kdybych mu možná pomohla víc s tím, aby dostal tu holku, nedopadlo by to jak to dopadlo, nebo kdybych já nevím cokoliv! Kdybych nikdy nezačala mluvit s Trisem ve skateparku, neničila bych jim a hlavně jeho život a ten svůj...a Michellin, tátův a všech. Nikdo z nich si nezaslouží, to jak s nimi jednám, ale já si nemůžu pomoct, nevím, co mám dělat...všem by bylo nejlíp když bych jim zmizela ze života a zapomněli na mě." Rozpřáhla jsem ruce a nechala je zase spadnout s tím, že se mi sevřel bolestně krk a další slzy se draly na povrch s další vyslovenou myšlenkou, se kterou jsem nikdy nikomu nesvěřila, ale žila v mé hlavě už hrozně dlouho a čas od času se mi připomínala. "Měla jsem v tom autě sedět s vámi já." Vypadlo ze mě a já se chytla za ústa a škubavě se s brekem snažila nadechnout.
JAMES' VIEW
Ugh snažil jsem se pohodlně posadit v autě vedle Brada, ale měl jsem strašný pocit, který jsem nemohl setřást.
"Přestaň sebou už konečně škubat." Drknul do mě Con z druhý strany.
"Snažím se." Zamručel jsem a zavřel oči s hlavou zakloněnou dozadu.
"Ty vole, tamhle někdo leží v příkopě." Napřímil se vedle mě Bradley a ve mě hrklo a šokem jsem oči zase rychle otevřel.
"Cože?" Začal se ze sedačky před ním koukat po okolí Tris a Dean mírně zpomalil, aby se taky podíval a zjistil jestli osoba ve světlé mikině je v pořádku a jak já sám mohl vidět, nehýbala se, ale nikde poblíž ní nebylo auto ani nic, co by naznačovalo, co se mohlo stát, že tam je, nebo, co tam dělá.
"Co když je to odhozená mrtvola?" Zajíkl se Con, který se natahoval přese mě, aby tam taky viděl.
"Deane zastav." Řekl jsem pevně.
"Jamesi pr-" Chtěl něco namítat už jen podle tónu Joe.
"Tak tam přece nenecháme někoho jen tak ležet ne, co když je ten člověk zraněný!" A k mému potěšení, Dean už sjížděl k protějšímu parkovišti.
"Já nechci vidět nikoho mrtvýho." Zamumlal Con.
"Tak tam nechoď." Vycvakl jsem pás a přes Cona otevřel dveře a protáhnul se ven, jen co Dean zaparkoval a věděl jsem, že mi intuice asi už dopředu říkala, že se něco špatného děje, podle mých pocitů. Rychlou chůzí jsem šel k okraji silnice a s bušícím srdcem sledoval, kdy se mi uvolní cesta mezi projíždějícími auty. Taky jsem neměl žaludek na to vidět mrtvolu, v tom jsem Cona chápal, ale co když ten člověk mrtvý není a je jen otázka času kdy bude. Jen doufám, že nikoho neruším od třeba meditace v trávě. Jenže taky kdo by meditoval ležící u rušné silnice v Nottinghamu ještě k tomu v březnu. I když radši meditující esoterik, co rád zvuky jezdících aut než mrtvej člověk samozřejmě.
Přeběhl jsem na druhou stranu a mohl z mého úhlu pohledu vidět, že je to podle vlasů asi holka a když jsem se blížil viděl jsem jak se jí třese celé tělo. Uff je naživu.
"Slečno? Jste v pořádku?" Zavolal jsem asi pět metrů od ní, ale stále jsme se blížil a už pomalu scházel nízký sráz k zarostlé krajině. Osoba sebou škubla a ztuhla. "Slečno?" Věděl jsem, že mě musí podle reakce slyšet, protože si sedla, co jsem ale nepochopil bylo, že jen, co si sedla, hodila si kapuci na hlavu až se rozletěli její dlouhé tmavě blond vlasy kolem. Ty vlasy, ta postava. Né teď nemysli na ni, co by dělala zrovna tady. Zatřásl jsem hlavou, abych vyhnal jistou osobu na chvilku pryč z ní.
"Žije?" Ozvalo se z druhé strany silnice, odkud se asi snažil Brad s Trisem přejít na druhou stranu za mnou a když jsem se tam kouknul, viděl jsem i Cona s Joem a Deanem, jak se zkoumavě koukají směrem ke mě.
"Vypadá to tak." Zamumlal jsem si pro sebe než jsem jim odpověděl. "Jo!" Udělal jsem pár kroků blíž k ní, když v tom napřáhla dlaň v gestu, že mám zastavit, směrem ke mě. "Můžu nějak pomoc?" Objal jsem se rukama, protože mi jenom ve svetru byla zima a nechápal jsem, jak tu může být jen v té mikině.
Zakroutila prudce hlavou v záporu a zvedla se opatrně, jako by se snažila, abych neměl možnost vidět její zahalenou tvář. Ale i tak na ní bylo něco známého.
"Slečno, stalo se vám něco?" Udělal jsem další dva kroky k ní a viděl jak se napnula a pak se hrubě bez humoru uchechtla se zamumláním pro sebe 'Jak je tohle vůbec možný?' , i když já to slabě slyšel. Pěstí slabě dala do stromu před sebou nad čímž jsem se nechápavě zamračil - co to sakra dělá, to asi nebude zrovna vyklidněný člověk - , sehnula se k tašce ležící na zemi z níž vytáhla svázané květiny a položila je na balvan u stromu a já si všiml výrazné červené na jejích bledých rukách. Chtěl jsem něco říct, ale z celé situace mi bylo nelehko a přišel jsem si jako v noční můře, nevěděl jsem, co ještě říct, na co se zeptat. Očividně tady nechtěla být rušena, ale já nějakým způsobem nedokázal odejít dokud jsem si nebyl jistý, že je v pořádku. Což je těžké hodnotit, nevím jak moc je normální v severnější části Anglie mlátit holýma rukama do stromů a ležet u silnice.
Chvilkově jsem se otočil na kluky stále na druhé straně, kteří nechápali sami, co se děje. Když jsem se otočil zpátky, osoba si rvala tašku do klokanky u mikiny nemilosrdně a rozešla se k silnici vrávoravě se sklopenou hlavou. Já byl z jejího chování tak mimo, že jsem hlas v mé hlavě, který říkal, že vím víc, než si myslím, ignoroval. Sám jsem bezmyšlenkovitě vyšel svah, abych byl ve stejné úrovni jako ona a sledoval jak vstupuje do silnice, jenže jsem si všiml auta z druhé strany, které ona s tou kapucí asi neviděla, vzhledem k tomu, že směrem ke mě a ke klukům se odmítala podívat. Vyběhl jsem, ani jsem nevěděl jak a strhnul jí sebou zpátky na kraj až jsem se s ní skutálel z toho malého svahu dolů s tím, že jsem jí reflexivně dal ruku pod hlavu, aby se nepraštila, když byla pode mnou. Šíleně mi pulzovalo srdce a adrenalin se mi dral po celém těle nekontrolovaně, ještě před malou chvilkou jsem jí strhával od rychle jedoucího auta a teď jsem ležel tady. Naživu. "Jste se jako chtěla zabít nebo co?!" Vyletělo ze mě, než jsem stačil otevřít reakcí na pád reflexivně zavřené oči. Nejdřív jsem viděl pevně sevřené oči i s bolestně nakrčeným obličejem, jako reakci na pád, pak mě srdce spadlo snad do žaludku. To snad není ani možný.
"Charlie." Vydechl jsem chraplavě a ruku z pod její hlavy přemístil rozklepaně z šoku na její tvář, zatímco druhou jsem se podpíral, abych jí nezamáčkl. "Jsi to vážně ty?" Zašeptal jsem a se stále rozklepanými prsty jí přejížděl po tváři. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a musel jsem několikrát za sebou promrknout, abych se ujistil, že nemám z událostí posledních vteřin halušky. To co se odehrávalo uvnitř mě, se nedalo popsat, tak hrozný strach, bolest, naštvání, úleva, šok, láska, překvapivě i nějaký nerelevantní pocit radosti...všechno dohromady až jsem se divil, že ještě moje tělo dokáže všechno tohle pojmout a nezkolabovat. Strach s naštváním ale momentálně dominoval. "Co si to kurva vyváděla? Napadá tě vůbec, že už jsi mohla být dávno mrtvá??!" Vyjekl jsem.
Charlie bez otevření očí vzlykla a rozbrečela se s tím, že její pevně sevřené ruce kolem mě nechala spadnout bezvládně podél nás a já vnímal to jak jí vzlyky třesou nekontrolovaně celým tělem se zajíkáváním se a lapáním po dechu. A nasraně zkrabacený obličej s nádechem povolil na starostlivý...možná jsem na ní nemusel řvát, ale já si nemohl pomoct.
"Shhh." Snížil jsme hlavu tak, abych jí dal pusu na čelo, ale neodpojil jsem se hned, rty jsem tam nechal delší dobu a vnímal její třes. "Shhhhh Charlie." Palcem volné ruky jsem jí přejížděl od tváře k uchu a zpět. Odpojil jsem se od jejího čela, když jsem cítil, že dýchá už víc pravidelně a třese se míň.
Starostlivě jsem očima přebíhal po jejím obličeji, když v tom se její oči otevřely, krásné oči plné slz a bolesti až mě střelila tupá bolest do hrudi, a v tu chvíli kdy se střetla s mýma očima se rozbrečela nanovo. A já nevěděl, co mám dělat, sice jsem byl asi jeden z mála, co jí viděl brečet víckrát, ale takhle jsem brečet naživo neměl možnost vidět ještě nikoho. A rozhodně by mi nevadilo, když by tohle bylo naposled, kdy bych to viděl. Cítil jsem se k ničemu. Co mám dělat sakra?
"J-jak...chrm...co tu děláš?" Vypadlo z ní zlomeně a hýkavě. Zalapala po dechu.
"Co ty tady děláš?" Moje obočí se starostlivě sběhlo k sobě a moje ruka se přesunula do jejích vlasů. Pohled jí skočil ke stromu, u kterého předtím ležela, jakoby tím odpovídala. Nic jsem na to neřekl, když jsem viděl, že dýchá celkem normálně s uchytnutím její ruky, jsem se začal zvedat a jí táhnul sebou. Mírně zavrávorala , tak jsem jí chytnul oběma rukama za pas, abych jí ustálil, na nohách se třásla. Já na tom nebyl o nic líp, ale aspoň jeden z nás nad situací musel vzít kontrolu a vzhledem ke stavu, ve kterém jsem jí tady našel předtím, bylo jasné, kdo je na tom psychicky hůř.
Přejížděl jsem pohledem po celé její postavě, jestli nemá někde nějaký šrám. "Bolí tě něco?" Koukl jsem se jí zpátky do očí, které po mě němě koukaly a zakroutila hlavou v záporu. "Určitě?"
Tentokrát kývla a snažila se ode mě couvnout, ale podlomila se jí kolena, tak sem jí rychle chytnul. "Charlie." Zatnul jsem zuby a narovnal jsem jí.
"Ně-nějak se mi tř-třesou n-nohy." Vydrkotala ze sebe.
"To vidím." Nespouštěl jsem z ní ruce ani oči. A její ruce mě držely za svetr, když v tom jsem si znovu všiml toho červeného, co tak svítilo, když jsem ještě nevěděl, že je to ona. "To je krev?!" Přemýšlel jsem nahlas.
"C-co?" Její zhypnotizovaný pohled byl na mém obličeji, když jsem vzhlídnul od jejích kloubů na rukách. Vzal jsem jednu její ruku a začal si jí víc prohlížet, všude měla rozedřené rány a kousky tmavé špíny.
"Jamesi! Málem jste se nechali smést autem! Všechno v pořádku?" Všiml jsem si Joea stojícím s klukama na vrchu krajnice. A uvědomil si, že jsme se odkutáleli docela daleko a nikdo z nich ještě Charlie nestačil poznat.
"No všechno ne." Řekl jsem, ale nebyl si jistý jestli mě slyšel. "Máme v autě v lékárničce ještě dezinfekci a obvazy?" Cítil jsem, jak se mi snažila vysmeknout a zřejmě prchnout a tak jsem pohled přesunul od Joea zpátky k ní a sevřel jí trochu víc. "Takhle nikam nemůžeš, musím ti to vyčistit."
"N-nemusíš nic." Její tón byl najednou chladný. "Nech mě jít...prosím." Pošeptala, ale já se sevřenou čelistí zakroutil neúprosně hlavou. Na to rovnou zapomeň holka.
"Pokud jí po svých pádech Con celou nevyplýtval, tak by tam ještě měla být." Uslyšel jsem Trise a cítil jak sebou Charlie cukla a silně si zkousla ret až jsem jí chytnul jednou rukou za bradu, abych jí ten ret uvolnil. Ještě aby si rozkousla pusu ne. Jako by toho nebylo dost. A to jsem se snažil nevybavovat si při pohledu na ní a na silnici opodál, to že to všechno mohlo dopadnout ještě hůř.
"Prosím ne." Vypadlo z ní, ale jako když pro sebe.
"Pojď." Řekl jsem jí jemně a své momentální pocity zatlačil až někam dozadu a vytlačil úsměv, na který zkroutila obličej do bolestivé grimasy. Jenže když udělala krok, zase málem spadla jak se třásla, neváhal jsem a vzal jí do náručí. Lehká jak pírko. Dal jsem si jazyk za zuby, abych neměl nutkání jí napomenout ještě za tohle.
"J-já umím chodit." I přes to, co řekla se v mém náručí uvolnila a hlavu stále zakrytou kapucí položila na mou hruď tak, aby jí nešlo vidět do obličeje.
"Nevypadá to tak, princezno." Zamumlal jsem tak, aby to slyšela jen ona a na přezdívku zamručela, ale neřekla nic. Byl jsem už u kluků s tím, že se zkoumavě koukali na dívku třesoucí se v mém náručí a já se jim vážně nedivil, víc se divit ale budou, až zjistí, kdo to je. Asi jsem na jednu stranu chápal, jaký nápor tohle všechno mohlo pro Charlie být, určitě nepočítala s takovým setkáním.
"Jste nějak poraněná?" Nahnul se k ní Bradley a Charlie zase ztuhla a zaryla mi nehty do ramena až jsem se ošil. Teď vážně není čas rozplývat se nad pocity toho, že ji mám v náručí, protože dělat si v hlavě vzdušné zámky, že najednou bude zase v mém životě díky téhle náhodě, bylo to nejhorší, co jsem si mohl naivně začít namlouvat.
"Vypadá to, že snad jen ty ruce, plus je v šoku, což já teda taky." Objasnil jsem s naprostou upřímností. Konečně se udělalo dostatečné volno, aby jsme mohli všichni přejít silnici.
"Připomíná mi Charlie." Zamumlal Tris a já cítil jak sebou škubla a jakoby snad začala brečet na novo podle toho, jak posmrkávala.
"Prosím J-jamesi, nech mě jít-" nadechla se těžce. "-než mě pozna-nají." Vzlykla a já ji sevřel víc s přejetím po zádech. Už jsme se blížili k autu.
"Víš, že to neudělám bez toho, abych viděl, že jsi v pořádku." Odpověděl jsem zamračeně a nesmlouvavě.
"Jamesi, vy se znáte?" Slyšel moji větu Tris a asi i zbytek skupinky podle jejich zkoumavých pohledů a já se na ně útrpně s kývnutím podíval.
Jemně jsem jí posadil do otevřeného kufru, vedle od Cona nachystané lékárničky. Ruce jsem z ní spouštěl pomalu, abych se ujistil, že má i když v sedě balanc a nespadne. Všiml jsem si jak drží sklopenou hlavu a taky kluků zvláštních pohledů. Vypadala tak křehce, až se mi skoro nechtělo věřit, že je to ona, takže jsem chápal, že bez jejího obličeje si nemohli být stoprocentně jistí a taky koho by napadlo, že zrovna mi na ní narazíme tady. Těžce jsem se nadechnul.
"To je blbost." Ozval se Joe a já se napnul.
"Co je blbost?" Vzal jsem pár vatových tampónů a s dezinfekcí v druhé ruce si před Charlie kleknul. Byl jsem rád, že logika u mě v tuhle chvíli převládala a že prvně řeším tohle, než svoje pocity, se kterými si vážně užiju dalších pár dní s tím, jak moc jich bylo.
"Ale jen jsem tak přemýšlel, že Charlie na sobě měla hodně podobný oblečení, což je debilní myšlenka zrovna teď." Zamumlal a Charliina ruka tu mou, co jí držela na místě, sevřela. V tom se chvilkově ošila, jako by jí přejel mráz po zádech a já jí stisknutí opětoval.
"Jamesi, co se děje?" Brad si asi všimnul toho jak na 'neznámou' koukám a jak jí svírám.
"Myslím, že už to dlouho oddalovat nemůžeš." Řekl jsem jemně a ona roztřepaně kývla. "Můžu?" Přesunul jsem ruce na její kapuci a ona váhavě znova kývla. Sundal jsem jí kapuci a slyšel za sebou hluboký nádech a jak něčí mobil spadl přímo na asfalt.
"Charlie." Zalapal po dechu Tristan a div mě neshodil z mého podřepu na zem se po ní napřáhnul a pevně jí sevřel. "Ty blázne jeden, co tady ksakru děláš? A cos to tam nacvičovala u té silnice?!" Kolíbal s ní a mě se hrnuly slzy do očí, zatímco Charlie už dávno znovu stékaly po tvářích.
"J-já...m-m-máma." Nedokončila slabým hlasem a já se snažil z těch dvou slov vypátrat, co tím myslí.
"Tady?" Vypadlo ze mě a když jí Tris pustil mohl jsem vidět jak s pohledem na její rozkrvavěné ruce kývla. Vrátil jsem se zpátky k jejím rukám s tím, že jsem jí jemně stihnul loket na podporu. Teď už pár věcí dávalo maličko větší smysl. Tris jí hladil po rameni, zatímco já jí ošetřoval klouby. Nikdo nic neříkal, všichni asi byli ve svých myšlenkách.
"Jak se ale stalo tohle?" Ukázal na její ruce Connor a já už jednu ruku obvazoval.
Charlie se nadechla a zavřela oči. "J-já jsem...ten strom...začala jsem do něj mlátit...a-a ani nevím jak, proč jsem to udělala." Obvázanou rukou se chytla za čelo.
Tris se rozesmál. "Achjo Charlie." Pohladil jí po vlasech a ona na něj otevřela uslzené oči a já mohl vidět, jak se snaží, aby už nebrečela. "Na co ti táta kupoval ten pytel." Snažil se situaci odlehčit Tristan a Charlie najednou zase ztuhla až jsem se na ní musel podívat od jejích ran.
"Táta...moje ruce." Koukla zpátky na ně.
"Hádám, že jemu si taky telefon nebrala." Odhadl Brad kysele a Charlie po něm nechápavě hodila pohled. "Volal jsem s Michelle předtím." Objasnil s nervózním úsměvem.
"Nesmí se to dozvědět." Koukala po nás vykuleně. "N-nikdy mě sem nechtěl už víckrát vzít a hlavně nesmí vědět jak jsem se sem dostala a-a tohle zhroucení o t-tom vědět nemůže!" Chtěla se zvednout jak panikařila, ale já s Trisem jsme jí oba rukama přišpendlili zpátky do kufru a já jí doobvázal druhý hřbet ruky.
"A jak si se sem dostala?" Ozval se Dean.
"Autem." Zamumlala Charlie.
"Charlie!" Zmáčkl jsem jí zápěstí, které jsem jí držel už tak, aby mi necukala rukou. "Nemůžeš si jen tak trajdat po Anglii bez řidičáku sakra!" Nevěřícně jsem na ní zíral, jako asi všichni okolo.
"Pro tvou informaci řidičák mám." Vysmekla se mi a založila si nasupeně ruce na hrudi.
"Tak jinak." Nasraně jsem se na ní usmál. Ani radost z toho, že si udělala řidičák jsem jí nemohl ukázat, jak nehorázně mě štvalo do jakých situací se dostává. "Jak dlouho ho máš?"
"Den." Pošeptala. Měl jsem chuť se hystericky zasmát. Kdyby aspoň týden.
"Nahlas." I když jsem to slyšel, chtěl jsem ať se přizná nahlas.
"Od včera!" Vpálila mi skoro ruku do obličeje a pak bolestně zasyčela, když jsem jí přesně tu ruku chytil.
"Panebože Charlie." Nadechl se nevěřícně Bradley za mnou.
"A ještě mám jednu otázku." To totiž jak jí znám a co mi řekla o jejím tátovi, určitě nebylo všechno. "Ví o tom tvůj táta?" Zvedl jsem obočí a viděl jak ten oheň v Charlie vře. Pořád aspoň vím, jak jí podusit.
"Už jsem řekla, že o tomhle nesmí vědět McVeyi." Odpověděla naštvaně.
"Já nemyslel tvůj výlet sem, ale to že máš řidičák." Propaloval jsem jí pohledem s jedním koutkem mírně nahoru a viděl, jak se pod ním kroutí.
"Ne." Vypadlo z ní se zaúpěním a nechala spadnout její ramena znaveně. Dean se ze strany auta rozesmál a ona po něm střelila nasupený výraz a mě se chtělo smát taky, protože mi bylo jasný, že s Deanovým novým věděním mu přišel vtipný náš rozhovor spíš než ona sama v téhle situaci.
"Ty jsi číslo, to není možný." Zakroutil jsem hlavou a viděl, jak jí tváří škube úsměv.
"Já bych tě tam málem nechal ležet." Pronesl zamyšleně Connor. "Bál jsem se, že tam leží mrtvola."
Charlie se mírně pousmála a zvedla , tak jsem jí uhnul a zvednul se taky. "No to by nebylo daleko od pravdy." Dodala a poplácala slabě Cona po rameni. A než jsem nad její větou mohl víc zapřemýšlet, Con už reagoval.
"No a teď si představ, kdyby tam James nebyl...ani na to nechci myslet." Nadhodil a mě hlavou zase projela vzpomínka na blížící se auto, když chtěla přejít silnici a projela mnou vlna naprosto svazujícího strachu, který jsem předtím víceméně potlačoval. UGh. Otřasl jsem se na místě.
"Kdyby tam nebyl, nestalo by se to." Pleskla rukama o svá stehna. "Kdyby jste za mnou nešli, nenasazovala bych si kapuci, pořádně bych se rozhlídla, protože bych se nebála, že mě uvidíte a asi bych i dokončila svoje vyklidnění u toho stromu." Mumlala s přerušovaným hlasem, který se třásl. Byl jsem rád, že i přes ten třes, který měla v hlase, mluvila míň v šoku než předtím.
"Taky pravda." Nadhodil jsem a Tris mě sjel tak strašným pohledem, že jsem na ten výraz musel odpovědět. "No co, je to tak."
"A nebo mě to mělo přejet, když jsem o tom vesmíru tak moc prozpěvovala jenom okamžiky předtím." Usmála se neupřímně. A než jsem jí z šoku z toho, co řekla stačil něco namítnout, couvla od nás. "Každopádně děkuji za záchranu, doufám, že v budoucnu už mě nikdo z vás takhle neuvidí." Ukázala na sebe a na její zarudlý obličej od slz. "Poroučím se než nás někdo spolu vyfotí." Zkoprněle mávla a mířila si to ke staršímu bledě modrému autu s nejistým krokem.
"Počkej!" Zahulákal Tris. "To je všechno?" Vyjekl vykuleně.
"Vážně se omlouvám a je mi to všechno líto." Zkroutil se jí obličej tak, že jsem věděl, že v tom, co řekla je mnohem víc.
"Charlie!!" Vyloženě zařval, když za sebou zabouchla dveře u řidiče a zhroutila se na volant, rychle jsem vyletěl po Trisovi a sevřel ho než se stačil rozběhnout k ní. Sevřel jsem bolestně oči, protože sám jsem musel ovládat sebe, když jsem tohle všechno viděl. "Jamesi pusť mě!" Procedil skrz zuby.
"Ničeho tímhle nedocílíš, znáš její umanutost, akorát by odsud vyjela se slzami v očích a někde se nechala smést ze silnice." Ani pomyslet jsem na něco takového nechtěl, ale musel jsem to říct, aby Tris pochopil situaci a jeho rudý pohled se vrátil trochu do normálu. Cítil jsem jak se v mém sevření uvolňuje a tak jsem své ruce taky uvolnil.
"Máš pravdu, ta holka je grhrhrgr." Zamručel a najednou se otočil a objal mě. Ani nevěděl, jak moc jsem i já tohle objetí potřeboval.
Když jsme se pustili, slyšel jsem motor jiného auta a to jak Charlie odjíždí pryč bez jediného pohledu na nás. Bylo mi na nic. Zase bych zvracel.
"Hádám, že výlet se ruší a bude to chtít něco silnějšího." Prohlásil do ticha mezi námi Joe a po pohledu na všechny kývl na potvrzení.
Než jsem nastoupil do auta, střetl jsem se pohledem s Deanem, který vypadal naprosto vyjukaně, jako by si přehrával všechno dění v hlavě a vzhledem k tichu v autě, jsme na tom všichni byli stejně.
"No Sunshine se postarala i o to, abych si dneska už s Michelle nezavolal." Zamumlal Brad zkoumající svůj roztříštěný displej a já mu podal svůj mobil bez slov a doufal, že pochopil, že může použít můj...ať aspoň někdo tady může myslet na něco jiného.
"Nepiš a neříkej Michelle ale o tomhle." Nekoukl jsem se na něj, ale řekl jsem to pevně a všiml si, jak na mě všichni nechápavě civí. "Nedělej jí tu situaci ještě těžší, nevím, co se děje, ale vyčítavá nejlepší kamarádka a rozrušený otec, Charlie v jejím stavu určitě nepomůže." Objasnil jsem bez emocí, abych na sobě nenechal nic znát a zalomil hlavu dozadu.
Při odjíždění z parkoviště jsem si nemohl odpustit pohled na barevné květiny, které kontrastovaly s balvanem pod nimi.
Předtím jsem si myslel, že když budu vědět, kde je a co dělá, mě uklidní. A když jí uvidím a ujistím se, že je na živu, mi pomůže nestrachovat se tolik. Jenže se stal naprostý opak.
Vidět ji takhle mě vyděsilo. A ještě víc mě děsí, že nevím, co mám s tímhle věděním dělat.
Charlie, co se to s tebou děje?
EYOOO!
Jak pak se máme? ♥
7400 SLOV? No ty kráso, prokrastinace byla aspoň k něčemu, aneb když má Dreamy odevzdávat v 9h ráno ve čtvrtek závěrečnou práci a místo toho stráví čas u Pure Love a komplikovanosti psychologie člověka, který je naprosto na přesdržku :)))) (Charlie) Ale zvládla jsem napsat jak PL tak udělat práci, takže se můžu slavnostně poplácat po rameni a snad Vás potěšit novou kapitolou, která tedy na náladě asi zrovna nepřidává.
jej
Trochu se bojím, abych Vám Charlie neznechutila a neudělala z ní tak trochu zloducha příběhu, nevím, jak se s tím dál holka popere, protože ať už mi někdo věří nebo ne, všechny postavy si vybírají svůj osud sami, já jakožto autor mám sice vymyšlenou zápletku a směr, kterým se chci dát, ale najednou si Brad řekne, že řekne tohle a to vyvolá takovou a takovou reakci a pak chci, aby Charlie udělala tamhleto a ona se najednou rozhodne skrz moji klávesnici k něčemu úplně jinýmu...ale to je asi to, co mám na psaní nejradši, že je nepředvídatelné natolik, že sama jako autorka nevím, jak co vlastně skončí.
Takže pokud má někdo otázky k příběhu sem s nimi, ale přesné detaily vám poskytnout nemůžu. Charliiny myšlenkové pochody uvidíte snad v další kapitole. Já můžu jen říct, že mentální zdraví je sakra křehká věc a těžko se s ním občas pracuje, když člověk neví, co se s ním vlastně děje. A na naši "hrdinku" toho asi bylo už trochu moc, plus se začaly otevírat rány z minulosti. Ces't La Vie.
Fun Fact n.1: Taky mám poraněné klouby na rukách, ale nebojovala jsem se stromy, ale se svou nešikovností (a škrabadlem, struhadlem, tavnou pistolí, šroubovákem a dezinfekcí a mýdlem, který mi tak vysušily ruce, že zranění je pro mě ještě větší brnkačka). O mé nešikovnosti bych mohla mluvit hodiny, například včera jsem se topila ve víně - zní to fajn? No ahah, kdybych u toho nezašpinila gauč a málem si nezničila výše zmíněnou závěrečnou práci, klidně bych se ve víně učila kraul. - teď mám chuť vás pozvat na vajnečko :D♥
- zase se moc rozkecávám, a sakra
Fun Fact n.2: Už v minulé kapitole jsem chtěla zmínit, že reálný James McVey se oženil!!! A ještě víc funny je v téhle knížce zmínit to, že je z něj teď James Brittain-McVey, což znamená, že jeho nevěstou nebyl nikdo jiný než Kirstie hehe ♥ look at them nuu ♥
Fun Fact n.3: Vůbec nevím, jestli Con ujíždí na haribo bonbonech, ale tak v roce 2015/16 jsem viděla jak má v puse červenou želé rybičku a dělá nějaký kraviny a od té doby si ho takhle vždycky představím??! Takže když jsem přemýšlela nad dárkem od Charlie, tohle byla první myšlenka, prostě haribo bonbonky hah.
-
Upřímně doufám, že do konce roku ještě nějaká kapitola vyjde, ale nemůžu to zaručit, jelikož můj život je teď hektický celkem a vůbec nic nestíhám, což jen podporuje to, že tahle kapitola je výplod prokrastinace, ale popravdě mě bavilo ji psát, tak snad vás bavila na čtení. Nevěděla jsem jestli tam to setkání udělat nebo ne, jestli to není trochu moc velká náhoda, ale vzhledem k tomu, že sama vím, že v životě se může stát spousta podivných věcí, rozhodla jsem se to tímhle zdramatičnit, protože jinak by si Charlie trpěla sama, vyklidnila se a pak asi snad jela domů. :D A kluci teď aspoň trochu vidí, jak to s ní je.(:
Ale chci vědět jaký máte názor na kapitolu hlavně vy♥
Doufám, že se dostáváte do vánoční nálady, papčíte cukrovíčko, máte se fajne a koukáte na pohádky s kakajíčkem ♥ a nebo děláte cokoliv, co vám kouzlí úsměv na tváři, protože to je důležité broučíni!
S mnoha lásky a obřím medvědím objetím,
Váš DwarfDreamy♥
Okay už bych mohla přestat psát, co mě zrovna napadá, ale přemýšleli jste někdy nad tím, kdo tohle píše, jakože kdo je DwarfDreamy (lol, to zní debilně), mě tahle otázka napadla, kvůli tomu, že píšu "Váš DwarfDreamy", protože ten trpaslík, že jo...nebo že by ne? Co když je tu za obrazovkou chlapíček trpaslíček, co si hraje s rody hehehe a né nějaká holka *mrk* hmmmmmmmmmmm, měl/a bych jít spát radšii. Začínám se bát sama sebe...nebo sám sebe?
Dobrůůů (ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, večer, noc)
♥