INFO: Ano, v UK můžete řídit od 17 po udělání závěreček i bez hmotného řidičského průkazu, do doby něž je vyhotoven má člověk fotku a info někde v systému, takže může řídit hned jak si řidičák udělá...fuckers.
CHARLIE' VIEW
Vyklepaně jsem vylezla z už zaparkovaného auta a snažila si ruce sevřít tak, aby to nebylo tak evidentní.
„Tak slečno Cooperová výborně! Oficiální řidičský průkaz bude k vyzvednutí v průběhu jednoho až tří týdnů, teď pojďte se mnou a já Vám vyhotovím certifikát, ať můžete začít řídit klidně už dnes." Usmál se na mě povzbudivě, stoprocentně mu bylo jasné, jak jsem byla celou zkoušku vystresovaná víc než na klasických jízdách. No jasně, že bych dneska ještě sedla za volant haha to jo.
Netrvalo to dlouho a už jsem byla na cestě na autobus, ruce se mi pořád klepaly, ale stres ze mě konečně opadl a já se cítila dobře, za to že jsem to zvládla. Usmívala jsem se pro sebe a u toho si zapnula mobil, protože jsem ho měla vypnutý, aby mě nerušil při závěrečkách.
Automaticky jsem se koukala po upozorněních, které nebylo od kluků a popravdě už mi od nich moc nic nechodilo, byla jsem ráda, ale zároveň jsem si nemohla pomoct a cítila se z toho smutně...což je dost na palici Charlino, ty jsi to tak chtěla a víš, že to tak je nejlepší, musí na tebe zapomenout holka sakra. Zavřela jsem pevně oči a odmrkala případné mlžení, nadechla se a klikla na zprávu od táty.
From: Tatínek
*Charlie, kde jsi? Chci jet za babičkou, pojedeš se mnou?*
For: Tatínek
*Promiň, měla jsem vypnutý mobil...byla jsem v posilovně. Klidně s tebou pojedu*
V posilovně, jojo jasně. Proč je pro mě už tak lehký lhát.
From: Tatínek
*Já už tam ale jsem, můžeš dojet, nečekal jsem, když hodinu neodpovídáš*
Na to už jsem neodpověděla, stavím se za babičkou jindy, na tátu stejně nemám náladu, hlavně né dneska, když bych mohla oslavovat...jo jenže s kým? Asi si koupím zmrzlinu a půjdu si sednou na balkón.
From: Michellka👯♀️😻🍞
* Charlie! Kam si zmizela?*
Jo, asi jsem aspoň Michelle mohla říct, co mám dneska za plány, než se jen tak sbalit v polovině poslední hodiny a odejít než se mě stačila zeptat.
For: Michellka👯♀️😻🍞
*Jsem teď v Actonu, proč?😇*
From: Michellka👯♀️😻🍞
*Kámo, ale kde v Actonu, víš jako roozlohově je docela velkej 😑...necheš jít ven?❤️*
For: Michellka👯♀️😻🍞
*Já jsem venku :D*
*Kde ty seš?*
From: Michellka👯♀️😻🍞
*V Camdenu, dojedu za tebou na Acton Central*
...
„Divím se, že tě vidím." Bylo první co mi řekla a já jen protočila očima a objala jí. Jako bysme se neviděly každý de ve škole.
„Hahaha." Řekla jsem bez humoru v hlase a pustila jí.
„Kde si vůbec byla tajnůstkářko?"
Pořádně jsem se nadechla. „Dělala jsem řidičák." Vydechla jsem a čekala na její reakci.
„Počkat co? Myslíš první jízdy." Koukala na mě vykuleně až jsem se musela uchechtnut.
„Ne. Závěrečky."
„Jak? Kdy?"
„Autoškolu jsem měla celý měsíc, večerní a odpolední jízdy a dneska závěrečky." Přiznala jsem se.
„Coo? A ví o tom tvůj táta?" Začala se smát a u toho kroutila hlavou.
"Samozřejmě, že...ne." Odvrátila jsem pohled a rozešla se po ulici, ani nevím kam, ale Michelle se rychle přidala a popoběhla k mému boku.
"Charlieeee." Pronesla takovým tónem, že jsem se na ní radši ani nepodívala.
"No co, nebyl by rád a možná by mi to ani nedovolil, dokud bydlím pod jeho střechou." Uchechtla jsem se, abych to nadlehčila. "Co oči nevidí, to srdce nebolí."
"Charliee." Znova ten tón.
"Michelle. Nevíš, jaký to je, když tě celý život v podstatě někdo ustrašeně kontroluje a pomalu tě nechce ani pustit na ulici, kvůli možnému přejetí." Protočila jsem očima. " Což je dost pokrytecký, když každý den jezdí autem do práce." Rozhodila jsem rukama a zrychlila tempo. "Nechci být závislá na někom jiném, když zrovna nejede doprava, nebo když se chci jet někam podívat. Navíc se mi auta vždycky líbili, takže bych jednou chtěla svoje, na který se nebudu jenom koukat v garáži jako idiot, ale budu ho i řídit...tak jsem to vzala do svých vlastních rukou." Usmála jsem se. Cítila jsem se líp, že jsem to konečně mohla někomu říct. A Michelle na chvíli mlčela.
"No jo, ale to se nebojíš, co bude až to zjistí?" Střihla jsem po ní pohledem a viděla, jak se mírně mračí...já si z toho dělala starosti taky, ale jinak to udělat nešlo.
"To bude, až to bude. Což není teď...navíc mi je skoro osmnáct, takže už by mohl uvěřit, že se umím na přechodě rozhlídnout a ještě k tom-" začal mi zvonit mobil, tak jsem se omluvně podívala po Michelle a zvedla hovor od neznámého čísla, teď už jen, aby to nebyli třeba kluci.
"Prosím?"
- "Dobrý den, dovolali jsme se správně slečně Cooperové?" Ozvalo se z druhé strany.
"Ano?" Nejistě jsem odpověděla a doufala, že to není nějaké call centrum.
- "Voláme z The Royal Londýnské nemocnice, chtěli bychom Vás poprosit, jestli byste se tu zastavila pro výsledky Jamese McVeye." Těžce jsem polkla a chytla se za čelo se skloněnou hlavou. "Slečno Cooperová?"
"Ano? Teda ano jistě...jenom...proč pro ně mám jít já?" Mírně mi na konci věty vyjel hlas. Michelle na mě zkoumavě pohleděla.
- "Pan McVey nám řekl, že je momentálně mimo Londýn a souhlasil s Vámi jako možností...promiňte, ale změnilo se něco, přijde mi zvláštní, že o tom nevíte?"
"Ale néé, to néé, já na to musela asi zapomenout...fůůůf život že jo, spousta věcí, úplně mi to vypadlo. Samozřejmě, že je vyzvednu." Drkotala jsem jedno přes druhé a u toho klepala nohou o chodník. Já věděla, že lživě uvádět se někde jako něčí snoubenka, mě kousne zpětně do zadku.
- "Jj-jo?" Vyděšená ze mě byla i paní na telefonu...no ale pokud už dnes volala i zřejmě zmatenému Jamesovi, který zjistil, že má snoubenku, nedivím se. Být jí myslela bych si, že jsem dva totální magoři.
"Ano! Hned teď třeba klidně." Máchla jsem rukou, div jsem Michelle jednu nevlepila. Popravdě jsem trochu zapomněla, že tu se mnou taky je.
- "Dobře."
Hovor po rozloučení skončil a já s třepavkou koukla na Michelle udivený výraz. Než ale stačila cokoliv říct, prohlásila jsem, že musíme na metro a jet do nemocnice.
"Proč do nemocnice? Stalo se něco?" Zastavila mě v kroku.
"Né, jen vyzvednu nějaké papíry a můžeme někam jít." Usmála jsem se na ní upřímně a doufala, že už to víc řešit nebudeme, tak jsem se po cestě snažila nadhazovat témata.
Jo jenže od chvíle, co viděla na šanonu z tvrdého papíru 'McVey, James', téma se už tak lehce změnit nedalo.
"Táák?" Odtáhla mě ke stěně nemocnice, když jsme vyšly pryč, aby jsme nikomu nebránily v cestě.
"Tak co?" Zvedla jsem obočí.
"Jak to že vyzvedáváš Jamesovi papíry? Změnilo se něco?" Zajíkla se a než jsem stačila něco říct, vyžblebtla dramaticky. "Nebo je to na tajňačku?!"
"Cože?" Nechápala jsem.
"No jakože si nějak obešla systém a nějak se dostala k těm papírům a teď ho sleduješ, protože bez něj nemůžeš být a hrabe ti z-"
"-počkat! Počkat, cože?" Uchechtla jsem se beze srandy. "Ani jedno!"
"No tak vysvětluj." Založila si ruce a já jí ukázala rukou ať jdeme po ulici dál, ať aspoň někam dojdeme.
"Potřebovala jsem se nějak dostat k němu na pokoj, jak se poprali s-s D-drewem-" odkašlala jsem si. "-tak jsem musela zalhat a říct, že jsem v podstatě rodina, aby mě tam pustili a jestli jsem to pochopila správně, tak vzhledem k tomu, že James je mimo Londýn, zavolali mi, ať vyzvednu tohle." Zatřepala jsem jí složkou před hlavou.
"V podstatě rodina?" Vypadlo z ní zamyšleně.
"Co?" zamračila jsem se. "Posloucháš mě vůbec?" Zasmála jsem se krátce, protože jsem nechápala, co právě řekla.
"Řekla si, že si lhala o tom, že jsi v podstatě rodina. Co to jako znamená? Jakože jsi jeho prapraprasestřenice nebo jaký význam má v-podstatě-rodina?"
"Ježiš. Řekla jsem, že jsem...chrm....no-"
"Noo?"
"-jeho snoubenka." Zamumlala jsem.
"COŽE?" Vyjekla a začala se smát, jako by mi nevěřila, tak jsem se na ní upřeně zadívala, až když se se mnou střetla pohledem a přestala se chlámat, vypadlo z ní. "Jako vážně?"
Já dokázala jen s pevně sevřeným rtem mezi zuby kývnout.
"Bože Charlie." Pleskla mě po ruce a ještě se smíchy třásla. "Co ty nevymyslíš."
"Něco jsem musela říct." Zamumlala jsem znovu a ponoukla ji k tomu, aby jsme šly dál od nemocnice směrem na metro. "Mohly by jsme jít do tý kavárny s kočkama! Je to jen dvě zastávky odsud." Usmála jsem se na ní a ona pokývala hlavou.
"No ale jako, chtěla bys ne?" Zašklebila se na mě, když jsme scházely schody dolů do podzemí.
"Co bych chtěla?" Nadzvedla jsem nechápavě obočí a přitiskla si šanon víc k bundě, abych s ním někoho nepleskla, než si ho stačím uklidit do batohu.
"Oh jak si hezky objímáš ty papíry." Zamrkala na mě a já se mírně od ní odklonila.
"Michelle...co?"
"No být jeho snoubenka, Charlie jako to by přece jen tak někdo neřekl, chtěla bys to-" snažila jsem se jí přerušit, ale nenechala mě. "-pořád k němu něco cítíš a podle toho jednáš, děláš, že je ti šumák, ale není to tak. Takže už sakra přestaň s předstíráním, vběhni mu do náručí a nazdar." Pleskla rukama o sebe a pár lidí se na ní nevzrušeně podívali. Já se na ní dívala hodně podobně.
Vydechla jsem útrpně. "Mohla bys mě aspoň jeden den nerozebírat jako větnou skladbu v angličtině? Vážně už mě to nebaví." Řekla jsem bez emocí a hned jak se otevřely dveře metra, vstoupila jsem do něj bez toho, abych se koukla jestli jde za mnou.
"Ale-" tak šla hned za mnou.
"-Žádné ale Michelle!" Řekla jsem důrazně, ale potichu, aby si nás moc nikdo nevšímal a nemohl nás poslouchat. "Fakt už toho mám dost, měla jsem dneska celkem dobrou náladu i přes všechno a vážně bych nečekala, že mi ji zkazí moje nejlepší kamarádka." Zavřela jsem oči a projela si rukou vlasy. "Nechci se bavit o něm, ani o nich." Nastalo ticho.
Přijely jsme na další zastávku, kde jsme ještě vystupovat neměly, ale já vyšla ven a otočila se na její zamračený nechápající obličej. "Jdu radši domů...promiň mi to." Obličej mi spadl omluvně a s otočením jsem odešla rychlou chůzí pryč. Co to sakra děláš Charlieno?!
Jasně obrať si ve svým životě všechny proti sobě. No a proč ne, stejně ti nejlíp bude samotný, nebudeš aspoň nikomu svým chováním už ničit život. Děkuju myšlenky, je mi hned líp.
Jen co jsem došla domů, zaběhla jsem do boxovací místnosti a snažila se svoje nicotné pocity ze sebe vytřískat, ale moc to nešlo, nedokázala jsem se na sebe pořádně naštvat, ani se naštvat na někoho jiného, necítila jsem nic a stejně se tak cítilo moje tělo, ani pořádnou ránu jsem nedokázala dát.
Tak jsem radši šla spát. To je ale párty páteční večer sedmnáctileté holky, jo Charlie, ty jedeš.
-
Procházela jsem se a ohlídla se za sebe. "Já vím, že mě sleduješ!" Křikla jsem do skoro prázdného parku.
"Škoda, chtěl jsem tě překvapit." Přiblížil se.
"A to jako proč?" Procedila jsem skrz zuby a zrychlila krok, ale chytl mě za mou paži. "Pust mě!" Ani jsem se na něj nepodívala.
"Tentokrát ne." Přitáhl mě k sobě až jsem po straně svého těla cítila jeho tělo. Mráz mi přejel po zádech a já se snažila vyprostit z jeho silného stisku. "Kampak?"
"Drewe pusť mě, vážně." Koukla jsem se do jeho obličeje chladně a snažila se nedát najevo svůj strach. "Jsme na veřejném místě, tohle ti neprojde." Vytlačila jsem úsměv, který měl být lstivý, ale ten jeho se ještě rozšířil.
"Myslíš?" Naklonil hlavu a objal mě i druhou rukou tak, že jsem byla úplně natlačená na jeho těle a nemohla jsem udělat nic, jen odklonit svojí hlavu od něj.
"Pomoooc!!!" Zakřičela jsem jak mi to moje plíce dovolily, ale nikdo z lidí kolem se na nás ani nepodíval. "Prosím pomozte!" Slzy se mi začaly tlačit do očí.
"Vidíš?" Jeho levá ruka mi začala sjíždět po boku dolů a já se pokusila ho nohou nakopnout. Drew mě pustil a děsivě se na mě zadíval. "To umíš nejlíp viď? Utíkat." Začala jsem couvat, když jsem si všimla, že po mě nejde. "Zkus to." Usmál se nelidsky a já začala couvat rychleji, jenže jsem narazila. Do zdi? V parku?
Otočila jsem se a zjistila, že to musí být skleněná zeď. Panika ve mě začala růst a já se nezmohla na nic víc než zběsilé bušení pěstmi do skla, za kterým jsem viděla nic netušící lidi procházet. "Prosím." Vypadlo ze mě s třepajícím se hlasem. V tu chvíli se na mě Drewovo tělo natisklo zezadu a tím mě natlačil plně proti sklu. Chtělo se mi zvracet.
"Mě ale už neutečeš." Zašeptal mi do ucha a rukou mi zajel pod tričko -
Prosím ne. Už dost. Vyklepaně jsem se obrátila a málem spadla. Z postele?
"Ufff." Vydechla jsem a pleskla se spánkem unavenou rukou po zpoceném čele. Celé moje tělo hořelo. "Jen noční můra." Zašeptala jsem sama pro sebe a nahmatala zapínač lampičky. Odkopla jsem peřinu a snažila se uklidnit své splašené srdce s dlaní na hrudi, která byla taky zpocená. Musím si dát sprchu.
Nemohla jsem obrázky z mého snu vyhnat z hlavy. Viděla jsem to když jsem zavřela oči, ale i když jsem viděla skleněnou zeď sprchy, kterou jsem za sebou se svou psychikou nedokázala zavřít. Radši. Jak na palici. I po studené sprše jsem se cítila moc rozpáleně a tak jsem si šla radši změřit teplotu do kuchyně.
"Charlie? Proč nespíš?" Ozval se rozespalý hlas táty.
"Ehm no...bylo mi hrozné horko a nemohla jsem kvůli tomu spát." Vypadlo ze mě potichu s pohledem na dopípávající (wtf) teploměr v ruce, který ukazoval 36,2.
"Máš horečku?" Přiblížil se ke mě táta s napřáhnutou dlaní k mému čelu a já bez přemýšlení uhnula.
"Nemám." Vydrkotala jsem s teploměrem proti němu. "36,2." Dodala jsem, uklidila teploměr a otočila se na tátu. "Dobrou, půjdu to ještě zkusit." Snažila jsem se upřímně usmát a s tátovým 'dobrou' odešla zpět do svého pokoje a kecla do křesla u okna. Do postele se mi vážně nechce. Koukla jsem se znechuceně po posteli, jakoby za noční můry mohla ona.
Otevřela jsem okno a studený průvan nechala vát na můj obličej, omotala jsem kolem sebe deku a kecla zpět do křesla. Bezmyšlenkovitě jsem chmátla po mobilu na nočním stolku, hned kousíček od křesla a odhodila bezohledně nabíječku, abych si ho mohla vzít úplně.
For: J.D.M.
*Jsi vzhůru?*
Smazala jsem to. Co mu jako chci psát? Charlie dost. Přitiskla jsem si mobil k hrudi a pak ho odhodila na postel.
Natáhla jsem se po knížce do školy a snažila se nepřemýšlet nad nočníma můrama ani nad ničím jiným.
-
Na to, že jsem včera myslela, že ze stresu nabourám celý Londýn při závěrečných jízdách, na tuhle chvíli to nemělo. Můj obličej říkal ‚zabiju tě', aby na mě nikdo nemluvil, moje hlava na mě ale křičela ‚utíkej pryč'. A bolest za krkem ze zkrouceného usnutí na křesle tomu taky nepomáhala.
Takhle strašně jsem se ve studiu ještě necítila, dřív jsem s ním měla spojené skvělé zážitky s kluky, teď jsem tu procházela s vědomím toho, že mě ta část vedení, co má na starost The Vamps, měla za jeden z největších problémů a s vědomím toho, že co když Joe kecal a někde tady na mě vyskočí naštvaný vampýr a já mu budu muset čelit...o to hůř kdyby nebyl naštvaný, ale rád a chtěl obnovit naše přátelství...nebo ještě hůř, ten jeden vampýr hrající hlavně na kytaru. J-Jo a nebo rovnou všichni čtyři třeba že jo. Kde mám česnek a růženín, když ho nejvíc potřebuju?! Zakopla jsem o vzduch z mého strachu z objevujících se vampýrů, ale naštěstí jsem se stačila zachytit o zeď, tak jsem se v hlavě za mé myšlenky seřvala, protože tahle to dopadá, když jsem moc v mé hlavě.
Už jsem se s rozklepanýma rukama blížila ke dveřím, které jsem moc dobře znala. Opatrně jsem je otevřela a nakoukla dovnitř a skenovala si skrz vytvořenou mezeru celou místnost, jestli tu není někdo známý.
„Neboj se, jsem tu vážně jen já." Dopadly mi ruce na ramena zezadu a já nadskočila, div jsem nezaječela.
„JOE!" Vyjekla jsem, když jsem už byla otočená k němu.
„Pojď dovnitř." Ušklíbl se. Řekla bych, že za to mohl můj stále vyděšený obličej a postoj s rukama zamrzlýma kolem sebe v šoku. Rozrazil ty dveře, co já předtím sotva otevřela a prošel kolem mě. Zavřela jsem za sebou a přiblížila se ke stolu, kam si sedl.
„Sedni si." Ukázal na křeslo naproti němu, které bylo blíž k němu, než jsem stála. Když nad tím, tak přemýšlím, i když jsem se přiblížila, byla jsem docela dost kus od něj, ale nemínila jsem se pohnout blíž a zakroutila na jeho upřený zkoumavý pohled na mě hlavou v záporu. „Já tě nekousnu." Chtěl asi nadlehčit atmosféru kolem, ale já ani nemrkla a nedokázala na jeho větu nic obratně říct. „No dobře...ehm...přejdeme k tomu, proč si přišla...jsou tu nějaké tvoje věci, co byly tady ve studiu a vedení mi řeklo, ať to vyřeším." Řekla bych, že to slovo od nich bylo ‚vyhodit' podle toho, jak se na mě v tu chvíli nemohl kouknout.
Kývla jsem a čekala, co bude dál.
„Ty toho moc nenamluvíš co?" Vypadlo z něj nervózně, jako kdyby se mnou mluvil poprvé.
„Stačí když mi ukážeš, kde to je, vezmu je a budu ti z očí." Zamumlala jsem chraplavě asi z toho, jak jsem nemluvila a zadržovala víceméně dech.
„Klukům scházíš." Vypadlo z něj a já silně zavřela oční víčka a chvíli měla oči zavřené, protřásla jsem si ruce a nadechla se, abych se tak nějak zbavila pocitů, které se chtěly vyplavit napovrch.
„Kde jsou ty věci?" Zeptala jsem se neutrálním tónem, nebo jsem si aspoň myslela, že byl neutrální. Joe s evidentním šokem v očích ukázal směrem ke gaučům a já byla ráda, že jsem se mohla otočit pryč od jeho obličeje. Tohle nedávám, nesnesu to, chovám se tak strašně, ale jinak to nejde.
Došla jsem ke gauči a vzala bílou igelitku bez pohledu dovnitř, otočila jsem se zpátky k Joeovi, který zamyšleně koukal do zdi. Přiblížila jsem se k jeho stolu tentokrát blíž a položila před něj složku z nemocnice a zabalený malý balíček. Joe zmateně koukal na to, co bylo před ním.
„Ta složka je J-jamesova-" rozklepal se mi hlas. „-a ten balíček je pro Cona...k narozeninám." Vysvětlila jsem potichu, ale vzhledem k tomu strašlivému sterilnímu tichu, co bylo v té místnosti, to nešlo přeslechnout. Joe na to kývl a já kývla taky, vydechla jsem a své třepající se ruce zastrčila do kapes u bundy i s úchytkou igelitky a s tím mírně couvla. „Tak já půjdu." Otočila jsem se a šla s kamenným výrazem ke dveřím.
„Záleží ti na nich." Vypadlo z Joea a já to přes své bušící srdce skoro nezachytila. Zastavila jsem se s rukou na klice a Joeovi ukázala jen profil mé tváře, nedokázala jsem se na něj už podívat.
Zaťala jsem nehty do ruky v kapse. „Sbohem Joe." Konečně jsem dveře otevřela a vyšla ven na chodbu.
Chtěla jsem se konečně pořádně nadechnout, ale na konci chodby jsem zachytila pohled nějaké povědomě vypadající holky.
„Oh nejsi ty náhodou Charlie?" Blížila se ke mě a mě konečně došlo, kdo už je skoro přede mnou. Ebony.
„To ne." Nadechla jsem se nepravidelně a viděla její zmatený pohled. „Dneska na tohle už nemám." Zamávala jsem rukama v záporu před sebou a rychlým krokem se řítila ke schodišti a ven z budovy.
Chci domů. Chci pryč.
Zahnula jsem už do ulice, kde bydlím a všimla si Michelle stojící u dveří. Na chvíli jsem se sekla, ale pak jsem se nadechla tak zhluboka jak jen to šlo a zamířila k ní.
"Ahoj." Nervózně ze mě vypadlo a ona přesunula pohled z mobilu na mě.
"Charlie." Vydechla a sevřela mě v objetí a pustila tak rychle, že s mým dnešním mimo já, jsem jí to ani nestačila oplatit. "Vůbec si mi nebrala telefon."
"Promiň, asi ho mám pořád v tichým režimu." Snažila jsem se usmát. "Chtěla bych se ti omluvit...za včerejšek, byla jsem moc...moc chladná a vůbec jsem tu situaci nezvládla, neměla jsem tě tam nechat takovým způsobem, ani si to s tebou nevyříkat." Koukla jsem se jinam a přešlapovala na místě.
"To je v pohodě, poslední dobou jsi taková...hodně na hraně." Sevřela rty omluvně. "Já se o tebe bála, když si mi neodepisovala." Hodně na hraně, haha no nemám energii ti to vyvracet, i když se mi nelíbí, co si o mě myslíš. "A já nechci, aby jsme se spolu pořád jenom hádaly." Usmála se a dala mi ruku kolem pasu a já sebou cukla, ale hned na to se uvolnila.
Rozešly jsme se směrem k parku s odlehčeným rozhovorem.
"Víš, já jenom chtěla bych s tebou mluvit třeba o Bradleym a to s tvýma reakcema moc nejde." Vypadlo z ní najednou a já se snažila, aby mi nespadnul nacvičený 'všechno v pohodě' obličej.
"Tak o něm mluv." Usmála jsem se na ní lehce. "Samozřejmě, že tu pro tebe chci být, když něco řešíš a s něčím potřebuješ pomoct." Stiskla jsem jí mírně rukou, aby věděla, že tu jsem pro ní. "Tak jak je to teď mezi vámi hrdličky??"
"Bylo by to lepší, kdybych ho mohla vidět jinak než přes mobil, ale není to špatný...pořád kamarádi, ale to nevadí." To poslední pošeptala, ale já to slyšela a musela se usmát.
"To se jednou třeba změní." Drkla jsem do ní bokem a pak přešla k lavičce a sedly jsme si.
"Jen nechápu, proč s nimi nekamarádíš ty." Pronesla a já se zasekla u převazování si tkaničky u martensek.
"Michelle."
"Ale fakt, já už tě nebudu nějak tlačit k Jamesovi, to že si nedokážeš svoje city zase přiznat, je tvoje věc, ale proč takhle trápíš kluky tím svým cho-"
"-Michelle, prosím dost.-"
"-ne fakt tě nechápu, Bradley je z toho úplně špatnej a to nemluvím o Trisovi třeba, prý se chová divně a-"
"-Dost!" Zvedla jsem se rozklepaně, protože ve mě to vřelo ani nevím z čeho. "Už přestaň." Potichu jsem řekla s upřeným pohledem do jejích očí a hádám, že ten pohled nebyl zrovna hezký soudě podle jejího výrazu. "Musím někam jinam." Zamumlala jsem.
"Kam?" Stoupla si taky a já prošla kolem ní, protože jsem chtěla jít tím směrem.
"Někam mimo tuhle situaci." Ani jsem se na ní nepodívala, ale věděla jsem, že jde za mnou. "Nejlíp i mimo tebe, promiň." Procedila jsem skrz zuby a zpražila jí pohledem a ona se konečně zastavila a vypadala, že už mě následovat nebude.
A já už se vážně potřebuju zklidnit.
-
"Ahoj babí." Usmála jsem se jak jen to šlo.
"Ahoj Charlie, co ty tady? Děje se něco?" Sáhla mi po tváři jemně a já se snažila, aby se mi nezhroutil obličej.
"Vlastně ne, jenom bych si potřebovala něco půjčit." Snažila jsem se jí svým hraným výrazem ujistit, že je vše naprosto ok.
"Copak?"
"Auto."
HELLLLŮŮŮŮŮ BOBEČCI
Jsem strašná, já vím, to není nic novýho, hlavně pro ty, co už tu nějaký ten rok se mnou jsou hehe♥ Kapitola byla rozepsaná a na kousky celkem dlouho, bohužel bylo pro mě psychicky náročné jí dopsat, jelikož je Charlie dost v depresi a já mám tendence se vcítit do postav, které píšu...a sama jsem celý tenhle rok celkem mimo (: Plus škola a další věci, které mě držely dál.
ME:
Ale jsem tu teď a pokud něco potřebujete nebo tak, určitě Vám odepíšu♥
Jak se máte? Co děláte bobci?
Jak se Vám zdála tahle kapitola? A co si myslíte, že se bude dít dál? Kam asi tak Charlie mohla jet? A co si myslíte o momentální situaci mezi ní a Michelle?
Love ya,
yours Dwarf Dreamy.
♥