Koukněte, co jsem našla haha! Moje fotenos z Varšavos (tvl dost, jsem nějaká rozjetá)! Hledala jsem jestli někde na disku nemám rozepsané PL kapitoly nebo dějové linie - no kromě dokumentu, ve kterým byl pro mé momentální já totální maglajz a šifry mého mladšího já, jsem nic nenašla, ale za to jsem narazila na fotky z Polska z letiště ♥ a tahle mě rozesmála, protože je to asi jediná mnou vyfocená fotka Tristana, jelikož je pořád za bubnama, že jo. (:
CHARLIE' VIEW
"Jsi snad nějaký influencer nebo co?" Uchechtl se Adam vedle mě, zatímco já se snažila ignorovat vibrace v mé kapse. Celý tento týden jsem se snažila ignorovat svůj telefon a všímat si svýho života bez kluků, což popravdě nebylo úplně jednoduché, nikdy víc jsem si neuvědomovala, jakou velkou součástí mě jsou, dokud jsem o ně nepřišla. Taky tu bylo to, že mi připadalo, jako bych měla v hrudi díru...a kdo ji tam asi tak udělal, že jo. A nejhorší na tom všem bylo to, že jsem jim to nemohla vysvětlit.
"Co? Jasně že ne." Uchechtla jsem se nervózně a doufala, že mi už můj mobil dá pokoj, nebo teda spíš kluci...
"Hele jestli chceš můžeme to zkrátit a jít ven jindy." Dal si ruce do kapes u bundy a já pohlídla letmo na něj.
"Co proč?" Zamračila jsem se.
"No očividně tě někdo nahání." Usmál se a jako 'na zavolanou' můj mobil začal znovu vibrovat. "Může to být třeba důležitý, nechceš to náhodou vzít?" Nadzvedl obočí.
"Ne. Nechci." Zamumlala jsem a protočila očima.
"Tak nějaký nápadník? Bývalý?" Hádal a já po něm střelila pohledem, jakože vážně.
"Ne." zpražila jsem ho pohledem.
"To jsem rád." Řekl potichu, ale já ho slyšela, moje myšlenky, ale byly jinde a já koukala po parku kudy jsme procházeli, když v tom jsem ucítila jak mě Adam opatrně chytnul za ruku.
"Adame." Nadechla jsem se a skousla si ret, v tom jeho ruka pustila mojí. "Promiň." Zastavila jsem se a otočila na něj.
"Né...to je v pohodě." Dal si ruku na zátylek a koukal se všude jinde než na mě.
"Ne to není, vůči tobě to není v pohodě, jestli mezi námi cokoliv má fungovat, musím být upřímná." Jen už žádný lži v mým životě, prosím. "Jsi hrozně fajn a ráda tě poznám víc, ale jestli jsem připravená na tohle-" ukázala jsem na sebe a na něj "-víc, to fakt ne...teď jsem řešila spoustu věcí v mým životě a byla bych ráda, kdyby aspoň něco bylo jednoduchý, proto prosím, buď můj kamarád nebo...nebo-" sekla jsem se a vzhlídla k němu.
"Nebo?" Nadzvedl jedno obočí, abych pokračovala a já se nadechla a koukla mu přímo do očí, i když to bylo těžký. Nejsem tak blbá, aby mi nedošlo za těch několik dní, co ho znám a co mi píše, že by chtěl víc než kamarádství. Jenže já si to nedokázala představit. S ním...a vlastně s kýmkoliv jiným. Už nechci zažívat tyhle drásavý záškuby, co sebou nese ta věc, který se říká láska.
"Nebo radši vůbec nic." Vydechla jsem a zhoupla se na nohách. Tak teď jsi to řekla, můžeš čekat jestli zdrhne, nebo ne - proč na sebe mluvím ve druhé osobě?
"Chápu." Řekl pomalu. "Jestli já mám být upřímný, tak nebudu tajit, že se mi fakt líbíš, ale chápu, že se známe sotva něco přes týden...takže se můžu snažit krotit." Zasmál se krátce a já s ním úlevou.
"Děkuju, že to chá-"
"Charlie!!" Zakřičel někdo kousek od nás než jsem stačila domluvit, zaostřila jsem na dvě holky, co si to mířily k nám rychleji než jak tu cupitaly ti ďáblové převlečený za kanadský kachny.
"Mhhmm ahoj?" Otočila jsem celé své tělo a v periferním vidění viděla, že Adam se otočil taky. "Známe se?" Prohlídla jsem si obličeje brunetky a její zřejmě kamarádky s růžovými vlasy.
"No ty nás asi ne, ale my tebe jako jo." Mluvila ta růžová hrozně rychle a já jak jsem je zkoumala pohledem všimla jsem si The Vamps beanie čepice a došlo mi to. Potlačila jsem svoje štiplavé pocity. "Myslíš...myslíš, že by ses s námi mohla vyfotit?? Prosíííím." Dala ruce do prosícího gesta a já se uculila nad tím, jak se obě tváří.
"Teda nevím, proč zrovna se mnou se chcete fotit, ale klidně se s vámi vyfotím." Usmála jsem se a brunetka strčila vykulenému Adamovi do ruky mobil a škemrala u něj, jestli nás vyfotí, na což Adam pokýval stále vykuleně hlavou.
Stouply si vedle mě každá z jedné strany a objaly mě, tak jsem je objala taky a usmála jsem se do kamery, všimla jsem si, že Adam fotí za sebou víc fotek, tak jsem vyplázla jazyk a snažila se tvářit i trochu jinak. Hlavně jsem se snažila vypadat živěji, než jak jsem se cítila.
"Tak snad jsem to vyfotil dobře." Usmál se zmateně Adam a najednou mě obě ty holky objaly. Oh to je tak hezký, nikdy tohle nepochopím, proč by se chtěly fotit se mnou, když já jsem jen někdo koho kluci znají a nezasloužím si takovou pozornost...takovou přívětivost, když ani nejsem celebrita a oni se ke mě chovají takhle. O to víc nechápu management, většina fanynek vampíků, co jsem potkala, jsou takhle milé a chápající...ale dost myšlenek o managementu...a klucích.
"Děkujeme." Řekly obě naráz a brunetka si vzala mobil od Adama zpět.
"Snad se uvidíme v O2 aréně." Usmála se na mě rozzářeně druhá a já se snažila o veselý úsměv spíš než útrpný. "Děkujeme fakt moc za fotku!"
"Rádo se stalo holky." Usmála jsem se teď už upřímně. Rozloučily se a šly radostně pryč a já se chvíli za nimi ještě koukala s lehkým úsměvem a pak jsem si uvědomila, že utéct vampíkům nebude tak lehké, jak jsem si myslela...ale tohle bude taky trvat jenom chvilku, i fanynky na mě zapomenou, stejně o mě většina spíš nezajímá než zajímá...a to je dobře.
Vydechla jsem a uvědomila jsem si, že na mě Adam kouká.
"Umh...takže jsi někdo." Vypadlo z něj a já se zasmála.
"Někdo?" Založila jsem si ruce na hrudi. "Spíš radši nikdo." Pošeptala jsem si pro sebe.
"Já jsem dost zmatený." Vymámil ze sebe pomalu.
"Pojď, něco ti ukážu." Zatáhla jsem ho za rukáv a šla směrem k Piccadilly Circus, který byl naštěstí kousek od Hyde Parku, protože mě něco napadlo, abych nemusela vysvětlovat moc.
Potichu jsme tam došli a v tu chvíli mi došlo, že to možná nebyl až tak dobrý nápad pro moji sebezáchovu...nechtěla jsem, aby si mě spojoval s The Vamps, protože jsem chtěla začít nanovo a už vůbec nad nimi nepřemýšlet, akorát mi nedošlo, že když svojí mírnou slávu-neslávu shodím na plakát o zvířatech z útulků, tak stejně jeden vampýr bude v téhle věci taky. A zrovna ten, co mi tu prohlubeň v mé hrudi škaredě ohlovával. Najednou se přepl jeden monitor a naběhl tam ten plakát, kde jsem byla já a James s kočkama a i když nešlo vidět ze mě o moc víc než mé tělo zavalené sápajícíma se kočkama a můj rozesmátý úsměv, šlo poznat mě při vědění, že jsem to já...a James ten byl jasnej od prvního pohledu s tím jeho šibalským úsměvem a pohledem na mě. A mě se sevřela bolestně hruď. Musela jsem se kouknout jinam, tak jsem se koukla na Adama.
A Adam ten měl nečitelný výraz a když si všimnul, že na něj koukám, falešně se usmál. Co to? "Nemáš rád kočky? Nebo zvířata celkově?" Vydrkotala jsem ze sebe. Jestli nemá rád zvířata, tak teda nevím, jestli se s tebou ještě můžu bavit chlapče. Jakože můžu, ale proč by někdo neměl rád zvířata. Začala jsem se mračit s mírně našpulenými rty.
"Co? Ne to ne...já jen...je mi trochu...nevolno...hlava mě začala bolet?" Spíš jako by se zeptal.
"Aha?" Složila jsem si ruce na hrudníku a přešlapovala na místě. Mě bolí hlava ze snažení se tě vyřešit.
"To je...super." Pokynul hlavou k monitoru, ale já se dál dívala na něj, na ten plakát už jsem se dívat nechtěla, bylo mi taky nevolno, ale z něčeho jiného než Adamovi asi. Asi určitě, pokud teda Adam neznal Jamese jako já, což byla blbost. Pochybuju, že by jinak odmítl tu čokoládu, co jsem mu nabídla. A s těmihle myšlenkami dost Charlie! "Super jak se snažíš pomáhat." Usmál se neurčitě a já se začala cítit divně. "To jsi tam byla nějak pozvaná nebo jak si se k tomu dostala?" Ptal se zvláštním tónem.
"Úplnou náhodou popravdě...byla jsem u nich úplně poprvé, podepisovala jsem jim tam nějaké petice-"a už začínají polo-pravdy, kdy už zase budu lhát? "-a zrovna tam měli focení a Blair, co to organizovala, najednou měla nápad, abych se přidala na fotku...v podstatě mě tam dokopala." Uchechtla jsem se nervózně.
"Takže náhoda." Konstatoval spíš jako když pro sebe.
"Jop." Nechala jsem vyznít 'p' a otočila se na patě. "Tak co jdeme do té posilky?" Usmála jsem se a on mi úsměv opětoval.
-
Adam byl zbytek našeho setkání divný. Nevím, v čem ho mohl ten plakát tak rozhodit nebo snad ty fanynky, ale rozhodla jsem se, že to řešit nebudu. Plácla jsem sebou do postele bez toho, abych se obtěžovala prevléct nebo aspoň zapnout světla v pokoji. Prostě jsem jen tak ležela a bezmyšlenkovitě čuměla do neosvícené zdi. Nebo těch myšlenek bylo tak moc, že z nich byl jen šum?
"Charlie?" Ozvalo se z bytu, ale já se neozvala. Neměla jsem chuť se ozývat. Slyšela jsem dveře od tátovi ložnice bouchnout a najednou klid.
Klid? No v mé momentální situaci to neexistovalo. Zabzučel mi mobil pode mnou. Vyštrachala jsem ho zpod sebe a koukla se na nejnovější upozornění mezi těmi spamy.
from: Joe O'Neill
< Ahoj Charlie, v sobotu se budu stavovat ve studiu, prosil bych kdyby to bylo možné, aby ses tu objevila...budu tu jen já. Joe >
Hlasitě jsem polkla a odeslala rychlé "ok" a mobil hodila bez pohledu za sebe. Bum. Jejda asi jsem nevychytala, kde je konec postele. No co už, je mi to jedno.
Ještě nějakou dobu jsem čumákovala do tmy a pak jsem se rozhodla, že potřebuju čerstvý vzduch. Koukla jsem na hodiny nad stolem a ukazovaly jedenáctou večer. To jsem tu ležela tak dlouho? Vzala jsem deku a vydala se na balkón, co vedl z obýváku.
Poradně jsem se do deky zachumlala a místo abych si sedla na venkovní křeslo, sedla jsem si na zem. Koukala jsem na světla Londýna při tom jak se mi mlžil pohled.
"Charlie!" Ozvalo se společně se zvukem šoupacích dveří. Nevzhlídla jsem, byla jsem zakoukaná do ulice. "Já myslel, že nejsi doma. Ani telefon si mi nebrala. Jsi v pořádku?" Teď už jsem na něj koukla a taky na to jak se objímal svýma rukama u futer.
"Jo jo jsem v pořádku, tati. Byla jsem doma už asi od půl osmý, nebo kolik bylo." Odpověděla jsem monotónně.
"Neozývala jsi se, spala si?" Vyzvídal dál a já mu na to kývla, i když to nebyla pravda. "Pojď dovnitř, pořád ještě je v podstatě zima."
"Mě zima není." Zamumlala jsem. Naopak ten chlad mi dodával pocit, že ještě něco živelně cítím. "Já za chvíli půjdu, jo?" Navrhla jsem a opřela se zády o zeď, která mě chladila ještě víc.
"Dobře." Odpověděl a zmizel a já si konečně oddechla.
-
"Charlie. Charlie!" Zahučel mi někdo do ucha a já se napřímila na nepohodlné školní židli.
"Co je Michelle?" Odpověděla jsem rozespale a snažila se na ní zaostřit.
"Jsi v noci nespala nebo co?" Uchechtla se a píchla mě do tváře. "Máš na sobě otisklou svoji ruku."
"Hmm." Natáhla jsem se na lavici. "Nešlo mi usnout." Mumlala jsem s hlavou v nadloktí.
"Máš špatný svědomí beztak." Řekla škádlivě, ale já se zamračila. "Za to jak se chováš ke klukům." Dodala ještě a já protočila očima. "To mi k tomu nic neřekneš? Ani mě nepleskneš nebo aspoň nesjedeš?" Ozvala se ještě, když zjistila, že na ní reagovat nebudu víc než s 'hmm'.
Narovnala jsem se na židli, koukla po ní s nezájmem a vzala si do ruky propisku.
"Charlie? Co to s tebou je?" Snažila se dostat do mého zorného pole a já chabě mávla rukou směrem k ní, abych jí asi odehnala.
"Začíná hodina Michelle." Upozornila jsem ji potichu, ale pohled jsem měla stále směrem k tabuli. Divila jsem se, že se mi podařilo od sebe odlepit rty, kterým se tak moc nechtělo hýbat.
"Jako vážně?" Pleskla rukama o stůl a učitelka jí zpražila pohledem, zatímco já se věnovala sledování fixou napsaného včerejšího datumu na bílé tabuli. Nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi přemýšlet, i když jsem v hlavě pro Michelle odpovědi a další polo-pravdy měla, nedokázala jsem je ze sebe dostat, cítila jsem se otráveně, omámeně, tupě.
-
Vlezly jsme s Mich na trampolíny a dělaly blbosti. Bylo to poprvé za nějakou dobu, co jsem se cítila živěji.
"Musíme sem chodit častěji!" Zahulákala a odrazila se od nakloněné trampolíny a dopadla sice zpět nohama na tu rovnou, ale podklouzlo ji to a další její skok byl v pozici mrtvého brouka, což mě rozesmálo.
"Jo s tím souhlasím." Třikrát jsem se rozhoupala a udělala salto, nejsem žádný parkourista, takže na salto bez trampolíny si vážně netroufám, ale tady jsem se v celém areálů připadala jak na obláčku. Nejen, že Mich se mě neptala na kluky, management a podobně - proč taky, když nevěděla, ze se něco děje -, ale i ta změna místa a aktivity mi prospěla.
"Máš už lístky do 'outůčka'(O2 aréna)?" No tak jsem to asi zakřikla. Přetočila jsem se ve vzduchu, abych k ni byla nenápadně zády.
"Nene, zatím ještě ne...hlavně Joe to většinou posílá na mail s VIP potvrzením." Odpověděla jsem ji upřímně, vždycky předtím šly lístky přese mě, tak možná byl čas na vysvětlení, když tam teď bude chodit beze mě. "Tak až to pošle, tak ti to přepošlu, ať si to můžeš vytisknout. Zbytek už víš, dáš tam u vstupu to potvrzení s VIP a dostaneš tu vysačku." S otočením jsem se na ní usmála a pak se ohnula pro pití a poradně se napila.
"No a nechceš to rovnou vytisknout ty jako vždycky a dát mi to až ten den, já bych na to určitě zapomněla, nebo by mi to bracha pokreslil a já bych na poslední chvíli musela ještě letět do copycentra." Uchechtla se a šla se taky napít.Otřela jsem si hřbetem ruky zpocené čelo a sjela chmýří vlasů kolem hlavy k culíku. Tak a jak teď z toho ven...
"Já ještě nevím, jak budu ten den stíhat a co vůbec bude...víš jak...to bude skoro květen, začne to ve škole jít do tuha...no tak ještě nevím, co a jak." Skousla jsem si ret a snažila se působit naprosto vyrovnaně. Jo holka, to by se ti nesměla nervozitou třepat noha. "Ale klidně ti to vytisknu a ten den ti to předám ve škole, stejně je to pátek ne?" Kývla na potvrzeni. "Tak to takhle uděláme ne, škola nám končí stejně, tak ti to hned po ní můžu dát, co?"
"Tak jo teda...ale jdeš na koncert taky ne?" Zastavila se před rampou s trampolínou s mírně zamračeným obličejem.
"Uvidím ještě asi no." Zamumlala jsem. "Ehm...takhle dopředu ti to vážně nemůžu potvrdit." Udělala jsem krok do trampolíny a začala se pohupovat s pohledem do zdi.
"Stalo se něco?" Skočila vedle mě a já se tím jejím skokem rozhodila a spadla na všechny čtyři, div jsem se nepřeklopila.
"Hele!" Vzhlídla jsem k ní se smíchem a ona se mi tlemila. Chytla jsem jí za kotník a shodila ke mě dolů. Chviličku jsme se tomu zasmály a pak jsem se rozhodla jí víceméně upřímně odpovědět. "Víš jak se stala ta rvačka...management z toho samozřejmě nebyl nadšený." Začala jsem.
"No flekatá si byla pěkně." Zašklebila se a já do ní strčila loktem.
"Tak děkuju." Vyplázla jsem na ní jazyk. "Zpět k tomu...co se stalo...ehm...sice zrovna tohle se nikam do bulváru nedostalo, ale management to viděl...tak jsem se rozhodla, že bude nejlepší se teď moc neukazovat kolem kluků, když Drr-Drew-" Udělalo se mi mdlo. "-když Drewa znám hlavně já..." Ugh. Jasně já jsem se rozhodla, já jsem byla celá žhavá na to ignorovat kluky. Aghrr už zase začínám zuřit na management a na mé šestnáctileté já dohromady...myšlenky běžte už vážně do prdele.
"Jo to se asi dá chápat." Zamyslela se. "Stejně se s němi můžeš setkat mimo koncerty, takže co už." Usmála se a já se snažila netvářit moc falešně.
"Přesně ták." spráskla jsem ruce a zvedla se s tím, že jsme začala poskakovat, abych rozpohybovala i sedící Mich a ignorovala smršť všeho v mé hlavě.
-
"Kdepak si byla?" Zeptal se mě táta, jen jsem se mu dostala na oči.
"S Mich v jumping centru, jak jsem ti o tom říkala." Odpověděla jsem a šla si natočit vodu do sklenky.
"V pánvi máš večeři, tak si nandej." Usrkl si horkého čaje, ze kterého se ještě kouřilo.
"Né díky, já nemám hlad." Usmála jsem se slabě a štrádovala si to se sklenkou i batohem do pokoje.
"Charlie." Jeho tón byl varovný, tak jsem se na něj s protočením očí otočila.
"Jedla jsem u Mich doma." Nadzvedla jsem obočí, co řekne na tohle. "Já. Jím." Zabořila jsem do něj pohled.
"No nemůžeš se mi divit, že se zrovna na tohle u tebe ptám." Otočil se na barové židli zpět k papírům na lince a já na chvíli přivřela oči s pohledem na něj.
"No tak se na to neptej. Já jsem v pohodě." Řekla jsem chladným tónem, aniž bych se o to nějak snažila a otočila se na patě. "Stejně tak se můžeš přestat bát, že by mě přejelo auto, jestli mě přejede, tak mě přejede."
"Char-" Zabouchla jsem dveře od pokoje za sebou.
Proč mě všechno tak unavuje?...lepší otázka: Proč mě všichni v mým životě unavují? Moc se bojí, moc se ptaj, všechno chcou až moc vysvětlovat... všechno chcou vědět. A ty jejich strachy furt.
Jdu spát...a je mi jedno kolik je hodin. Co mám za úkoly, nebo něco jiného. Už nechci nikoho dneska vidět, ani poslouchat, dobrá nálada z odpoledne s Mich ode mě zdrhla ve chvíli, kdy se za mnou zabouchly jejich domovní dveře.
Jak jsem si lehla na postel, pohled mi dolehl na malý kalendář na stolku. Zítřejší den byl vyznačený zvýrazňovačem. Nezvedla jsem se, jen jsem s připlácnutou tváří na polštáři natáhla ruku a pak celé tělo, abych se doplazila k úchopu kalendáře.
Koukla jsem se na okýnko kalendáře a smutně se usmála a kalendář odhodila na zem.
Ahoj!
Nikdy by mě nenapadlo, že psát bez používání levýho prostředníčku mi bude tak vadit... - to mi probíhalo hlavou celou dobu psaní téhle kapitoly. Takže prosím nebuďte takový anti-talenti jako já a dávejte si pozor na žlutý nože.
No jinak Charlie je pro všechny okolo na-přes-držku a to dělá tuhle kapitolu celkem no ugh, tak se omlouvám, ale snad příští bude snad záživnější. Přemýšlela jsem, že napíšu kapitolu delší, ale Charlie jde spát tak na půl dne minimálně a mě se v celé kapitole nechce tolik časově cestovat...na její depresivní chování se můžete těšit ob další kapitolu.
Momentálně jsem -in serious need of a hug-, takže kdyby tu byl někdo, kdo se cítí stejně, tak posílám objetí ♥♥♥
*Sending hugs*, DwarfDreamy.