pozn. Předem se chci omluvit, že jsem nějak pozapoměla překládat, tudíž jsem už měsíc nepřídala novou část. Snad se ještě pár z Vás najde, co to budou ještě číst. Díl není moc upravenej, ale snad všechno pochopíte a užijete si tuhle část. :)
Zbledla jsem, jakmile jsem rukama různě máchala po podlaze, snažíc se posbírat pohozené oblečení. Sehnula se, šaty jsem nemohla natáhnout, tak jak jsem potřebovala a bála se, že by se mohli roztrhnout. Musela jsem být blázen, abych chtěla vyzkoušet něco tak těsného a nepohodlného. Harry stál ve dveřích s nerozluštitelným výrazem, což mi způsobovalo chaos v žaludku.
"Dovolíš?" neznělo to tak naštvaně jak jsem chtěla, aby znělo. Přitlačila jsem si tričko k hrudi, snížejic obscénnost, ale moc to nepomáhalo.
"Mě to vůbec nevadí," řekl. Stále jsem nemohla přečíst jeho výraz. Nikdy jsem ho neviděla, takhle se na mě dívat. Harry mě nikdy neviděl v něčem jiném než svetry a džíny a bála jsem se, že tahle situace by mu mohla dát na mě jiné vnímání.
"Prosím," skoro jsem žebrala. Chtěla jsem, aby odešel z pokoje, ale neudělal to. Místo toho si mě prohlížel, jako bych byla nějaké pokusné zvíře. Zajímalo mě, co si myslí. Líbila jsem se mu, že nemohl odtrhnout zrak? Nebo byl jen v šoku z toho, že mě takhle vidí?
Co jsem si myslela? Byla jsem stále obyčejná Thalia.
Otázky, které jsem si sama kladla, byly děsivé. Nemělo by mě zajímat, co si o mě myslel. Ale zajímala se.
Vlastní šok se začal ztrácet a já se přistihla, jak jsem přecházela ke skříni šatníku, schovat se, protože Harry tu stále byl. Cítila jsemm jak se mé tváře červenají a tep zrychluje, díky situaci v jaké jsem byla. "Harry, prosím jdi," nálehala jsem, když jsem se schovala za dveře šatníku.
"Musím s tebou mluvit," slyšela jsem jeho odpověď.
"Myslíš, že mi můžeš dát pět minut?" snažila jsem se přidat náznak hněvu v hlase. Jak si nemohl všimnout, že jsem se díky němu cítila nepohodlně.
Začala jsem znovu dýchat, když se dveře zavřely. Zatím se Harry nevyjádřil k tomu co viděl, ale nebyla jsem si jistá, jestli to chci.
__________
/Harry's POV/
Než jsem stačil zpracovat, co jsem vlastně viděl, slyšel jsem jak mě volala paní Briffen. Mávala na mě jemným, ale zběsilým způsobem.
Ukázala směrem ke vstupní hale a očima jsem zahlédl Kaylee stojící u vázy. /Super/. Jako vždycky držela kabelku, která byla příliš velká, pro někoho jako ona. Posunula si sluneční brýle na kořen nosu, když si mě všimla. Co chtěla?
"Odpouštím ti," jednoduše řekla, házejíc brýle na podlahu, když jsem vstoupil do místnosti. Její rysy byly silně zkamenělé, ale podařilo se ji usmát se.
"Ty odpouštíš mě?" nemohl jsem udržet smích.
"Uvědomila jsem si, že jsem nebyla moc rozumná včera večer a ty samozřejmě taky ne. Jsem ráda, že jsme spolu nespali. Neměli bychom spěchat do věcí, jako je tato. Možná jsem se stala trošku silnější. Prostě se mi stýskalo, to je všechno. Měli bychom brát věci pomalu. Tímto způsobem, přijdeš znovu k rozumu," skončila s lehkým pokrčením ramen.
"Nikdy jsem neztratil rozum," zavtipkoval jsem. "A já jsem byl rozumný včera večer. Myslel jsem vše vážně, to co jsem řekl."
"Ne, nemyslel," řekla, když jsem si všiml lesku v jejích očích, jak se jí zachvěl hlas. "Vzhledem k tomu že otec je dobrý přítel s děkanem na tvé škole a tebe stačí prostě zavolat o absolovování, bez potřeby dokončení tvých hodnocení."
Zůstal jsem z ticha, když jsem zpracovával její slova. Netrčel bych už pořád na té škole, která mě absolutně nebavila, kdyby mi mohl její otec pomoct.
"A taky..." Kaylee se ke mě přiblížila a ztišila hlas, takže jsem jí jen já mohl slyšet. Mohl bych říct, že nemá ráda přítomnost paní Briffen.
"Předpokládám, že máš strach o to být na mě vázaný, poté co se vezmeme. Vím, že jsi měl vždycky problém se závazky. Takže první rok našeho manželství, mi nebude vadit, když se budeš vídat i s nějakýma dalšíma dívkama co čtyři až pět měsícu, tak dlouho, jak budu moct na tebe dohlížet. Ale jen dokud, nevyřešíme naše všechny problémy. Tohle bude hlavním bodem, obětovat se pro mě a já doufám, že si uvědomíš, jak moc mi na tobě záleží."
Jakmile mi zazněla její slova v uších, obočí se mi nedobrovolně zůžilo. Kaylee byla trochu víc zoufalejší, co jsem si pamatoval. "Podívej, není to vždycky o chtíči," řekl jí, snažejíc se ovládnout od zvýšení hlasu.
"No, vypadá to tak," odsekla. "A počkat. Ty si myslíš, že jsi na něco jiného, než užívání si s dívkama? Jsem zvědavá, pouč mě."
Přemýšlel jsem už o nejrůznějších nadávek, které bych ji mohl říct, ale rozhodl jsem se držet. Kaylee mi nabídla něco pozoruhodného a najednou jsem byl na stejné úrovni zoufalství jako ona .
"Dobře, dobře. Já vím, že máš i jinou zálibu," podívala se přes mé rameno. "Ty malby v chodbě jsou působivé, dokonce vynikající. Ale nejsem si jistá, jestli ti tenhle talent v životě pomůže, jak by měl. To je ta věc - je to jen záliba."
"Jdi domu, Kaylee. Popřemýšlím o tom," odpověděl jsem.
__________
/Thalia's POV/
Něco málo jsem slyšela z rozhovoru Kaylee a Harryho ve vstupní hale. Včera večer se pohádali a zřejmě se mezi nimi nic nestalo. Cítila jsem úlevu, i přestože jsem nemohla slyšet druhou polovinu jejich rozhovoru. Ale z toho co jsem slyšela, předpokládám, že jakákoliv náklonost kterou mohl mít ke Kaylee v jejich vztahu před pár lety, už zmizela. Ten fakt mi připadal jako dobrá zpráva.
Ale ať to bylo cokoliv, Harry mě včera večer políbil a poté náhle odešel za Kaylee, bez jakéhokoliv vysvětlení. Bylo to, jako by mu bylo jedno, jak jsem se cítila. Bohužel pro něj, to nic nebylo, pro mě definitivně něco. Něco speciálního. A to bylo zničující, vědět, že nikdy ke mě nebude cítit to co já k němu. Ale to co mě rozčílilo nejvíce, bylo, že jsem to moc dobře věděla, a přesto jsem to nechala takhle dopadnout. Pokaždé.
"Thalio?" dveře od kuchyně se otevřely.
"Jo?" zamumlala jsem, zírajíc na židli.
Harry se podíval na paní Briffen s přihmouřenýma očima, vyhazujíc jí pryč z kuchyně. Nelíbilo se mi, když byl Harry na paní Briffen nepříjemný. Starala se o něj po celá léta a tolerovala nepříjemnosti, které dělal. Cítila jsem, že si zaslouží určitou zásluhu.
Paní Briffen poslechla, odcházejíc do obývacího pokoje. Harry přešel k židli vedle mě a posadil se na ní. Otočila se zády k němu, jak jsem se natáhla k lince, beroucí si jablko.
"Promiň, že jsem včera večer odešel," zastrčil mi volné prameny vlasů za ucho. Když jsem neodpověděla, naklonil se ke mě, líbajíc mě na tvář. "Co se děje?"
"Co se děje? To jako vážně?" otočila jsem se od něj pryč, což způsobilo, že jeho rty ztratily kontakt s mou kůži.
"Ona je... prostě je-" slyšela jsem ho zamumlat.
"Hodláš si ji vzít," uvedla jsem, dívajíc se dolů. "Řekl jsi to sám Harry. A já opravdu nevím, jakou hru to semnou hraješ, ale pokud se chystáš pokračovat, musíš přestat," třásl se mi hlas.
"Nehraju žádnou hru," omotal ruce kolem mého pasu.
"Tak potom co? Vždycky si najdeš způsob, jak se vyhnout odpovědi," odstrčila jsem jeho ruce pryč a zamračila se na něj. "Co ode mě, chceš, Harry?"
"Jsem stejně zmatený jako ty, Lio," opřel se lokty o stůl, přejíždějíc si rukama po tváří. "Já nevím, co to sakra dělám."
Zůstala jsem zticha, doufajíc, že bude pokračovat. "Ten den v Crestlingu... nemohl jsem je vystát, tak jsem odešel. Všechno co dělali, bylo, že mluvili o svatbě v Paříži a o tom, jaké láhve parfému a kolínské by dali každému hostu. A už jsem se zmínil, že chystali pozvat pět set lidí? Pět set lidí, kteří nás pravděpodobně nenávidí, ale jen předstírají, že nás mají rádi, kvůli jejich sociálnímu postavení."
Harry mě uchopil za bradu a otočil si mě k sobě. "Nesnáším to. Nesnáším je. Nesnáším sebe, když jsem s těmi lidmi. Ale je tu něco překvapujícího. Je tu doba, kdy se tak necítím. Je to když jsem s tebou."
Cítila jsem se, jako by mé vnitřnosti poskakovaly. Řekla jsem si, že není možné, abych mu mohla tak rychle věřit. To bylo přesně to, co jsem nenáviděla a milovala nejvíce na Harrym. Jen díky pár slovům mohl dokázat, aby má obrana roztála.
"To je důvod, proč jsem se vrátil domů za tebou," dokončil.
"Ale potom si šel za Kaylee," připomněla jsem mu.
"Já vím. Říkal jsem ti, že jsem byl zmatený," dořekl, když vstal ze židle.
Byl zmatený. Nevěděl co, nebo koho chtěl. "Bože, Lio, všechno by bylo tak mnohem jednodušší, kdyby si nekladla otázky."
"Nemám právo, klást otázky?" nechtěl, abych se na něco ptala. Jen mě tu chtěl mít, kdykoliv on chtěl a pak jsem měla raději držet jazyk za zuby. Jako objekt. Možná jsem žila, podle mého jména jako Baby Doll, ale mnohem jemnějším způsobem. Vyděsila jsem se jen při tom pomyšlení.
"Tak to není, jen jsi se neměla dostat do cesty. Potom by věci byly mnohem jednodušší."
"Promiň, že jsem nucená žít ve tvém sídle. A promiň, že kladu otázky. Už budu mlčet, na další dva měsíce. Doufám, že tak budou věci pro tebe snadnější," řekla jsem mu, snižujíc tón hlasu. Vstala jsem a kráčela pryč, ale Harry mě chytil za loket.
"Nemyslel jsem to tak, jen jsem naštvaný na svého otce," povzdechl si. "Dej si semnou večeři, dobře?"
Zavrtěla jsem hlavou v odmítnutí, předtím než jsem vytrhla od něj ruku pryč.