Ráno se probouzím v Erikovo pevném objetí, ze kterého se nejde dostat. Podle slunce je šest hodin a do tréninku mám času dost. Takže jen ležím s hlavou položenou na Erikovi a pozoruju vrcholky hor.
V sedm hodin se konečně probudí i on. „Dobré ráno," usmívá se.
„Ehm, dobré..." odpovím mu nervózně.
„V kolik máš trénink?"
„V devět, ty?"
„Nemám, masák přece nejedu, jen si půjdu zaběhat."
„Ajo vlastně."
Dál si balím věci a přemýšlím co budu dělat odpoledne.
„Co se odpoledne jít někam projít?" navrhnu Erikovi.
„Tak fajn, ale kam vymýšlím já."
„Dobře, já jdu."
„Takhle brzy?" zeptá se.
„Jo, půjdu ještě na snídani a pak dole počkám na holky."
„Tak jeď mým autem jestli chceš. Jinak se nedočkáš."
„To ne, ale děkuju. Ony snad vstanou."
„Dany... Pojedeš mým autem a hotovo! Vezmi si klíčky z kapsy u bundy. Vím že jsi všude radši dřív."
„Dobře, děkuju moc. Jsi zlatej."
„Ale vyberu si to!"
„A jak?" zasměju se.
„Budu potřebovat mazat jizvy."
„To mi asi nevadí. Ještě jednou děkuju. Já jdu."
Zajdu si na snídani a pak hned jdu k Erikovo autu.
Cestou napíšu holkám že jedu sama a aby si to dneska odřídily samy.
Na stadion přijedu v půl deváté a jdu se převléct. Zajdu do kamionu pro běžky a jdu na trať.
Trochu se protáhnu, rozcvičím a rozběhám. Házím malorážku na záda, beru si ledvinku a vyjedu do prvního okruhu.
Když projíždím střelnicí všimnu si přicházejícího Jirky.
Pozdravím ho a jestli chci tak mám jít střílet.
Zalehnu na stav a střílím. Nejsem v závodním tempu, takže je to nula. Stejně tak na stojce.
„Krásný Dany, teď jeden okruh v závodním tempu, ležka, dva okruhy stojka." zakřičí na mě Jirka.
Já vyrážím a po patnácti minutách mám hotovo.
„Ta minutá na stojce byla na jedný hodině. Tu jsi utrhla, ale jinak dobrý, máš pochvalu. Teď si dej jedno pomalý kolečko a mazej na hotel."
Já si ale dám ještě jeden rychlej okruh, jedu na doraz a jsem úplně hotová. Odnesu lyže, převléknu se a venku se protáhnu.
Nasednu do auta a jedu na hotel. Vezmu z auta všechny svoje věci, zamknu a jdu nahoru.
Erik tu není, takže si jdu dát sprchu a jdu za Romanem na protažení.
-
Cestou od něj zajdu za Egilem, jen tak abych se zeptala jak mu je. Snad už bude po vánocích v pořádku. Přeci jen je to hlavní trenér a dost nám tam chybí.
Je sice teprve jedenáct, ale obědy už by měly být hotové. Seběhnu schody dolů a zamířím do jídelny. Vezmu si rybu se zeleninou a s bramborem a sednu si ke stolu.
Zase mám spoustu zpráv od fanoušků, takže se rozhodnu na ně během oběda odepsat.
-
Při návratu na pokoj potkám na chodbě Sturlu. Dlouho jsme se neviděli, takže si máme co říct, jenže on musí na trénink. Domluvíme se na dnešní večer a já jdu zpátky k nám.
Erik už je na pokoji a hraje. Co taky jinýho.
„Co jsi vymyslel?" zeptám se.
„Vzhledem k tomu, že Albertville, je asi jenom 30 kilometrů odsud, tak by jsme mohli na tu pevnost."
„Jediná pevnost kterou znám, je pevnost Boyard, takže vůbec netuším co myslíš," řeknu mu se smíchem.
„To nevadí, alespoň něco poznáš."
„No, tak dobře," řeknu, lehám si na postel a dávám si nohy do pytle.
Najdu na YouTubu nějaká videa od IBU a pouštím si jen. Začnu tiskovkou po mém zlatém závodě a pokračuju přes Emoji chalenge až ke 20/20 s Makulou.
„Pojedem?" zeptá se Erik v jednu hodinu.
„Jo, jen se obleču." řeknu mu a jdu ke skříni.
Beru si tepláky, repre mikinu a naší růžovou bundu. Nasadím kulicha a můžeme jet.
„Tak ná," říká Erik na parkovišti a podává mi klíčky od auta.
„Mám řídit?" zeptám se.
„Jo, mě přece bolí klíční kost," zasměje se.
„Tak dobře," odpovím a sedám si do auta.
„Tak, tady máš navigaci a můžeme jet."
„Dobře," řeknu a nastartuju.
Projíždím několika malými vesničkami. Tyhle cesty, tohle kdyby se naučili v Česku, to by se mi jezdilo...
Po půl hodině jsme na místě. Zaparkuju na parkovišti a jdeme ven.
Před námi je obrovská pevnost ve tvaru kříže. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale je to úžasné. Je na kopci a je tu krásný výhled.
Jsem ráda že máme tyhle volné dny a můžeme alespoň trochu poznávat okolí.
„Dany?!" zavolá na mě Erik.
„Ano?" otočím se a chytnu sněhovou koulí do obličeje.
„Tak to ne! Válku? Fajn!" zakřičím a schovám se za auto. Vezmu si sníh a počkám až přijde.
„Eriku! Já nechci hrát!" křiknu na něj a když přijde ke mě hodím mu sníh za krk.
„Takže takhle?!" řekne a já se jen směju jeho pohybům.
Jenže on mě zvedne do vzduchu a nese mě ke sněhovému mantinelu.
„Ne! Ne! Eriku! Prosím! Nemám tu žádný oblečení a budu mokrá! Prosím!" křičím a držím se ho jako klíště.
„Dany? Už se můžeš pustit, neboj." směje se mi.
„Jsi pako! Víš jak jsem se bála?!" řeknu a bouchnu ho do ramene.
„Pořád jsem silnější, mysli na to!" směje se.
„To je pravda, ale spoléhám na to že máš rád," řeknu mu.
„Docela si věříš..." zasměje se
„Pojedeme? Chci ještě do města, pro nějaký jídlo," zeptá se.
„Jo, můžem, ale zase netuším kudy, takže naviguj," řeknu, sedám si na místo řidiče a vyjíždím.
-
„Kudy Eriku?" ptám se když přijíždíme na křižovatku.
„Jo, tady doprava a pak rovně."
„Jo aha, no tak na tu druhou pravou, tohle byla levá," řekne a směje se mi.
„Aha... Ehm, tohle jsem se ještě nenaučila," řeknu a s klidem se otáčím.
„Tak tady na to parkoviště," ukazuje mi Erik.
Zaparkuju a čekám až se Erik vrátí.
Mezitím se napíšu Strulovi, v kolik přijde. Taky napíšu Maku v kolik se zítra sejdeme a kde. Budeme tak trochu slavit Vánoce, dávat si dárky a tak.
Erik je vevnitř snad věčnost. Když ale vidím že táhne dvě plné tašky, tak se asi nedivím.
„Co tam všechno máš prosimtě?" zasměju se a vyjíždím.
„Uvidíš, nebuď zvědavá," řekne mi.
„Jo a večer za mnou na chvíli přijde Sturla," oznámím mu.
„Ehm, aha... Dobře..."
„Neboj, nebudeš ani vědět že tam je."
-
Ležím v posteli, Erik hraje a Sturla dorazí až ho propustí trenéři.
Přesně v sedm hodin se ozve zaklepání na dveře. Jdu mu otevřít a obejmeme se.
Pozdraví se s Erikem a sedáme si na mou půlku postele.
„Tak co chceš dělat?" zeptám se ho.
„Noo, vzít si bílou čokoládu z tvýho nočního stolku a povídat si?"
„Tak fajn a teď mi řekni jak víš o tý čokoládě?" směju se.
„Dany, už se nějakou dobu známe, vždycky máš v nočním stolku bílou čokoládu."
„Tak jo, vyhrál si, tak si jí vem," řeknu a ukážu na můj stolek.
„Děkujuu," usměje se a lehá si.
„To je moje postel?!"
„Mužeš mi dělat polštář, ten mi tu chybí."
Sedám si a on si lehá na moje nohy.
Spím totiž bez polštáře, jako malá jsem se to tak naučila a ani jeden fyzioterapeut mě to neodnaučil.
„Tak povídej co je novýho? A hlavně co Emilien."
„Co je novýho, no to o babičce a dědovi jsem ti psala, takže asi nic. A Emilien, to je uzavřená kapitola. Byly jsme se projít, ale nefungovalo by to mezi náma. Chci se soustředit na biatlon."
„To je rozumný, jestli ti ještě někdo zlomí srdce zlomím mu ruku," zasměje se.
„To je super, a co novýho u tebe?" řeknu a začnu ho škrábat ve vlasech.
„Všechno při starým. Na Vánoce pojedu s Alvou k našim, do Jessheimu a pak asi pojedu na chatu s kámošem."
„Tyjo... Pamatuju si jak jste jí přivezli, jako malý štěně a teď je to padesáti kilovej pes."
-
Sturla odchází v půl deváté a já jdu do sprchy.
Když se vrátím plánuju jít do postele, ale ozve se Erik: „Asi bych potřeboval namazat jizvy."
„Tak si pojď lehnout," usměju se a jdu pro mastičku.
Postupně mu namažu všechny jizvy a zalehám do postele.
Zítra vstávám v šest, protože startujeme od desíti. Můj druhý masák v životě. Chtěla bych se posunout co nejblíž první patnáctce, ale uvidíme.
-
Je šest hodin a já právě vstávám. Napíšu Maku v kolik se sejdeme na snídani a jdu do koupelny.
Zabalím si věci a na půl sedmou jsem dole v jídelně. Dnes jedu jen já a Maku, takže holky ještě spí.
Domluvíme se že v osm vyrazíme a obě jdeme na pokoj.
Mám ještě hodinu a půl, takže si lehám do postele a zapínám počítač. Beru si sluchátka a pustím si záznam z masáku na loňském mistrovství.
Taktiku na dnešní závod mám jasnou. Držet se Makuly. Musím v prvním kole přidat a pak už musím jen vylepšovat, nebo alespoň udržovat svojí pozici.
V 7:45 se oblékám, beru věci a jdu k nám dodávce.
Opět jí ometu, oškrábu skla a čekám na Makulu.
„Co se stalo?! Vždyť máš ještě pět minut?!" řeknu překvapeně když jí vidím.
„Danielo, neštvi mě!" křikne.
-
Naposledy kontroluju utažení hůlek a napjatě čekám na výstřel. Ten se ozývá a všichni vyráží na trať. Já se snažím dostat k Maku, ale nakonec se pověsím za Chloé a jedu s ní. Odhaduji že se pohybujeme kolem patnáctého místa.
Na střelnici zalehám až na stav 23 a nabíjím malorážku. Hodím si jí na rameno a střílím. Teď si hodně věřím a proto jedu na jeden nádech. Je to nula a nic mi nebrání v pokračování závodem.
Předemnou odjíždí jen pár závodnic a já se ocitám někde kolem šestého místa.
Na druhou střelbu přijíždím trochu více zadýchaná a proto mi tahle střelba trvá celých 32 vteřin. Ale je to nula a ta se počítá.
Třetí běžecké kolo se držím Pauliny Fialkové. Na stadionu se dostanu před s ní, protože ona hodně zpomalila.
Postavím se na stav číslo 5 a střílím.
Ten pitomý prostřední terč zůstává černý a já musím na kolo.
Už jsem skoro u konce a mířím si to k mezičasu. Jenže přijde naráz do mých zad a já padám. Chráním svojí malorážku a tak se přetočím a letím obličejem přímo na takový ten modrý krám ohraničující tratě.
Bolí mě levá ruka a když se zvedám vidím ve sněhu krev. Sundávám si hůlky a jedu ke kraji. Hned ke mě přiběhne nějaký člověk, který mi podává svou čepici. Přikládám si jí na obočí a on mi sundavá běžky.
Za chvíli je u mě i Aleš Lingaun s naším doktorem.
„Dany musíš do nemocnice, to je minimálně na tři stehy. Pojď pryč, vezmu tě tam," řekne mi náš doktor a my odcházíme pryč.
Bohužel tenhle závod nedokončím. Mrzí mě to opravdu hodně, ale s rozseknutým obočím bych asi stejně nic moc nedojela.
V buňce si vezmu jen bundu a doktor mi to obočí zaváže.
Nakonec mě do nemocnice veze Tomáš Krupčík, který odpoledne nejede, spolu s Evikem.
Přijedeme před nemocnici a jdeme dovnitř.
Hned na chodbě potkám sestřičku, která když vidí jak moc mi obvazy prosakují, bere mě hned na chirurgii.
Pošlou mě na rentgen a na CT. Mezitím řešíme všechny věci jako pojišťovna, jak se mi to stalo a tak.
Po hodině jsem zpátky v ordinaci a doktor mi to jde zašít. Nakonec dostanu opravdu tři stehy. Zalepí mi to a po hodině a půl se vracíme zpátky na stadion.
Hned jdu do buňky, abych se převlékla. Zabalím svoje věci a jdu za trenéry. Najdu je u kluků, kteří už se připravují na svůj závod.
„Dany, tak co? Všechno v pohodě?" ptá se Jirka, když mě vidí
„Jojo, tady tři stehy, slabej otřes mozku a naražená levá ruka. Tady je zpráva, ale já z ní nic moc nevyčtu."
„Dany, takže. Tu zprávu si nechám. Ty teď hned pojedeš s Křupasem na hotel a my vyřídíme s IBU stížnost na Alimbekavovou. Vyjížděla jsi z trestného kola a ona se ti ani nesnažila vyhnout. Tohle je prostě moc."
„Dobře, tak my pojedeme," řeknu a odcházím.
Ještě na mě křičí Rybis že se na mě večer přijde podívat.
Nasedáme do Tomovo auta a odjíždíme na hotel. Pomůže mi odnést věci před pokoj a pak jde dolů.
Já jdu dovnitř a hned u sebe mám Erika.
„Jsi v pořádku? Když jsem to viděl měl jsem o tebe hroznej strach!" začne.
„Jo, neboj. Jsem v pohodě. Ale teď půjdu do sprchy," usměju se.
„Můžeš to namočit?"
„Ehm, ne... Takže netuším jak to udělám," směju se.
„Tak mohl bych jít s tebou viď," řekne s úsměvem.
„O tom si nech zdát," odpálkuju ho rychle.
-
Po půl hodině se vracím na pokoj a píšu Maku, jak vlastně dopadla.
Ve dvě hodiny jdu za Péťou na masáž. Namasíruje mi nohy, dá mi tejpy na tu ruku a propustí mě.
Vrátím se na pokoj a jdu si pustit masák kluků, který před chvílí začal. Mezitím odpovídám fanouškům a taky Makule, která dojela desátá.
Michalovi se dneska daří a po první střelbě je třetí. Tak jen to nezakřiknout.
„Na co koukáš?" zeptá se Erik. Protože to mám v češtině tak se ani nedivím že tomu nerozumí. Rejman půlku jmen skomolí tak, že ani já nevím kdo to je.
„Na kluky, jedou přece masák."
„Ajo, já zapoměl," říká a rychle se zvedá.
Lehá si na postel a polštář si dělá z mých nohou.
„Co to děláš?"
„Když může Sturla tak proč bych já nemohl?" zasměje se.
„Tak fajn..."
Já mu nerozumím. Nechce mezi nás tahat city, ale dělá tohle.
-
V šest hodin beru tašku s dárkama a jdu k holkám. Zajdeme si spolu na večeři a dáme si dárky. Taky probereme zítřejší odjezd. Čeká nás 1000 km do Jablonce.
Domluvíme se, že ráno v pět vyjedeme. Holky se hádají kdo bude řídit, ale nakonec to stejně odřídím já.
V devět hodin odcházím od holek. Když přijdu na pokoj, sedí tam Rybis s Erikem a na stole jsou dvě prázdné plechovky od piva.
„Ahoj, co se to tady děje?" zeptám se.
„Ahoj Dany, čekám na tebe. Tak jak ti je?"
„Beru ty prášky na bolest a ani to necítím," odpovím mu.
„Tak to je dobře. Jinak Dzinara má dneska diskvalifikaci. A má stopku na celej světák v Oberhofu."
„Dobře a chci se domluvit co s tréninkama?"
„Teď do Vánoc budeš doma. Můžeš běhat, posilovat, ale tak aby jsi si nic neudělala. Potom 27. trénink v Novým Městě. 29. trénink v Břízkách a 2. odjezd z Jablonce do Oberhofu. Všechno ti pošlu mailem. Zajdi hned až budeš doma do nemocnice a zjisti si jak to bude s vyndáváním stehů."
„Dobře, zítra jsme domluvený s holkama na odjezd v pět ráno. Takže večer budeme v Jablonci v Břízkách. Nechám ti dodávku na parkovišti a klíče dám Danovi."
„Tak jo, já jdu. Uvidíme se za týden."
-
Večer se jdu ještě rozloučit s klukama a pak si lehnu do postele.
„V kolik pojedete vy?" zeptám se Erika.
„My až v deset, přeci jen to máme blíž."
„To máš pravdu."
„Co vlastně plánuješ na to volno?" zeptá se.
„24. pojedeme nakonec všichni k našim a pak budu doma. Co ty?"
„Pojedu navštívit kamarádku a pak asi taky doma," odpoví a lehá si do postele.
„Tak to je fajn," odpovím a pouštím si anglicky Bumblebeeho. Anglický dabing je úžasný, miluju ten hlas Charlie a celkově mi víc Marvelovky sedí v angličtině.
-
Probouzím se ještě před budíčkem, takže ho vypínám, dobaluji poslední věci a jdu dolů. Dám věci do dodávky a jdu na snídani.
Rozloučím se s lidmi, které potkám a jdu k autu. Sedám si dovnitř, zapínám rádio a čekám na holky.
Ve čtvrt šest přijde i poslední Makula a naše kvarteto je kompletní.
„Evi, máš malorážku?" ptám se než vyjedu.
„Ano, neboj se," směje se.
Do Jablonce přijíždíme v šest večer. Rozloučíme se a všechny nasedáme do svých aut a vyrážíme k domovu.
Když zaparkuju před svým domem, nevěřím svým očím. Na terase je svítící sob a ve štítu jsou natažená světýlka. Beru všechny věci a jdu dovnitř.
Hned mě vítá moje malá princezna. Chvíli se s ní mazlím a pak jdu dovnitř. Vítá mě i mamka a já ji jdu hned obejmout.
Jen tak si povídáme a pak jdu nahoru. Tam je v hale ozdobený stromeček. Mamka je blázen. Když už nás nemá doma, uklízí nám a pomáhá nám se vším možným.
Vrátím se za ní dolů a dáme si spolu čaj. V devět hodin odjíždí a já si jdu vybalit věci. Naházím všechno do pračky a jdu si dát své medaile k těm ostatním. Je to úžasný. Plním si svůj sen.
Vždycky jsem brala bráchovi malorážku a zkoušela si z ní nasucho střílet, učila jsem se s ním na běžkách a teď jdu v jeho šlépějích.
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Další kapitolka je tady. Doufám že se líbí ❤️
E🖤