Dnes jsme po třech dnech doma dorazili do Hochfilzenu. Právě sedím na posteli a chystám se Makule všechno říct.
„Tak povídej, co se děje?" řekne když se vrátí ze sprchy.
„Maku já jsem ztracená... Emilien za mnou přišel, že mě pořád miluje, že ho to mrzí a že by mě chtěl zpátky."
„Ale?"
„Ale já se asi zamilovala do Erika a zároveň mě něco táhne k Emilienovi..."
„Tak to je blbý... Ale je na tobě jestli chceš být s někým, kdo se na tebe už jednou vykašlal, nebo s někým, kdo má už v životě něco za sebou a kdo by si tě vážil. Každopádně počkala bych ještě do Aneccy. Přeci jen, budeš mít větší jistotu."
„Dobře, děkuju Maku."
Následuje dlouhé objetí a uvědomění si, že tenhle člověk je nejdůležitější v mém životě. Vždycky mi dokáže pomoc a nikdy se na mě nevykašle.
Zítra se jede ženský sprint a já nenastoupím, kvůli tomu, že chci pošetřit síly na individuál.
-
Ráno vstávám v sedm hodin a jdu na snídani. Holky už jsou dávno pryč a já se rozhodnu napsat Emilienovi:
Ahoj, pokud to pořád platí tak dneska večer se můžeme jít někam projít. Jestli chceš tak v šest před našim penzionem.
Půjdu s ním a uvidím. Nemám co ztratit.
Holkám se dnes daří a Makuka končí šestá. Evik je dvacátá, Jess třicátá s Terka Voborníková skončila padesátá.
-
Je šest hodin a já stojím před našim penzionem.
„Ahoj."
„Ahoj. Máš nějaký nápad kam jít?" zeptám se ho.
„Asi ne, ale můžeme zkusit jednu vyhlídku tady kousek."
„Tak jo, jdeme."
Cestou si moc nepovídáme a panuje takové to trapné ticho. Když ale přijdeme nahoru vidím celý Hochfilzen.
„Páni, děkuju, je tady krásně,"
„Dany? Můžu tě obejmout?" zeptá se opatrně.
Já na nic nečekám a jdu k němu. Obejmu ho a cítím jak mě k sobě přitiskne.
Vlastně mi svým způsobem chyběl. Jenže pořád je tak ta červená kontrolka, která mi říká, že už mi jednou ublížil.
-
„Erik má štěstí..."
Rozhodnu se mu nic neříkat, nechám ho při tom, že spolu chodíme.
Před penzionem se rozloučíme a když odejde, vidím Erika s Benem jak jdou k nám.
„Ahoj Dany," pozdraví mě sborově.
„Ahojky, kam máte namířeno?"
„Za tebou a za Markét, propašuješ nás tam prosím?" zeptá se Ben a já asi tuším další noc jinde.
„Pojďte vy dva..."
Dole není žádný problém a my už jsme na pokoji. Ty dva jsou jako by se rok neviděli.
„Dany?" začne Makula, ale já jí do toho skočím: „Jo, jdu k Erikovi, užijte si to a zítra jsem zpátky."
Vezmu pár věcí a jdeme do penzionu o ulici dál.
Erik mě zavede až na pokoj, kde je bohužel jen jedna manželská postel.
„Doufám že se neroztahuješ," řeknu mu a jdu se převléct do koupelny.
„Zahrajem si? Vzal jsem doma i nějaký rallye a Spidermana," zasměje se.
„Beru to rallye."
Sedám si na postel vedle něj a beru do ruky ovladač.
Tohle mi vůbec nejde. V každý jízdě bych umřela minimálně třikrát. Takže se rozhodnu odložit ovladač a sledovat Erika, který sedí v křesle jen v kraťasech.
Proč-sakra-musí-být-tak-hezkej?
Radši vezmu do ruky telefon, kde mám zprávu od Emiliena: "Děkuju za večer".
Snaží se, to se musí nechat.
„Ty jsi byla dneska s Emilienem viď?" rozbije Erik to ticho
„Jo, byli jsme se projít."
„Plánuješ mu dát ještě šanci?" zeptá se.
„Já nevím, je to mezi náma divný a asi by to už nikdy nebylo jako dřív."
V devět hodin Erik vypíná televizi, zhasíná světla a sedá si naproti mě.
„Chceš jít spát?" zeptá se.
„Ne, nejsem moc unavená."
„Takže, co na navrhuješ?"
„Nevím, momentálně jsem ztracená ve svých myšlenkách."
„Dany? Můžu něco zkusit prosím."
„Co chceš zkoušet?" zasměju se.
„Uvidíš," řekne a zhasíná světla nad postelí.
Chvíli čekám co udělá, protože vidím úplný kulový.
Jenže on mi položí ruce na krk spojí naše rty a políbí mě. Jeho polibky jsou plné vášně, proto je mi tak nějak jasné co bude následovat.
Já mu polibky opětuju a jeho ruce se pomalu přesouvají na moje boky. Přitahuje si mě k sobě blíž, protože mezi námi je stále velká mezera.
Opatrně sjíždí svými rty na můj krk, kde po nich zůstávají červená znamínka.
Jeho ruce zabloudí pod moje tričko, které mi opatrně svléká. Pokládá mi ruce na záda, přetáčí mě pod sebe na postel a pokračuje svými rty níž.
Hlavu mám plnou pocitů, myšlenek, emocí a nevím čeho všeho. Bohužel vůbec netuším, co tohle všechno může způsobit.
-
„Co jsi to vlastně chtěl vyzkoušet?" zeptám se s hlavou položenou na jeho hrudi.
„Jestli tvoje rty chutnají stejně dobře jako vypadají."
„A k čemu jsi došel?"
„To ti neřeknu," zasměje se a dá mi pusu do vlasů.
„Dany?" řekne po chvíli ticha.
„Ano?"
„Navrhuju že co se stalo v Hochfilzenu, zůstane v Hochfilzenu?"
„Souhlasím, bude to nejlepší."
Ne nesouhlasím?! Panebože! Vždyť já se s ním právě vyspala s domněním, že mezi námi je něco víc! Já jsem kráva...
-
Ráno se probouzím v Erikovo objetí. Je osm hodin, v deset startuje stíhačka holek, takže Makuka už musí být na stadionu.
Opatrně vylezu z postele, obléknu se a běžím zpátky k nám.
Hned to vezmu přes jídelnu, nasnídám se, protože chci jít co nejrychleji na stadion. Na pokoji na sebe oblékám teplé věci a vyrážím.
Tam se rozhodnu vzít místo na střelnici u Jirky. Alespoň bude mít společnost.
Holkám právě skončil nástřel a Makula si dnes poveze modrý dres, pro nejlepší závodníci do 25 let.
Přes noc napadl čerstvý sníh, takže na trati to bude pomalé, ale uvidíme. Snad si holky dojedou pro další skvělý výsledek.
Na střelnici mi Jirka dá dalekohled, tabulku a budu sledovat Jess s Terkou.
Egilovi dnes nebylo dobře, takže zůstává na pokoji. Naštěstí měl negativní test na koronu, ale měl teploty a bolela ho hlava.
Doktor mu řekl že má nejspíš zánět středního ucha a musí být s antibiotiky v teple.
Na střelnici je s námi Tomáš Lachman, který bude divákům ČT sport osvětlovat situaci na stavech.
První závodnice právě startuje do dnešní stíhačky.
Makula už je taky na trati a holky jí s odstupem následují.
K první střelbě právě přijíždí Tirill, která ale chybuje hned první ranou.
Na střelnici praporky tancují jako o život. Dneska ty podmínky nejsou vůbec dobré.
První položku zastřílí čistě jen sedm závodnic. A to je hodně málo. Naštěstí je jednou z nich naše Evča. Makula má jednu chybu, Jess dvě a po Terce bohužel zůstanou všechny terče černé.
„Naše reprezentantka Daniela Moravcová sledovala spolu s Jiřím Holubcem první střelbu. Co se stalo na té položce Terezy Voborníkové?"
„Tak Terka měla grupeto nahoře. Nevešlo se to ani do stojákového terče a všechny rány byly takhle na dvanáct hodin. Z mého pohledu Terka měla špatně polohu. " řeknu a ukážu do kamery tabulku.
„Tyjo, to jsi zvládla jako profi trenérka," zasměje se Tomáš když vypnou kameru.
„Tak mám dobrou školu, viď Jirko!"
„Tu nejlepší!" směje se Jirka a samozřejmě tím myslí sebe.
-
Dnešní stíhačka je prostě divná. Tirill s jedničkou je až třicátá osmá. Naopak Linn Perrsonová s padesátkou je na prvním místě.
Jediná závodnice která má zatím čistý střelecký střelecký štít je právě Linn. Eva jede úžasně. S jednou chybou je na desátém místě.
Terku nechal Jirka stáhnout, protože na druhé položce nechala čtyři terče.
Makula je zatím dvacátá a Jess se čtyřmi chybami třicátá pátá.
Jenže po téhle položce je zase všechno jinak. A v tom posledním běžeckém okruhu se to všechno ještě změní.
Napjatě vyhlížím příjezd holek na stadion. Nakonec je pořadí v cíli takové, jaké by si asi nikdo netipoval.
První místo bere Hanna Solová s číslem 36 a dvěma chybami na střelnici.
Druhá končí Linn Perrsonová s číslem 50 a jednou chybou.
Třetí je Dunja Zdoucová, která měla číslo 14 a dokonce čtyři chyby na střelnici.
Eva nakonec dojede patnáctá a Makula s Jess se seřadili na třicátém a třicátém prvním místě.
Tohle nebyl závod, to byla střelecká ruleta.
Mužský sprint začíná ve dvě hodiny a my s holkama odcházíme do penzionu.
-
Jdeme společně na oběd a Makula pak jde na masáž. Zítra se jede mužská stíhačka, pozítří pak oba individuály.
Když Makula přijde na pokoj, rozhodneme se napatlat na sebe masky a všemožné věci.
Makula si omylem zalepí vlasy. Mezitím co se jí směju, si to napatlám do ucha. Tohle bude zajímavý.
Maku mi právě lepí masku na oči a zaráží se pohledem na můj krk.
„Co je? Koukáš na můj krk jak upír."
„Jojo, asi zaživná noc viď?" zasměje se a dál mi lepí masku.
„Možná..." usměju se nad vzpomínku na dnešní noc a ani nechci vědět jak moc rudá jsem.
„Podle toho krku asi jo."
„Tak fajn, bohužel jsme se spolu vyspali," řeknu jí.
„Co? Jak bohužel?"
„Řekli jsme si že co se tady stalo, tady zůstane."
„Cože? Jaktooo?"
„To neřeš Maku, v Aneccy už ani nebudeme vědět že se něco stalo," řeknu a usměju se.
„A zapínej počítač, za chvíli jedou kluci!" křiknu.
Makula mě poslechne, propojí televizi s počítačem a zapne iVysílání.
Sedíme spolu na postelích, na obličeji máme snad kilo masek a sledujeme počínání našich kluků.
Vítr je k ním stejně nemilosrdný, jako o holkám a opět se hodně chybuje.
Moje mysl ale stále utíká trochu jinam. Celý závod sleduju jako v transu.
„Maku, já jsem taková kráva..." pronesu ke svojí spolubydlící, která se zájmem sleduje závod.
„Erik?"
„Jo... Proč jsem se s ním musela vypsat... Vždyť jsem ani nevěděla proč to udělal. Prostě jen tak jsem se s ním vyspala, z ničeho nic..." povzdechnu si.
„Prostě jsi se zamilovala zlato. On toho využil a to je všechno."
„Achjo... Takže nejdřív Emilien, teď Erik."
„Tak to navrhuju sázku kdo bude další?" zasměje se.
„Tak faaajn, však nemám co ztratit," odpovím a to se už smějeme obě.
„Sázím to teď na někoho z Itálie nebo Norska. Dvě biatlonový velmoci už máš, tak ještě třetí."
„Makulo! Jestli se ještě někdy zamiluju do biatlonisty, zastřel mě!" otočím mě na ní prosebně. Samozřejmě obě se řehtáme na celý pokoj, né-li penzion.
Ale zpátky k závodu.
Cílové pořadí je nakonec následující. První je Erik, druhý Emilien a třetí Sturla.
Bimbo je po úžasném závodě desátý.
„Erikovi ta noc s tebou zřejmě prospěla," pronese Makula.
„Chceš zabít teď nebo až po individuálu?" zeptám se se smíchem.
„Až pak, chci vidět jestli prospěla i tobě," směje se.
„Davidová! Nakopu ti prdel, jestli mě budeš štvát!"
Jenže to už je zamčená v koupelně a odmítá otevřít.
-
Je to tu. Stojím s číslem 50 ve startovní bráně. Makula s jedničkou je už v závodě, stejně tak Evik.
Já právě vyrážím do závodu. Vím že tyhle závody jezdit umím, dokážu zajet dobrý výsledek. Vím to.
Na první položku přijíždím snad nejkoncentrovanější v životě. Zalehnu na stav a vypouštím rány.
Je to nula, navíc za 24 vteřin. Nekoukám na tabuli, mám špunty v uších, nedostávám informace od trenérů. Prostě jedu naplno. Ať už to dopadne jakkoliv, budu vědět že jsem udělala maximum.
Na druhou položku přijíždím v docela klidném tempu. Odstřílím nulu za 26 vteřin a jsem spokojená.
Trochu přikládám pod běžecký kotel a na trati dojíždím Jess. V posledním stoupání jí předjedu a na stadionu se snažím co nejvíc vydýchat.
Zalehám na stav a střílím. První rána je kalibr, který naštěstí padá.
Znovu ránu prodýchnu a pak střílím. Ostatní rány jsou perfektní a já odjíždím ze střelnice.
Na trati se snažím co nejvíce dojet Němku Hermannovou, což se mi nedaří, protože její lyžařské schopnosti nemusím nikomu popisovat.
Přijíždím na poslední položku a zaujímám polohu na stavu 13.
První, druhá, třetí, čtvrtá, pátá!
Jak by řekl brácha: „Tohle jsem si luxusně pohlídala!"
Nula za 25 vteřin a já co nejrychleji uháním do cíle.
Na trati předběhnu jednu závodníci, mám pocit že to byla Alla Ghilenkoová.
Najíždím do cílové rovinky a úspěšně najdu poslední zbytky sil.
Protínám pomyslnou cílovou čáru a padám k zemi. Mám pocit že umřu. Necítím nohy a snad ani ruce.
„Dany! Jsi v pořádku! Dany!" křičí na mě Makula když ležím v cíli.
Já si vyndavám špunty z uší a jen ze sebe vydám jakési NE!
Makula mi odepíná lyže a pomůže mi se posadit.
„Cože?!" vykřiknu.
„Nojo, dneska jsi výš než já. Gratuluju zlato!" řekne a já nevěřícně zírám na tabuli.
„Ne, to nemůže být pravda, vždyť... Panebože!"
„Už ti to došlo. Hurá. Pojď pryč. Divit se můžeš i v buňce."
Já jen přikyvuju a odcházíme z cílového prostoru.
Před kontrolu jdu za svým týmem a objímám všechny, kteří na tomhle mém vítězství mají nějakou zásluhu.
Vím že je ještě spoustu holek na trati. Ale já jsem dnes zajela kariérní maximum a i kdybych klesla na desáté místo to bude úspěch.
V buňce se převléknu, hodím na záda malorážku, svážu lyže a hůlky a odcházím za Makulou, která figuruje na třetím místě.
Znovu se obejmeme a sledujeme počínání ostatních holek.
„Takhle kdyby to zůstalo," promyslím si nahlas.
„Co jsem koukala, tak tebe už může ohrozit jenom Lisa, Dzinara nebo Marte a na mě tam je víc holek."
„Holky, dneska od obou paráda!" chválí nás Rybis, který přišel ze střelnice.
„Jo a Dany. Nejrychlejší poslední kolo a posledních padesát metrů. Dneska paráda a už máš jistý první místo. Lisa i Marte chybovali a Dzinara je tak z 99% pomalejší."
-
„On the third place representing Czech republic. Marketa Davidova!"
„On the second place representing Norway. Tirill Eckhof!"
„And the winner of individual race. Representing Czech republic. Daniela Moravcova!"
Když tohle zazní z reproduktorů, jdu holkám pogratulovat a stavím se na nejvyšší stupínek.
Dostávám zlatou medaili a květinu.
Usmívám se do kamer, ale nejvíc do Petrova objektivu. Naposledy byly dvě Češky na stupních vítězů tehdy v sezoně 17/18 myslím. Gábi vyhrála a Evik dojela třetí. To jsem na biatlon ještě koukala v televizi, běhala za dorost a snila že je třeba někdy potkám.
Spolu s Makulou si ještě necháme udělat fotku a pak následuje focení s celým týmem.
Pořád ale nemůžu uvěřit tomu, že jsem vyhrála svojí první zlatou medaili z individuálního závodu. Je to úžasný pocit, protože stát na nejvyšším stupínku, kde před vámi stály legendy jako Gábina, Kaisa, Magdalena, Darja nebo třeba Tora, to se nestává každý den.
V jednu hodinu se vracíme na penzion, kde zamířím do jídelny na oběd. S Jess se najíme a obě jdeme na pokoj. Hned jdu do sprchy a pak za Péťou na masáž.
Ve dvě hodiny mě střídá Makula. Já beru svůj počítač a připojím ho do televize. Zapnu ČT sport a sleduju studio, protože závod začne až za půl hodiny.
Než přijde Makula stihnu ještě zavolat domů. Mamka mi prý dnes vyzvedla balík a vzala mi ho ke mě, když mi zalévala květiny. Prý tam mám i jedno překvapení tak jsem zvědavá, co to bude.
Jen doufám že mi nic nekupovala.
Makula se vrátí těsně po tom co začne mužský sprint.
Společně probíráme všechno možné, ale nejvíc naše dnešní úspěchy.
V polovině závodu se rozhodnu prohlédnout si všechny ty zprávy od fanoušků. Na některé odepisuju, na některé ne. Nejvíc mě ale překvapí dvě první zprávy.
Ta první je od Emiliena: "Gratuluju, dneska jsi zářila."
A ta druhá od Erika: " Dneska to byla paráda. Moc gratuluju a těším se v Aneccy."
Ukážu to Makule a ta si samozřejmě neodpustí vtipnou poznámku: „Jestli s tebou jedna noc s ním udělala tohle, tak se taky těším v Annecy."
„Makulko, u nás ta noc alespoň fungovala. Ale pokud já vím tak Ben je teď až dvacátej a ze sprintu ani nešel do stíhačky!" zasměju se.
„Fajn, mlčím!"
-
Je jedna ráno a s holkama nakládáme věci do dodávky. Všechny kontrolujeme malorážku a nasedáme na naše obvyklá místa. Já na místo řidiče, Jess vedle mě, Makula a Evik dozadu.
Terka odjela zpátky do Německa na IBU Cap a v Annecy budeme ve čtyřech.
Čeká na nás 700 km přesun. Jediné štěstí je že kontrolu na hranicích nejspíš nebudeme muset podstupovat.
Holky okamžitě usnou a my s Jess si jen tak zpíváme s rádiem, nebo povídáme o všem možném.
I když moje hlava je plná Erika. Nevím co teď J, jak to mezi náma bude, nebo spíš nebude pokračovat. Co ale vím je to, že jsem pěkná kráva. Nevím co jsem si myslela. To je ale teď jedno.
"Co bylo už není, co je, se změní, co bude se neví."
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Jsem tu s novou kapitolou, hned v zápětí vyjde ještě jedna, ovšem trochu jiná. Moje tvůrčí krize bohužel pokračuje.
Děkuju všem za podporu ❤️ Hrozně moc si vás vážím, hlavně těch pozitivních komentářů. Vždycky mám díky nim motivaci, vydat další kapitolu.
⚠️TEĎ ALE TO HLAVNÍ:⚠️
Je mi to líto, ale musím knihu pozastavit. Nevím za jak dlouho se vrátím, jestli vůbec. Může to být týden, měsíc, rok? Sama nevím. V lepším případě ale počítám minimálně tři týdny.
Je to z toho důvodu, že startuju letní přípravu, dostala jsem nabídku odletět trénovat do Kanady, ale především musím odmaturovat. Na knihu mi tak nezbývá moc času. Budu ráda když se mnou zůstanetel a když se ke knize vrátíte, až se vrátím já.
DĚKUJU 🖤