Ráno se probouzím a beru do ruky telefon abych se podívala na čas. Je sedm hodin a to mě uklidňuje, protože všichni budou ještě spát.
„No dobré ráno," ozve se z křesla se sedí Erik a hraje PlayStation. Fajn, možná ne všichni.
„Ehm, dobré."
„Jak se spalo?" zeptá se se smíchem.
„Prekvapivě docela dobře."
„Běž do koupelny, pak si můžem zahrát."
„Dobře," špitnu.
-
Vracím se z koupelny a už mi podává do ruky ovladač.
„Hrála si to někdy?"
„Ne. Co to je?"
„Vetšina kluků hraje FIFU, nebo auta. Tohle je Call od duty. Tímhle běháš, tady házíš granát. Tady střílíš a tímhle měníš zbraně. Chceš hrát se mnou nebo proti?"
„Asi proti," zasměju se.
„Takže válka, fajn..."
Televize se rozpůlí na dvě části a hned v prvních deseti vteřinách jsem mrtvá.
V první hře zastřelím jen nějakou slepici a celkem asi dvanáctkrát umřu.
„Ještě že na střelnici nestřílíš takhle mizerně," řekne a směje se mi.
„Nikdy jsem to nehrála, teď to bude lepší."
„No jak myslíš."
Opravdu to ve druhé hře je lepší a já Erika dokonce jednou zastřelím.
„Budeš muset ještě trénovat, jestli mě chceš porazit."
Je osm hodin a mezitím co Erik hraje, já píšu Markét, aby mi napsala až se vzbudí.
„Jak je na tom Benedikt se vstáváním?" zeptám se.
„Blbě, když máme volno je schopnej vstávat klidně v deset. A včera šli spát kdo ví kdy, takže to vidím na nějakou jedenáctou hodinu."
„Pěkný,"
„Můžeme jít na snídani a pak můžeš být tady?"
„Tak dobře, stejně dneska nemáme nic v plánu."
Společně jdeme do jídelny, kde jsme první a taky jediní. Všichni si dneska rádi přispí.
-
Na pokoji zase hrajeme, když se ozve zaklepání na dveře.
„Ben?"
„Ten by neklepal, spíš trenér," řekne a protočí očima.
„Ahoj, potřebuju s tebou něco probrat," ozve se ode dveří hlas. Jenže ten hlas moc dobře poznávám.
„No, teď se to úplně nehodí Emile," snaží se ho Erik zdržet.
„Tu někoho máš nebo... Dany!?" zarazí se.
„Ahoj," špitnu z křesla. Jenže pak mi dojde že mám Erikovo oblečení.
„Super... Víš že jí miluju a uděláš tohle?" začne křičet na Erika.
„To nemyslíš vážně že ne?" zeptá se ho Erik.
„Ještě dělej že se nic nestalo!" zvyšuje Emilien hlas.
„Emiliene? Ty jsi se se mnou rozešel, ty jsi to ukončil. Půl roku jsem byla na dně. Ale tobě to bylo jedno. A teď tady vyvádíš protože tu s Erikem hraju PlayStation? Emiliene, já tě nemiluju a už nikdy nebudu. To jak jsi mi ublížil ti nikdy nezapomenu!"
Po těchhle slovech jen práskne dveřmi a odejde.
„Promiň, to jsem nechtěla..."
„To nic. Stejně přijde jen když něco potřebuje, jako teď."
„Vážně?"
„Jo, vždycky si ke mě chodí pro rady jak zapůsobit na holky."
„Uhm, kolik už měl holek?"
„Od jeho sedmnácti jsi druhá vážnější. On má spíš takový ty vztahy na jednu noc, jestli chápeš."
„Jo to jo, ale vůbec tak nepůsobil a celkově se choval jinak."
„Protože s tebou to bylo jiný. Zaujala jsi ho už tady. Minulou sezónu. Jenže pak prostě přišel nějakej další stav v jeho hlavě, zase s tebou být nechtěl a teď zase chce."
„Stav?" zeptám se.
„On ti to neřekl?" řekne a když vidí, že nic neříkám pokračuje: „Má bipolární afektivní poruchu. Ví o tom jen pár trenérů a já. Tehdy jak jsi za ním přišla ten večer, tak měl taky stavy."
„Tykráso... Takže hádám že to je taky důvod proč sem tam dá pětku?"
„Přesně tak."
„A bere na to prášky?"
„Jo to jo, ale někdy ani to nepomůže."
To co mi teď Erik řekl mě hodně překvapilo. Nikdy bych si tohle ani v nejmenším nepomyslela.
-
Po naší krátké debatě už zase hrajeme a já se ho marně snažím porazit.
„Jo, jo! Já tě zastřelila!" raduju se, načež mi Erik oznamuje že jsme oba červený a že mi to je k ničemu.
Takhle to probíhá do jedenácti hodin, kdy jdeme na oběd. Makula se stále neozývá takže to asi bude na dýl.
Vezmeme si jídlo a sedneme si ke stolu. Všimnu si Emiliena, který nás skenuje pohledem.
Jenže pak zahlédnu Rybise, který si to štráduje k nám.
To ne... Bože, mám Německou repre mikinu a jsem tu s Erikem...
„Ahoj," řeknu mu a připravuju se na nejhorší.
„Ahoj Dany. Hele odjíždíme až zítra ráno v devět. A co je s Makulou, neviděl jsem jí na snídani s nemůžu se na ní dobouchat."
„No, nevím."
„Jak nevíš, vždyť jste spolu na pokoji?"
„Marketa večer šla spát dřív, nechala klíč ve dveřích a Dany se tam nemohla dostat. No a aby nemusela budit holky tak spala u mě," vloží se do toho Erik.
„Jo tak, tak to tam je s Bennim ne?"zasměje se.
„Netuším," řeknu mu a pokrčím rameny.
„No to je jedno, zítra ráno v devět odjezd. Tak jí to kdyžtak napiš. Já jdu. "
„Jo a hezká mikina," otočí se za mnou ještě.
Když odejde, spadne mi hooodně velký kámen ze srdce.
„Asi by jsi měla vědět že s Ondrou se dost bavíme a dřív jsme chodili spolu na pivo," řekne mi se smíchem.
„Co? Já se tady bojím co mi řekne a ty mi oznámíš že jste spolu chodili na pivo? Já tě asi zabiju!"
„Promiň, ale vzhledem k tomu že Ben teď asi bude u vás pečenej vařenej, tak potřebuješ někde spát."
„To máš pravdu, ale asi budeš muset pořídit i nějakou jinou hru, než střílečku. Jsem měla noční můry," zasměju se.
„Mám tam lyžování a auta. Tak můžem dát něco jinýho, strašpytlíku," směje se mi.
-
V jednu hodinu mi přijde zpráva od Makuly:
Teď jdu na oběd. Myslíš že by jsi mohla být ještě dnešní noc u holek prosím?
Zajdu si pro věci, zabalím si, skočím do sprchy a za půl hodiny jsem pryč. Jinak vyřiď Benovi, že jestli ti někdy zlomí srdce, použiju na něj svojí malorážku.
Počkej, jak o něm víš?
Já vím všechno zlato.
Řeknu to Erikovi a jdu k nám na pokoj. Odemykám a zamířím do sprchy.
Pak seberu všechny věci z koupelny, a naskládám je do tašky. Dám malorážku do obalu a zabalím si rychle i další věci. Už mi zbývá jen oblečení, které tam nějak naházím a všechny tašky zavřu. Zkontroluju pokoj očima, vezmu si pár věcí a jdu k Erikovi.
-
„Kdy vy vlastně odjíždíte?" ptám se Erika, během hraní sjezdového lyžování.
„Zítra, ale až večer, bude míň aut."
„Jo tak."
„Už víš co všechno pojedeš v Östersundu?"
„Nejspíš jen individuál a štafetu," odpovím mu a zamyslím se.
„A co Peking? Nasadí tě trenéři?"
„To je ještě daleko, možná pojedu jako náhradnice, ale myslím že dají přednost zkušenějším holkám."
-
„Dany, zvoní ti telefon a podle toho jednorožce to bude Market," řekne mi když si prohlížím jeho malorážku.
„Jo, děkuju."
„Ahoj Maku, copak?"
„Danielo?! Ty nejsi u holek?" začne.
„No, nejsem no."
„Nejsi u Emiliena že ne?" vyděsí se.
„A kdyby?" řeknu jí se smíchem.
„Tak to je tvoje věc, ale nevěřím že bys byla tak blbá."
„Nejsem neboj. A jinak jsem u Erika."
„A?"
„A nic panebože! Ještě něco?"
„Asi ne," řekne mi a já ukončím hovor.
„Copak, hledala tě?" zeptá se Erik.
„Nene, jen chtěla vědět kde jsem," zasměju se.
-
Právě sedíme na večeři a přemýšlíme že večer upustíme od hraní a půjdeme se projít.
To se taky stane a my dojdeme až na pobřeží jezera Höytiänen.
Během cesty zjistím, že Erik je pěkný lenoch a když nemusí, tak nic nedělá.
„Promiň, volá mi mamka," řeknu mu když se procházíme při břehu jezera.
Erikova povaha vtipálka opět nezklame a celý hovor buď něco křičí nebo vydává všelijaké zvuky.
„Máma si myslela že jsem někde v zoo!"
„Pardon," řekne a hodí po mě sníh.
„Hej! Nech toho!" zakřičím.
Jenže to už po mě létají sněhové koule.
„Dobře válku, jak chceš," řeknu si pro sebe.
V tomhle jsem naštěstí daleko lepší než on.
Celou cestu zpátky děláme kraviny jak nějaké děti cestou ze školy.
K mému velkému štěstí potkáme přesně před hotelem Emiliena. Zase má na tváři ten pohled. Nevím co si o něm mám myslet.
-
Večer zase hrajeme a já začínám přemýšlet že si PlayStation taky pořídím. Je to skvělé odreagování a začalo mě to hodně bavit.
Ještě napíšu mamce aby mi vyfotila ty poukazy, co jsem dostala k narozeninám, abych si mohla něco objednat.
Dnes usínám okolo deváté hodiny, protože zítra přeci jen odjíždíme až v devět, ale zase odřídím celou tu tisíci kilometrovou cestu.
Ráno vstávám v sedm, kdy Erik zase sedí a hraje.
„To tě to pořád baví?" zasměju se.
„Docela jo, jinak dobré ráno, jdeme na snídani?"
„Jo, můžeme," řeknu a automaticky na sebe natáhnu jeho mikinu, která je na věšáku.
Opět jsme tam první, protože pár týmů a všichni servisáci odjeli už včera. Vlastně jsme tu jen my, Němci, Rakušané, Francouzi, Italové a Švédové.
Když odcházíme míjíme Víťu s Karlosem a Makulu s Benem.
„Tak jo, děkuju za společnost a uvidíme se ve Švédsku. Myslím že tohle nebylo naše poslední spolubydlení."
„Jo to máš asi pravdu. Těš se na mě v Östersundu."
„Beru tě za slovo," řekne se smíchem a obejmeme se.
Já jdu na svůj pokoj, kde beru všechny věci a odnáším je do dodávky.
I když jestli se té haldě sněhu dá říkat dodávka, si nejsem jistá. Takže položím věci do haly, beru nějaké koště a jdu ometat.
Naše dodávka je konečně hezky čistá a já nakládám svoje věci.
Pak zajdu za holkama a už čekáme jen na Makulu.
„Hele, čí je ta mikina?" zeptá se Jess.
Až teď mi to dochází. Jenže v tom přichází Makula. To je jedno, vrátím mu jí ve Švédsku.
„Je Erikovo," odpovím.
„Holky na kecání máme celou cestu. Pojďte!" zavelí Evik.
Holky pověrou všechny věci, odevzdání dole klíče a jdeme k dodávce. Naskládáme tam všechny věci a holky se hádají kdo kde bude sedět.
Já ještě volám Jirkovi, abych mu řekla že vyrážíme a sedám si na místo řidičky.
Nakonec si dvě největší spáčky Evča a Makula sednou dozadu a vepředu se mnou sedí Jess.
Startuju, Jess zapíná navigaci a vyrážíme.
Makula s Evou usnou asi po půl hodině cesty. Takže máme s Jess pěkný klid na obdivování krajiny.
-
Trenéři nám zvolili cestu okolo celého Botnického zálivu, aby jsme nemuseli jet trajektem, kvůli Jess, která má z tohohle fobii a dělá se jí špatně.
Včetně zastávek a kontroly na hranicích by měla 1 200km cesta trvat kolem 17 hodin.
První zastávku děláme po 200 km ve vesnici Vuokatti. Stavíme na parkovišti nějakého obchodu, pootevřeme našim spícím princeznám okýnka a jdeme dovnitř.
Vezmeme balík minerálek. Nějaké bagety a ovoce. Jess se tam zamilovala do vlněných pantoflí s medvědem, takže si je musela koupit.
Po návratu do auta holky pořád spí. Protože je dvanáct hodin, sníme bagety a vyrážíme. Po doplnění nádrže už nám nic nebrání v cestě.
Další zastávka: Tornio, hraniční přechod do Švédska.
Už asi sto kilometrů jedeme pláněmi, kde kolem nás jsou jen zamrzlé louky, vodní plochy a sem tam lesy.
Cestou se nám probouzejí holky, které samozřejmě potřebují na záchod, takže odbočuju podle ukazatele do nějakého města.
Mezitím co holky jsou v obchodě, s Jess studujeme jestli se vrátíme nebo zkusíme poslouchat navigaci.
Nakonec zvolíme se radši vrátit stejnou cestou. Přeci jen nechceme zabloudit někde uprostřed Finska.
Z dálky vidíme holky, které mají v rukou několik balíčků bonbónů.
Nasednou dozadu a my vyrážíme. Holky si dávají pozdní oběd a po hodině zase spí.
-
„Holky, hranice!" křičíme dozadu aby se ty dvě vzbudily.
Já parkuju tam kam mě policista navede a všechny vystoupíme. Nejdřív jim ukážeme pasy, zbrojní průkazy, doklady ke zbraním a pak chtějí vidět zbraně.
„Doprdele," pronese Evik když otevřu zadní dveře.
„Co se stalo?" ptám se.
„Nemam tady malorážku!" vykřikne.
A má pravdu. Jsou tam jenom tři.
„Já jsem otevírala dveře a nechala jí opřenou za těmi druhými dveřmi na schody," řekne a začíná panikařit.
„Maku volej trenéry, já to řeknu tomu chlapovi."
Jess osvětluje celou situaci celníkům a Makuka volá Jirkovi.
„Ahoj Jirko, prosimtě jste ještě na hotelu?"
„Aha, sakra..."
„Ne, jen jsem tam asi nechalaaaa plyšáka, toho mýho jednorožce, ale to je jedno. Tak se měj."
„Už jsou na trajektu," řekne sklesle.
„Bože já jsem tak blbá..." povzdychne si Eva.
„No tak já nevím... Můžeme tady počkat na kluky a vy by jste jeli s nima a my by jsme se vrátili, nebo nevím," vymýšlí Evča.
„Počkej! Něco mě napadlo..." říkám a rychle beru telefon.
„Ahoj, copak to jsem ti tak moc chyběl?" ozve se z telefonu.
„Zas si tolik nevěř Eriku, jste ještě na hotelu?"
„Jo, za půl hodiny vyjíždíme," to mi spadnul obrovský kámen ze srdce.
„Díkybohu, Eva si tam zapoměla malorážku, mohli by jste jí vzít prosím?"
„Jo jasně, kde jí má?"
„U nás na patře jsou dvojitý dveře na schody a ona jí zapoměla opřenou mezi těma dveřma."
„Vydrž chvíli," řekne mi a slyším jen, jak běží po schodech.
„Jo, je tady. Beru jí sebou. A jak na hranicích?"
„No kudy pojedete," ptám se.
„Přes Tornio."
„Uf, tady teď jsme. Domluvím se nima že jí vezmete vy a snad to bude v pohodě. Pak dám vědět. Moc děkujeme," řeknu a zavěsím.
„Evi, kluci z Německa jí mají u sebe a vezmou ti jí."
„Tyvole, děkuju moc Dany!" řekne už vesele a obejme mě.
„Teď to musíme ještě domluvit tady."
-
Celníci si tady nechali Evči zbrojní pas a dají ho Erikovi až ukážou její malorážku.
Erik se vším souhlasil a nám teď nezbývá než pokračovat v cestě.
Holky okamžitě usnou a nám zbývá ještě 690 km. Zastávka na hranicích nás zdržela a teď už je pět hodin. Vidím to na příjezd někdy brzy ráno.
-
S Jess si celou cestu zpíváme a jíme gumové medvídky.
S jednou zastávkou dorazíme do cíle ve tři ráno.
Cestou jsem si krásně vyčistila hlavu, zapoměla na minulost a můžu říct že jsem konečně šťastná.
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Tak co? Jak dlouho myslíte že Dany její štěstí vydrží?
Děkuju za 1.5K přečtení ❤️
E🖤