Když skončil IBU Cap, soustředila jsem se na školu. Úspěšně jsem dodělala vysokou a před jménu si můžu psát titul Bc. stejně jako naše Makula.
V květnu jsem dodělala poslední úpravy na mém domku. Následovala dlouhý týden, kdy jsme stěhovali všechny moje věci, no a že jich nebylo málo. Rodiče mi pomáhali sestavovat nábytek, půjčovali mi dodávku, učili mě různé základní věci a jako překvapení mi koupili psa. Krásnou roční fenku německého ovčáka, Ritu. Dostala jsem k tomu i poukaz na hlídání v době mé nepřítomnosti.
Přes léto jsem trénovala s A týmem. Nejčastěji v Břízkách, ale byli jsme taky v Anterselvě, ve Španělsku na Slovensku a párkrát i v hale v Německu.
Protože jsme po sezoně měli ještě trénink na sněhu v Novém Městě, kde jsem prohlubovala svůj vztah s Bouškovo zatáčkou, při čemž se mi povedlo zlomit pažbu, musela jsem si pořídit novou.
Podle Egilových pokynů jsem si našla vzor, který by se mi líbil. Obrázek jsem poslala spolu z objednávkou do firmy Anschutz. Pak už zbývalo jen čekat.
Začátkem května jsem si jela do Německa pro novou zbraň. Hned jak jsem otevřela kufr, uviděla jsem něco, co se mi neskutečně líbilo. Lesklý fialovo šedý vzor dřeva doplňovala česká vlajka na lícnici.
V červnu, pár týdnů nato, jsem se stala vicemistryní ČR v letním biatlonu, těsně za první Makulou.
Prvního srpna jsme odletěli do Norska na Blink Festival, spojený se soustředěním. Kvůli nachlazení jsem ale neodstartovala. Čekala jsem v cíli spolu s Jirkou.
V ten den jsem taky po dlouhé době viděla Emiliena a všechny vzpomínky byly opět v mojí hlavě. Nemluvili jsme spolu, ale kolikrát jsme se nachytali jak jeden druhého sledujeme.
V následujícím týdnu jsem se konečně podívala na Kjerag a na Trolltunga. Ve skutečnosti je to ještě hezčí než na fotkách. Po dlouhém přemlouvání od Makuly jsem je dala i na instagram.
Po příjezdu z Norska mi Makula poslala nějaký odkaz na Francouzský bulvár. Když jsem to rozklikla a přeložila, asi se mi zastavilo srdce: „Jacquelin a Chevalierová? Tohle by asi nikdo nečekal, ale je tomu tak. Mladé hvězdy Francouzského biatlonu podle našich informací tvoří pár."
Trochu jsem si pobrečela, ale ukončil to a teď má vztah, který mu přeju.
Jenže se stalo něco co jsem absolutně nečekala.
"emilienjck okomentoval(a) vaši fotku: Tu me manques"
Od té doby jsem párkrát projela instagram Chloé i jeho, párkrát jsem brečela, párkrát jsem si četla naše staré zprávy a párkrát se podívala na naše společné fotky.
-
17.9.2021
Vstanu zamířím do koupelny, kde si dám rychlou sprchu. Pak hned dolů, nakrmit mojí malou princeznu.
Udělám si snídani a protože mám týden tréninkové volno přemýšlím co budu dnes dělat. Moje rozhodnutí padne na běh. Je krásně, sluníčko svítí, takže poběžím za mamkou do Jablonce.
Nahoře se převléknu, se vezmu si opasek, připravím i to malý rezavý monstrum, který běhání neskutečně baví.
Po půl hodině dorazíme do Lučan na Nisou před dům mých rodičů. Jako správná dcerka zazvoním, ale jdu hned dovnitř.
Porozhlédnu se po zahradě, ale nikdo nikde. Vyběhnu schody na terasu, ale než stihnu zaklepat, dveře se otevřou.
„Všechno nejlepší zlatíčko!" zakřičí mamka, čímž mě naprosto šokuje.
„Panebože, děkuju... Já zapomněla že mám narozeniny... "
„To jsi celá ty! Měla by jsi je začít normálně slavit." řekne mi mamka ohranou frázi, se kterou se setkávám už od svých 14 let.
„Tak tady zůstaneš na oběd ne?" zeptá se mamka.
„No dobře. Táta tu není?"
„Nene, jel do Frankfurtu."
„Aha."
„Tak tady máš dárek!" řekne a postaví přede mě obrovskou krabici.
„Mami? Proč kupuješ takhle obří dárky?"
„Hele, nekecej a rozbal si to!"
Poslechnu jí. Pomalu sundávám všechny vrstvy a čekám co bude uvnitř. Je v ní naskládaných spoustu malých krabiček, které postupně vyndavám.
V první je kovová klíčenka ve tvaru malorážky. Ve druhé zarámovaná fotka našeho týmu z Nového Města, když se brácha loučil s kariérou.
Další obsahuje několik samolepek různých značek a log, které sbírám.
A v té čtvrté je strouhátko.
„Predpokládám že jsi si ho ještě nekoupila." zasměje se mamka a mě udivuje jak dobře mě zná.
V další je malý kaktus v ozdobném květináči. Za ten jsem ráda, protože to je jediná květina, která mi neumře když nejsem doma.
„Na tuhle opatrně!" upozorní mě mamka a já jí otevřu.
Je šíleně těžká a když ji otevřu, vidím v ní skleněné zarážky na knihy, ve tvaru dvou psů.
„Mami, ty jsou úžasný!" vykřiknu a obejmu jí.
„Padají ti z těch poliček viď? A co jsem ti říkala když jsi si je kupovala?"
„Nojo, já vím, MĚLA JSI PRAVDU!" zdůrazním a pokračuju v rozbalování.
Další krabice ukrývá nové návleky na boty na běžky.
Poslední je největší a skrývá se v ní nový batoh na trailový běh, který se mi taky hodí, protože při návštěvě Norka jsem si tam ten svůj zapoměla.
-
V jedenáct hodin, když pomáhám mamce s obědem, se domem ozve zvuk zvonku.
„Dany, skočila by jsi tam?" požádá mě mamka, protože smaží řízky.
„Letím!" křiknu a jdu ke dveřím.
„Čau brácha!" vykřiknu a skočím mu do náruče.
„No nazdar! Prej máš dneska narozeniny tak jsme s Veru dorazili."
„Nojo, už to tak bude." řeknu a obejmu taky Verču.
„Tak pojďte!" ozve se mamka z kuchyně.
Dlouho jsem je neviděla, takže to je nejlepší překvapení. Přeci jen jsem měla dost tréninků, takže čas s rodinou je pro nás dost vzácný.
„Udělali jste mi radost, že jste tady."
„Tak si sedněte a já jdu dát na stůl řízky a salát."
„Dany pro tebe samozřejmě přírodní řízky a tady špečiální šalátek," dělá si že mě srandu mamka.
„Tyvole, já jsem tak rád že tohle už můžu jíst bez výčitek," zasměje se Ondra a nabere si bramborovej salát.
„No to ti pěkně děkuju!" propaluju ho pohledem.
-
„A kde máte vůbec děti?" zeptám se když všichni dojíme.
„U Verči rodičů, budeme muset jet. Musíme si je ve dvě vyzvednout."
„Takže všechno nejlepší Dany a tady máš něco od nás. Ale rozbalit až večer doma. Jasný?!"
„Dobře, děkuju moc."
„Nemáš vůbec zač. Větší podíl na tom má tady. Verunka." řekne mi a dá jí pusu.
-
Odpoledne mi mamka ukazuje co se od mého odstěhování změnilo. Například zahradní domek, nový vrata a spoustu nových květin a keřů.
„Ježiš, malém jsem zapoměla, tohle máš od táty."
Podá mi růžovou obálku a malou krabičku.
Nejdřív otevřu krabičku a v ní jsou krásné náušnice. Jsou ve tvaru malých srdíček a jak znám tátu tak jsou z růžového zlata.
„Nechala jsem doma telefon, musím mu večer zavolat a vůbec, nechci vědět kolik tam budu mít nepřijatých hovorů a zpráv."
„Težkej život sportovce. Vůbec ti to nezávidím zlato."
Rozlepím taky obálku, ze které vytáhnu poukaz na 5 000 Kč do Atexu a ještě druhý, taky na 5 000 Kč, do Swixu.
„To je blázen." řeknu mamce.
„Vždyť znáš tátu. Nedokáže někomu dát malej dárek," směje se mamka.
-
Jsou tři hodiny a mamka nás právě přivezla domů i se všema věcma.
Já jsem pustila ritu na zahradu aq vzala si všechny věci k sobě do ložnice. Dárek od bráchy jsem dala na stůl a šla volat na všechny čísla, od kterých jsem měla nepřijaté hovory.
Během přijímání gratulací jsem vybrala krásné místo pro kaktus i fotku, naskládala si knihy na poličku a dokonce si dala přívěsek na obal od malorážky.
Mezi lidmi se kterými jsem volala byl Jiří Hamza, taťka, prarodiče, teta, Ondřej Rybář, Jirka Holubec, Egil, moji milovaný reprezentační kolegové, taky pár mých kamarádů.
Pak mě čekalo druhé kolo. Udělala jsem si ledové latté a šla si sednout ven na terasu k bazénu. Zapínám instagram, kde na mě čeká přesně 711 upozornění. Paráda! Do večera mám o zábavu postaráno.
-
Okolo sedmé hodiny zamykám dům. Odejdu do pokoje, pustím si film, ze kterého mě ale vyrušuje další hovor.
Jenže když vidím to jméno a tu fotku, vůbec nevím jestli se mi to chce zvedat.
Nakonec seberu odvahu, nadechnu se a přejedu po displeji.
„Ahoj Dany. Jen jsem ti chtěl popřát všechno nejlepší k narozeninám."
„Ahoj a děkuju, jsem ráda, že jsi si vzpomněl."
„Nikdy nezapomínám na narozeniny lidí, kteří v mém životě něco znamenají."
„Emiliene? Co měl znamenat ten komentář?"
„Co by měl znamenat?"
„No asi není dobrý psát "chybíš mi" mě, když máš přítelkyni..."
„Dany? Jakou přítelkyni?"
„Emiliene... Ušetři mě toho prosím... Na internetu jsem četla že hvězdy Francouzského biatlonu Emilien Jacquelin a Chloé Chevalier tvoří pár."
Jenže to už znovu začínám brečet. Nepřiznávám si to, ale chybí mi... A možná nejen to..
„Buď v klidu, mě to vysvětlovat nemusíš. Pamatuješ?" řeknu a snažím se hrát klid.
„Jo... Jasně promiň..."
„Budu muset jít..."
„Dobře, hodně štěstí do sezóny."
„Tobě taky. Ahoj..."
Hned jak zavěsím, ho mám zpátky v hlavě.
Hrozně bych si přála aby všechno bylo zase jako dřív, ale zároveň ne. Nechci aby mi znovu zlomil srdce a hlavně nechci, aby nějak ovlivňoval mou kariéru.
Náladu mi ale zpraví pohled na dárek od bráchy, který stále leží na stole. Vstávám z postele, beru si dárek do postele a začínám rozbalovat.
Uvnitř je knížka Můj sen o zlatě a sněhu, od Martina Fourcada a fotokniha s nadpisem Díky ségra!
Knihu si dám na poličku a s fotoknihou se vrátím do postele.
Otevřu jí a na úvodní stránce je fotka mě s bráchou v cíli, když jsme dojeli stříbrní na mistrovství. Oba se smějeme a objímáme.
Na dalších stránkách jsou fotky z biatlonového světa, ale i fotky z domova, nebo od holek z IBU Capů.
Předposlední stránka je plná vzkazů od mých kolegů z A týmu a od trenérů. Každý mi tam napsal většinou nějaký citát, nebo radu do života.
Neměla jsem tam napsáno co od koho je.
Na poslední stránce je společná fotka z mistrovství a okolo ní jsou podpisy všech členů realizačního týmu.
Potom jsem se vrátila na stránku se vzkazy a trochu jsem přemýšlela co, by mohlo být od koho.
„Važ si toho co je krásné a začni sebou." no tak to bude Miky.
„Je v pořádku cítit, že nic necítíš." zamyslím se a dojdu k Jess.
„Jsi mladá, příprav si budoucnost tak, jak chceš ty. Né tak, jak chtějí oni." Tady hodně váhám, ale s největší pravděpodobností to bude od Jirky Holubce.
„Život patří těm, co se neposerou." No tak to je na milion procent Makula.
•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Tak jak jsem slíbila, další kapitola je na světě. Děkuju za veškerou vaší podporu, moc si toho vážím ❤️
E🖤