Ahoj, rozhodla jsem se, že tohle bude tak trochu zlomový díl téhle knihy, na jehož závěru bude rozlučka s Ondrou Moravcem.
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
Je úterý ráno a já se vracím do Nového Města. Holky dnes jedou individuál, já zůstávám na hotelu, kde mám dostatek času na přípravu.
Přijdu na pokoj a vím že brácha je u sebe a volá s Verčou, takže bych měla mít dost času.
Na pokoji vytáhnu kameru s mikrofonem, kterou mám půjčenou od Káti a jdu obejít kluky z Francie, Norska a Itálie, kteří bydlí s námi na hotelu.
S ostatními jsem domluvená že natočíme něco na stadionu v jejich buňkách aby nás brácha neviděl. Všichni od nás přijdou večer do společenky, kde natočíme hromadné poděkování.
Minulý týden jsem psala pár fanouškům, kteří mě sledují a vím že mě vždycky označují ve svých příbězích, jestli by mi taky něco nenatočili.
Nezapomněla jsem napsat pár biatlonovým legendám, ty mi taky slíbili pomoc, přeci jen, Ondru měl rád snad každý.
Makula během celé sezóny scháněla co nejvíce fotek kde je brácha. Teď je mám v jedné složce a je jich celkem 589.
Vyberu ty nejlepší a pomalu začnu připravovat video.
V jednu hodinu mám hotovou první část.
Beru kameru do batohu a letím na stadion. Postupně obcházím ty buňky, kde mám někoho, s kým jsem domluvená a natáčíme.
-
Ve tři hodiny začínají klukům tréninky a já se vracím na hotel.
„Ahoj Maku! Tak co dneska, vůbec netuším jak jste dopadly!" řeknu omluvně a obejmu jí.
„Já pátá, Lůca dvacátá, Jess dvacátá devátá a Evik padesátá."
„Tak to moc gratuluju!"
„A co ty? Jak jde video?"
„Nooo, myslím že super, tu část s fotkama mám hotovou. Teď stáhnu všechno z kamery a hned to tam přidám. Koukala jsem na to a ani to nebudu muset upravovat."
„To je dobře. V devět se sejdeme ve společence. Jsem domluvená s trenéry, že mu v tu dobu pošlou nějaký papíry nebo co."
„To je super. Jinak už mám videa od těch tří a taky od pár fanoušků, tak mi večer pomůžeš vybrat ty nejlepší," řeknu jí.
„Fajn, teď jdu za Egilem, něco potřeboval," řekne a odejde.
Já vytáhnu malorážku nalepím kolečko na dveře a jdu sušit.
-
„Tyvole já se lekla!" vykřikne Makula když otevře dveře a naproti ní stojím já s namířenou puškou.
„Ježiš promiň! Ale tvůj výraz byl k nezaplacení!" řeknu se smíchem.
„Koukni na ty videa a smaž ty co bys tam nedala," řeknu, podám jí počítač a jdu se věnovat tečce na dveřích.
„Tak hotovo!" zahlásí nadšeně po asi půl hodině.
„Děkuju, uklidím pušku a jdu to tam zapracovat."
„Nech na dveřích to kolečko, jdu taky na chvíli," řekne a měníme si pozice.
„Jo a ptal se na tebe ten tvůj Francouz."
„Makuleno! Není můj. Co chtěl?"
„Jen se ptal jestli přijedeš na druhý kolo."
„Jo tak."
„Jo a Egil ti vzkazuje, že zítra máme trénink v osm ráno!"
„No tak to nedám."
„Budeš muset zlato!"
„Hele, je třičtvrtě na devět, pojď jdeme!"
„Letím."
Ve společenské místnosti nastavím kameru tak, aby měla dobré světlo a postupně se scházíme.
V půl desáté je všechno hotovo a já stříhám video.
„Nech toho a pojď spát, jinak zítra nevstaneš!" varuje mě Makula.
„Máš pravdu, dobrou," řeknu, pokládám počítač a zhasínám světlo.
-
Ráno se vracíme po tréninku na pokoj a já skoro ani nevylezu schody.
Makula se samozřejmě může potrhat smíchy. Já mám jediné štěstí že závodím až v neděli.
-
Mužský individuál si pustím v televizi a jdu pracovat na videu.
V pět hodin mám konečně hotovo. S Makulou si video jdeme poprvé pustit celé. Nikdo jiný ho do neděle neuvidí.
„To je síla, máš kapesník prosím?" řekne Makula když několikaminutové video skončí.
„Jo, jasně. Ehm, tady."
„Děkuju, jinak to video je úžasný."
„Tak pojď, jdeme na večeři cíťo naše," řeknu jí se smíchem.
-
Večer Makula jde brzy spát, protože jí zítra ráno čeká masák.
Já zajdu na chvíli za bráchou, abych zjistila jestli něco tuší nebo ne.
Nakonec tam strávím hodinu a půl, protože chce radu, co má dát Verče k narozeninám.
-
Ráno se probouzím v osm, Makula už je pryč, takže netuším co budu dělat.
Po snídani jdu nakonec do posilovny, kde strávím asi dvě a půl hodiny cvičením a sledováním masáku.
Makula přijíždí na poslední položku třetí a třetí taky odjíždí.
Já letím do pokoje, natáhnu na sebe první teplé oblečení které najdu, čapnu čepici, respirátor, nazuju boty a rychlostí světla utíkám na stadion, abych stihla ceremoniál.
To se mi daří a Makulu stihnu ještě v mix zóně. Gratuluju jí a pak s českým týmem jdeme sledovat ceremoniál.
Její druhá medaile z Nového Města a zase bez diváků.
Okolo oběda odejdeme na hotel, najíme se a já se převléknu, abych vydržela na stadionu celý masák. Do batohu si vezmu i oblečení na běžky, kdyby chtěli kluci ze servisu pomoc.
Vrátím se do Vysočina Arény a jdu za Vojtou do kamionu.
„Nechcete s něčím pomoc kluci?"
„Vždyť dneska jede jen Bimbas a Ondra, tak máme míň práce s lyžema."
„Tak já jdu hledat zábavu jinam, zatím," rozloučím se.
Nakonec najdu uplatnění u Tomáše Lachmana, který mi nabídne jestli si s ním nechci projet trať.
Převléknu se, nazuju boty, skočím do kamionu pro lyže a můžeme vyrazit.
Děláme krátké spoty ze známých úseků trati, které se potom pustí divákům v televizi.
„Teď stojíme nad Bouškovou zatáčkou, která dělá potíže spoustě biatlonistů. Jakou rychlostí se tady jezdí v závodním tempu? " zeptá se mě Tomáš.
„Já tady nejvíc jela okolo 40 km/h, ale takový Martin Fourcade tady létal klidně i šedesát."
„Tak jdeme zkusit štěstí, jedeš první?" zeptám se Tomáše po natočení posledního spotu
Tomáš dojede v pořádku, kameraman radši sundavá běžky a jde pěšky. Tomáš na mě ještě křičí až chvíli počkám s pak jedu dolů.
Jenže se mi nepovede odšlápnout a já se seznamuju s Bouškovo zatáčkou zblízka.
„Tak tenhle pád byl luxusní, chutnal sníh?" zavtipkuje.
„Haha, to video nikam nedávej a pošli mi ho!" řeknu se smíchem
-
Jsem převlečená, usušená, mám odnesené lyže a přemýšlím odkud se podívám na závod.
Na trať se mi dnes nechce, takže zaujmu místo vedle Jirky Holubce, který je dnes na střelnici sám, protože Ondřej Rybář si dnes plní povinnosti šéftrenéra v Praze.
Hned dostanu do ruky tabulku a postaví mi druhý dalehohled. O zábavu je postaráno.
Je 13:40 a stadionem se ozve výstřel.
Celé startovní pole se vydá vstříc poslednímu individuálnímu závodu této zastávky světového poháru.
„Budeš mi koukat na Ondru jo." řekne mi Jirka a já jen přikývnu.
Brácha jednou chybuje, zato Bimbo je čistý a pokračuje na desátém místě.
Předám Jirkovi tabulku a on předává pokyny do vysílačky.
„Další položku už si pohlídam, kluci přijedou jinak, tak můžeš sledovat koho chceš," dostanu pokyn od Jirky.
Na prvním místě odjíždí Emilien, na druhém Quentin a na třetím Tarijei.
Bimbo odjíždí bezchybný na devátém místě.
Brácha teď nechybuje a je patnáctý.
Třetí položka a první trojice přijíždí spolu.
Můj pohled dalekohledem směřuje na terč číslo jedna, kde střílí Emilien.
Chyba, druhá, třetí a další dvě.
Co se stalo vrtá hlavou asi všem trenérům. Opakuje se scénář z Mistrovství ze štafety.
Odjíždí z trestného kola na dvacátém místě a všichni doufají že se vzpamatuje.
Jenže to se neděje a za ním zůstává pět terčů černých.
Poslední běžecké kolo úplně vypouští a do cíle dojede až během ceremoniálu.
Michal nakonec skončil třináctý a brácha devatenáctý.
Já ale pořád myslela na toho nešťastného Francouze.
Pomohla jsem Jirkovi odnést věci a šla na chvíli za bráchou. Petr nám udělal několik fotek a pak jsme všichni společně odešli na hotel.
-
Přijdu na pokoj a zamířím do koupelny. Upravím si vlasy, převléknu se a při návratu na pokoj Vidím Makulu jak si prohlížíte svojí medaili.
Nenápadně jí vyfotím. Fotku dám na instastory s písničkou Best day of my life a popiskem: "Když nechceš aby se ti říkalo česká jednička, tak nemáš střílet čistě 😂❤️"
Označila jsem jí tam a poslala fotku do světa.
Když to Makula viděla plánovala ohrozit můj život. V tom jí naštěstí zabránil Karel (Habesrstadt), který přišel k nám do pokoje.
„Ahoj holky, Dany, můžem to natočit?"
„Natočit co? O ničem nevím," řeknu zmateně.
„No já ti psal zprávu jestli můžeme v pátek večer natočit na YouTube video, kde budeš odpovídat na otázky fanoušků."
„Bože, promiň, dělala jsem to video a nekoukla jsem se, ale jdeme na to,"
Nastaví kameru, posadí se na postel a já do křesla. Postavím vedle sebe malorážku a za sebe na okno položím složenou reprezentačního bundu abychom trochu navodili atmosféru.
------
Tady bude spoustu otázek na které bude Dany odpovídat, pokud to nechcete číst tak nemusíte, není tam nic bez čeho by jste se v příběhu neobešli. Ale zase se tam dozvíte hodně věcí o Dany.
------
Karel začne nějakým úvodem a pak už na mě sype otázky od fanoušků z instagramu:
„Jako první tady mám otázku koho z trenérů máš nejraději? Ale opravdu jen jednoho."
„Až tohle vyjde tak na trénincích s Egilem umřu, ale já řeknu Jirku Holubce."
„Nejoblíbenejší jídlo, zvíře a barva?"
Tak určitě fialová, jídlo lasagne od babičky a zvíře kůň."
„Máš přítele?"
„Má mě!" ozve se Makula z postele.
„Presně, mám Makulu." řeknu se smíchem"
„Teď záludná otázka. Neplánovala jsi někdy nebo naplánuješ změnit značku vybavení?"
„Určitě ne, jezdím na lyžích Rossignol a jsem maximálně spokojená. A u hůlek, ty mám od Swixu, jsem taky spokojená."
„Kombinézy jakého týmu se ti líbí nejvíce?"
„Nooo, asi Bělorusko, Slovinsko a Litva."
„Nejoblíbenější areál a proč?"
„Nové Město, tam je to jasný a pak Kontiolahti, protože obecně miluju Finsko, je tam krásná příroda a jsou tam milí lidé."
„Dobřee, podle čeho máš zvolené barvy svojí malorážky?"
„Je černá s bílým, červeným a modrým pruhem. Dostala jsem ji od rodičů a je moje úplně první. Brali to asi podle toho, že když brácha má svojí bělku, já bych mohla mít... Ehm, no prostě černou."
„Máš nějaký biatlonový sen? Kromě toho splněného, když jste se postavili s Ondrou spolu na stupně vítězů?"
„Stupně vítězů s Makulou a nemyslím ve štafetě, ale normálně v individuálu. Nejlíp abych stála výš já." zasměju se.
„Tak to hodně štěstí. A dál tady máme... Jaký sport by jsi dělala, když ne biatlon?"
„Od malička jsem byla vedená k biatlonu, ale asi by to byl snowboarding."
„Pes nebo kočka?"
„Ježiši... Přesně jsem doufala že tahle otázka nepřijde. Ale asi pes."
„Sedí k tobě tvé znamení zvěrokruhu?
„Na milion procent."
„Plánuješ vlastní bydlení? Pokud ano bude to v Krkonoších?"
„Já mám naplánováno a už i koupeno. Pořídila jsem si domek a ano, je to v Krkonoších."
„Kam by jsi se chtěla podívat?"
„Určitě Provence, miluju levandule a ty jejich stavby."
„Co plánuješ dělat v životě po biatlonu?"
„Studuju management sportu a přála bych si aby žádný život po biatlonu nebyl. Ráda bych pak zůstala u českého biatlonového týmu a našla tu nějaké uplatnění."
„Máš ráda motorky?"
„Mám, málokdo to o mě ví, ale v garáži mi stojí Honda Vigor a v létě hodně jezdím."
„Kdo je tvůj biatlonový vzor?"
„Můj bratr a Kaisa."
„Líbí se ti víc Johannes nebo Tarijei?"
„Ani jeden. Mám trochu jiný vkus." řeknu a zasměju se.
„Nechala by jsi se očkovat na Covid?"
„Ano, protože chci, aby to konečně skončilo."
„Co plánuješ dělat až budeš mít to měsíční volno?"
„Ono to úplně tak volno nebude, musíme se udržovat v kondici a tak. Ale plánuju udělat poslední zkoušky ve škole, abych měla už konečně pokoj a pak asi vyrazím někam na motorce, jako každý rok."
„Máš z něčeho strach?"
„Pavouci a trochu bouřky."
„Chceš děti?"
„No, asi spíš ne."
„Maš nějaký předzávodní rituál?"
„Naše masérka Péťa mi od prvního závodu ve svěťáku vždycky poklepe na hlavu, než jdu na start. Jinak asi nic."
„Jsi před závodem hodně nervózní?"
„No, já jsem vždycky nervózní jako prase. Startuju ve svěťáku prvním rokem a ta nervozita je určitě velká."
„Kolik kombinéz máš na sezónu?"
„Máme dvě."
„Tvoje nejoblíbenější kniha a film?"
„Kniha určitě Na západní frontě klid a film Mamma Mia, here we go agin."
„Hodně biatlonistek plete, aby zlepšili jemnou motoriku. Pleteš taky?"
„Nene, já nepletu. S mamkou doma tvoříme náramky z korálků a mamka má i svůj e-shop na tyhle její výrobky."
„Schováváš si dresy, nebo je někomu dáš?"
„Ze sveťáků mám doma všechny, ale po sezoně plánuju udělat radost pár mým věrným fanouškům. Ty které se mnou něco vyhráli, nebo jsem se s nimi umístila lépe si samozřejmě nechám."
„Martin Fourcade nebo Johaness Bø?"
„Určitě Martin."
„Kdy naposledy jsi jela na koloběžce?"
To vím úplně přesně. Bylo to když nás během letní přípravy přišla do Břízek navštívit Verča, Ondrovo žena s dětmi a malá Rozárka přijela na koloběžce. Tak jsem se projela." směju se.
„Jsi víc spokojená s během nebo se střelbou?"
„Rozhodně se střelbou."
„Teď otázka, která zajímá snad všechny včetně mě. Proč sestřeluješ nejprv prostřední terč, pak ten úplně vlevo a pak se posouváš doprava?"
„Čekala jsem že to přijde a já se obávám, že neznám odpověď. Nevím proč to tak dělám, ale ptá se mě na to hodně lidí. Prostě jsem se to tak naučila a asi mi to zůstane až do konce."
„A poslední otázka. Komu by jsi letos přála Velký křišťálový glóbus?"
„Tyjo. Nooo... Nejvíc bych si přála aby se vrátil do Francie a je asi jedno, kdo by ho získal."
„Dobře, děkuju že jsi si našla čas a hodně štěstí."
-
Po dnešní večeři, na kterou jsme se vydali už v pět jen ležíme v postelích a povídáme si.
„Dany, něco si ujasníme. Nemáš přítele, chtěla by jsi se podívat do Provence, nelíbí se ti ani jeden z Béček, Glóbus přeješ Francii. Co z toho vyplívá?"
„No, asi to že jsem jiná než vy a nemám ráda Norsko tak moc jako všichni?" zeptám se.
„Špatná odpověď. Zkus to znovu."
„Makulo bože! Já nevím, miluju Francii?"
„Miluješ Jacquelina."
Když řekla to jméno vystřelila jsem z postele.
„Jacquelin. Já jsem blbá. Děkuju, Jacquelin, Jacquelin, Jacquelin!!!"
Z pokoje ještě volá Makula, ale to já už letím za ním. Dnešní závod se mu absolutně nepodařil a já za ním chtěla zajít a trochu mu pomoc.
Zaklepu a z pokoje se nic neozývá. Zkusím to znovu a zase nic. Proto se rozhodnu vejít dovnitř.
V pokoji má zhasnuto, svítí mu jen lampička nad postelí, ve které leží schoulený.
Nikdy jsem ho takhle neviděla, musí mu být hrozně.
„Dany?" promluví rozklepaným hlasem.
„Jsem to já, můžu pro tebe něco udělat?" zeptám se potichu.
Odpovědi se mi nedostane a tak pomalu přejdu k posteli, kleknu si a chytnu ho za ruku.
„Kolikrát jsi spadnul, když jsi se učil chodit?" vzpomenu si na jeho slova.
„Tolikrát spadnu než se naučím střílet." doplní mě a sedne si.
Teď v něm nevidím toho silného závodníka, který bojuje o malý křišťálový glóbus. Vidím v něm vystrašeného člověka, který se nebojí ukázat city, emoce, který všem pomáhá i když sám potřebuje pomoc nejvíce.
„Presně tak." řeknu a usměju se.
Když si stoupnu, rozhlédnu se po pokoji a snad poprvé vidím uklizeno v mužském pokoji.
Opřu se zády o parapet a zeptám se jestli mám zůstat. On jen vstane a stoupne si naproti mě.
„Jak chceš, ale chci ti poděkovat. Jsi první člověk, který za mnou dneska byl. Když jsem přišel, zavřel jsem se tady a vidím že nikoho od nás nezajímám."
„Jenom ti chci pomoc," špitnu.
„Přemýšlel jsem že skončím." vypadne z něj najednou.
„Cože?"
„Nemáme vůbec dobrej tým, výsledkově možná, ale je mezi náma napětí, bydlíme na pokojích po jednom, nenavštěvujeme se a celkově. A to všechno od doby co odešel Martin. Dřív to taky skřípalo, ale ne tolik..." řekne a já na něj překvapeně koukám.
„To jsem nevěděla."
„Ani jsi nemohla, před kamerami jsou všichni kamarádi, všichni tě zdraví, usmívají se, ale za zavřenými dveřmi je všechno jiný."
„Proč myslíš že odešel Florent? Prej že pro něj nebylo místo. Odešel za lepším kolektivem. To samý Mazet."
„Nejlepší vztah tady mám já s Antoinem, jinak jsou všichni jak kočky a myši."
Já na něj koukám s otevřenou pusou. Tohle si myslím nikdo netuší. I pro mě to byl hroznej šok. Francie mi přitom přišla jako fajn tým. Vždycky jsem k ním vzhlížela a tohle byla rána.
„Věříš mi?" zeptám se ho.
„Samozřejme," odpoví.
Tak tady počkej a já jsem do hodiny zpátky.
Vyběhnu z jeho pokoje a mířím k tomu našemu. Jsem ráda že Makula je ve sprše a já jí nemusím nic vysvětlovat. Čapnu bundu, boty, klíčky od auta a běžím na parkoviště. Cestou zavolám kamarádce Anežce, která pracuje v pizzerii v Novém Městě, jestli by mi přednostně neudělala dvě pizzy.
Nasednu do auta a vyrážím.
„Ahoj Anežko!" řeknu a obejmu jí když vejdu do pizzerie.
„Ahoj Daný! Hrozně dlouho jsme se neviděli, ale pokud jsem pochopila dobře chvátáš?"
„Jo, docela dost, promiň."
„V pořádku, tak tady to máš, nahoře šunková dole sýrová." řekne mi, já jí zaplatím a běžím zpátky do auta.
Měla jsem štěstí že mají výdejní okýnko, jinak nevím co bych dělala.
Zaběhnu ještě vedle do večerky pro dva džusy, gumové medvídky, které vím že má rád a pro modré hroznové víno.
Jasně, pizza a bonbóny nejsou ideální pro vrcholového sportovce, ale zítra je volno a on to teď potřebuje.
Za chvíli už parkuju před hotelem. Do jedné ruky beru pizzu, medvídky a víno, do té druhé džusy. Jestli mě takhle uvidí trenéři tak nevím, nevím.
Přestože je půl sedmé a že v tuhle dobu na chodbách bývá rušno, nikoho nepotkám.
Přijdu před pokoj a nohou zaťukám, protože nedokážu otevřít.
Když otevře rozlije se mu po tváři široký úsměv.
„Pojď dovnitř."
Vejdu a všechno položím na botník.
„Co blázníš?" zeptá se.
„Předpokládám že jsi ještě nejedl." usměju se na něj a sundám si boty a bundu.
„Děkuju a máš pravdu."
„Sýr nebo šunka a jablko nebo pomeranč?" zeptám se.
„Půl na půl?"
„To beru."
„Tak pojď," řekne a vede mě k posteli.
Oba se posadíme a on pustí film Mamma Mia.
„Tyjo, můj oblíbenej."
„Já vím," řekne a pustí se do jídla.
-
Postupně zmizí pizza, medvídci i víno a telefon ukzuje čas 21:59.
„Měla bych jít." řeknu a zvednu se.
On udělá to samé a jde ke mě.
„Co když tě nepustím?"
„Tak ti uteču."
„Myslíš?" řekne a začne se přibližovat.
Já trochu couvnu ale narazím na zeď.
On opře ruce vedle mých ramen a skloní se.
„Co to děláš?"
„Jen ti ukazuju že neutečeš," zasměje se.
V tuhle chvíli vím, že Makula měla pravdu. Přišlo něco co se nemělo stát.
„Dobře, vyhrál si! Ale teď už fakt musím."
Dojdu ke dveřím, obuju se a otvírám. Jenže on je zase zavře a ruce mi položí na záda.
„Co mi to děláš Dany?"
„To bych se měla ptát spíš já tebe..."
Zmenší mezeru mezi námi a obejme mě.
Dá mi letmou pusu na čelo a otevře dveře.
Odejdu z jeho pokoje a jdu k nám. Makula už naštěstí spí, takže se je převléknu, vyčistím si zuby a jdu taky, abych jí nevzbudila.
Usnout ale nedokážu. Mám plnou hlavu toho Francouze s kouzelným úsměvem a krásnýma zelenýma očima.
-
Během volného dne jdu jen na trénink a zase zpátky. Emiliena naštěstí nepotkám, takže se můžu naplno soustředit na zítřejší závod.
Večer ještě máme poradu s trenéry, kde řešíme hodně realizačních věcí. Ohledně zítřka.
-
Je to tady. Ondrův den. Dneska nejedeme o výsledky. Nebudeme v cíli slavit dobré umístění. Především to bude jedno velké loučení s biatlonovou legendou.
Ve čtvrtek se za ním stavil Johaness, že se chce rozloučit. Dojalo mě to k slzám, protože bude opravdu všem chybět.
Neloučí se jen závodník. Loučí se především milující otec, kamarád, bavič a pro mě úžasný bratr.
Ráno po snídani se rozhodnu zůstat na pokoji. Brácha je u trenérů a něco řeší.
Do mého pokoje najednou přilítne Tomáš Lachman s Verčou, Rózou a malým Ondrášek.
„Co? Co tady děláte?!" řeknu zmateně a zároveň nadšeně.
„Dany, tohle je překvapení pro Ondru. Přijdou na stadion během dvojic a počkají na něj v cíli. Teď musí zůstat tady aby je nikdo neviděl." seznámí mě s celou situací.
„Aha, dobře, tak pojďte a buďte tu jako doma."
Já radši zamknu dveře a celé dopoledne si hrajeme a koukáme na štafetu, kterou Bimbo přiváží do cíle s vlajkou z Letohradu. Chvíli trnu jestli se mu podaří jí rozmotat, ale daří se.
Naše štafeta končí na krásném jedenáctém místě.
„Tak, nezničte mi to tady, já jdu závodit. Uvidíme se v cíli." řeknu a rozcuchám Róze vlásky.
„Ahoj teto!" zakřičí.
„Cestou na stadion mi přijde zpráva od Emiliena:
"Dnes nejedu, ale jsem na stadionu. Uslyšíš mě v posledním stoupání."
-
Je to tady. Beru na záda malorážku a naposledy Ondru obejmu.
Vemu lyže a Péťa mi vezme hůlky. Vyčistí mi vázání a já se obuju.
Poklepe mi na hlavu, podá hůlky a obejmeme se.
„Hodně štěstí a dneska nejezdí nohama. Jeď srdcem." řekne mi.
-
Zaznívá startovní výstřel a všech 25 závodnic se vydává na trať.
Neženu se dopředu a hlídám si tempo kvůli střelbě.
Přijíždím 15. a zalehnu na stav číslo dvacet tři.
První, druhá, třetí, čtvrtá a pátá.
Je to tam! Zvedám se a vyrážím do druhého běžeckého kola ze třetího místa. Na stojku přijedu jako čtvrtá a zaujmu polohu na stavu čtyři.
Tandrevoldová i Chevalierová mají už obě po jedné chybě. Já cvaknu dvě doleva a střílím.
První, druhá, třetí, čtvrtá a pátá!
Kalibr, ale přálo mi štěstí a já vyrážím na předávku z druhého místa.
Brácha chybuje jen dvakrát na stojce, na kterou mu přijde obrovský poryv větru.
Guigonatt dokonce musí na trestné kolo.
Předává mi na druhé pozici, v těsném kontaktu s Norskem.
Já se Norky držím až do posledního stoupání na stadion.
„Zpomal jinak to neudýcháš!" křičí na mě Jirka před střelnicí.
Poslechnu ho a zvolním tempo. Zalehnu na dvojku a střílím.
Poslední ránu srhnu do prava a musím dobíjet. Školácká chyba, nejradši bych si nafackovala. Naštěstí se mi podaří terč sestřelil napoprvé, ale Tandrevoldová se mi vzdálila na nějakých 50 metrů.
Na trati to bude všechno nebo nic. Nasadím co nejrychlejší tempo a Norku dojedu opět v tom stoupání na stadion.
Tentokrát ale pojedu s ní. Když to odstřílí ona, tak proč né já.
Shodně zalehneme na svoje stavy a střílíme.
První, druhá, třetí, čtvrtá a pátá zase nespadne.
Musím jednou dobíjet, stejně jako ona.
Předávám na druhém místě v kontaktu s Norskem, za než jede mladíček Dale.
Patnáct vteřin za námi předává Švédsko.
Já jdu hned do buňky abych se převlékla.
Tam se schovává Verča s prckama.
Vezmu si jiné oblečení a spolu s nimi jdeme ven.
Je jedno kolikátý brácha dojede. V cílové rovince bude celý český tým a v cíli já s jeho ženou a dětmi.
Opět musí dvakrát dobíjet na stojce a odjíždí sedm vteřiny za Dalem.
Teď už nás neuvidí. Jdeme se postavit do cíle.
Ondra z posledního stoupání vyjíždí před Norem.
Když Johanesse přejede horizont uvidí celý český tým a zpomalí. Tím nechává Ondru aby si plácl se všemi jeho kolegy.
Ondra dojíždí do posledního závodu na prvním místě.
Neřeším to že on i já máme medaili. Řeším to, že máme oba slzy v očích.
Stojím tam v náručí s malým Ondrášek a čekám až si nás všimne. Zatím se rozhlíží po prázdných tribunách a rozhazuje rukama.
Protíná cílovou čáru a až teď si nás všímá. Přijede k nám a spadne na kolena. Róza ho hned objímá a já pokládám Ondráška aby mohl taky.
Johaness Dale přijíždí do cíle a já jim jdu pogratulovat. Stejně tak třetím Švédům.
Pak jdu obejmout bráchu a vzájemně si pogratulujeme.
Až při cestě na medailový ceremoniál mi to všechno dochází. Máme zlato! Na domácí půdě při mém prvním svěťáku tady.
Ondra jde do buňky se převléct a pak se vrátíme k českému týmu.
On teď podruhé létá nad našimi hlavami, jednou dokonce i hlavou dolů.
Na ceremoniálu jsem na nejvyšším stupínku stála já, Brácha a oba prckové seděli pod námi. Spustila česká hymna a já byla nejšťastnější člověk v tomhle areálu.
Potom následovalo týmové focení se všemi, kteří jsou členy českého týmu a samozřejmě s Veronikou, Ondráškem a Rózou.
Teď brácha odchází za Petrem Kubáskem, před kamery České televize.
Ty pro něj mají připravené video od lidí z Letohradu.
Během rozhovoru tam všichni naběhneme se šampaňským. Omylem zkropíme i komentátora a oba kameramany. To je ale všem jedno, hlavní je, že se všichni skvěle baví.
Teď přichází na řadu shrnutí jeho největších úspěchů. Jen tak tak se snažím nebrečet a jako jedné z mála se mi to daří.
Na rozlučku zůstali Norové, Američané a pár ostatních závodníků, kteří alespoň trochu nahrazují diváky.
Teď přichází na řadu naše video. Začne hrát jeho nejoblíbenější píseň Nothing else matters a velké obrazovce na stadionu se začínají objevovat různé fotografie Ondry, které jsme posbíraly od všech biatlonistů. Následuje několikaminutové děkování Čechů a na závěr povídání zbytku světa a pár fanoušků.
To už brečím jako želva. Nejde to zastavit. Světová špička v čele s Martinem, Olem, Kaisou a Johanessem gratulují mému velkému bráškovi.
Najednou cítím na svých bocích ruce a je mi jasné komu patří. Nezajímá mě že nás zabírají kamery, že kolem nás jsou trenéři a závodníci. Stojíme tam v objetí a užíváme si video.
Tohle je nejkrásnější chvíle mého biatlonového života.
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Tenhle díl jsem psala ve stejný den, jako se Ondra doopravdy loučil s kariérou. Ten den byly povinnou výbavou každého věrného fanouška kapesníky.
Budu ráda za každou vaši podporu. Takže děkuju moc za skoro tisíc přečtení 🤩🦄❤️
E🖤