Assassin's

Assassin's 1

Narodil jsem se v chudé čtvrti, byl jsem totiž sirotek. Každý den jsem prožíval stejná muka. Žil jsem totiž na ulici a přežíval jen ze zbytků a darů z kostela. Ale jednoho dne, se vše změnilo. Vzal si mě k sobě jedem moc hodný člověk, a jak jsem později zjistil, byl to také assassin, neboli nájemný vrah. Odjel jsem s ním, z této chudé čtvrti do sousedního maloměstečka Shikurayi. Kde mě až do mých dvaceti let trénoval, být správným a dobrým assassin.

Po deseti letech trénování a úspěšné složené závěrečné zkoušky, se ze mě stal plnohodnotný assassin. Následujícího dne jsem si sbalil všechny své věci i zbraně a vydal se do hlavního města našeho království. Říkalo se o něm, že je plný zla. A já jsem ho chtěl vyčistit od těch hrůz. A tak jsem odešel.

Po dvou letech strávených v hlavním městě Misuri. Jsem se stal nejobávanějším assassin. Na sobě mám assassin černé roucho s kápí. U pasu meč v rukávech skryté shurikeny, dýku za pasem. Zrovna sedím v hostinci, v jedné malé pronajaté místnosti. Jen hostinský ví, že tu jsem. Sedím v tom nejtemnějším koutě, nohy na stole a přes hlavu hozenou kápi. Čekám na zákazníka, jestli se tedy někdo ukáže. Každý den sedávám v tomto hostinci ve stejnou dobu. Doufám, že dostanu další kšeft.

 Najednou se otevřely dveře a v nich stála žena. Měla dlouhé hnědé vlasy, oči jsem neviděl, bylo tu totiž moc velké šero, ale podle oblečení bych jí typoval, že žije na hradě. Přišla ke stolu a sedla si naproti mně. Židle zavrzala. „Vy jste Aka Kira?" z jejího hlasu jsem poznal, že má velký strach. A hodně se klepala. Musel jsem se nad tím pousmát. Tohle jsem měl hrozně rád, jak se mě všichni báli. „Ach, ovšem." Koukal jsem na ni a mluvil hlubokým hlasem. Nechtěl jsem totiž, aby mě poznali podle hlasu. „Vy jste opravdu nájemný vrah, pane?" už nemluvila tak roztřeseně. „Ano, ale nejsem vůbec levný. Záleží na tom, koho chcete, abych zabil." Vyndám si zpod opasku dýku, a začnu si s ní hrát v ruce. „Je možné nechat zabít, Saruki Mizuiko dceru krále Ibury." Nad touto větou jsem musel dýku prudce zabodnout do stolu. „Je to možné, ale bude to stát hodně, protože po mě půjde celý hrad a šlechtictvo." Vyndám zabodnutou dýku ze stolu a strčím ji zas za opasek. „Jsem s tím obeznámena. A kolik si za to budete účtovat." Předkloním se, ale tak aby mi nebylo vidět do obličeje. „Bude to hodně drahý. Když je to králova dcera. Kolik mi nabízíte." Mluvím ostře. „Nevím, jestli to bude stačit ale 30 000 dinárů. A mám pro vás i mapu hradu." Opřu se o opěradlo židle. „Beru to. Ale chci peníze předem, protože se budu muset rychle zmizet z města." Žena se postaví. „Ano, to mi bylo jasné. Tady máte všechny peníze a mapu. Ale jestli vás třeba chytí, nikdy jsme se neviděli." Položila měšec s mapou na stůl a ihned odešla.

Sebral jsem měšec a mapu, a ihned odešel z hostince. Procházel jsem si město a hledal ubytování. Našel jsem dobrou hospodu, byla totiž nedaleko hradu. Zašel jsem do temné uličky, a vysvlékl se z assassin roucha. Na okně bylo nějaké oblečení, tak jsem ho sebrala. Převlékl se, a do roucha jsem schoval meč a dýku. A vyrazil směrem k hospodě. Tam jsem se ubytoval na týden, a ihned jej zaplatil. Došel jsem k pokoji a otevřel. Byla tam jen postel a stůl. Černé roucho se zbraněmi jsem hodil na postel, sedl si ke stolu a rozevřel mapu. Byla tam ukázaná nejrychlejší cesta jak se dostat do hradu a pak do jejího pokoje. Proč jí ale chce ta žena zabít? Dobré je, že mám dobrou paměť, a tak si mapu nemusím brát sebou. Převlékl jsem se tedy do mého černého roucha, přes obličej jsem si dal černý šátek a kápi si hodil přes hlavu. Za pásek jsem si dal meč a dýku.

Vyrazím tedy na cestu. Už se šeřilo a začínala noc. Šel jsem k oknu a otevřel jej. Bez jediného zaváhání vyskočím oknem na střechu sousedního domu. Rozeběhnu se a přeskakuji ze střechy na střechu. Roucho mi ve větru vlaje, ale kápě mi nespadne. Pomalu ale jistě se blížím k hradbám hradu. Zastavím na konci střechy, přikrčím se a pozoruji hradby. Měnili se stráže a to byla moje jediná šance, jak se dostat dovnitř. Rychle jsem vstal a rozeběhl se. Vyskočil jsem na hradby, stráže mě neviděli. Nedaleko byly dveře. Vydal jsem se k nim. Pomalu je otevřel. Nikdo tam nebyl. Seběhl jsem točité schody dolu. Porozhlédl jsem se, zda tu nikdo není. Asi nejspíše večeřeli a tak jsem měl čistý prostor pro svůj úkol. Šel jsem po jedné chodbě, najednou jsem objevil dveře. Otevřel jsem je, ale nic v pokoji nebylo. Tak jsem je zase zavřel. Šel jsem dál. Objevil jsem další dveře, byly krásně zdobené. Tak tohle musí být její pokoj. Otevřel jsem je, a odhalil tak velký prostorný pokoj s velkou postelí, nad kterou byla díra. Zabouchl jsem je a rychle běžel k posteli. Vytál jsem si dýku a dal si ji do pusy. Vyskočil jsem a chytl se trámu nad postelí. Nohama a rukama sem se zapřel o trámy, a čekal. Možná uběhlo deset minut možná dvacet, ale najednou někdo otevřel dveře. V ruce držel svíci, od které jsem viděl na zemi plápolající světlo. Cvakli dveře, pak někam ta osoba odešla. Po pár minutách jsem slyšel kroky, ale žádné světlo. Roztáhla závěsy, protože do pokoje prostupovalo měsíční světlo. Dnes byl totiž úplněk.

Zase jsem uslyšel kroky. A pak jsem ji zahlédl. Sedala si na postel, ihned si lehla. Nejprve jsem se musel přesvědčit, jestli je to vážně ona. Slýchal jsem ve městě, že je to moc krásná dívka, že má prý překrásně rudé vlasy a modré oči. Už usínala a tak jsem se rozhodl. Pustil jsem se trámů, spadl jsem na ní rozkročmo. Sedl jsem si na její břicho, teď už nemohla utéct. Jen se lekla, ale nevykřikla. Do ruky jsem si vzal z pusy dýku a přiložil jí k jejímu krku. V klidu ležela, ani neprosila o slitování. „Tak jsi pro mě konečně přišel Aka Kiro. Věděla jsem, že si někdo objedná moji smrt, ale že zrovna u tebe, to jsem opravdu nečekala. Asi chtěl mít jistotu, že brzy zemřu." To co řekla, mě hrozně zaskočilo. Koukal jsem jí přímo do očí, a uviděl tam, že je smířena se svým osudem. „Jak jsi věděla, že přijdu?" mluvím hrubým hlasem. „Protože nikdo jiný by to ani nepřijal. Kdo by také přijal úkol, aby zabil dceru krále, jen jeden šílenec. A to jsi ty Aka Kiro. A mohu se zeptat, kolik ti nabídli za to, že mě zabiješ?" mluvila klidně a plynule, jako kdyby jí to vůbec nerozhodilo, že jí u krku držím dýku a během chvilky bych ji mohl i zabít. „Nejsem šílenec. Jen nájemný vrah. Za zabití tebe mi dali 30 000 dinárů." Na chvíli jsem se odmlčel. „Ty se mě nebojíš? Že neprosíš o slitování, jako všichni, které jsem zabil." Ptal jsem se udiveně, a stáhnu dýku, protože to nemá cenu, ale pořád na ní sedím. Kdyby si to náhodou rozmyslela a chtěla utéct.

„Takže to byla sestra, nikdo jiný by to totiž neudělal. A vůbec nechápu, proč bych se tě měla bát." Zvedla ruce a pomalu mi sundala kápi. Koukal jsem na ni, proč to dělá. Jestli mi sundá i šátek tak ji nemůžu nechat jít, znala by mojí identitu a to nesmím dopustit. „Jestli mi sundáš šátek tak tě musím zabít." Řeknu jí rázným tónem. Chytnu ji jednu ruku, ale tu druhou už jsem nestihl. Tou mi rychle strhla šátek z obličeje na krk. Teď už ji nemohu nechat jít, i kdybych chtěl. Ukázal jsem ji mojí identitu, aniž bych chtěl. „Jsi velmi krásný, Aka Kiro. Jestli se tě mohu zeptat. Proč zabíjíš lidi? Jen kvůli penězům?" pustím její ruku a vstanu z ní. Jak je na ní vidět, ani nechce utéct nebo klást odpor. Sednu si na kraj postele. Šátek si zase přetáhnu přes obličej a hodím si na hlavu kápi. „Zabíjím, protože musím. A nedělám to kvůli penězům. Zítra v tuhle dobu buď připravená, vrátím se pro tebe a odvedu tě odsud." Šel jsem k oknu, otevřel dveře na balkón. Ohlédl se na ní a vešel na balkón. Pak jsem skočil domů, kde byla střecha. Doskočil jsem ale byla tam stráž, která mě zahlédla. Seskočil jsem tedy na zem.

Vytasil jsem svůj meč. A pustil se do boje s jedním mužem. A ihned byl poražen a zabit. Byl tu ještě jeden muž, ale ten najednou vzal nohy na ramena a utekl. Meč jsem si zase zasunul za opasek. Vyskočil a chytl se okraje střechy. Vyhoupl jsem se na horu a začal skákat a tíkat po střechách. Dorazil jsem ke svému oknu do pokoje. Vlezl dovnitř a sundal jsem si assassin roucho. Vždy, než jsem šel spát, musel jsem trénovat, posilovat. Podle assassin kodexu, nesmíme ztratit kondici. A také při zabíjení nesmíme zaváhat. A vždy zabít. A to nejhlavnější nikdy se do nikoho nezamilovat.

Jakmile jsem dotrénoval, umyl jsem se a sedl si ke stolu. Kde jsem si rozvinul mapu. Prohlížel jsem si ji. Musel jsem vypracovat únikovou cestu, kde nás nikdo nezahlédne. Jenomže to bylo hrozně těžké.

Najednou slyším klepání na dveře. Otočím se tím směrem, ale nereaguji. Najednou někdo vykopne dveře. Uvidím v nich stát stráž. Rychle se pokusím dostat k posteli pro věci. Vezmu si meč a tasím. Jakmile se otočím a podívám se po pokoji, všude byly vojáci. Začnu s nimi bojovat. Byly ve velké přesile, ale jako assassin se nikdy nevzdám. Bojoval jsem s nimi, jak jsem mohl. Vždy když jsem jednoho zabil, noví dva přibili. Stál jsem uprostřed pokoje, a kolem mě byli vojáci. Bojoval jsem, jak jsem jen mohl. Z ničeho nic jsem ucítil otupující ránu na zátylku. Pak si jen pamatuju, že jsem se složil k zemi.

Někdo mě polil studenou vodou. Pootevřel jsem oči. Zvedl hlavu a uviděl dívku. „J-já-já t-tě-tě z-zná-znám." Vykoktal jsem polohlasem. „Jak pak by ne. Dneska jsi mě měl totiž zabít." Když mi to řekla, hodně mě to překvapilo. „Proč to děláš? Saruky." Mluvím vážně potichu. Na sobě mám jenom kalhoty z roucha. Koukl jsem se, kde to vlastně jsem. Byl jsem v cele, přímo v jejím středu. Ruce jsem měl svázané nad hlavou řetězy. Visel jsem, jen chodidly jsem se dotýkal kamenné podlahy. „Proč? Ty se ptáš proč? Vždyť jsi zabíjel lidi, jen kvůli penězům. Na to nemá nikdo právo." Udělala pár kroků ke mně. „Ale jen protože jsem assassin, a je to mé povolání. A tebe jsem nezabil, na to bys neměla zapomenout." Stála přímo přede mnou a já cítil, jak mě přejíždí pohledem, a prohlíží si mě. Zavřel jsem oči a skolip hlavu k zemi.