the day i met you

71 10 2
                                    

Pamatuji si ten okamžik, když jsem tě poprvé spatřil. Ten večer jsme se s přáteli vydali na procházku do místního parku. O letních víkendech se tam shromažďuje nespočet lidí, avšak v tenhle zimní čas se tam najde jen pár jedinců. Měl jsem to tam rád, avšak vždy, když si na to místo nyní vzpomenu, vybavíš se mi ty a s tím mi jde i mráz po zádech.

Sedělas tam v rohu na lavičce a hrála jsi na kytaru. Tvé promrzlé konečky prstů tancovaly po strunách nástroje a tvořily ten nejkrásnější zvuk, co jsem kdy slyšel. Jediná věc, která se tomu dala rovnat byl tvůj hlas, když jsi začala zpívat. Zaposlouchal jsem se a tvá hudba mě uložila do neskutečného klidu. Cítil jsem se, jako bych poletoval v oblacích. Bez starostí a bez limitu. Dávalas do toho emoce a já je prožíval společně s tebou až do posledního akordu.
Kdybych jen tušil, že ta svěžost a volnost skladby je jen iluze, kterou jsi nikdy neměla možnost mít i v reálném životě.

Když jsi dohrála, hned jsem se za tebou vydal. Díky menší vzdálenosti a okolnímu osvětlení jsem konečně dostal šanci vidět tvou tvář. A byla jsi nádherná.
Tvé studánkově modré oči se na mě dívaly tím nejmilejším, nejnevinnějším pohledem. Měla jsi v nich takovou jiskřičku štěstí a vypadala jsi tak moc v pořádku. Přitom tě tížilo tolik věcí...

Občas máme nutkání si myslet, že pokud něco nevidíme - neexistuje to. Jako by tě nemohlo něco bolet dokud nezačneš krvácet. A tuhle představu lidem nevyčítám. Je těžké si všimnout něčeho, co je zakryté několika vrstvami falešného úsměvu, radosti a smíchu. Bohužel většinou ty nejbolestivější chvíle lidé prožívají, když to na nich nelze ani postřehnout.

V takové situaci jsi byla ty, Tereso.
A když se na to dívám zpětně, všechno to bylo tak jasné...

Teresa. Kde žijí příběhy. Začni objevovat