Amelia B. [POZASTAVENO]

Nový začátek

Když jsme letěli, panovalo mezi námi podivné ticho. I když jsem občas zaslechla, jak si o mě ti tři povídají. Letěla jsem s Remusem první a Ron, Harry a Hermiona letěli za námi. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Byla to nádhera. Příroda se rozpínala, kam až oko dohlédlo. Občas se objevil nějaký domeček. Takhle daleko od baráku jsem ještě nebyla. Doma jsem znala každou skulinku. V lese jsem zase znala každý lísteček. Ale teď? Teď jsem létala nad krajinou, kterou jsem neznala. Začala jsem být nervózní. Přece jen...budu někde, kde to neznám. Budu tam sama. Srdce mi tlouklo jako o závod. Začaly se mi potit ruce a každou myšlenkou, která mi prolétla hlavou, se to zhoršovalo.

Remus si toho musel všimnout, protože ke mně přilétl blíž. „Nebuď nervózní. Vše bude v pořádku,” řekl a já se jen na něj podívala. Asi mi viděl na očích, že mám strach. A tak řekl „Co se děje? Takovou tě neznám. Toto není ta odvážná a drzá Amelia, kterou jsem vychovával.” Když to dopověděl byla jsem velmi zaražená. Vzdychla jsem. „Co když mě tam nevezmou? Budu hrozně daleko od místa, kde jsem vyrůstala. Co bude s tátou? Co když se mu něco stane?? Vyprávěl mi o jeho vzdálené rodině... Nechci, aby se mu něco stalo,” řekla jsem a do očí se mi vrhli slzy. Nechtěla jsem, aby to viděl kdokoliv z té trojky, co letěla za náma, a tak jsem si rychle ty slzy utřela. Otočil se na mě. „Amelio Kirsten Black! Jsi úžasná slečna! Když tě tam bude někdo otravovat, tak ty si umíš zjednat pořádek! A když tě nevezmou? No a? Musíš být hlavně sama sebou a někdo se najde s kým budeš trávit většinu času. O Siriuse.. Tátu se bát nemusíš. Budu ho často navštěvovat. A ano, vaše rodina má špatné členy, ale o ty si nemusíš dělat starosti,” řekl a já mu za to byla vděčná. Měl pravdu! Musím být hlavně sama sebou a vše dopadne dobře. Ale i tak jsem byla nervózní.

Za mnou jsem slyšela zasmátí. „Kirsten?” řekl klučičí hlas. Otočila jsem se a Ron se začal červenat. Nemohl udržet svůj smích. „Je tu něco k smíchu?” zeptala jsem se ho a hodila po něm vražedný výraz. Nebylo to příjemné, jak se smál. Toto jméno má pro mě velkou cenu. Jsem za něj velmi ráda.
Ron se zarazil. „Omlouvám se...Nemyslel jsem to tak. Já-” zvedla jsem ruku. Nechtěla jsem více slyšet. Ron to pochopil a byl radši po zbytek cesty zticha.

„Amelio! Dívej!” řekl Remus a ukázal před sebe. Zvedla jsem hlavu a zadívala se. Stál tam hrad! Byl tak nádherný. Čím více jsme se blížili, tím více jsem byla nervní, ale i nadšená.

Už jsme přistávali. Nemohla jsem tomu uvěřit! Jsem tady. Sesedla jsem z koštěte. Stála jsem před tou velkou bránou. Bušilo mi srdce a chvíli jsem i přemýšlela, jestli je toto celý dobrý nápad. Ještě pořád se můžu otočit a odejít. Nic se nestane. Budu doma s tátou. Bude to jako každý jiný den. Ne! Potřebuji změnu! Nemůžu celý život být zalezlá. Chci poznat svět! Jdu do toho! Po chvíli přilétli i Remus s triem. Remus mi položil ruku na rameno a řekl „Neboj se. Vše bude v pořádku. Věci už tam máš. A dokonce Brumbál i ostatní učitelé vědí, že tě nemají oslovovat příjmením ani ho říkat, dokud ty nebudeš chtít.”

Když to dopověděl a sundal ze mě ruku, vešli jsme na pozemek Bradavic. Všude pobíhali děti a mladistvý. Občas se za námi někdo otočil, nebo pozdravili Remuse.

Bylo to kouzelné! Procházeli jsme kolem fontány. Byla krásná! Už teď se mi to tady líbilo. Koukla jsem na Remuse. Vypadal, jako kdyby vzpomínal na staré časy. Musela jsem se nad tím pousmát. Prošli jsme dveřmi a Remus se otočil na trio. „Měli by jste jít na hodinu. Pokud se nepletu, máte mít lektvary s profesorem Snapem,” řekl triu a bylo na jejich obličejích vidět, že se jim tam moc nechce. To byl ten profesor tak špatný? Uvidíme.

Trio odešlo a Remus mi ukázal rukou, že jdeme. Procházeli jsme chodbami a já tomu stále nemohla uvěřit. Vždy mi jen o tomto místě vyprávěl Remus, ale teď? Teď jsem tu.