Teresa.

prolog

Psalo se 5. prosince 2017.
Ten den začal jako každý jiný.

Ze sestřina pokoje se ozývaly vánoční písničky a z kuchyně voněly čerstvě usmažené lívance. Mírně chladivý vánek v mém pokoji napovídal tomu, že jsem přes noc nechal pootevřené okno.

Po rychlé úpravě v koupelně jsem přišel za mamkou, která akorát polévala lívanečky javorovým sirupem. I přesto jak jednoduchá je jejich příprava, vždy tomu dodala ten správný šmrnc. Talíř mi položila na stůl a projela si mě celého pohledem.
,,Zase černá?" Pousmála se.
V mém šatníku jsem neměl takřka žádnou věc, která by nebyla tmavější než námořnická modř. Úsměv jsem obětoval a mezitím za náma přišla i sestra, Amelia.

Otec s námi už bohužel není. Zemřel v roce 2012 na rakovinu. Doktoři říkali, že se mu dařilo velice dobře. Měl 85% šanci na přežití, ale pak se mu prudce zhoršil stav a nezvládl to. Není děsivé, jak se vše dokáže ze sekundy na sekundu změnit? V jednu chvíli můžeme prožívat ten nejhezčí moment života a pak nás něco bodne do zad tak silně, až nás to skolí na zem a my už nikdy nebudeme mít možnost vstát.

,,Nezasloužil si to" Zašeptal jsem si sám pro sebe když jsem si u dopíjení kakaa všiml tátova obrázku na zdi.

Hned, jakmile jsem vyšel z baráku, oblehl mě ledový vzduch. O dost chladivější než ten, který panoval ráno v mém pokoji. Teploměr ukazoval něco kolem -5 stupňů a sněhu bylo napadlého až po kotníky. Namrzlé silnice a chodníky si přímo žádaly o dopravní nehodu a u sousedů už stáli menší sněhuláci. Na dlaň mi spadla velká, čistě bílá vločka. Tak čistá, jako byla duše té dívky, kterou jsem ten den potkal.

Byla jsi to ty, Tereso.