Ducha jsem poprvé uviděla, když mi bylo devět. Hrabali jsme listí na hřbitově, kde otec dělal řadu let správce. Začínal podzim; na svetr to sice ještě nebylo, ale právě toho odpoledne, když se slunce nachýlilo k obzoru, už vzduch znatelně prostoupil chlad. Lehký větřík k nám přivál vůni borového jehličí a kouře z páleného dřeva, a jak vítr zesílil, z korun stromů se vzneslo hejno černých ptáků a jako bouřkový mrak začalo klouzat po bleděmodré obloze.
Pozorovala jsem ptáky a stínila si přitom rukou oči. Když jsem je konečně zase sklopila, v dálce jsem ho zahlédla. Stál pod převislými větvemi dubu a zlatozelené světlo, jež problikávalo skrze španělský mech, vrhalo na prostor
okolo něj nadpřirozenou zář. On však zůstával ve stínech, takže jsem chvilku
uvažovala, zda mě jen neklame zrak.
Jak světlo bledlo, rýsoval se čím dál ostřeji, a já dokonce rozeznávala jeho rysy. Byl starý, snad ještě starší než můj otec, bílé vlasy mu lezly přes límec saka a oči jako by mu žhnuly vnitřním ohněm.
Otec se skláněl nad prací, a zatímco vytrvale shraboval listí, tichoučce mi
řekl: „Nedívej se na něj.“
Užasle jsem se k němu otočila. „Ty ho taky vidíš?“
„Ano, vidím ho. Teď se vrať k práci.“
„Ale kdo to –“
„Povídám: nekoukej na něj!“
Jeho příkrý tón mě ohromil. Chvíle, kdy na mě vůbec kdy zvýšil hlas, bych hravě spočítala na prstech jedné ruky. Skutečnost, že to teď udělal bez jakékoliv příčiny, mě hluboce zasáhla. Jedna z věcí, které jsem nedokázala snášet, byla otcova nelibost.
„Amelie!“
V jeho hlase zazněl smutek a z modrých očí mu hledělo cosi, co si později vyložím jako lítost.
„Omlouvám se, že jsem se na tebe tak osopil, ale je důležité, abys mě poslechla. Nesmíš se na něj dívat,“ pronesl mírnějším tónem. „Na žádného z nich.“
„On je –“
„Ano.“
Na zádech se mě dotklo něco chladného a já se nezmohla na nic, než že jsem poslušně zavrtala zrak do země.
„Papá,“ šeptla jsem. Takhle jsem ho oslovovala vždycky. Sama nevím, proč
jsem se chytila tak staromódního přízviska, ale jemu padlo jako ulité. Ačkoliv mu bylo sotva padesát, odjakživa mi připadal velice starý. Kam až mi paměť sahala, tvář měl silně zvrásněnou a ošlehanou, až se podobala popraskanému bahnu na dně vyschlého potoka, a ramena se mu chýlila k zemi pod tíhou všech let, kdy se hrbil nad hroby.
Ale navzdory ochablému držení těla působil velmi důstojně a z jeho očí a
úsměvu vyzařovala laskavost. Milovala jsem ho každou buňkou své devítileté
bytosti. On i maminka pro mě znamenali celý svět. Alespoň do této chvíle.
Viděla jsem, jak se v otcově obličeji cosi změnilo. Potom zvolna, odevzdaně
zavřel oči. Odložil hrábě, vzal mi z ruky ty moje a uchopil mě za rameno.
„Pojďme si na chvilku odpočinout,“ řekl.
Usadili jsme se na zem k duchovi zády a sledovali jsme, jak se z nížiny plazí
soumrak. I když se mi slábnoucí slunce pořád teple opíralo do tváře, neovladatelně jsem se třásla.
„Kdo je to?“ zašeptala jsem nakonec. Už jsem nevydržela mlčet.
„Nevím.“
„Proč se na něj nesmím koukat?“ Zdálo se mi, že se víc než ducha bojím
toho, co se mi papá chystá povědět.
„Nechceš mu přece dát najevo, že ho vidíš.“
„Proč ne?“ Když neodpověděl, zdvihla jsem větvičku, napíchla na ni suchý
list a začala jím otáčet mezi prsty jako větrníkem. „Proč ne, papá?“
„Protože mrtví si nejvíc ze všeho přejí být zase součástí našeho světa. Jsou
jako paraziti – vábí je naše energie, živí se naším teplem. Kdyby poznali, že je
vidíš, přirostli by k tobě jako plíseň. Nikdy by ses jich nezbavila. A tvůj život by už nikdy nepatřil jen tobě.“
Nevím, jestli jsem úplně porozuměla tomu, co mi říkal, ale představa, že mě
bude navždycky pronásledovat duch, mě vyděsila.
„Ne každý je vidí,“ pronesl. „Ale na nás, kteří je vidíme, se vztahují určitá
bezpečnostní opatření, jež musíme dodržovat, abychom ochránili sami sebe a svoje blízké. První a nejdůležitější pravidlo zní:
Nikdy si mrtvých nevšímej.
Nedívej se na ně, nemluv na ně, nepřipusť, aby vycítili tvůj strach. Ani když na tebe sahají.“
Kolem mě se zamihotal chlad. „Oni… oni na tebe sahají?“
„Někdy ano.“
„A ty to cítíš?“
Zatajil dech. „Ano. Člověk to cítí.“
Zahodila jsem proutek, přitáhla si kolena k sobě a pevně je ovinula pažemi. I v tomhle útlém věku jsem se nějak dokázala navenek zklidnit, avšak moje nitro ochromovala hrůza.
„A další věc, kterou musíš mít na paměti,“ řekl papá. „Nikdy se netoulej
příliš daleko od posvěcené půdy.“ „Co je posvěcená půda?“
„Posvěcenou půdou je třeba stará část tohoto hřbitova. Najdou se i další místa, kde budeš v bezpečí. Přirozená útočiště. Zanedlouho tě k nim povede instinkt. Poznáš, kde a kdy je máš vyhledat.“
Snažila jsem se tuto záhadnou podrobnost nějak strávit, ale pojmu posvěcená půda jsem vlastně nerozuměla, přestože jsem odjakživa věděla, že stará část hřbitova je něčím zvláštní.
Hřbitov zvaný Růžový vrch, choulící se k boku kopce a chráněný rozkošatělými pažemi dubů, byl stinný a krásný – nejvznešenější místo, jaké jsem si uměla představit. Řadu let byl pro veřejnost uzavřen, a když jsem se občas (to znamená dost často) sama toulávala mezi trsy svěžího kapradí a dlouhými záclonami stříbřitého mechu, hrála jsem si na to, že drolící se andělé jsou lesní nymfy a víly a já jejich vládkyně, královna hřbitovní říše, která náleží jen a pouze mně.
Do reálného světa mě přivedl zpět otcův hlas. „Pravidlo číslo tři,“ řekl.
„Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují. Pokud tě takový člověk
vyhledá, odvrať se od něj, protože pro tebe představuje strašlivou hrozbu a nedá se mu věřit.“
„Jsou ještě další pravidla?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného bych měla říci.
„Ano, ale o těch si popovídáme jindy. Připozdívá se. Měli bychom vyrazit
domů, než si o nás maminka začne dělat starosti.“
„Ona je taky vidí?“
„Ne. A nesmíš jí říct, že ty je vidíš.“
„Proč ne?“
„Tvoje matka na duchy nevěří. Myslela by si, že si vymýšlíš. Anebo vykládáš báchorky.“
„Já bych mamce nikdy nelhala!“
„To vím. Jenomže tohle musí zůstat naším tajemstvím. Až budeš starší,
pochopíš. Teď se zkrátka ze všech sil snaž dodržovat pravidla a všechno bude v
pořádku. Zvládneš to?“
„Ano, papá.“ Ale už ve chvíli, kdy jsem ten slib dávala, měla jsem co dělat,
abych se neohlížela přes rameno.
Zdvihl se vítr a chlad v mém nitru se prohluboval. Sice se mi nějak podařilo
neotočit se, cítila jsem však, že duch připlouvá blíž. I papá to věděl. Když
zamumlal: „Dost řečí. Jen si pamatuj, co jsem ti řekl,“ vnímala jsem, jak je
napjatý.
„Ano, papá.“
Duchův mrazivý dech mě zlehka polechtal v týle a já se roztřásla. Nemohla jsem si pomoci. „Není ti zima?“ optal se otec normálním hlasem. „No, to víš, v tomhleročním období nám to zase nastane. Léto nemůže trvat napořád.“
Neodpověděla jsem. Ani jsem nemohla. Ve vlasech se mi probíraly duchovy
ruce. Zdvihal ty zlaté prameny, ještě prohřáté sluncem, a nechal si je
proklouzávat mezi prsty.
Papá se zvedl a vytáhl přitom na nohy i mne. Duch na okamžik ucukl, pak
zase připlul zpátky.
„Radši bychom měli jít domů. Mamka nám dnes večer uvaří krevety.“
„S ovesnou kaší?“ otázala jsem se slabým šeptem.
„Hádám, že ano. Tak pojď, zkrátíme si cestu přes starý hřbitov. Chci ti
ukázat, kolik práce jsem udělal na některých náhrobcích. Vím, jak máš andílky ráda.“
Chytil mě za ruku, a když jsme s duchem v patách vyrazili napříč hřbitovem,
povzbudivě mi tiskl prsty.
Než jsme dorazili ke vchodu do staré části, papá už tahal z kapsy klíč. Otočil
jím v zámku a těžká železná brána se v dobře naolejovaných pantech tiše
zhoupla dovnitř.
Vkročili jsme do té zešeřelé svatyně, a já se najednou nebála. Znovunabytá
odvaha mě povzbudila. Předstírala jsem, že jsem klopýtla, a když jsem se
sehnula, abych si zavázala tkaničky, vrhla jsem bleskový pohled za sebe, na
bránu. Duch se vznášel zvenčí těsně za ní. Bylo jasné, že se přes ni nedokáže
dostat, a já se neubránila dětinskému úsměvu.
Když jsem se narovnala, papá se na mě přísně zadíval. „Pravidlo číslo čtyři,“
pronesl přísně. „Nikdy nepokoušej osud!“
Vzpomínka z dětství zmizela, když mi číšnice donesla první chod, polévku z
pečených zelených rajčat, jež prý patří ke specialitám podniku, spolu s pekanovým koláčem, který jsem si hodlala dát jako zákusek. Z Columbie do Charlestonu, kde jsem si vybudovala domovskou základnu, jsem se sice přestěhovala už před půl rokem, ale v žádné z nóbl restaurací u vody jsem dosud nepovečeřela. Můj rozpočet mi žádné rozmařilé stolování nedovoloval, ale
dnešní večer se vymykal normálu.
Když mi číšnice dolévala šampaňské, zachytila jsem její zvědavý postranní
pohled, nenechala jsem se však vyvést z míry. Jen kvůli tomu, že jsem náhodou
sama, si přece nedám ujít příležitost k oslavě.
Předtím jsem si vyšla na neuspěchanou procházku po slavné zdejší promenádě a zastavila jsem se na samotné špičce poloostrova, abych si vychutnala západ slunce. Za mnou se celé město koupalo v karmínu, přede mnou se rozlámané nebe tříštilo do kaleidoskopických vzorců růžové, levandulové azlaté. Karolínský západ slunce mě pokaždé spolehlivě chytil za srdce, ale jak se
blížil soumrak, všechno se barvilo došeda. Z moře vzlínala mlha a věnčila
koruny stromů jako stříbrný baldachýn. Jak jsem ten průsvitný vír sledovala od
stolu u okna, moje radostné vzrušení sláblo.
Soumrak představuje pro lidi jako já nebezpečnou denní dobu. Je to doba
přechodná, stejně jako jsou mořské pobřeží a kraj lesa přechodnými místy. Kelti měli pro tyto krajiny název – říkali jim caol’ait, tenká místa, kde předěl mezi
naším a tím druhým světem není o nic silnější než pavučinkový závoj.
Odvrátila jsem se od okna, usrkla šampaňského a umiňovala si, že
nepřipustím, aby mi rozpínající se svět duchů pokazil oslavu. Koneckonců,
nestávalo se mi každý den, že by mi nečekaně spadlo do klína malé jmění, aniž bych prakticky hnula prstem.
Moje zaměstnání obvykle sestávalo z mnoha hodin lopotné manuální práce
za nevalný plat. Jsem restaurátorka hřbitovů. Cestuji po celém Jihu, čistím
zapomenutá a opuštěná pohřebiště a opravuji omšelé, poškozené náhrobní
kameny. Je to vážně dřina, která mi někdy láme hřbet, a úplně zrestaurovat
rozsáhlý hřbitov může trvat spoustu let, takže v mém povolání něco na způsob
bezprostřední odměny jaksi neexistuje. Já mám ale svou práci ráda. My Jižané
svoje předky uctíváme, a proto je mi odměnou, když moje úsilí alespoň
skrovným dílem přispívá k tomu, že lidé současnosti mohou lépe ocenit ty, kdo
přišli před námi.
Ve volném čase píšu blog s názvem Hrobničení, kde si tafofilové, tedy
milovníci hřbitovů, a další lidé podobných zálib mohou vyměňovat fotografie, informace o restaurátorských technikách a… no ano, občas dokonce i duchařské historky. Psaní pro mě původně nebylo nic víc nežli koníček, ale během posledních měsíců se mi čtenářská obec rozrůstala jako houby po dešti.
Celé to začalo restaurováním starého hřbitova v městečku Samara, ležícím
na severovýchodě Georgie. Nejnovější hrob byl starý přes sto let a některé z těch prvních pamatovaly časy před občanskou válkou.
Od šedesátých let, kdy místnímu historickému spolku došly peníze, bylo
pohřebiště ošklivě zanedbané. Hroby klesající stále hloub do hlíny byly zarostlé a náhrobky obrousila eroze málem dohladka. Kromě toho se zde pilně činili vandalové, takže prvním bodem programu bylo vysbírat a na ručním vozíku odvozit krámy, co se zde nashromáždily skoro za čtyři desetiletí.
Odedávna se šuškalo, že tady straší, a někteří místní usedlíci odmítali udělat
třeba jen krok za hřbitovní vrata. Třebaže jsem věděla najisto, že na samařském hřbitově žádní duchové nejsou, bylo obtížné najít a udržet si pomocníky.
Skončilo to tak, že jsem víceméně všechnu práci oddřela sama, ale jakmile
byl velký úklid hotov, přístup místních se dramaticky změnil. Prohlásili, že mají pocit, jako by se z jejich městečka zvedl temný mrak, a někteří zašli tak daleko,
že dokonce začali tvrdit, že ta očista měla jednak fyzický, jednak duchovní rozměr.
Z televizní stanice za mnou vyslali reportéra a filmový štáb, aby se mnou
natočili rozhovor, a když se ten spot v přímém přenosu vysílal, někdo si všiml,
že se v pozadí vznáší jakýsi odraz, který má nejasně lidskou podobu. Zdálo se,
že se to vznáší nad hřbitovem a pomalu stoupá k nebi.
Na téhle anomálii nebylo nic nadpřirozeného, jednalo se pouze o hru světel, ale stejně se toho chytily tucty webovek, zabývajících se paranormálními jevy, a video na YouTube se šířilo jako virus. Tehdy lidé z celého světa začali brát Hrobničení, kde jsem byla známá pod přezdívkou Hřbitovní královna, houfně útokem. Provoz na portálu tak zhoustl, že mi producenti jednoho televizního
programu, který se věnoval lovcům duchů, nabídli tučný honorář za to, že si
mohou na moje stránky umístit reklamu.
A takhle se tedy stalo, že jsem v okouzlující restauraci Pavilon u zátoky
srkala šampaňské a vychutnávala si slaný koláč s lesními houbami.
Poslední dobou mi život nastavuje vlídnou tvář, pomyslela jsem si
nafoukaně, a vtom jsem uviděla ducha.
A co hůř: on uviděl mě.
