Nevěřím.... [short story]

1. Kapitola

,,Pavle! Vždyť už tam máš být za hodinu! Jak to že tu tak v klidu sedíš?" Zeptala jsem se až hystericky svého přítele, který si v klidu seděl ve svém oblíbeném křesle a popíjel nealko pivo.

,,Já vím, AŽ za hodinu!" 

,,To nevidíš že je Praha zacpaná?" On se na mě jen nevěřícně podíval.

,,Ty tu televizi nevnímáš?" Řekla jsem pobaveně,  když jsem si všimla že zrovna jde doprava.

,,Eee... Asi ne?" 

,,No tak zavolej klukům jestli ještě platí ten Václavák."

,,Proč?"

,,No... Jako nebylo by zbytečný se setkat zrovna tam, když je skoro nemožný se tam dostat?"

,,Možná trochu.." Řekl když vyndával mobil z kapsy.

***

,,Ty jsi čarodějnice, lásko!" Vyhrknul na mě když vlítnul do kuchyně.

,,Mám to brát jako kompliment?" Řekla jsem pobaveně a musela jsem se zasmát když jsem spatřila pohled kterým mě propaloval.

,,Tak kde se máte setkat?" Zeptala jsem se po chvíli.

,,Ve Zbraslavi." 

,,No vidíš! Tak aby jsme vyrazili, jestli to teda chceš stihnout."

,,To víš že chci!" Řekl s nadšením malého dítěte, kterému dáte lízátko. 

****

,,Tak na sebe buď opatrnej a hlavně si to užij." Řekla jsem když jsme se loučily.

,,Já jsem opatrnej dost."

,,No jen aby." Řekla jsem a  pro efekt zvedla ukazováček do vzduchu. Oba jsme se tomu začali smát až po nás pokukovali kolemjdoucí.

,,Tak ahoj lásko." Řekl a políbil mě.

,,Miluju tě."

,,Já tebe víc." Řekl a odešel za ostatními.

Já mu ještě od auta mávala a první slza si drala cestu ven, proto jsem co nejrychleji nastoupila do auta a odjela za nejbližší zatáčku.

To bylo naposledy co jsem tě viděla...