V podzemí

Zasněžený les

(omlouvám se za chyby v tomhle příběhu)

Velká brána se otevře, když se do ní více opřu. Než se stihnu podívat ven, velká zima mě štípne do nosu. V té chvíli si všimnu zasněženého lesa. Mírný vítr mi foukne fialové vlasy do očí.

"Co tam je, bráško?"

Ozve se děcký hlásek za mými zády. Podívám se na malou holčičku za mnou. Její hnědá očka nevině září. Udělám pár kroků vpřed, aby viděla tu bílou nadílku. Sníh... Tady... Holčička se celá rozzáří při pohledu na zasněženou krajinu. Vyběhne ven z brány do Ruin a mrskne sebou do hlubokého sněhu. Nemůžu si pomoct a smát se. Ach Charo, kéž bych mohl být také malý kluk a dělat andělíčky s tebou. Ale musíme domů. V mé hlavě se objeví nízká blondýnka. Vytáhnu svou malou sestřičku ze sněhu. 

'Pojď Charo. Musíme domů.'

Jestli se tomu dá ještě říkat domov... Opráším z děvčátka sníh. Rozepnu svou šedou mikinu a svléknu ji. Obléknu ji své sestřičce aby jí nebyla zima. Jediné co mne teď může hřát jsou vyteplené boty, tmavé kalhoty a oranžové tílko. Je zima, ale není to nic co bych nepřežil. Navíc, nejsem jeden z nejhubenějších. Chytím dlaň své malé sestřičky než se oba rozhodneme jít vpřed. Mírný vánek nás sice štípe, ale to nás nezastaví. Sníh pod našima nohama křupe a zanechává hluboké stopy. Ale to není jediné, co křupe. Suché větvičky jsou snad všude. Heh, co bych čekal v lese. V podzemí. Kde je světlo a vzduch. Rostliny, stromy, sníh. A zatracená monstra! Doufám, že jsem pouze v kómatu. Někde v nemocnici se svou sestřičkou. Ale... Ten kozlí muž, Asgore, cítil jsem jeho srst. Byla hebká a teplá. A ten čaj, který nám uvařil? Výtečný. Tohle nemůže být sen. "Probuď se Nikolasi... I kdyby tohle byla skutečnost, musíme se dostat pryč." pomyslím si. Uděláme pár kroků vpřed. Za krkem mi stoupají chlupy při každém kroku. "Měl jsem si vzít i bundu..." Za pár kroků vpřed si všimnu velké větve na cestě. Vypadá mrtvě přesto silně. Není tak velká, aby nám zabránila v naší cestě. "Byla tu celou tu dobu? Vážně bych měl nosit brýle. " Dlouhým krokem ji překročím, zatím co ji Chara hravě přeskočí. Její roztomilá volba mě zahřeje u srdce. Přesto mi něco říká, abych byl ve střehu. Ach ta má paranoia, nic tu není. Není tu nic nebezpe-- 

*KŘUP* 

Chara leknutím vyjekne. Stisknu její malou ručičku. Stáhnu ji za svá záda otočím se. Ale nikdo nikde. Ani stopa po nějakém zvířeti, natož osobě. Pouze velká větev, kterou jsme viděli sotva před chvílí. Ale teď je vejpůl. Nastražím uši. Ani pípnutí. Ani mé oči nic nezaznamenají. Kdyby Chara něco viděla, dala by mi vědět. Tohle se mi nelíbí. To podezřelé ticho. Otočím se čelem ke své sestře. 

'Jdeme. Ale rychle. A pamatuj, jestli ti řeknu běž, poběžíš, ano?'

Chara přikývne na souhlas. Pohladím ji po vlasech než zase jdeme dál. Vánek, který byl do teď, zmizí. Ale má paranoia ne. V dálce před námi stojí...most. Aspoň myslím. Nebo je pět metrů před námi. Jenom já jsem skoro slepý. Když přijdeme blíž, všimnu si i vysoké dřevěné bariéry nad malým mostem. No, spíš lávkou. Zastavíme před bariérou. Je vysoká asi dva metry. Tlusté dřevo by nás dokázalo zastavit, jenže...další dřevěné bariéry, které visí z širokého prkna nahoře, které drží tuhle celou bariéru, jsou moc od sebe. "Který génius tohle postavil? Tohle možná tak zpomalí slona."