Tichý pozorovatel

Sedíš v křesle, v náručí chlapce. Plameny v krbu vesele plápolají, jakoby říkaly, zapomeň, netrap se minulostí.

Ty ale urputně zíráš vedle, abys zapomenout nemusel. Nechceš, už jen pro své malé batole. Jednou mu snad budeš, už se smíchem vyprávět, jak skvělí byli ti, které jsi tak sprostě poslal do záhuby.

Potřásáš hlavou ve snaze chmurné myšlenky vyhnat.

A já to vše z povzdálí sleduji. Jako nedůležitý kolemjdoucí nakukující do oken přes bělostnou záclonu, jako divák fandící svým oblíbencům v krutém a nelítostném boji, jako pozorovatel, kterého nikdo nevidí, o kterém nikdo neví a on tam přesto je. Tiše všemu přihlíží, obchází, číhá, čeká na správnou příležitost. A pak zakročí. Zničí, zlomí, rozbije na tisíc malých kousíčků. Znovu.

Ale ty, jako správný hrdina všechny ty kousíčky znovu posbíráš, slepíš dohromady a jdeš dál, předstíraje, že se nic neděje.

Jak dlouho tohle můžu vydržet? Ptáš se ale sám sebe.

Nemůžeš, odpovídám jako posel špatných zpráv.

Přesto jdeš, i přesto, že nemůžeš. Ty jsi měl vždy talent na porušování pravidel, na vyhledávání nebezpečí.

Tvrdils, že i nemožné se může stát možným. Tvrdils to i potom, co jsi okusil ta největší zvěrstva, i potom, co se ti vše zbortilo pod rukama jako domeček z karet.

Vidíš? Ptám se tě. Stačil jen slabý vánek, aby karty padly.

Padneš i ty? Ano.

Za jak dlouho? Ptáš se smířen se svým osudem.

Brzy...

Ne, ne. Zamítavě kroutíš hlavou.

Proč?

Záleží ti na něm, na sotva dvouletém batoleti, nyní klidně odpočívajícím ve tvém náručí. Na malém chlapci, kterého večer co večer ukládáš do postýlky, kterému vyprávíš pohádky na dobrou noc a na kterého potom, večer co večer dopadají tvé slané slzy. Slzy viny a smutku.

Potom se zvedneš, s nečitelným výrazem ve tváři, kterou ale stále brázdí poslední slzy.

Přecházíš k oknu a vyhlížíš ven. Omlouváš se, lituješ toho, co jsi udělal, ale i toho, co ne.

Hvězdy poblikávají, jakoby souhlasily. A možná souhlasí. A rozumí, šeptají uklidňující slova, slibují lepší časy.

Věříš jim, či ne?

Přesvědčen, že za hvězdami se skrývají ti, na kterých ti záleželo nejvíce, které jsi miloval a miluješ stále, odstupuješ od výhledu a pohled upíráš na malé batole.

Nevzdáš se, a já to vím.

Koukej, říkám ti. Máš pro co žít. Malý Teddy Lupin tě potřebuje víc, než kohokoli jiného. Chceš, aby skončil jako ty?

Ne.

Tak jdi a žij, Harry Pottere. Nezapomínej na ty, které miluješ, jen pokračuj dál v nekonečné pouti plné snad i radosti.

Loučím se s tebou, jako se starým známým, naposledy ti podávám svou ruku, naposledy hledím na tvé slzy.

Sbohem Harry Pottere, již se neuvidíme. Mé místo střídá zář.

435 slov

Má první jednodílovka, která, jak jste si jistě všimli, nejde nikam zařadit. Proto se ptám:

Dává to vůbec nějaký smysl? 😂

Já mám totiž pocit, že je to slátanina jakýchsi slov, poskládaných do nesmyslných vět.

Pochopili jste alespoň něco, vidíte za tímhle příběhem něco? Jestli jo, budu jen ráda.

Napište, jestli to nemám radši smazat. 😅

Je to hrozně krátký, já vím, ale nechtěla jsem tam cpát nic jiného, ani jsem nevěděla co.

Za upřímné názory budu ráda, beru i kritiku! Ale ne hrubou, nadávky mažu ☺️

Cover je z menší části můj výtvor, z větší části je to obrázek z PicsArtu.

Carol